Toulavé boty a dychtivost po nových zážitcích se snaží křehká dlouhovláska sladit s chodem rodiny a chystá knihu svých NEJ. Ale určitě nás ještě víckrát překvapí…

Kdy jste naposled seděla na kole?

Letos teprve jednou před čtrnácti dny, ale na manželově. Svoje jsem na podzim půjčila Radimu Babákovi pro instalaci na Designblok – a ještě jsem si ho nevyzvedla. Udělali jsme si krátký výlet podél vody, s dětmi, styl hospoda, hospoda, hospoda.

Jezdím v podstatě jen s dětmi, že bych sama vzala kolo a jela, to vůbec. Je to na mě velká časová investice, když jdu běhat, trvá to hodinu, zatímco s kolem to jsou minimálně dvě tři. Já dělám věci do hodiny, vedle běhání chodím plavat na Šutku.

Ani jako holka jste nejezdila na kole?

Ne. Od čtyř do deseti jsem trénovala pětkrát týdně gymnastiku a pak jsem hrála vrcholově tenis. To byl můj svět. Nic jiného jsem neznala. Dokonce myslím, že jsem ani žádné kolo neměla, ani s rodiči jsem nejezdila. Začala jsem až s vlastním synem Timem.

Se synem Timem

Se synem Timem

FOTO: archív Markéty Navrátilové

Dětství jsem prožila v Kyjově, pak v Hodoníně a nakonec ve Zlíně, kde bylo tréninkové středisko mládeže. Tam jsem žila nejdřív tři roky jen s tátou a vystřídali jsme snad dvanáct různých bytů. Maminka zůstala v domě v Hodoníně a já ji vídala jednou týdně někde na turnaji.

S odstupem času to bylo asi fajn, ale nebylo to klasické dětství s kamarády. V životě jsem nejela na pionýrský tábor, na výlet, od páté třídy jsem měla individuální plán… Nedovedu si představit, že bych svému dítěti naordinovala stejný program.

Víte, proč vám to takhle rodiče naordinovali?

Asi ano. Sami nesportovali, maminka byla zahradní architektka, otec měl lesnickou fakultu a vždycky choval lovecké psy. Jejich sen byl mít sportovně úspěšné dítě, nedali mi jinou možnost.

Tenisové retro-foto z dětství – na tréninku ve Zlíně

Tenisové retro-foto z dětství – na tréninku ve Zlíně

FOTO: archív Markéty Navrátilové

Myslím, že v tom hrál roli taky fakt, že za totality byl sport jedna z mála možností, jak vycestovat do zahraničí. No a ve čtyřech pěti letech se moc neprotestuje. Navíc mě to docela bavilo a šlo mi to. Ale asi by mi to šlo ještě líp, kdyby na mě otec nebyl někdy až zbytečně tvrdý...

V podstatě až do osmnácti, kdy jsem měla vážnou bouračku, jsem žila jen sportem. Samozřejmě i moje první láska byl tenista, poznali jsme se na turnaji v Brně.

Co to bylo za bouračku, v autě?

Když se na konci roku 1989 otevřely hranice, jela jsem s brněnskými tenisty do Budapešti. Na dálnici jsme dostali smyk a skončili pod kamiónem, takže nám to urvalo střechu a všichni jsme měli poraněnou hlavně hlavu. Já seděla vzadu a vyfasovala tři fraktury lebky a nevratně posunutou kostrč. Tři měsíce jsem měla zadrátovanou pusu a rok jsem se z toho dostávala, ale na návrat k vrcholovému sportu to stejně nebylo. I rodiče se s tím museli smířit...

Prý vám oba udělali zásadní nabídku!?

Snažili se mě jen dostat z toho kanape, na kterém jsem ležela. Měsíc jsem četla knížky a fakt nevěděla, co dál. Tehdy mě máma přihlásila na letní kurz designu, pořádaný UMPRUM. Výtvarno mě bavilo, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to mohla dělat, nenosila jsem bílou šálu, neznala žádné obrazy, hrady ani zámky a necítila se jako rozervaný umělec. Ale překvapivě mi to šlo, pozvali mě k talentovkám a na ty jsem se už poctivě připravovala.

Byla jsem zcela nepopsaný papír, možná proto mi dali šanci a vzali mě na studium průmyslového designu. Studovat fotografii bych asi nevydržela, byla jsem sice jeden semestr na fotce u pana Štěchy, ale vrátila jsem se na design. Byl mnohem komplexnější a zábavnější. A má zpětnou vazbu.

Cyklistika trochu jinak - s vtipem

Cyklistika trochu jinak - s vtipem

FOTO: archív Markéty Navrátilové

Skončila jsem diplomkou na téma vztahu přírody a industriálního designu. Udělala jsem židli, misku a stojany na knihy a časopisy, vše v kombinaci hliníku a vodou „opracovaných“ dřevěných špalků, vytažených z jezu.

Bylo vám osmadvacet a už pár let jste úspěšně rozbíhala i otcovu nabídku: jet na Tour de France, je to tak?

Dá se to tak říct. Někdy v té době jsem taky poznala svého prvního muže Williama – Kanaďana čínského původu, pracoval jako konzultant a vytvářel strategie pro mobilní operátory. Byl úplně odjinud. Měli jsme jednu tradiční čínskou svatbu v Edmontonu, druhou v Praze a další den jsme se stěhovali na dva roky do Londýna.

Váhala jsem, čím začít, zda být za manželku, zkusit design, fotit, nebo něco úplně jiného? Nechtěla jsem dělat jen soliterní výstřelky, ale k průmyslové výrobě čehokoliv by bylo třeba součinnosti řady lidí. Focení cyklistiky se zdálo jednodušší, ale nikdy mě nenapadlo, že by mne jednou mohlo živit, byť jen částečně.

Na své první úspěchy jsem se proto dívala trochu s despektem. Dnes je to už jinak, každý ví, co je Tour de France, ale mně cyklistika začala vracet, co jsem do ní investovala, až po prvních deseti letech. A to se nebavíme o penězích.

Paris – Roubaix

Paris – Roubaix

FOTO: archív Markéty Navrátilové

Jak se vůbec stalo, že jste jediná žena, která fotí tento cyklistický závod? Sehrálo roli štěstí?

Poprvé jsem tam jela roku 1992, bez valného zájmu a nadšení. Otec tehdy vydával dva časopisy a získal pro nás akreditaci. Vzala jsem si přes rameno foťák – a fotila, co se mi líbilo.

Na začátku asi sehrálo roli i to, že jsem měla šortky a vlající vlasy, na ten úplný začátek to stačilo. Majitel anglické agentury mi dal šanci, vzal mne jako asistenta na několik závodů a učil mne první „tricks of the trade“.

A zřejmě tím, že jsem netlačila na pilu, nepřikládala tomu velkou důležitost a měla i trochu jiné vidění, jsem uspěla. Nehrnula jsem se hned dopředu, když jsem nevěděla, co dělat, pokorně jsem se učila od ostatních. Neměla jsem v sobě extrovertní dravost chlapů okolo, byla jsem spíše tichý pozorovatel.

Jak vás přijali mezi sebe?

Dlouho byli víc nejistí oni ze mě než já z nich. Nevěděli, co se děje, takže mě trochu přehlíželi, přitom se chodili dívat na mé fotky do tiskového střediska a zároveň se mnou flirtovali. A já se snažila udržet si odstup.

Tour de France 2007

Tour de France 2007

FOTO: archív Markéty Navrátilové

Po pěti letech mě vzala pod křídla nizozemská agentura Cor Vos a pak už se to zlomilo definitivně, stala jsem se jedou z nich. Pomohlo jistě i to, že nejsem konfliktní typ, až na výjimky vyjdu s každým a snažím se u toho i trochu přemýšlet.

Dnes, když nastane jakákoli svízelná situace, ať už je to defekt na motorce, nebo zapomenutá karta do foťáku, všichni si pomáháme, jsme jako jedna rodina a máme se myslím rádi. Na motorce by mi kolegové asi přednost nedali, ale ve dveřích ano.

Jednou jste se tam dokonce zamilovala...

Ano, byl taky fotograf, francouzský. Přes dva roky jsme udržovali vztah na dálku. Bylo to romantické, ale i náročné. Jeden rok jsem svému milému přivezla vlastní židli – a druhý rok si ji zase odvezla. Ale zůstali jsme přátelé. Tehdy za mnou přišel jeho kamarád a dal mi dobře míněnou radu: Markéto, život nezačíná na Tour de France. Měl pravdu. Je to ohromující sportovní podnik, kde máte pocit, že se všechno točí kolem vás, ale život je jinde. Tam je hlavně spousta práce a vztahy moc udržovat nelze.

Jak probíhá běžný den na Tour de France?

Závod se koná v červenci a trvá 22 dnů. Rovinaté etapy jsou jednodušší, hornaté logisticky i fyzicky náročnější. Ráno vstaneme podle vzdálenosti noclehu od startu, někdy to je i sto kilometrů. Dorazíme na motorce s řidičem zhruba na devátou, přečteme noviny a kolem půl jedenácté najedou autobusy s cyklisty. Podle poptávky novin nebo toho, co se zrovna děje, začínáme fotit. Vlastní etapy začínají okolo poledne.

Cyklistika trochu jinak – bez krve a potu, zato s vtipem a atmosférou.

Cyklistika trochu jinak – bez krve a potu, zato s vtipem a atmosférou.

FOTO: archív Markéty Navrátilové

V praxi je to tak, že sedím za řidičem, přes každé rameno jeden foťák, držím se stehny, často se otáčím nebo i seskakuju z motorky, aby mi neunikl zajímavý záběr. Slezu zhruba po šesti hodinách, odevzdám kolegovi v tiskovém materiál a jsem zralá na večeři a postel. Ale pokud se plete kolem trati dvě stě tisíc diváků, trvá to klidně až do půlnoci.

Máte dopředu nějaký plán, co a jak vyfotíte?

To moc nejde. Situace se mění s pořadím závodníků, s počasím, důležitou roli hraje i publikum, které mnohdy udělá obyčejnou fotku výjimečnou. Jasně že známe profil trati, kopce, hezká místa na focení i jména favoritů, ale každý závod se vyvíjí, často nepředvídaně. Musíme být pohotoví, hodně improvizovat a při hromadných spurtech do cíle často i předvídat, kdo na pásce zvedne ruce. Každý den je zkrátka jiný.

Je to asi obrovský adrenalin. Riskovala jste někdy pro fotku?

Ano, ale ne tak, aby mi šlo o život. Je to přece jen fotka. Každý má hranici bezpečnosti jinde, já jsem lehká a díky tomu jsem občas vyšplhala někam, kam se chlapi nedostali, a cvakla záběr, jaký nikdo neměl.

V tom jsem ambiciózní – ne vůči někomu, ale vůči svému svědomí. Mužská soutěživost mi chybí, chyběla mi už v tenisu, nikdy jsem si nevěřila, že bych mohla být nejlepší.

S parťákem při focení pro Cor Vos

S parťákem při focení pro Cor Vos

FOTO: archív Markéty Navrátilové

Focení Tour je pro mne asi jednodušší, není to fyzická, ale spíš mentální záležitost. Akci vždycky řídí fotograf, řidič je zodpovědný za bezpečnost závodníků a naše přežití. Musíme proto být sehraná dvojka.

To víte, že pár situací bylo na hraně. Jednoho řidiče jsem poslala i domů. Měla jsem náhradu za mého obvyklého parťáka, na Tour byl poprvé. Dávala jsem pozor za dva a učila ho psaná i nepsaná pravidla. Složité situace v horách zvládal bravurně, udělal ale dvě banální chyby na místech, kde jsem to nečekala ani já. Jednou nedobrzdil motorku před námi, takže mne to doslova katapultovalo ze sedla, podruhé jsme i s motorkou lehli na silnici. Dokážu být dlouho klidná, ale...

A co adrenalin v osobním životě?

Tam ho úplně nevyhledávám. Jednou jsem se svým Číňanem skočila bungie-jumping na Novém Zélandu, taky jsem se potápěla v noci, ovšem sama bych do toho nešla. Nikdy jsem nedělala nic, v čem je vysoké životní riziko, z mého pohledu to nestojí za to. Zvlášť teď s dítětem.

Tour je součástí mé práce, ale v soukromí jsem nikdy na motorce neseděla. Potřebu vyrazit si s kamarádem na bezstarostnou jízdu rozhodně nemám.

Ale něčím vás cyklistické závody určitě přitahují.

Cyklistika je velmi kontaktní sport, obzvláště pro fanoušky. Doslova si na závodníky mohou sáhnout, to se u většiny jiných sportů neděje. Pro mne bylo od začátku fajn, že jsem byla venku, v přírodě. A u vlastního focení máte i velkou volnost, můžete si hledat vlastní záběry.

Fotila jsem i olympiádu v Londýně nebo evropské hry v Baku, ale tam jsou striktně daná místa, odkud smíte fotografovat, většinou jen s dlouhým objektivem, a ten odstup, nejen vzdálenostní, je mnohem větší.

Tour de France 2007

Tour de France 2007

FOTO: archív Markéty Navrátilové

Dříve jsem fotila tisíce fotek denně a připadala si jako cvičená opice, dnes mám s agenturou exkluzívní dohodu – stačilo by udělat za týden tři skutečně výborné fotky.

Rok od roku je ovšem těžší najít záběry, jaké jsem ještě nevyfotila. Vedle těch povinných s potem, krví a vítězi mě baví prostředí, atmosféra, neopakovatelnost, kdy kola jsou jen v pozadí.

Kdybych fotila v tělocvičně košíkovou, takové záběry s přesahem nenajdu. Asi proto jsem u cyklistiky zůstala. Letos chci jet naposled a pak vydám knížku svých NEJ. Ještě ji musím vymyslet, aby byla opravdu hezká.

Vy už tuším máte nějaké knížky za sebou?

Re Cycling a Kolo pro život. První se týkala profesionální cyklistiky, druhá amatérských závodů. A ještě jednu s Pepou Dresslerem, jmenovala se Škola kola – čtivý návod o dovednostech na kole. Každou kapitolou provázel jeden člověk, spolupracoval s námi třeba Tomáš Hanák, Roman Vojtek, Jakub Kohák, Lucie Výborná, Martin Veselovský a mnozí další.

Jak se za tu dobu změnila Tour i vy sama?

Moc a asi obojí. Za sebe si myslím, že nelze dělat totéž ve dvaceti a v pětačtyřiceti. Fotky jsou na tom to nejlesklejší a nejhezčí, jinak jde o běžnou rutinu, řemeslo a mnohdy i řeholi.

Je to krásná profese, ale mám pocit, že jsem po těch letech narazila na strop. To, jestli pojedu na další Tour nebo ne, mi už život nezmění. Mám ráda focení a kol jsem za těch 25 let vyfotila více než dost.

Na začátku asi sehrálo roli, že jsem měla šortky a vlající vlasy. Majitel anglické agentury mne vzal jako asistenta na několik závodů.

Samotný závod byl dříve mnohem menší, bylo jednodušší fotit a těžší posílat fotky. Od éry Armstronga, který měl globální přesah, je Tour populárnější a víc sledovaná médii. Patřil v té době k lidem, kteří když kýchnou, má celý svět rýmu. Měla jsem ho vždycky ráda jako cyklistu i jako člověka. Ale i bezpečnost je mnohem propracovanější, pravidla striktnější, cyklisti mi připadají s vysílačkami skoro jako loutky, je z toho v podstatě organizovaný týmový sport.

Díky focení jste procestovala svět, co byl pro vás největší objev?

Začátkem 90. let jsem dostala nabídku fotit závod v Malajsii. Musela jsem se podívat na mapu, kde je Kuala Lumpur, a když jsem ho konečně našla, na malajských aerolinkách ve Vídni jsem pro změnu nemohla najít Evropu – oni totiž kreslili mapu opačně, Austrálii vlevo a Ameriku vpravo. A já si tehdy uvědomila, že svět není černobílý. Pak jsem tam jezdila deset let a bylo to úžasné.

Za první vydělané peníze jsem koupila auto a všechny další dávala na cestování. To mě bavilo a člověk se s každou další cestou stával pokornějším. V pětadvaceti mi bylo jedno, jestli jím hůlkami nebo vidličkou, jestli jezdím vpravo nebo vlevo. Prošmejdila jsem Austrálii, Afriku, Ameriku, Arménii, Bangladéš...

Cyklistika trochu jinak

Cyklistika trochu jinak

FOTO: archív Markéty Navrátilové

Měla jsem po té autonehodě pocit, že musím rychle stihnout co nejvíc, že člověk může nečekaně odejít, aniž by si to vůbec uvědomil. Byla jsem hodně sama a měla kolem sebe většinou starší lidi, ale to vše mi pomohlo srovnat se sama se sebou. Začala jsem uvažovat samostatně. Dnes už ten pocit dávno nemám, v podstatě mne trápí jen to, jak vychovat Tima, aby z něj byl fajn člověk.

Jak šel vůbec dál váš osobní život?

Čím víc se mi líbilo v Londýně, tím méně tam chtěl žít William, takže jsme se vrátili do Prahy. Měli jsme se velmi rádi, ale byli jsme tak odlišní, že jsme asi nedokázali překonat střet kultur. Žili jsme spolu pět let, pak jsem se odstěhovala do ateliéru. A poznala svého současného muže...

Ten je Čech?

Ano, právník, kamarádi mu říkají Faust. Bydlíme v Tróji a žijeme skoro normálně. Timovi bylo v lednu osm, do tří let nemluvil a od tří let nepřestal. Asi není hloupý, je relativně zvídavý, ale nepozorný, komediant a občas zlobí, takže normální kluk.

K ničemu ho moc nevedeme, zvolila jsem opačný postup než rodiče. I když je pohybově relativně šikovný (a jeho táta je mistr republiky v běhu na dvě stě metrů), nechci ho tlačit do vrcholového sportu. Chci jen, aby věděl, že škola je povinnost, a pokud se přihlásí do džuda, měl by tam chodit.

Rád se mnou trajdá po focení, není mu divné, že při tom potkává lidi, které večer vidí v televizi. Ale ani do focení ho nehodlám nutit, možná si k tomu přijde sám. Vlastně ani nevím, kam se bude dál ubírat fotografování. Faust mi už několik let říká: Najdi si něco jiného, za dva roky bude fotka mrtvá. Ale nevěřím, podobně se říkalo s vynálezem fotografie, že malířství je mrtvé.

Co pro vás znamená fotografování dnes?

Časem si vše nějak sedlo a mám pocit, že je to tak v pořádku. U focení máte zodpovědnost i svobodu. V podstatě si vytváříte svůj vlastní svět. Nikdy jsem nebyla zaměstnaná, ale každý den jdu s kůží na trh. Jste tak dobrá jako vaše poslední fotky. Na jednu stranu je to velmi osamocená profese, na druhou, pokud fotíte lidi, musíte s nimi mluvit, jít jim naproti. U každé třetí akce mám pocit, že znovu maturuju. Někdy je to vyčerpávající, ale baví mě to.

Teď dodělávám práci pro velkou pojišťovací společnost, byli jsme s Craftem v Tatrách fotit sportovní oblečení, dlouhá léta dělám se Stanislavem Bernardem, jsem v redakční radě časopisu Vlastní cestou, fotím portréty lidí, se kterými děláme rozhovory. Uvědomuji si, že mám štěstí na lidi i na práci, vždycky si mě najde sama, nemám ani vizitku.

Nosíte pořád foťák, trpíte profesionální deformací, co kdyby…?

Ne, nejsem pouliční hledač okamžiků. Naučila jsem se, že pokud nemám foťák, nedívám se na svět přes něj. Možná proto, abych nebyla naštvaná, že jsem je prošvihla, anebo proto, že na to prostě nemám čas. Ale pokud bych potkala něco skutečně mimořádného, vyfotím to na telefon a vrátím se s foťákem.

A co vás zajímá z jiných sfér?

Kamarádi, to je pro mě důležitá instituce. A s nimi se nabalují další aktivity – výstavy, filmy, výlety. Baví mě malířství – ale už nepřemýšlím, co bych mohla sama navrhnout nebo vyrobit.

Věci, o nichž vím, že bych nestíhala, si nepřipouštím, abych si na sebe nepletla bič. Znám chlapy, co jezdí na kole, a když jim to některý den nevyjde, jsou nervózní. Já se nechci k ničemu vázat pravidelně, bojím se návykových činností. Když nejdu běhat, válím se místo toho doma na žíněnce a jsem spokojená. A snažím se být co nejvíc s Timem.

Je něco, co byste chtěla ještě zkusit, osahat? Změnila byste něco na svém životě?

Jsme zase u toho: nechci si stavět vzdušné zámky, které bych nemohla plnit. Mám raději reálné představy. Třeba vzít Tima na měsíc do Austrálie, já osobně to ale k dobrému pocitu už nepotřebuji.

Věcí, na kterých záleží, je strašně málo: zdraví v rodině, kamarádi, vztahy a být někde doma. „Něco dělat, něco milovat, v něco věřit a na něco se těšit“, a do toho mi vleze vše, co považuji za důležité.