Marek Němec: Určitou dávku exhibicionismu v sobě nezapřu

Přihlásí se z plezíru. Zkusí to.

Jít na přijímačky na DAMU pro mě nebyla frajeřina. Chtěl jsem poznat osobně lidi, jako byla například Jana Hlaváčová. Vůbec jsem nevěděl, co to herectví vlastně je. Nu, a oni mě vzali. Kdyby ne, podruhé bych už k přijímačkám nešel.

Ano, byla. I když určitou dávku exhibicionismu v sobě nezapřu. Jelikož mě vzali na DAMU, přijímačky na architekturu jsem pak už nedělal. Ta mě totiž původně lákala. Ale já se architektonicky ukojím. Dostávám se k ní skrze režii, do které si z herectví přetékám.

Věnoval jsem se i produkci, například pražských karnevalů, kde byly v 90. letech k vidění velké loutky, masky a alegorické vozy. Pracoval jsem pro jihlavský festival dokumentárních filmů. A učil jsem na DAMU.

Bylo to fajn, protože jsem si ještě pamatoval, co mě jako studenta štvalo. Když jsem zvažoval, zda mám tuhle prestižní nabídku přijmout, napadlo mě, že by to sice frajeřina byla, ale že ve třiceti se mi už frajeřit nechce.

Nicméně jsem věděl, co mě zlobilo, a z pozice kantora jsem to mohl zkusit eliminovat. Mohl jsem nabídnout jen pár zkušeností, empatii a chuť něco dělat. Kolegové z pedagogického sboru však byli neúprosní. Čekal jsem, že budu půl roku sedět za Janou Hlaváčovou a dívat se, jakým způsobem přistupuje ke studentům. Že se budu učit skrz ni. Což se nestalo. Hodili mě rovnou do vody a nechali mě v ní. Díky tomu dnes vím, že dokážu najít místa, ve kterých by se student či herec rád rozvíjel, ale neví jak, a já mu je pomůžu otevřít. Takhle pracuju jako pedagog i jako režisér.

Jako ryba ve vodě se cítím asi v režii.

Ne, na ni jsem chodil rok a přestala mě bavit. Být někde dalších pět let po studiu herectví se mi už nechtělo. Možná v tom byl i kus revolty.

V roce 2005 jsem vstoupil do stavu, kdy se začal budovat další konzistentní soubor. Mnoho lidí se v Ústí vystřídalo, aby si zkusili žít na drsném severu obklopeni tunami alkoholu, smradem ze Setuzy a levičáckou pověstí. Punkové roky mnohých proběhly právě tam. Vydržel jsem pět let a dodnes v Činoheráku hraju v Klubu rváčů.

No právě, má je jen David Fincher, který Klub rváčů natočil podle knížky vynikajícího spisovatele Chucka Palahniuka jako film. Připravuje i muzikál na Broadwayi. My jsme ale s tehdejší dramaturgyní Činoherního studia sesmolili prosebný dopis přímo Chuckovi Palahniukovi. Něco ve smyslu, že bychom Klub rváčů moc rádi hráli, ale jsme jen malé, chudé divadlo.

Ale ono to tak bylo! Můj plat tam byl kolem devíti tisíc, s cestovními náklady mi vyšla nula nula, nic nic. Dopis jsme odeslali a od Palahniukových agentů dostali odpověď, že nám autorská práva poskytnout nesmí. Nenechali jsme se odradit a napsali mu znovu na jinou adresu, kterou jsme získali od jeho fanklubu. A pak přišel balíček.

Ano, od Chucka Palahniuka. Kromě dopisu, kde nám sděloval, že můžeme hru hrát, v něm byly ještě konfety, uříznutý prst, vyteklé oko, falešná stodolarovka a jeho fotka se psem, Bradem Pittem a Edwardem Nortonem.

Udělal si z nás trochu legraci a zároveň nám udělil doživotní souhlas s uváděním Klubu rváčů. Asi nečekal, že ho budeme hrát tak dlouho, už osmým rokem. Stalo se z toho kultovní představení. Když vloni navštívil festival spisovatelů, stavil se za námi i v Celetné, kde hru také občas uvádíme.

Klub rváčů byl mezník. Divadlo se jím opět rehabilitovalo, což bylo v období, kdy jedna parta herců odešla a nastupovala jiná, docela těžké. V představení tehdy hráli všichni, včetně techniků a kulisáků. Bylo to brutální i dojemné, protože scéna byla velikánská, stavěla se tři hodiny, my si v ní pak dali do držky a zase se to celé zbouralo.

Měl jsem pocit, že už Činohernímu studiu víc přinést nemůžu. Než odcházet jako shnilý kus ovoce, tak raději jako maličko nahnilý. Zůstat a nic nepřinášet se mi nechtělo. Pomalu se už blížila krize mezi divadlem a magistrátem, která vyvrcholila v roce 2014. Odešel jsem na volnou nohu.

Nedokázal jsem si představit, že bych třeba v Ústí nad Labem žil, i když je tam nádherná krajina na sopečném základě. Vždyť já opustil malé rodné město, abych si užil velkého. Vnímám architekturu a hodně mě formuje to, co mě obklopuje. V Praze žiju rád.

Mám rád poetické texty. Baal je křivá, ostrá báseň, výtrysk egoismu a sobectví. Opilí je zase hra o tom, že bůh hovoří skrze ústa opilců, protože jinak všichni lžou. Moje těžiště je v divadelním světě, tak ať to stojí za to. Jinde se o mně moc neví, to bych se musel svléknout nebo dát někomu přes hubu.

A že tam to lítá. Jednou jsem dostal při představení takovou ránu pěstí, až jsem si říkal, že jsem mrtvej. Ale to tak musí být. Druhý den jsem šel do Dobrého rána s Českou televizí s modřinou přes půl tváře a dvojitým okem k tomu.

Místní kulisák. Byla to rána krásná a přesná.

To si pište.

Aby měl člověk štěstí a byl obsazen do role, která ho baví a je i dobrá, je procento malé. V Modrém kódu, který teď točím, se to sešlo. Má osmdesát dílů, takže rozdíly v provedení se najdou, ale líbí se mi, že je tam málo vztahové čalamády. Emoce a příběhy hrají hlavně pacienti, my jsme doktoři, a to mi vyhovuje.

Jo. Divák se potřebuje zasmát u vtipného zranění a poplakat si nad paní s rakovinou. Upsal jsem se k natáčení seriálu na rok a dva měsíce. Pak jdu hned režírovat do Ungeltu.

Je nejlepší, a to je i důvod, proč jsem do toho šel. Není to obyčejný člověk. A rozhodně není hodný a poctivý lékař. Je relativně mladý, naprosto geniální kardiochirurg, ale sociálně okleštěný. Lidově řečeno je mimo a neumí komunikovat s lidmi.

Podobně. On má třeba radost, když se dostane k případu, kde řádil sériový vrah. Bere to z čistě odborného hlediska. Je to velký svéráz s bipolární poruchou. Navíc má i trochu Aspergerův syndrom, takže opravdu je co hrát.

V odborné rovině je skvělý, kromě práce lékaře se zabývá i výzkumem kmenových buněk. Žije sám ve zdevastovaném holobytě, kde jsou rozházené těstoviny a visí boxovací pytel. Když na něj přijde deprese, leží, odmítá léky a ví, že bude jenom slintat do polštáře. Primář mu to toleruje, protože ví, že je skvělý odborník. Nemá ale žádný vztah. Je mu jasné, že se s ním nedá žít.

Moje žena je divadelní dramaturgyně. Ale i když je z oboru, v momentě, kdy nejsem kvůli práci moc doma, je to jedno. Pokud se přidruží ještě nenadálé okolnosti, jako že jsou obě děti nemocné, nezáleží na tom, že si máme o profesi co říct.

Musí proběhnout! Už je to pomalu ostuda.

Mám, jen nevím kdy. Není možné ji naplánovat. Jedno dítě pořád mluví a druhé tahá za ruku, že někam chce, pes hárá a chce ven. Prostě běžný rodinný provoz. A do toho práce. Svatbu si prostě nestíháme zorganizovat.

Nedávno jsem měl dozorovat představení v divadle v Ostravě. Zeptal jsem se ženy, jestli se mi chce, a prý se mi nechtělo. Tak to jsem byl nakonec rád.