Na okraji Prahy v oblasti tzv. Dlouhé míle bylo v letech 1933 až 1937 postaveno letiště Ruzyně. Jeho projektant, architekt Adolf Benš, za něj v roce 1937 získal zlatou medaili na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži.

V době vzniku bylo letiště s pěti travnatými vzletovými a přistávacími drahami považováno za jedno z nejmodernějších v Evropě. Jeho provoz byl zahájen 5. dubna 1937, když tu v devět hodin ráno přistál letoun Douglas DC-2 Československé letecké společnosti na trase z Piešťan do Prahy.

Výjimečné povolání

Profese letušky byla od počátku považována za výjimečné povolání, a to nejen u nás, ale kdekoli na světě. Ženy, které se mu věnovaly, mnoho lidí obdivovalo, ale také nemálo z nich jim závidělo. Podívají se do celého světa, mohou si tam koupit, co chtějí, zněly nejčastější argumenty.

Závistivci ovšem neviděli odvrácenou tvář – především nepravidelný režim, který se často podepsal na soukromí letušky i na jejím psychickém a fyzickém stavu. Každý se také o tuto práci ucházet nemohl. Požadavky na letušky byly vysoké: jazykové znalosti, nízký věk, výborná kondice, absolvování náročného kurzu.

Jak vzpomíná ve své knize Eva Zárubová, bývalá letuška nebo také stevardka či palubní průvodčí, jak se kdysi říkalo, kurz probíhal téměř rok při zaměstnání. Na přelomu 60. a 70. let musely ovládat tři světové jazyky, zeměpis, zdravovědu, včetně zvládnutí překotného porodu na palubě za letu, musely znát technické parametry všech typů letadel ČSA, použití nouzových prostředků, ale předváděly i praktické dovednosti v oblasti gastronomie včetně vykosťování ryb.

Eva Zárubová pracovala jako letuška dvacet let.

Eva Zárubová pracovala jako letuška dvacet let.

FOTO: archív autorky, reprofoto z knihy Evy Zárubové Létavice

První byla Marie

Vraťme se však na chvíli zpátky do roku 1937, kdy v Československu fungovaly vedle sebe dva konkurenti – Československá letecká společnost a Československé státní aerolinie. Letadla obou společností vzlétala z ruzyňského letiště. Po prvním měsíci provozu se tu odbavovalo přes 500 cestujících denně a letadla (dakoty a savoje) urazila každý den 6000 kilometrů. Pro ilustraci: savoje měly kabinu pro osmnáct cestujících a čtyři členy posádky – hlavního a druhého pilota, radiotelegrafistu a stevardku. Jejím hlavním úkolem bylo zpříjemňovat všem let.

Do kanceláře Československých státních aerolinií tehdy vešla Marie Stará (*1915) a přinesla svůj životopis. „Byla jsem věrná čtenářka amerických časopisů, které líčily povolání letušky jako pohádku. Můj doposud uzavřený způsob života ve mně vyvolal chuť po dobrodružství, a tak jsem bez nejmenšího zaváhání vstoupila dovnitř, aniž bych tušila, že před několika dny vyšel na toto lákavé zaměstnání inzerát a žádostí se již sešlo na několik set.“ Marie byla nakonec vybrána pod podmínkou, že ještě absolvuje zkušební let do Bukurešti.

Civilní šaty nahradily uniformy

Ve chvíli, kdy byla Marie přijata do služeb ČSA, držela smutek za zemřelého tatínka. Generální ředitel František Stočes ji požádal, aby si do letadla nebrala černé šaty, protože by na cestující mohly působit nepříjemně. Marie si tedy oblékla červeno-bíle proužkovaný vlněný svetřík, skládanou sukni s páskem, vzala si slamáček, fialové střevíce z krokodýlí kůže a kabelu ve stejné barvě.

Profese letušky byla od počátku považována za výjimečné povolání.

Profese letušky byla od počátku považována za výjimečné povolání.

FOTO: archív autorky, reprofoto z knihy Evy Zárubové Létavice

Z toho lze usuzovat, že na počátku letuška volila vlastní oblečení. Brzy poté už nastoupily jednotné uniformy, tak jako u ostatních dopravních prostředků. V 60. letech – podle vzpomínek Evy Zárubové – jim stejnokroje šili v zakázkovém krejčovství v paláci Adria na Národní třídě, tedy zřejmě v bývalém salonu Hany Podolské.

Jak šel čas, oblečení letušek se měnilo. Kompletní uniformu tvořila sukně, blůza se šátkem, sako, klobouk, šála, rukavice, kabelka, na zimu kabát a na dálkové lety kufr. Kombinovaly se většinou barvy naší státní vlajky, tedy modrá, bílá a červená. Při podávání občerstvení se letušky směly přezout z lodiček do pohodlnějších střevíců na nízkém podpatku a vzít si zástěrky.

Nejen příjemná společnost

Naše první letuška vzpomínala, že zpočátku ji mužská osádka letadla těžce snášela. Nechápali, proč by s nimi měla vůbec létat. Brzy se však ukázalo, že rozhodně nebude cestujícím dělat jen příjemnou společnost. Měla na starosti pomoc při styku s celníky, fungovala jako tlumočnice, odpovídala na všetečné dotazy pasažérů, poskytovala jim případně zdravotnickou pomoc a hlavně to, nač se všichni těšili – podávala občerstvení. V počátcích byl na výběr horký bujón, čaj nebo káva z horké vody v termoláhvích a obložené chlebíčky či zákusky.

Reklama na vnitrostátní lety z 60. let

Reklama na vnitrostátní lety z 60. let

FOTO: ČTK

V Národní politice vyšla 1. 7. 1937 tato zpráva: „Dnes nastupují službu první stevardky Československých státních aerolinií, aby doprovázely letadla na trati Praha– Brusel a Praha–Benátky. Prvními stevardkami jsou bývalé úřednice Hana Fuchsová z Prahy, která mluví bezvadně česky, německy, francouzsky a anglicky, Marie Stará z Prahy ovládající stejné řeči a Marie Müllerová z Hovorčovic u Měšic, která kromě češtiny, němčiny, angličtiny a francouzštiny mluví ještě italsky, španělsky a dánsky. Stevardky již dostaly nové uniformy.“

Krátký návrat

Mnoho našich pilotů a letušek se za druhé světové války zapojilo do odboje. Nejinak tomu bylo i v případě Marie Staré. Odpykala si za to tříletý pobyt ve věznici na Pankráci i v Drážďanech a sotva válka skončila, pomáhala spolu s partyzány zajišťovat pořádek ve Frýdlantském výběžku, kde probíhal divoký odsun Němců. Zároveň se obnovovala letecká doprava, nyní již pod hlavičkou jediného zestátněného podniku Československých aerolinií.

V prosinci 1945 byl otevřen první poválečný kurz pro stevardky Československých aerolinií, který trval čtyři měsíce a zahrnoval výklad o leteckém právu, mezinárodních leteckých úmluvách, služebních předpisech, zeměpise, nauce o společenském chování i o způsobu podávání občerstvení.

Marie začala opět létat na dakotách do Anglie, Francie, Švédska, Dánska a Jugoslávie. Jenže brzy se kvůli politické situaci poměry na letišti změnily, řada kolegů se nevrátila ze služebních cest a po únoru 1948, kdy začaly v ČSA rozsáhlé čistky, ze země odešla i Marie.

V knize rekordů

Do povědomí české veřejnosti se nejvíc zapsala jugoslávská letuška Vesna Vulovičová. V roce 1972 jen zázrakem přežila pád dopravního letadla z deseti kilometrů nedaleko Srbské Kamenice na Děčínsku. O život tehdy přišlo 23 pasažérů a čtyři členové posádky.

Letuška ČSA podle grafiky Petra Maříka z roku 1960.

Letuška ČSA podle grafiky Petra Maříka z roku 1960.

FOTO: ČTK

Havárii způsobil výbuch trhaviny ukryté v zavazadlovém prostoru, přičemž pachatele útoku se nikdy nepodařilo vypátrat. Tehdy dvaadvacetiletou Vesnu našli pod troskami letadla na strmé stráni v lese. Utrpěla množství zranění, mimo jiné frakturu lebky, zlomeniny nohou, tři zlomené obratle a dočasně se nemohla hýbat od pasu dolů.

Zdraví jí navrátil tým lékařů ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Po uzdravení pracovala ještě osmnáct let u jugoslávské letecké společnosti jako organizátorka letecké přepravy. Vesna zemřela v 66 letech v prosinci loňského roku.