Hlavní obsah

Alena Doláková: Pro Ameriku jsem pořád málo drzá

Právo, Klára Říhová

Ušlápnutá Alena z Brna versus sebevědomá Elejna z USA. Dvě tváře talentované zrzky, která se v pětadvaceti odvážně, až drze vypravila dobýt Hollywood - a svým způsobem se jí to daří. Hraje, píše, zpívá, cvičí, tančí, depresi střídá euforií, pláč záchvaty smíchu. Na svém blogu si Alena Doláková dělá legraci z autorit i sama ze sebe a působí jako vyznavačka extrémů. Ale pozor, je to přece hééérečka… Potkat ji můžete napůl za oceánem a napůl v Česku, kde zrovna točí dva seriály a film.

Foto: Petr Horník, Právo

Jaká mám přání? Napsat scénář celovečerního filmu o ženách, zahrát si princeznu a vyšetřovatelku a podívat se do Asie.“

Článek

Byla jste vždycky průbojná, exhibicionistka?

Pravý opak! Ne snad vyloženě stydlivá… Na jevišti jsem se dokázala rozjet, ale v osobním životě jsem sebevědomím neoplývala. Byla jsem spíš ta, do níž se ostatní trefovali, zrzavá a trochu divná.

V partičkách jsem si připadala jako outsider, měla jsem pocit, že nikam nezapadám. Trpěla jsem často na angíny - a později jsem se dočetla, že to bývá v případech, kdy si člověk neumí říct o to, co potřebuje, má úzkosti nebo zadrženou kreativitu. Teď už si o své říkám jasně a přesně, možná pro Čechy odrzle. Pro Ameriku jsem ještě pořád málo drzá.

Herectví pro vás byla jasná cesta?

Ne, chtěla jsem být diplomatka a měnit svět k lepšímu. Měla jsem velké ideály. Brzy jsem zjistila, že svět diplomacie je poměrně krutý, a já jsem spíš citlivější povaha.

Dostala jsem se na šest vysokých škol, koketovala jsem semestr se žurnalistikou, ale nakonec jsem získala dojem, že v divadle bude možnost něco pozitivně ovlivnit okamžitě, bez zátěže nějakými systémy médií nebo politiky. Jsem intuitivní srdcařka a tohle mi tenkrát přišlo nejsprávnější.

Foto: archív Aleny Dolákové

Othello s Janem Potměšilem - Divadlo v Celetné.

S kumštem přitom neměl nikdo z rodiny nic společného. Hodně mě však ovlivnil dědeček, pracoval ve fabrice a psal básně, pak žil kvůli roztroušené skleróze pětadvacet let na vozíčku, a přitom to byl jeden z nejveselejších lidí, jaké znám, měl zářivě modré oči a pořád říkal: „Je to dobré.“

Osvědčila se vám intuice i jindy?

Určitě bych bez ní neodjela do zahraničí. Vypadalo to v podstatě úplně nesmyslně, tady jsem měla slušný rozjezd, pár filmů, ale hlavně divadlo… Nejdřív Národní v Brně, pak Kašpar v Praze, mezitím jsem chvíli hrála v Anglii. Dostávala jsem nádherné role, bylo to přesně to, po čem jsem toužila. Desdemona v Othellovi, současná irská hra Terminus, představení Za časů tlustých krav atd. A do toho jsem si přivydělávala v seriálech jako Četníci z Luhačovic, Já, Mattoni… Byla jsem za to vděčná, ale v jistém momentu jsem pochopila, že se potřebuju někam přesunout, posunout.

Se všemi klišé Hollywoodu jsem se setkala a došlo mi, že si musím vytvářet svoji realitu. A vyhýbat se prasatům s rolexkami.

Měla jsem tehdy kluka, Němce, poznali jsme se na hereckém kurzu na Ibize. Už jsem se připravovala, že budeme žít v Berlíně. Není to daleko a mohla bych zkusit i mezinárodní projekty, případně bychom spolu odjeli do Ameriky. Jenže jsme se rozešli - a já jela sama.

Proč právě Hollywood?

Díky novým kontaktům jsem zjistila, že bych tam mohla mít otevřenou cestu, získat pracovní vízum a agenta. Od malička drtím angličtinu a v Česku mi moje jazykové znalosti přišly k ničemu. A kdy jindy než v pětadvaceti? Taky jsem si říkala, že v Hollywoodu narazím na skvělé scénáře, silné příběhy pro moje vlastní psaní, a hlavně životní zkušenosti. Byla to taková cesta za snem.

Jaká byla realita?

Tvrdá. Dlouhé čekání na vízum - zato na mě samozřejmě nečekal nikdo. Scénáře a skvělé role tam jsou, ale není snadné se k nim dostat. Bylo těžké najít si manažerku, agenta na reklamu, agenta na seriály a filmy. Už jen to představovalo tisíce e-mailů a schůzek.

Chodila jsem na spoustu kurzů herectví a psaní, na stand-up comedy class a hodiny improvizace, taky cvičit. Snažila jsem se využít čas na maximum, neumím nic nedělat.

Foto: archív Aleny Dolákové

Slunečný den v Palms Springs.

V čem jsou naše představy o Hollywoodu zkreslené? Jde opravdu o „úpadek mravů“?

Je to takové hollywoodské klišé. Mně se nikdy nestalo, že by v profesionálních kurzech někdo zneužíval své kompetence, ale třeba jsem šla s nějakým klukem na rande a on začal mluvit o tom, jak se se všemi zná, jaké má úžasné kontakty. A já cítila, že naznačuje, že by pro mě měl být atraktivní a měla bych s ním jako herečka chodit.

Jakákoliv vypočítavost je ale podle mě cesta do pekel a hlavně to z vás lidé cítí. Snažím se být nadále idealistka, takže si často nabiju ústa nebo promeškám „skvělou nabídku“.

A co večírky, dá se sehnat práce tam?

Spousta lidí si to myslí a pak končí jako anonymní alkoholici, co spí s producenty, co nenatočili jediný film. Ale bez žertů. Uvědomila jsem si, že si musím vytvářet svůj Hollywood, svoji realitu. Setkávat se s lidmi, kteří mě inspirují, a vyhýbat se prasatům s rolexkami. Člověk má chodit na večírky bavit se, a ne získávat kontakty. Av LA se bavit umějí, to zas ano. Ne jako v Česku do němoty, v zakouřené hospodě. Pěkně v klidu chodí pozorovat západ slunce na střechy mrakodrapů, na večírky v nádherných domech s bazény…

Ale kvůli rolím chodím na castingy, mám je celkem ráda. Taky mám ráda rčení, že k úspěchu neexistuje výtah, musíte jít po schodech.

Je velký rozdíl mezi castingy tam a v Česku?

V Česku je to takové příjemné setkání s lidmi, se kterými se většinou znáte léta. Jsou překvapení, když vůbec umíte texty a nepřijdete pozdě, protože běžíte z divadla. Jednou jsem tu dělala casting v kavárně, úplná pohoda, akorát mi v jeho průběhu změnili roli za jinou…

V Hollywoodu musí být vše perfektní a super profesionální, byť jde o casting na krátký film. Všichni jsou dokonale připravení, vy musíte znát na slovo texty, přijít oblečená jako ta postava i vědět, proč se chová tak a tak. Spousta lidí si na přípravu bere dokonce kouče. Pokud se improvizuje, tak jen minimálně. Základem je nepřehlédnutelné sebevědomí.

Foto: archív Aleny Dolákové

Se sestrou v Praze.

Žijí v Hollywoodu i normální lidé, nebo jen blázni, scientologové a lesby?

(směje se) Možná jsem potkala tak tři holky, co jsou na kluky. Teď vážně. Potkala jsem spoustu úžasných, pokorných, tvrdě pracujících kumštýřů. Často nejsou původně z Hollywoodu, mají za sebou ty těžké začátky.

Ovšem těch, kteří se trápí vlastním egem a celou svou existenci zakládají na úspěchu - a jsou tudíž zvláštní, šílení, magoři -, je tam požehnaně. Hollywood je přitahuje jako magnet. Je potřeba se tím bahníčkem prodrat…

Jak se vám to povedlo?

Chodila jsem hodně cvičit, studuju zen a su holka z Moravy. Mám hodnoty jinde: láska, přátelství, rodina, tvorba s pozitivním dopadem. Chci být nějak užitečná. Ano, peníze pro mě taky mají hodnotu, nechci trpět materiální bídou, ale když mi všichni líčili, že jejich sen je udělat nadnárodní reklamu za milión dolarů, nebralo mě to. Raději budu žít v malém bytě, ale přitom dělat něco, co mi dává smysl. Tedy - ideálně mít velký byt a k tomu dělat něco smysluplného, že.

Teď píšu scénář internetového seriálu, blog a nově do časopisu. To jsou kromě divadla a stand-upu věci, které mě naplňují. Hollywood mi vlastně poslední dobou spíš leze krkem.

Z vašeho blogu se zdá, že s vámi hodně cvičí emoce.

Když jsem začala psát, nepředstavovala jsem si, jak to čtou lidé v Česku. Snažila jsem se vystihnout svoje přemýšlení, nastavení - a vylezlo tohle. Baví mě život s nadhledem, utahovat si z okolí i ze sebe, čím větší utrpení, tím větší sranda. To je vlastně pravidlo komedie.

Foto: archív Aleny Dolákové

Cvičení Body by Simone.

Po JAMU jsem si myslela, že jsem dramatická herečka, moje parketa je Čechov a Shakespeare… Moje láska ke komedii se narodila při zkoušení drsně vtipné hry Martina McDonagha Mrzák inishmaanský ještě na škole a pak jsem ji znovu objevila, když mi Honza Svěrák nabídl roli Holeny v pohádce Tři bratři. No a v Americe jsem tomu žánru propadla úplně.

Takže jste naladěná spíš pozitivně?

Jak kdy. Hodně věcí, které jsem zachytila v mých článcích s ironií a které budí úsměv, pro mne v momentu, kdy se děly, znamenalo tragédii - takže jsem na dva dny zalezla domů a brečela.

Při nedávném stěhování jsem našla spoustu deníků z dob JAMU a zaskočilo mne, jak jsem zdlouhavě popisovala své deprese, jak jsem jich byla plná, úplně jsem se v tom vyžívala, protože jsem chtěla být trpící umělec.

Jak se mi povedlo se nezbláznit? Chodila jsem hodně cvičit, studuju zen, píšu blog a su holka z Moravy.

Dnes se snažím co nejrychleji dojít k osvobozujícímu humoru. Je to skvělý ventil, uzemnění a zároveň vám to dává nadhled, když se kolem dějí šílené věci. Už vím, že v Hollywoodu není hlavní dostat roli, ale zůstat sama sebou a v duševní pohodě. Ono si stačí vzpomenout, co se děje v Sýrii, a hned je nějaký casting úplná marginálie.

Kdy vám bylo nejhůř a kdy jste nejvíc skákala radostí?

V Los Angeles můžete zažít euforii každý den - vyjedete na Hollywood Boulevard, svítí slunce a vy koukáte na palmy, k tomu si pustíte hezkou písničku… To mi osobně stačí až k extatickému pocitu štěstí. Jsem schopná zpívat, tančit, nechat se unášet jistotou, že nemůže existovat lepší okamžik než tenhle. Tady a teď.

Nejhůř mi tu bylo několikrát, ale o tom mluvit nechci. Jednou se to objeví v mých scénářích jako ty nejlegračnější epizody.

Kdy se situace překlopila a začala jste sbírat body? Hrála jste s nějakým známým hercem?

Kéž bych byla v téhle fázi. Ale určitě nastala změna s mým průnikem do legendárního Comedy Store, kde jsem poznala třeba producenta seriálu Girls Judda Apatowa… Je pro mě velká pocta, že s ním hraju v jednom domě, ale do jeho projektů jsem se ještě nedostala.

Foto: archív Aleny Dolákové

Dáma na Českých lvech.

Loni jsem točila v Praze anglický film s Jamesem Purefoyem v hlavní roli. Potkala jsem se přitom i s Klárou Issovou, Jirkou Mádlem… Jmenuje se Interlude in Prague. To byl pro mě záblesk mezinárodní spolupráce. Kdybych zůstala v českém divadle, asi by k tomu nedošlo.

A zatím největší úspěch v USA?

Že jsem to přežila! Možná krátký film s jedním hercem, který hraje v seriálu General Hospital a vyhlédl si mě na hodinách herectví. Šlo o jeho scénář a režii a já tam hrála holku, napůl Češku. Díky tomu filmu mám možnost vstoupit do herecké asociace. To znamená, že můžu chodit na castingy o třídu výš, nejen na nezávislé filmy a menší reklamy. Což je super.

Co osobní život, lásky, vztahy? Byla jste v USA zamilovaná?

Byla! Už nejsem. Byl to taky herec. Američané hodně dají na namlouvání, snaží se na sebe dělat dojmy, což je pro holku z Česka neuvěřitelné. Jsme zvyklé, že přijde kluk a řekne: „Ty máš hnusnou mikinu!“A to většinou znamená, že nás miluje. Tam se nešetří velkými slovy: „Jsi úžasná, královna, nejlepší herečka, nejtalentovanější na světě!“ 

V průběhu dnů a týdnů se po nich ale zapráší… Takže si říkám, jestli není lepší náš přístup. V Česku jsem byla spontánnější, neřešila jsem, jestli se budu s klukem líbat na prvním nebo až na čtvrtém rande. Tam vím, že kdybych kývla hned, nerespektoval by mě.

Proč konkrétně vám to nevyšlo?

„Každý jsme šli jinou cestou“ je správná diplomatická odpověď, že? Můj partner měl hodně rád alkohol. Opakovaně tvrdil, že je z toho dávno venku, ale nebyl. Škoda. Další láska se nekonala…

V USA je na muže vyvíjen tlak, aby byli bohatí, aby se zaměřili na práci - proto často „nemají na vztahy čas“. Platí to vlastně ale i pro ženy. Posedlost úspěchem je silnější. Je pravda, že mě z tendencí to mít taky tak Amerika vyléčila.

A smím se zeptat, jak jste na tom dnes?

Jsem šťastně single! Chci říct, že si pláču sama do polštáře. Je to všechno o tom, jak se rozhodnete na to dívat.

Foto: Michal Hladík

Takto pózovala v náborovém videu pro ženy do technických oborů.

Řekněte mi o Hollywoodu ještě něco pozitivního.

Děkuju za tu otázku. Lidé se tam navzájem podporují, přejí si. I kdyby se vnitřně žrali závistí, nikdy to nedají najevo, bylo by jim trapné to přiznat. U nás, když dáte na Facebook, že jedete na dovolenou, vidíte reakce typu: „Ty svině, jak já ti závidím!“ Sice z legrace, ale je to v naší kultuře. Tam by bylo: „To je skvělé, jsem za tebe tak šťastný!“ Což hodně vypovídá o jejich mentalitě, k čemu jsou vedeni.

Akorát se musíte naučit rozklíčovat zdvořilou hru od pravdy… Líbí se mi i jejich nadšení, když do něčeho jdou, dají do toho spoustu energie, jsou velcí idealisté.

Vnímáte, jak vás tohle všechno ovlivnilo, změnilo?

Mám v sobě nastavený ten veselý stroj, který se žene vpřed, ať se děje, co se děje. Dřív jsem se nechala vláčet emocemi kvůli blbostem, ale už se nehroutím. Jsem silnější, to je asi hlavní rozdíl. Mám pocit, že zvládnu všechno na světě. A už není tak snadné mě do něčeho vmanipulovat nebo se mnou vytřít podlahu. Naučila jsem se o sebe po starat a ochránit se.

Co vás dokáže rozhodit?

Třeba blbé rande. Nebo když se podívám na zprávy. Když vidím bezdomovce. Snažím se to zenově pozorovat, ale jsem pořád herečka. Když je mi ouvej, jdu to přecvičit! V USA chodím skoro každý den na Body by Simone, což je trenérka hollywoodských hvězd, která vymyslela systém kombinující pilates s cardio dance, takže se zpotíte, spálíte dost kalorií a zároveň si posílíte dlouhé svaly.

A každý den se snažím meditovat, být jen sama se sebou a nemít žádné myšlenky, nebo je jen pozorovat. Na splín taky pomáhá sepsat si všechny věci, za které jsem v životě vděčná, a co můžu udělat, abych změnila danou situaci a dostala se do aktivního módu.

Momentálně tu točíte tři věci, takže aktivitu opravdu potřebujete.

Jde o úplně odlišné role, což mám ráda. Ve filmu Teambuilding hraju milenku ředitele, ale neudělali jsme z ní úplnou blbku, je to holka, která chce lásku. Byla to rychlovka, takže jsem si přehodila letenku, za pár hodin jsem byla na letišti a jela rovnou na plac.

V seriálu Mordparta představuju svědkyni vraždy, ve scénáři je popisovaná jako femme fatale, konečně! A v seriálu Specialisté hraju velmi inteligentní zlodějku. Chtěla jsem říct ženský rod od zločince - ale není na to slovo. Nedávno jsem hledala na Googlu termín ženská komička a vyšlo mi: „Nemysleli jste ženské koníčky?“ To je docela příznačné.

Myslela jsem, že třeba máte akční roli vyšetřovatelky…

Bohužel ne, třeba příště. Ráda bych si něco takového zahrála. Ale miluju i komické role. Je potřeba si ze sebe dělat srandu. Miluju Janžurovou, je geniální! A taky Eva Elsnerová v Divadle v Celetné, ta mi po každém představení říkala připomínky a já tak měla možnost růst. Nebo Barbara Lukešová…

V Americe miluju hlavně ženské autorky a stand-up komičky Tinu Feyovou a Amy Shumerovou. Píšu „po jejich vzoru“ i vlastní scénky. A jednou třeba napíšu scénář nějakého celovečerního filmu. Ze současnosti, o silných ženách, statečných mužích a o tom, že se nemusíme brát úplně vážně. To je cesta, která mě láká.

Taky jste točila video do náborové kampaně pro ženy do technických oborů, oč jde?

To bylo pro VUT v Brně, ozvali se mi, že potřebují inteligentně vypadající herečku a vzpomněli si na mě. Zrovna jsem si pořídila knížku Ženy ve vědě, tak to pěkně zapadlo. Sama jsem absolutně antitechnický typ, ale věřím, že ženy do vědy patří, stejně jako patří kamkoliv, kde je to baví. Třeba Hedy Lamarrová byla úžasná herečka a zároveň vynálezkyně. Nebo ve videu zmiňuji vědkyni, která stihla kromě Nobelovky porodit čtyři děti.

Vy o dětech ještě neuvažujete?

Ano, ideálně do třicítky, maximálně do pětatřiceti. Chtěla bych jedno nebo dvě a čím dál víc si říkám, že spíš v Evropě než v LA. Chci, aby vyrůstaly v našich hodnotách, a ne tam, kde je hlavní sláva, úspěch a peníze. Možná to nevidím správně, v Kalifornii žije spousta alternativních lidí, děti chodí do waldorfských škol. Ale je tam zároveň placené zdravotnictví i školství a musíte se povinně zadlužit, abyste byla v systému. Když chcete žádat o byt, musíte mít kreditní body, že jste si půjčili - a splatili. Takový důkaz, že jste dobrý občan, mi přijde absurdní.

Můj chlap musí mít smysl pro humor, být dobrodruh, kreativní, s evropským myšlením… Ale záleží taky na tom, kdo chce mě, že?

Jak dlouho tedy chcete žít na dvou židlích?

Ještě přesně nevím, ale budoucnost teď vidím v Evropě. Do USA hodlám jezdit jen za prací, pokud bude.

V Česku stále hrajete s Divadlem Kašpar Othella, kterého jste nazvala současným manipulátorem. Potkala jste nějakého na vlastní kůži?

Jo. Dokonce to bylo i moje téma, byla jsem docela manipulovatelná. V soukromí, ale i v profesi. Na škole mi vtloukali do hlavy, že správný herec má jít na oblast, hrát malé role a vydělat si málo peněz - jako by to živoření byla nějaká ctnost. Coby správná hodná holka jsem takové rady poslouchala.

Až v Praze jsem přišla na to, že herectví je taky byznys. Přitom v sobě mám i vlastnosti, že bych mohla být na té druhé straně - ta, co manipuluje. Ale to se nedělá. Nechci si zahrávat s těmi nahoře.

Jaký partner by vedle vás mohl obstát?

Tady! (ukazuje na mého kolegu fotografa) Teď jsem na to přišla! Vypadáte jako muž mého života. Vy jste ženatý? A sakra, vidíte, jak je ten život krutý! Do ženatých já nejdu.

Ale vážně: můj chlap musí mít smysl pro humor, být dobrodruh, kreativní, se zájmem o duchovno, s evropským myšlením, takže vzdělanec i požitkář, ať už jde o pětihvězdičkový hotel, nebo buřty a lahváče…

Záleží taky na tom, kdo chce mě, no. Čeští kluci jsou nejlepší, nebo aspoň Evropané. Ale možná přijde úžasný Arab nebo Asiat, Eskymák - a budeme se líbat nosy…

Reklama

Výběr článků

Načítám