Tabu jsou pro rodačku z Plzně vysoké podpatky, tenis a sjezd na lyžích, jinak si ale huntuje tělo, jak se dá.

Kdy jste poprvé slyšela a kdy držela v ruce akordeon?

Říkám, že jsem se narodila s malým akordeonkem v ruce. Vděčím za to rodičům, kteří byli oba profesionální akordeonisté. Tatínek učil léta na konzervatoři v Praze a posléze v Plzni – a maminka byla jeho úspěšná žačka. Takže akordeon jsem slyšela ještě před narozením a hrála jsem na něj prvně asi ve čtyřech letech.

Bylo jasné, že mi rodiče těžko dají do ruky něco jiného. Mám s jeho zvukem spojené celé dětství – a kromě pubertální revolty, kdy jsem odmítala cvičit, mě provází pořád. Ráda ho prezentuju jako klasický nástroj, protože v Čechách je stále trochu ve stínu.

Běžná volba to není zvlášť pro ženy, je těžký, hra na něj se zdá složitá…

Tím, že jsem začínala přirozeně a hodně brzo, zdá se mi hra na akordeon snadná. Ale je fakt, že je složitější než příbuzný klavír. Hraje se pravou i levou rukou, a ještě se tahá. Koordinace všeho je poměrně náročná. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, když jsem na konzervatoři přibrala jako druhý nástroj právě klavír.

A vidím to i dnes, když učím hrát své žáky. Dětství mám spojené ještě s tancováním a s pohybem vůbec, bavil mě tenis – ovšem později jsem s ním kvůli bezpečnosti rukou musela skončit. Dodnes mě láká propojovat muziku s tancem, s živým vystoupením…

Zmínila jste pubertální krizi. Čím se zlomila?

Nešlo o nic zásadního, jen se mi prostě nechtělo cvičit. Když se táta večer vracel domů, tvrdila jsem mu, že jsem hrála. Ale on to prokoukl – hned po mých prvních tónech poznal, že jsem jen přehodila noty na stojánku.

Naučit se opravdu dobře ovládat jakýkoli hudební nástroj vyžaduje velkou míru odříkání běžného života a kamarádů, je to dřina, řád. Mně byl vštěpován vlastně odmala. Tím, že rodiče byli pedagogové, šli na mě šikovně. Takže jsem nechuť cvičit překonala, ani nevím jak.

Co ještě vám dali rodiče do vínku?

Jsem jedináček a pocházím z velmi harmonického prostředí, jaké jsem já osobně bohužel dlouho nemohla vytvořit. Tím víc vnímám, jak důležitá je podpora obou rodičů. Táta byl ten přísnější, maminka laskavější, jak to ideálně bývá. Říkají, že jsem mamince podobná vizuálně a povahu mám spíš po otci.

Odjakživa jsem byla extrovert. Naši se přátelili s umělci, muzikanty a herci, vodili mě často do divadla, kde jsem zaujatě nasávala, jak se projevuje člověk – umělec – před publikem. A v rámci ZUŠ jsem to zkoušela na vlastní kůži. Zpočátku jsem mívala trému, ale zjistila jsem, že ji lze ovlivnit, ukočírovat.

Jak?

Praxí, znalostí, zkušeností, vlastním sebevědomím, které musí být samozřejmě podloženo poctivou prací. I když se někdy vystoupení nebo koncert nepovede, většinou pokud vydržíte a neodradí vás to, má tréma klesající tendenci.

Kolik akordeonů máte a čím se liší? Platí jako u houslí, že čím starší, tím lepší?

U nás je to přesně naopak – čím starší, tím horší. Opotřebování je velké a po deseti letech výkonnost radikálně klesá. Já hraju na akordeon značky Piginy z italského Castelfidarda. Jezdím tam každý rok kvůli servisu i se svými studenty a je to podle mne nejlepší současný výrobce akordeonů. Něco jako mercedes mezi auty – skvěle konstrukčně vytvořený a s krásným zvukem. Mercedesu odpovídá i cenově.

Dětské nástroje, na které se začíná, jsou samozřejmě levnější. Ovšem s profesionálními nemají nic společného.

Jarmila Vlachová

Jarmila Vlachová

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jak s ním cestujete? Jako s kufrem na kolečkách?

To ne, nosím ho v batohu na zádech. Strčit ho do kufru s kolečky bych se bála, je tam spousta táhel, tlačítek a drátků, které se prolínají a při sebemenším nárazu by se celý mechanismus pokazil.

Akordeon je opravdu složitý nástroj. Takže i cestování je složité, zejména v letadle – v zavazadlovém prostoru by určitě nepřežil. Nejnovější metoda je, že se nástroj rozdělí na dvě půlky, které beru jako příruční zavazadla na palubu.

Proč se říká tahací harmonice dršťka nebo zednický klavír?

(směje se) Je to jakási hantýrka a ani já úplně přesně neznám vysvětlení. Nikdy jsem po tom nepátrala, protože mi to přišlo hrozně ošklivé. Snad to vzniklo z toho, že se harmonika používala v místech, kde nebylo k dispozici piano. Byl to takový přenosný klavír, hrálo se na ni i na lodích…

Každý nástroj je konstruován jinak, to je taky jedna z jeho zvláštností – i klasický akordeon rozlišuje několik typů. Zatímco klavír a kytara mají většinou stejný rozsah a tvar. Je to dáno tím, že vývoj není jednotný.

Jaký je vůbec původ tohoto nástroje?

Vznikl v Číně někdy před třemi tisíci lety. Už tenkrát věděli, že rozkmitem kovového jazýčku tlakem vzduchu se vytváří tón, který je principem vzniku zvuku akordeonu. Ten prapůvodní nástroj se jmenoval šeng. Pak prošel dlouhým vývojem…

Akordeony dnešního typu začal v roce 1822 stavět Friedrich Buschmann v Berlíně a označoval je jménem Handäoline. Patent na název akordeon získal v roce 1829 vídeňský nástrojař Cyril Demian.

Ovšem akordeon se vyvíjí i dnes, pořád se hledá barva, kvalita zvuku, kulatost tónů… Až si říkám, jak je to možné. Z nejnovější technologie vychází například model značky Pigini jménem Nova. Existují taky elektronické varianty, takže na akordeon lze zahrát i Labutí jezero s doprovodem! Já osobně ale hraju jen bez elektřiny.

Jak vás berou muži akordeonisté a jak ostatní hráči v orchestrech?

Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo řešil, zda hraje na akordeon muž nebo žena. Spíš každého zajímalo, jak ten nástroj ovládám, co s ním umím dělat. Není to jako ve sportu, že existují mužské a ženské kategorie. Ale je fakt, že mužů akordeonistů je víc než žen.

Jarmila koncertuje sólově, se zpěváky, s dalšími nástroji, s malými i velkými orchestry. Učí na Plzeňské konzervatoři a ZUŠ T. Brzkové v Plzni, porotcuje na mezinárodních soutěžích…

Jarmila koncertuje sólově, se zpěváky, s dalšími nástroji, s malými i velkými orchestry. Učí na Plzeňské konzervatoři a ZUŠ T. Brzkové v Plzni, porotcuje na mezinárodních soutěžích…

FOTO: archiv Jarmily Vlachové

Prošla jste konzervatoří, hudební katedrou v Plzni… a pak jste se vydala studovat do Dánska. Proč?

Měla jsem kliku na skvělou pedagožku, to je vždy nejdůležitější osoba, která vás formuje ve vývoji. V mém případě to byla Jytte von Rüden, na jejíž kurs jsem se přihlásila. A učím se u ní vlastně dodnes.

Přístupů ke hře totiž může být mnoho – různý je způsob držení, hraní, jak se vyloudí tón, co se s ním dá dělat, jak se začne, ukončí, kolik se jich může hrát dohromady… Je milión věcí, které lze kombinovat a dá se s nimi čarovat.

No a tahle profesorka, která mi pomohla pochopit kouzlo hudby i možnosti akordeonu, žije a učí právě v Dánsku na Roylal Academy of Music. Díky ní to dokážu zprostředkovat i já svým žákům v Česku. Řada z nich už dnes studuje taky v Dánsku, snad tedy správně předávám štafetu. Těší mě to i mrzí, protože někteří možná zůstanou v cizině natrvalo.

Vy jste o tom neuvažovala?

Dánsko je výborná země, co se týče školství, které je velkoryse propracované a financované. Což je bohužel zcela nesrovnatelné s možnostmi u nás. Jen na akordeon je tam několik vysokých škol s perfektním zázemím, tady ani jedna. Doufám, že se to časem změní.

Ale běžní Dánové jsou dost uzavření, studení, nepřilnula jsem k nim. Proto jsem se vždycky po čase vracela zpátky, jsem spíš jižní, emotivní povaha, mám italské předky… Dánské prostředí je na mě příliš sterilní, přesto jsem si tam pár kamarádů nakonec našla.

Jaká ještě jste?

Mám tu přítele, mohl by to říct on? Já o sobě nerada mluvím… (do rozhovoru vstupuje skoro dvoumetrový Karel) Jarka je hodně zarputilá a na něco velmi paličatá. Co nechce, to nedělá. Má svůj zvláštní styl, je vidět, že je umělec. Na všechno má moře času, ono to počká… Přitom vše stihne v klidu, bez nerváků. Zvláštní. Já už bych šílel, jsem spíš praktik. Ale aspoň se tak doplňujeme.

Jarmila pokračuje: Život mě naučil, že nervovat se z maličkostí je nesmysl. Možná jsem dřív taková nebyla. Dnes mám srovnané priority: zdraví mého dítěte a moje, pak práce, která mě naplňuje, jak a s kým žiju… Ale jestli půjdu nakoupit dnes nebo zítra, je úplně fuk.

Karel: To je na mně! Jinak mám na Jarce rád, že umí dávat upřímně najevo lásku a co má na srdci, to na jazyku. Což je skvělé.

Když jsme u nákupů, kdo u vás vaří?

Oba, střídáme se. Vlastně všichni tři, protože s námi žije babička. Karel přinese ingredience, ona uvaří, a navíc občas pohlídá synka… Takže to vypadá, že já si jen tak hraju, že!? Ne, myslím, že i domácnost z velké části „pofackuju“ sama. Jak jsem zmínila, mám vedle klídku vštípený řád.

Půjde syn v máminých stopách?

Půjde syn v máminých stopách?

FOTO: archiv Jarmily Vlachové

Za postgraduál v Dánsku jste dostala nejvyšší ocenění kategorie A. Přesto pokračujete doktorandským studiem v Bratislavě, k čemu je to dobré?

Například jsem se tam dozvěděla, že držím špatně palec. (směje se) Každý učitel má zkrátka svůj názor, už jsem si na to zvykla a nehroutím se. Ale vážně, dělám to proto, že mě baví soudobá hudba a mnozí mladí skladatelé, moji vrstevníci, ten nástroj a jeho interpretaci stále posouvají. Píší mi často skladby na tělo a tím, že je pak hraju na koncertech, podporuju naši tvorbu. Vedle nových věcí se zaměřuju na světovou klasiku včetně proslulého Piazzolly…

Často taky dělám transpozice skladeb pro akordeon, abych mohla spolupracovat s houslistou Miroslavem Vilímcem nebo violoncellistou Jiřím Bártou. Naše nástroje dohromady krásně znějí, navíc jsou oba špičkoví muzikanti i lidé. Takže zahraju třeba Dvořákovo Rondo (což nemají odpůrci akordeonu rádi, ale proč ne?) nebo Williamsův Schindlerův seznam.

Tahací harmoniku má leckdo spojenou s hospodskou zábavou.

To mi není vůbec blízké, v hospodě jsem nehrála nikdy! Pouze na přání kamarádům na svatbách, vernisážích, obvykle jazz, tango, šansony…, ne lidovky nebo populární hudbu. Ale například moje žačka Marie Čejnová hraje se skupinou Jelen.

Jak rozumět vaší větě: Ráda hudbou mluvím?

Hudbou lze vyjádřit úplně všechno. Vidím to jako porotce na mezinárodních soutěžích: přijde kandidát a já po třiceti vteřinách vím přesně, jak bude vypadat celé jeho vystoupení. Protože buď hudbou něco řekne, nebo ne – a pak je to nuda. Sice bez přehmatů, ale i bez obsahu. A někdo jiný to prostě v sobě má, je poznat osobnost, vlastní vklad a prožitek. Smutek, láska, žal…

Ve vaší hře je teď asi hodně radosti, že!?

Ano, ale nebylo to tak vždycky. Donedávna jsem nevěděla, jak to bude s mým synem, který se narodil předčasně a byl dlouho nemocný. A zároveň mě opustil po deseti letech jeho otec, violoncellista. Ale náš rozchod úplně nesouvisel se stejnou profesí.

Hlavní je, aby partneři dělali, co je baví a naplňuje, zároveň se chápali a tolerovali. Těžko spolu mohou žít, když to jeden s druhým nesdílí, nepodporuje ho a myslí hlavně na sebe, případně neunese jeho úspěch. Je to o lidských kvalitách. A v tom jsme se bohužel s bývalým manželem nepotkali. Přesto mu přeju, aby byl šťastný…

Tak dlouho jsem chodila kupovat pstruhy do vyhlášené plzeňské rybárny, až jsem si odtamtud přivedla i Karla.

Dnes jsou chlapečkovi dva roky a zažívám radost, že jsme vše zvládli, je to silný, statečný kluk. Věřím, že se bude mít dobře. A i další věci, které přicházejí, jsou moc fajn…

Projevuje synek múzické geny?

Nadaný na muziku je velmi – intonuje dokonce lépe než někteří uchazeči o studium zpěvu. K hudbě ho povedu určitě, ale jestli i k akordeonu, nevím. Pochopitelně by mě obdobná dráha potěšila, ale co bude skutečně dělat, záleží jen na něm. Klidně může hrát fotbal, hlavně aby ho to naplňovalo. Můj táta byl třeba původně vyučený cukrář, ovšem hudba byla silnější.

Jak jste se vlastně potkali s novým partnerem?

Tak dlouho jsem chodila kupovat pstruhy do vyhlášené plzeňské rybárny, až jsem si odtamtud přivedla i Karla. Bude to rok. Je bývalý profi sportovec, hrál házenou, pak si udělal trenérský kurz, ale momentálně funguje právě v té rybárně, která patří jeho švagrovi a pracuje tam i jeho bývalá manželka, s níž má velkou dceru. Obdivuju, jak spolu i po rozvodu dobře vycházejí.

Bavila ho dřív vážná hudba a vás sportovní utkání?

Karel přiznává, že donedávna o mém nástroji věděl jen to, že existuje. Jak by taky mohl, žádnou akordeonistku dřív nepotkal! Tvrdí, že noty se nenaučí nikdy, ale to není třeba. Zato pozná, kdo hraje dobře a kdo ne. A na moje koncerty chodí pravidelně.

S žáky v akordeonové firmě Pigini v italském Castelfidardu.

S žáky v akordeonové firmě Pigini v italském Castelfidardu

FOTO: archiv Jarmily Vlachové

Co se týče sportu, nejvíc se na něj dnes dívá v televizi, já ho raději aktivně provozuju. Občas se podaří, že sportujeme spolu – chodíme běhat, jezdíme na kole, plaveme, dokonce jsme úspěšně raftovali… Potřebuju si huntovat tělo jinak než vsedě s akordeonem.

Jaká „nej“ máte spojená s vaší profesí?

Nejdál jsem hrála na vernisáži v Brazílii, tam jsem poprvé vystřihla Škoda lásky, chtěla jsem domorodcům ukázat, co je česká muzika. Od té doby po mně tuhle skladbu nikdo nechtěl, škoda.

Za největší úspěch považuju řádku titulů z prestižní soutěže Trophée mondial de l'accordéon, i to, že jsem od loňska členkou její mezinárodní poroty.

Prozradíte nějaké „veselé historky“? Houslisté si třeba lepí prsty kanagomem.

To bohudík nemusím. Trapasy zažívám, když po mně někdo chce lidovku. Praktický trapas se mi stal jednou cestou na pódium v nových botách – pro akordeonistku vlekoucí nástroj jsou tabu sukně a jehlové podpatky, což jsem nevychytala a sklouzla jsem se krásně mezi symfonický orchestr. Ale nástroji se naštěstí nic nestalo.

A vám?

Taky ne. Já se musela naučit padat na běžkách, kterých se nemíním vzdát – s rukama nahoru. Některé sporty musím kvůli obavě o prsty vynechat úplně, třeba sjezdové lyžování.

Ale celkově potřebuju být v dobré fyzické kondici, hlavně před koncerty, které suplují trochu fitness a spálí se při nich hodně kalorií. Povolený doping je pro mne čokoláda. A slibuju si, že začnu rehabilitovat zádové svaly, mám doma přece maséra!

Jaká muzika vás baví jako posluchače?

Vedle klasiky miluju muzikály a šansony Edith Piaf. Léta jsem spolupracovala třeba se zpěvačkou Radkou Fišarovou, která v tomhle žánru exceluje. Poznaly jsme se před dvaceti lety v pražské galerii La Femme, kterou beru jako svoji širokou rodinu. Galerista Mirek Lipina má cit na vyhledávání talentů. Říkám, že je můj strýček, stál za spoustou mých koncertů i cest do zahraničí ve společnosti výtvarníků.

I dnes poslouchám nejvíc hudbu, která se váže k akordeonu. Díky novému partnerovi ale poznávám taky rock! A přiznám se, že se mi líbí, je to pro mě úplně neznámý svět.

Existují o akordeonistech vtipy jako o violistech?

Možná se vyrojí, až vyjde tenhle článek.

Co vás letos čeká?

Tento rok je bohatý na změny v soukromí, zařizujeme si společné bydlení, přistavěli jsme kus domu, udělali z kůlny kuchyň, chystáme se zvelebit zahrádku. Baví nás to, žijeme normálním životem a k tomu se občas snažím dělat i to umění.

V létě budu porotcovat ve Francii, pojedu zase do Itálie, ale společnou dovolenou prožijeme na Chodsku, v Kdyni, odkud pochází maminka. Chtěla bych taky letět balónem a vidět konečně Řím. Svatbu neplánujeme, ale jsme oba spontánní…