Jaroslav Dušek: Mám v sobě naivní rychlošípovskou víru ve spravedlnost

Daleko víc se vyžívá v improvizovaném herectví svého divadla Vizita, a hlavně v propagaci alternativního (či spíše prapůvodního) způsobu života, vycházejícího z moudrosti šamanů a středoamerických indiánů. S tou se na přelomu tisíciletí seznámil prostřednictvím knihy mexického spisovatele Dona Miguela Ruize Čtyři dohody.

Nebyla to odlišná práce, jen výsledek je odlišný od toho, v čem mě lidé viděli, protože tam nevnáším nějaké žertíky nebo humorný prvek. Snažím se ctít styl věci, kterou dělám.

Záleží na situaci. Když vím, že jsem v právu, jsem někdy tvrdošíjný. Bez zbytečné agresivity trpělivě vysvětluju, vím, že vesmír je na mé straně. Když jsem jednal s nějakým úřadem, vždycky se mi podařilo je přesvědčit. Úřad dnes ovládají počítače, které v sobě mají nějaké údaje. „Je to tak v systému,“ říkají mi. To je voda na můj mlýn – hned se ptám, jestli je řídí počítač, nebo oni řídí jeho. Vznikne vždycky zajímavá debata. V momentě, kdy si nejsem jistý, čekám, jak se to vyvine. Mám v sobě naivní rychlošípovskou víru ve spravedlnost.

To záleží na tom, z jaké úrovně vědomí se na něj díváte. Z nějaké se vám bude zdát nespravedlivý, z jiné takový, jaký má být. To je stejné jako klást si otázku, zda je spravedlivé, že zemřete. Když už jste se narodila, je spravedlivé, že zemřete? Z nějakého pohledu řeknete: „Není!“ Z jiného to považujete za přirozené a logické.

Pozorují a rozlišují. Nerozčilují se kvůli tomu. Kdybyste řekla, že svět je nespravedlivý, dáváte najevo, že má být nějak jiný. Jenže on je takový, ať chcete, nebo ne. V tom je trik myšlení. Řekne vám, že svět je nespravedlivý, a budete tomu věřit. Můžete tam ale vložit úplně jiné myšlenky a věřit jim.

To nejde vyslovit. Ve chvíli, kdy bychom nepoužívali myšlení, nezabývali bychom se tím, jestli je nám líp, nebo hůř, žili bychom v plné přítomnosti. Zvykli jsme si na myšlení, takže si ani neuvědomujeme, že většina našeho těla existuje bez něj. Jednotlivé buňky přece nepřemítají, co mají dělat, zda mají jít do tohoto orgánu či do jiného. Když jsme se narodili, neuměli jsme myslet, a přesto jsme existovali, dýchali, sáli, uměli dávat signály. Nemuseli jsme to promýšlet.

Miminka ani orgány si nekladou otázky. Ani indiáni si nekladou otázky, jaké klademe my, a ani nerozumí tomu, proč je klademe. Nekladou je proto, že všechno vědí – znají všechny rostliny a živočichy v prostoru, kde žijí, znají hvězdy a souhvězdí, během zasvěcovacích rituálů projdou zážitkem vlastní smrti. Často bělochům říkají zvědavá bílá opice. Naše zvědavost jim je divná. Otázka vzniká tam, kde nerozumíme prostoru, v němž žijeme, protože jsme s ním ztratili bezprostřední kontakt.

Málo. Je pár otázek, které mě zaujmou – třeba jak je možné, že se člověk nechá oddělit od své vnitřní síly, proč to děláme, když to je tak nevýhodné.

Protože žijeme ve světě společné sugesce. Lidé třeba věří, že existují peníze, že to je něco reálného. Když dáte peníze divokému indiánovi, nejsou mu na nic. Je to pro něho blbost, není-li chycen do naší sugesce. Nedá se to jíst, něco s tím vytvořit, nanejvýš vlaštovky.

Představa peněz ovládá naši mysl, a přitom to je neexistující entita. Pouhé zrcadlení dluhu, který se někde vznáší. Navíc to teď je jen číslice na monitoru. A lidé věří, že to jsou peníze. Když se sesypou počítačové sítě, tak ty peníze zmizí. Komu budete dokazovat, že tam byly nějaké číslice? Kde budou?

Výstižnější by bylo říct, že vyciťuji budoucnost, než bych se snažil nějak plánovat.

Hraju po celé republice Čtyři dohody, Pátou dohodu, improvizovanou Vizitu. Vždycky se dohodneme, kde, kdy a co budeme hrát. To ale probíhá bez velkého plánování, někdo zavolá, domluvíme se. Běží to samospádem. Je pravda, že si představení zapíšu do kalendáře a termín dodržím. Není to tak složité: je nás pět, tři hráči, dva technici, jeden je můj syn.

Syn se rozvedl, tři vnoučata žijí s maminkou. Pravidelně se ale s nimi vídáme, jezdíme na společné dovolené. Dcera se svým snoubencem bydlí u nás. Syn bydlí s partnerkou a novým potomkem nedaleko. Jezdím hodně za svým tátou na chatu na Sázavu. Manželka Ivetka vede Divadlo Kampa, dcera tam dělá produkční, vytvářejí spolu představení. Já tam občas vystupuju.

Z ničeho. My jsme energie. Z ničeho ji nebereme. Může se stát, že se od ní oddělíme. Pak můžeme mít dojem, že jsme vyčerpaní.

Ne. Občas, když třeba hraju tenis, můžu být tělesně unavený, ale rozhodně necítím opuštěnost, vyčerpání. Tohle patrně nastává, když člověk ztratí smysl existence, nechápe, proč žije, nechápe život jako takový. V tom je trik myšlení.

Různě, podle toho, jak to cítím, jak je potřeba. Někdy jím jednou denně, někdy se postím, není to spoutané žádnými pravidly. Spíš se učím existovat tak, jak tělo potřebuje. Takže někdy jedu k moři, jindy jsem u Sázavy. Vím už, co mi vyhovuje, a v tom rytmu existuji. Dělám hlavně věci, které mám rád. To samo vám vrací energii. Nekrade vám ji.

Změnila se struktura buněk lidského těla – něco jako když vám vyrostou nové zuby nebo dívka začne menstruovat. Víme o tomto ději, ale nikdo nezná impulz. Stejně tak se neví, kdo to spouští ve vesmíru. Když řeknu, že Mléčná dráha, asi mnozí neporozumí, co mám na mysli, i když to tak třeba je. Podstatné je, že skutečné změny nastávají v jemných strukturách. Navenek nejsou tak vidět.

Rodí se děti s mimořádnými schopnostmi, indigové děti, křišťálové děti, tajemní autisté, děti, jejichž schopnosti se vymykají našim dosavadním poznatkům. Stále častěji probleskují zprávy o tom, kolik lidí se zázračně uzdravuje z beznadějných diagnóz, onkologických, s roztroušenou sklerózou, vstanou z vozíku, opustí lůžko třeba po půlročním kómatu. Měl jsem to štěstí osobně takové lidi poznat.

Je problém to takhle hodnotit. To by člověk musel mít předem danou představu, co je dobré a co špatné, a kvůli tomu se svedlo nejvíc válek.

Vnímám to jako postupnou integraci procesů, které od sebe byly v důsledku lidského myšlení dočasně jakoby odděleny. Důsledkem byla kategorizace, rozdělování, a to i rozdělování lidí: postižení byli zalezlí, protože se nikam nedostali. Teď už mají bezbariérové vstupy, neslyšící mají tlumočníky, v silně patriarchálních zemích vládnou ženy. Postupně se bortí stará schémata, strnulé pojmy už neudrží nápor skutečnosti, instituce melou z posledního.

Ani obavy, ani radost. Je to, jako když sledujete povodeň – voda se prostě valí a je jedno, jestli budete křičet hrůzou, nebo radostí. Ta energie jede, cosi koná a směřuje k propojování a borcení předsudků. To v mnoha lidech vyvolává strach a nejraději by kolem sebe postavili zeď.

Ze zkušenosti je přece jasné, že tu zeď pokaždé někdo přeleze, rozboří. To není řešení. Nelze vodu zadržet donekonečna, stavět pořád vyšší a vyšší přehradu, aby ta voda netekla dál. Přeteče nebo protrhne tu hráz. Vnímám, co se děje. Je to možná podobné tomu, když indiáni pozorovali příchod Španělů jako nějakou probíhající změnu.

Když se strhne vichřice a vyvrátí stromy, je to pro jedny katastrofa, druzí jsou rádi, že se pročistil les a může vyrůst něco nového, a navíc je dřevo na zpracování. My se už na to takhle neumíme dívat. Lpíme na své představě pohodlí a komfortu, na svých autech a supermarketech a dalších „výdobytcích“. K čemu nám pak budou?

K čemu je vám v unikátní zkušenosti průměr? A jak se vlastně počítá průměrný věk? Patří do toho výpočtu třeba úmrtnost kojenců? Navíc ten údaj nic nevypovídá o stavu vědomí a kvalitě života, pocitu štěstí. Indiáni v Amazonii se ve zdraví dožívají sto let, aniž by viděli doktora. Pro mě by byl vrchol medicíny, kdyby ji lidé nepotřebovali. Nevidím velké zlepšení v tom, že se léčí víc a víc nemocí.

Farmaceutický průmysl přece nemá zájem, aby se někdo uzdravil. Je náhoda, že farmaceutické firmy už vyvíjejí jen dlouhodobé léky, které musíte brát až do smrti? Co to je za uzdravení, když do smrti musíte jíst léky? Já jsem za posledních 25 let nepozřel lék. Když dostanu třeba rýmu, nevšímám si toho. K čemu by mi bylo se tím zabývat?

Znám plno lidí, kteří berou léky, a nevím, zda jsou zdravější a šťastnější. Jen se víc bojí. Přijde jiný lékař, řekne, že ty léky jim vlastně škodily, a předepíše jiné… Nemám k současné farmaceutické medicíně, zabývající se následky místo prevence, velký obdiv. Uznávám, že třeba chirurgové předvádějí pozoruhodné výkony, jenže čtete-li statistiky o ischemické chorobě, rakovině, cukrovce, alergiích, tak nevím, kde je to zlepšení.

Záleží na tom, co považujete za vzdělanost. Je prokázáno, že nejchytřejší lidi nejsou šťastnější. K čemu vám tedy taková vzdělanost je?

Děti zárodky všech schopností, které potřebují ke svému rozvoji, mají. Stačilo by změnit systém výchovy a vzdělávání tak, aby se tyhle přirozené vrozené schopnosti aktivovaly a rozvíjely, nikoli potlačovaly. To bych považoval za vzdělání.

Konceptem myšlení, které rozsekalo skutečnost na kousky. Je pak těžké to dávat dohromady. Jakmile se soustředíme na myšlení, odvádí nás to od vnitřního tichého, skrytého, dřímajícího vědění a vede k tomu, že na něj ani nevěříme. Hledáme pak vědění venku. V knihách, v učebnicích, na internetu, u guruů. A na vlastní stále přítomné skryté vědění zapomeneme. Takže slábne. A sílí naše závislost na doktrínách.

Jediné, odevzdat se: Živote, konej! Přestat se oddělovat od různých forem existence, tvrdit, že je někdo odlišný, nevhodný. Vstoupit do proudu života, kde chtějí být všichni spolu. Dokud budeme chtít stavět ty zdi stále vyšší, tak tlak té vody bude jenom sílit.