V kavárně se třicetiletá Andrea zabydlela s téměř dvouletou Anastázií, která místo plánovaného pospávání v kočárku intenzívně prozkoumávala okolí. Andrea za ní snad padesátkrát v rámci zachování zdraví dítěte i existence kavárny vyběhla rychlostí slušné sprinterky – aby pak láskyplně a bez nervozity tišila její hlasité rozjaření a ještě hlasitější nářky. Jako hračka přišly na řadu i moje klíče a (čistý) kapesník.

Musíte mít nervy z oceli, mně už by bouchly saze!

Stázička mi úplně změnila život, jsem tu teď jen pro ni, ale je to super. Na to se člověk nedokáže připravit předem. Bála jsem se, že to bude horší, že ji nezvládnu, a taky že mi mateřství vezme svobodu. A ono najednou všechno jde, komunikace funguje, vzájemně se s malou přizpůsobujeme. Dnes se předvádí, ale jinak mám kliku, je většinou hodná, asi po tatínkovi.

Vy jste snad nebyla hodná? Jaká role z vašeho repertoáru vás nejlépe charakterizuje?

Když mi bylo kolem dvaceti, hrála jsem Jane v Pýše a předsudku – ta mi byla dost podobná. Lehce romantická, zasněná dívka… Dnes jsem z té romantiky hodně poztrácela. Sice se občas ráda zasním a představuju si vzdušné zámky, ale většinou se chovám a reaguju velmi racionálně a nekonfliktně. Což se na první pohled tluče.

Po kom jste zdědila herecké geny?

Nevím o žádných, jen moje o pět let starší sestra toužila stát se herečkou. Já byla taková divoká holka, tíhla jsem víc ke klukům a jejich sportům, hrála jsem s nimi fotbal a hokej.

Ve škole jsem se příliš neproducírovala, nebyla jsem typ, který baví třídu. Jenže sestra se přihlásila do dramaťáku a já, trochu v jejím vleku, se opičila. A začalo mě to bavit. Kdyby nezačala ona, asi bych hledala jinou cestu. Takhle jsem se podle jejího vzoru nasměrovala na konzervatoř.

Vážně to s vámi bylo tak jednoduché?

No, v pubertě to se mnou bylo docela těžké. Byla jsem strašně vzdorovité dítě, bouřila jsem se a vymezovala vůči rodičům, učitelům, autoritám. Zvlášť ve druhém pololetí devítky, kdy jsem už věděla, že mě berou na konzervatoř, a o nic mi tedy nejde.

Ale jinak jsem měla vážně nakročeno na vojenskou školu. Nevím, jestli bych na to měla kondičku, lákalo mě, že bych byla mezi kluky, drsné chlapáctví… Snad v tom byl i komplex mladšího dítěte, které touží něco dokázat, předvést rodičům, že má určitou hodnotu. Nevím. Každopádně teď se mi líbí být ženou a chovat se žensky, k čemuž mě pošťouchlo i mateřství. Pochyby, rozpory a nejasnosti jsou pryč.

Jaký máte dnes vztah se sestrou?

Rozumíme si možná ještě víc než kdysi, má taky holčičku – o půl roku mladší než Stázka. Takže je na mateřské, předtím hrála v Mladé Boleslavi pod jménem Petra Nakládalová. V porodu jsem ji tedy předběhla, i když to nebyl můj cíl, nesoupeřily jsme spolu.

To se zase váže k mojí povaze – nejsem typ, který se snaží mít navrch, používat lokty, vyhrávat. Chybí mi urputná snaha být první, ovšem když se to podaří, je to samozřejmě příjemné. Na druhou stranu se nenechám nikým převálcovat.

Splnily se vaše představy o herectví?

Škola byla fajn, ale představovala jen mikrozačátek. Realita je úplně jiná, hlavní je škola života a ta nekončí nikdy. Je zvláštní, že když přemýšlím o svých hereckých vzorech, dokážu jmenovat spíš muže. Momentálně nejvíc obdivuju Leonarda DiCapria, skvělý je pro mě taky Al Pacino.

Anastázie byla moc chtěná a plánovaná – a splnilo se to téměř okamžitě. Ale nebyla jsem holka, co chce dítě už od dvaceti a nakukuje do kočárků.

Anastázie byla moc chtěná a plánovaná – a splnilo se to téměř okamžitě. Ale nebyla jsem holka, co chce dítě už od dvaceti a nakukuje do kočárků.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Takže si nikdy při sledování filmu neřeknete: mít tak roli jako tahle herečka?

Občas určitě. Ve Velkém Gatsbym je třeba nádherná role Daisy. Strašně se mi líbilo i celkové zpracování, film má několik rovin a rozměrů. Navíc bych si zahrála s tím Leonardem…

Místo toho jste šla hrát na oblast do Uherského Hradiště. S jakými pocity?

Nejdřív jsem trochu váhala, měla jsem silný vztah k Brnu a taky spoustu kamarádů, které jsem velmi nerada opouštěla. I když je to jen pár desítek kilometrů, stejně to znamená vídat se čím dál míň. Ale herecky jsem to nebrala jako krok zpátky, to divadlo má výborné jméno i soubor. Takže jsem byla vlastně šťastná. A dnes můžu říct, že jsem se tam hodně naučila.

To už jste byla vdaná?

Ne. Při odchodu z Brna jsem měla přítele, jenže právě vzdálenost udělala své – a my se rozešli. Manžela jsem si našla až v Uherském Hradišti, po pár letech. Jinak bychom se nepotkali. Vystudoval přírodovědu a podniká v úplně jiné oblasti – je ředitelem kovovýrobní firmy. Moc tomu nerozumím, jen vím, že vyrábějí nějaké díly do aut.

Dal nás dohromady společný kamarád. V té době bylo v divadle pár nezadaných hereček a on nám vždycky říkal: Holky, mám souseda, který žije od rozvodu sám… Podával to spíš jako vtípek – a nakonec vznikl vztah, už je to pět let.

Mohla jste si asi vybírat. Čím vás zaujal právě on?

Spolehlivostí. Nesnáším, když se na něčem lidi domluví a pak je všechno jinak. Mám ráda pocit, že se můžu na svého muže spolehnout, že se s ním cítím po všech stránkách bezpečně. Pokud řekne, že se ozve ve dvě, nemusím se do čtyř trápit představou, co se asi stalo. To oceňuju. Vzrušení a nejistot nás čeká v životě i tak až dost.

Chodí na vás manžel do divadla, sleduje vaši práci?

Byl divadelní fanoušek už dřív – a se mnou ještě víc. Dokonce jsem mu párkrát vyčetla, že se do mé práce zbytečně moc plete, potřeboval do všeho vidět, na vše mít svůj názor, radil, kritizoval, vyptával se, spekuloval… Jenže já přišla z divadla a už jsem se o něm nechtěla bavit. A těžko jsem mu to mohla oplatit, povídat si o jeho práci je mimo můj obzor.

Manžel je o třináct let starší, takže už to má v hlavě srovnané.

Manžel je o třináct let starší, takže už to má v hlavě srovnané.

FOTO: archív Andrey Hoffmannové

Je podle vás lepší žít s někým z branže, nebo odjinud?

S kolegou z divadla jsem nežila, tak nevím. Vždy záleží na těch dvou konkrétních lidech, jak to komu vyhovuje. V obou případech může jít o pohodu i boj. U nás funguje to první. Manžel mě zklidnil a přivedl k citu pro rodinu, domov…

Měl už z prvního vztahu dvě velké děti (19, 17 let), tak věděl, o čem to je. A taky mě přivedl k cestování.

Jak přijaly jeho děti nového sourozence?

Moc dobře. Stýkáme se pravidelně, mají malou rádi a často si ji půjčují.

Nebála jste se vztahu se starším mužem s historií?

Je starší jen o třináct let, to není zas tolik. Byla jsem spíš ráda, že to má v hlavě srovnané a ví, co chce. Předchozí vztah už měl vyřešený, takže jsem nevstupovala na minové pole.

Nedávno jste se přestěhovali do Prahy, že?

Jen napůl. Firmu má muž stále v Hradišti, ale bydlíme na obou adresách, pendlujeme sem a tam. Vedeme cirkusácký život. Já s Anežkou jsme hlavně v Praze, on podle potřeby. Až začne dcerka chodit do školy, budeme se muset rozhodnout pro jedno místo a usadit se.

Co vás vůbec přivedlo do metropole? Herecké příležitosti?

To určitě taky. Ale hlavně jsem cítila, že potřebuju životní změnu, že jsem dlouho zapíchnutá na jednom místě. Přestože mám soubor v Hradišti moc ráda a vážím si šancí, které jsem tam dostala, nemyslím, že je dobré zakonzervovat se nastálo.

Do Prahy jsme začali jezdit vlastně kvůli manželově práci s designérem Petrem Novaguem, vytvářeli spolu novou tvář auta R200. A začali jsme se přirozeně bavit o tom, že bychom si tu vybudovali druhý domov. Bydlí tu už sestra, mám tedy blízký bod a rychle jsem si zvykla. Považuju se za člověka, který patří do velkého města.

A jak to dopadlo s těmi příležitostmi?

Natočila jsem tři filmy. V divadle se začíná něco rýsovat, ale až v příští sezóně. Další práci budu hledat, až malá povyroste. Chci si ji co nejvíc užít.

Ve filmu jste hrála cukrářku, lékařku a úřednici, které role si nejvíc ceníte?

Lékařky ve filmu Pohádky pro Emu. Lékařské profese si strašně vážím, doktoři mají obrovskou zodpovědnost a přínos pro společnost. Stoprocentně jim věřím, příliš neuznávám alternativní přístupy, aspoň na mě nezabírají.

Zdá se mi, že v době internetu mají lékaři těžkou pozici, spousta lidí si tam načte různé nesmysly a mají pocit, že jsou nejchytřejší. Když přijdou do ordinace, začnou lékaře i sestry poučovat, že dělají to a to špatně. Já například zažila skvělou péči při porodu v hradišťské nemocnici, ale zároveň jsem viděla, jak některé prvorodičky diktují zkušenému personálu, co má dělat. Což bylo strašně nefér.

Takže jsem se snažila i k té roli přistupovat zodpovědně. Je spíš informační, uvádí diváky do děje. Vše se točí kolem holčičky, která přišla o maminku a je potřeba, aby se o ni někdo postaral.

Kolik chcete vy sama dětí?

Určitě dvě. Těsně po porodu, když se mi zbláznily hormony, jsem si říkala, že i čtyři je málo. Ale dnes se na to dívám racionálněji. Možná tři…

K těm rolím jste se dostala konkurzem?

Ne. Jeden známý producent mi navrhl první pokus v rodinné komedii Zdeňka Trošky Strašidla – s tím, že pokud se osvědčím, budou další. Musím říct, že to byl ideální start, s panem Troškou se točí báječně, nikdo ze štábu na něj nedá dopustit, všichni o něm mluví v superlativech. A on fakt takový je.

I děj filmu mi přišel půvabný: strašidla zjišťují, že se jich už nikdo nebojí. Jenže ona nic jiného neumějí a cítí se trochu v pasti, poptávají se na úřadu práce a tak.

Co byste dělala vy, kdybyste nemohla hrát?

Taky mě to napadlo. Vždycky mě přitahovala profese průvodce nějaké dobré cestovky, líbilo by se mi poznávat nová místa a lidi, zejména v exotice. Ale musela bych přidat ve znalosti jazyků.

S Janem Horákem v komedii Jak je důležité míti Filipa (Slovácké divadlo v Uherském Hradišti).

S Janem Horákem v komedii Jak je důležité míti Filipa (Slovácké divadlo v Uherském Hradišti)

FOTO: archív Andrey Hoffmannové

Líbí se vám víc na jevišti, nebo před kamerou?

Na jeviště jsem zvyklá, to znám dobře. Během měsíců zkoušení se herci naladí na stejnou notu a míru nadsázky. U filmu často znáte jen svého partnera a nikoho jiného nevidíte hrát, takže udržet vše ve stejné rovině je těžké a hodně záleží na režisérovi.

Na druhou stranu právě ta izolovanost se mi na filmování líbí, kolikrát jsme v místnosti jen dva a ostatní nás sledují akorát přes monitor. Zažívám tak větší pocit oproštění, uvolnění…

Bála jsem se, jak budu snášet pauzy mezi scénami, dost známých brblalo, že je to nuda. Ale pokud se sejde dobrá parta, nevadí mi ani to. Každopádně časem budu ráda za jeviště i film. Vnitřně tíhnu k tématům 2. světové války, věřím, že bych dokázala ztělesnit i třeba ženu v koncentračním táboře.

Proboha proč?

To téma mě vždycky zajímalo, připadalo mi velmi silné. Vloni jsem se jela podívat do Osvětimi a strašně mě to zasáhlo. Muselo to tam být šílené.

Nelákal by vás spíš nějaký seriál? I když ty naše nemají nejlepší pověst.

Nemyslím, že jsou všechny špatné. Docela se mi líbí naše kriminálky, ty se povedly. Jenže nemám čas je sledovat pravidelně, v době jejich vysílání obvykle koupu a uspávám. Například Svět pod hlavou by mě bavil. Nekonečné seriály asi ne.

Co jste ochotná udělat pro roli, šla byste třeba dohola?

Klidně. Bez problémů bych taky přibrala třicet kilo. Horší by to bylo s nahotou. Zatím jsem nahá nehrála, takže bych se asi styděla. Musel mi někdo, koho si vážím, vysvětlit, proč je to tak důležité. Dosud jsem takové návrhy neřešila. Jednou jsem musela oprášit hru na klavír. A samozřejmě se vždycky hlouběji zajímám nejen o postavu, ale i o dobu, ve které žila.

Poznávají vás už lidi na ulici? Jaký je to pocit?

Stalo se mi to jen párkrát a bylo to příjemné. Nikdo mě neobtěžoval. Ale chápu, že když ty skutečně známé herce někdo oslovuje na každém kroku, vadí jim to. Pro tohle herectví nedělám. Mě baví ten adrenalin a neustálá změna, zažiju spoustu životů, nehrozí stereotyp. Má to vývoj a občas i ocenění.

Své volby jste tedy nikdy nelitovala?

Ale ano. Před každou premiérou zažívám obrovskou trému, že bych snad raději umřela, než hrála. Nadávám i při zkoušení, pokud si nevím s rolí rady, než k ní najdu klíč.

Když hraju něco melancholického, najednou se mnou není řeč, jako holka od rány jsem ostřejší a živější.

Dovedete se snadno přepnout do civilu?

Právě že ne. Když se mi daří, je to snadnější. Ale při jakémkoliv problému ho neumím pustit z hlavy, pořád mi tam šrotuje. Nepomáhá žádné odreagování – nevím, na co koukám nebo co čtu. Ani manžel mě z toho stavu neumí dostat, přestože se snaží.

Některé silné role mě ovlivňují i v běžném životě. Kdysi mě na to upozornila profesorka na konzervatoři. Já to příliš nevnímala, ale asi měla pravdu.

Když hraju něco melancholického, najednou se mnou není řeč, jako holka od rány jsem ostřejší a živější.

Nicméně vaše nejhezčí role je teď máma, dokážete být přísná?

Zastávám model, že hlavní autorita je otec. Pokud je potřeba něco zásadního vysvětlit, chci, aby to řekl tatínek. Já se snažím vidět Stázku ne jako mimino, ale jako samostatnou bytost, kamarádku, prostě člověka, akorát malého. Přála bych jí, aby zažila sourozenecký vztah podobný mému. Aby věděla, že jsou tu pro sebe, a ať se stane cokoliv, podrží se.

Najdete si čas na svůj relax?

Hrozně jsem nechtěla být matka, která po porodu chodí s mastnou hlavou, přestane o sebe pečovat. Takže si umím poradit, zajistit hlídání (máme úžasné babičky) a jít si zaběhat. To mám nejraději. Potřebuju něco dynamického, nejsem typ na jógu, musím vyplavit endorfiny a pročistit hlavu. V Praze běhám kolem řeky.

S mužem si často plánujeme společné večery, kino, divadlo, někdy bereme do restaurace i malou – zvládá to už krásně. Stejně tak uvažujeme o cestování ve třech, samozřejmě s jistým omezením, ale mít dítě neznamená, že se tři roky nehnu z domu.

Zmínila jste cestování – láká vás exotika?

Nejen. Fascinují mě i Spojené státy. Ale nejvíc mě oslovila Afrika, donutila mě přemýšlet o životě a ledacos přehodnotit. Rwanda, Burundi a Uganda jsou země, kam se běžně nejezdí. Manžel byl předtím v Keni a chtěl ještě „větší“ Afriku.

Přiznám se, že jsem se tam párkrát bála, široko daleko žádní běloši a domorodci reagovali tak, že jsem nevěděla, zda projevují agresi, nebo jde o jejich běžné chování a nic nám nehrozí. Je tam pořád znát stigma genocidy, muselo to být strašné. Po návratu jsem přečetla spoustu knížek na tohle téma, o možnosti či nemožnosti propojení kultur a nutnosti tolerance. Čtu ovšem i lehčí žánry, teď mě nadchla knížka P. S. od Ani Geislerové.

A nejvíc doma jste kde?

Asi v Praze, mám tu spoustu oblíbených míst, která mě hladí po duši. Jsem hrdá, že máme takové hlavní město. Jistě, líbilo by se mi žít chvíli třeba v New Yorku. Naposled jsme tam letěli i s malou a fantasticky si to užili. Ale svůj hlavní stan a zázemí chci mít vždycky tady.