Obléknout slušivou uniformu a zpříjemňovat cestujícím pobyt na palubě letadla, to je vysněné povolání mnoha mladých žen. Jenže znalost řečí, dobrý zdravotní stav i příjemný zevnějšek někdy nestačí.

Chce to být samostatná, flexibilní, nestýskat si po domově a v neposlední řadě se umět sžít s lidmi rozličných kultur. Vždyť jen pro Emirates pracuje na sto šedesát národností.

„Mám tu výhodu, že mě odjakživa fascinovalo cestování, létání. Mám to prostě v krvi a nebojím se. Už při studiích na střední škole jsem dokázala vycestovat sama do Ameriky nebo do Malajsie. Chodila jsem na brigády, přivydělávala jsem si hlavně hlídáním dětí nebo na různých promoakcích, a za našetřené penízky jsem kupovala letenky. Byla to výborná škola, naučila jsem se samostatnosti a zodpovědnosti,“ říká v úvodu našeho rozhovoru pětadvacetiletá Veronika. Vystudovala sice na Karlově univerzitě management sportu, ale nakonec dala přednost práci u aerolinek.

Kuala Lumpur… Desítky měst, které Veronika navštívila a kde se cítí skoro jako doma.

Kuala Lumpur… Desítky měst, které Veronika navštívila a kde se cítí skoro jako doma.

FOTO: archív Veroniky Pazlerové

„Přečetla jsem si v novinách, že Emirates vypisují konkurz na stevardky a stevardy, a šla to zkusit. Zní to jako klišé, ale já opravdu mohu říct, že jsem byla ve správnou dobu na správném místě,“ vzpomíná Veronika s úsměvem na dobu před čtyřmi lety.

Musíte mít i dobrou fyzičku? Zaslechla jsem názor, že především kvůli dálkovým letům a překonávání časových pásem se nedá u této práce vydržet déle než tři čtyři roky.

To si nemyslím, důležité je totiž o sebe pečovat, tedy o svou kondici i zdraví vůbec. Mně spolehlivě pomáhá sport, díky němuž jsem schopná fungovat. Osm let hraju golf, v Dubaji máme u Emirates golfový klub pro zaměstnance, jehož jsem členkou. Také chodím na tenis, pravidelně běhám a poslední dobou jsem propadla i józe. Ke sportu jsem měla odjakživa blízko, vyrostla jsem ve sportovní rodině, maminka byla výborná lyžařka. Potkalo mě vlastně to štěstí, že se mi podařilo spojit své největší koníčky – sport a létání.

Není na běhání v Dubaji trochu horko?

V létě ano, takže chodím na běžecký pás do fitka. Ale i na ta vedra se dá časem zvyknout. Jezdím hodně metrem, které je klimatizované. Na druhou stranu má život v Dubaji obrovskou výhodu v tom, že můžete chodit prakticky celoročně na pláž. Aspoň já toho využívám, je to jedna z věcí, která mi dodává energii.

Musela jste kvůli vysněné práci něco obětovat?

Nejtěžší bylo rozhodnout se a odejít z domovské země. Obětujete tu blízkost rodiny, přátel. Ale v dnešní době internetu, skypu se to dá zvládnout. Koneckonců let z Prahy do Dubaje trvá jen šest hodin, to je, jako byste jela autem do Tater. A hlavně, já jsem takový nadšenec, pro mě je povolání zábava. Nikdy nemluvím o tom, že jdu zítra do práce, ale na let.

Do Prahy od loňska létá denně obří airbus A380. Můžete jako Češka nějak předem ovlivnit, aby vás častěji nasazovali na tento let a vy se tak případně podívala domů?

Ne, to nelze. Na každý měsíc dostanu rozpis letů, z půlky je to na boeingy a z půlky na zmíněné airbusy, a pokud se v tom balíčku objeví někdy Praha, je to příjemné překvapení. Někdy taky přelétáváme nad Českou republikou, tak se mrknu domů aspoň z výšky.

Vzpomínám si, jaký jsem měla předloni na Silvestra neuvěřitelný zážitek. Vraceli jsme se večer z Dublinu do Dubaje, blížila se půlnoc a právě v ten okamžik byla pod námi Česká republika. Když jsme přelétali nad Moravou, viděla jsem seshora z výšky deseti tisíc metrů ohňostroje. Tak jsem vstoupila do nového roku doma, aniž bych to nějak předem plánovala. To je věc, která se vám stane jednou za život.

Plavání s delfíny.....

Plavání s delfíny.....

FOTO: archív Veroniky Pazlerové

Prozraďte, jak se buduje kariéra na křídlech těchto obrovských strojů? Jak se stát třeba letuškou první třídy?

Všechny začínáme v ekonomické třídě, já jsem od nynějška nasazována na lety do byznys class, záleží na výsledcích a hodnocení mé práce i na tom, jestli je otevřeno výběrové řízení na vyšší pozice. Postupovat lze pak do první třídy, dále se můžete stát vedoucí kabiny, nejvyšší pozicí je purser neboli vedoucí celého letu. Váš postup není daný jen počtem odpracovaných let, ale záleží na hodnocení vaší práce.

Když přijdete ráno do zaměstnání, vlastně jak vy říkáte na let, jste členkou stále stejné, stabilní posádky?

Většinou se vůbec neznáme, vidíme se poprvé. Například v airbusu, který pojme zhruba pět set cestujících, posádka čítá dvacet šest členů, plus piloti a důstojníci. Strávíme společně tři dny a pak se zase rozejdeme.

A co česká stopa u Emirates?

Pokaždé létám s lidmi z různých zemí. Málokdy potkám na palubě známou tvář. Když se sejdu někdy s Češkou nebo Slovenkou, tak samozřejmě k sobě tíhneme, popovídáme si, ale je to spíš výjimka. U Emirates totiž pracuje na dvacet tisíc členů palubní posádky, je to velmi multikulturní svět. Já to ale považuji za vzrušující, miluji to, i když jsme někdy pod tlakem a ve stresu.

Bydlíte aspoň s ostatními Češkami společně?

Něco jako český klub? Ne, tak to nechodí. Máme k dispozici bydlení na ubytovnách naší společnosti, sdílím apartmá s kolegyní z Malajsie. Docela si vyhovujeme, bydlet s někým ze zcela odlišné kultury patří ke zkušenostem, které vás posílí. Na druhou stranu nutno říct, že se takřka nevidíme, díky službám se hodně míjíme.

O platech letušek Emirates se mluví jako o pohádkových příjmech. Prozradíte nám, kolik to je?

Výši platu vám sdělovat nemohu, ale nestěžuji si, v České republice by to byl nadprůměrný plat.

V Paříži.....

V Paříži.....

FOTO: archív Veroniky Pazlerové

Život v arabské zemi podléhá zcela jiným zákonitostem než u nás. Jak jste si zvykala na odlišnosti muslimského světa?

V rámci výcviku jsme prošli školením, jak se pohybovat v muslimské zemi, jak se chovat například v době ramadánu, který připadá na červen, červenec, kdy se nesmí na veřejnosti jíst a pít, mají se nosit dlouhé rukávy. Ale Dubaj je velmi benevolentní a hodně se mění. Zatímco ještě před třemi lety byly restaurace v době ramadánu zavřené, dnes jsou pro cizince a nemuslimy otevřené, jen zakryté závěsy. Dubaj je kosmopolitní město, život je tu určitě jiný, než kdybyste navštívila sousední emiráty.

Dovolila byste si například vyrazit do města v šortkách nebo v nějakém jiném sporém oblečení?

Například v nákupních centrech potkáte i takto oblečené ženy. Já se snažím neprovokovat, myslím si, že člověk by se měl přizpůsobit pravidlům země, kam cestuje nebo kde žije. Zjistit si o ní co nejvíc, než se tam vydá. Aspoň já se tím řídím.

Jaký je váš nejdelší let?

Je to let přes půl zeměkoule, do Los Angeles, který trvá šestnáct a půl hodiny.

Netuhne vám při tak dlouhé štrece úsměv na tváři?

Je to sice hodně náročné, ale na dálkových letech máme po sedmi hodinách na nohou předepsaný odpočinek, kdy si můžeme jít na nějakou dobu lehnout a prospat se. V letadle je pro to určený speciální pokoj.

To asi umíte usnout na povel, což se ovšem každému nepoštěstí.

Ze začátku jsem s tím měla problém, ale naučila jsem se to. Když potřebuji dodat rychle energii, dám si trochu ovoce, hrst ořechů, nemám ve zvyku nalévat se kávou, to by mi moc nepomohlo. Zároveň jsem se naučila zvládat jet lag, pásmovou nemoc, kdy se snažím následovat čas v dané destinaci.

Například když přiletíme do New Yorku ráno nebo v poledne, nejdu hned spát, snažím se překonat únavu a vydržet až do večera. Tělo si na to postupně zvykne, je to nejlepší způsob, jak začít zase rychle normálně fungovat.

Letuška není jen servírka v oblacích, musí umět zvládnout i krizové situace, které mohou nastat. Uměla byste si například poradit s agresivním pasažérem?

Než vstoupíte do služeb letecké společnosti, musíte absolvovat sedmitýdenní velmi intenzívní výcvik v Dubaji. Mimo jiné máme za sebou kurz první pomoci i sebeobrany, ovládáme nezbytné hmaty. Na nenadálé situace jsme vycvičené.

Zažila jste na palubě nějakou horkou chvilku, kromě toho, že utěšujete pasažéry při náhlých turbulencích?

Musím to zaťukat, nic takového mě naštěstí nepotkalo. Ale jednou jsme museli změnit trasu a nouzově přistát kvůli závažným zdravotním komplikacím cestujícího.

Letušky jsou většinou mladé, půvabné ženy, které musejí odolávat nejrůznějším nástrahám a pokušením. Jak si poradíte s nabídkami mužů, když vás zvou třeba na skleničku nebo po přistání na rande?

Zájem sice potěší, ale musím se chovat profesionálně, rozhodně ne vyzývavě. I když i na palubě vznikají přátelství, i tady se můžete seznámit.

Zamilovala si New York, jeho atmosféru, je to jedno z nejúžasnějších míst, které poznala.

Zamilovala si New York, jeho atmosféru, je to jedno z nejúžasnějších míst, které poznala.

FOTO: archív Veroniky Pazlerové

Uvažujete někdy, že byste při tomto povolání založila rodinu a měla děti?

Je mi teprve pětadvacet, jsem svobodná a tohle zatím neřeším. Na druhou stranu musím říct, že potkávám dost kolegyň, které pracují u Emirates a jsou matkami. Společnost jim vychází vstříc, například zkráceným úvazkem.

Jak si představujete ideálního partnera?

Jsem hodně náročná. Každopádně by si musel zvyknout na mé povolání, že jsem sice tři dny pryč, ale pak jsem zase doma.

Máte nějakou oblíbenou destinaci, kam se ráda vracíte?

Zamilovala jsem si New York, jeho atmosféru, je to jedno z nejúžasnějších míst, která jsem poznala. Pokud tam mám let, nevynechám zároveň příležitost, abych si zaběhala v Central Parku. Je to nejlepší místo na běhání na světě, neuvěřitelně mě to tam nabíjí. V New Yorku chodím pravidelně i na jógu, stala jsem se členkou místního jógového klubu.

Jsem pyšná taky na to, že k všeobecně oblíbeným destinacím patří Praha. Kdykoli se některá z mých kolegyň dozví, odkud pocházím, a je jedno, jestli je to Australanka, Japonka nebo Afričanka, pokaždé reaguje s nadšením: „Jé, ty jsi z Prahy, právě ji mám v rozpise. Kam bych se měla podívat?“

Dovedete si představit, že byste se jednoho dne vrátila domů a začala žít docela obyčejný život na zemi?

Já vůbec neplánuji, žiju přítomným okamžikem. Zatím o tom neuvažuji, pro mě je tenhle hektický život splněný sen.

Máte pocit, že vás profese letušky nějak výrazně poznamenala či ovlivnila váš pohled na svět?

Určitě mě naučila pokoře. Podnikáme krátké lety z Dubaje do Pákistánu či Indie, a když přistáváme, naskýtá se nám mnohdy smutný pohled, v jakých nuzných podmínkách tu lidé žijí. Uvědomíte si spoustu souvislostí i to, že vaše starosti jsou někdy malicherné. Říkám si, že můžu být vděčná za to, kde jsem se narodila a v čem jsem vyrostla.

Prozraďte mi, může mít letuška, která už zcestovala celý svět a navštívila všechny kontinenty, ještě nějaký cestovatelský sen?

Určitě, ráda bych si projela třeba Japonsko, taky bych se chtěla podívat do Peru na Machu Picchu. Lákají mě i ostrovní státy v Polynésii.

Představte si, že je před vámi týden dovolené a máte zcela volnou ruku, jak ho strávit. Kde by to bylo?

Mám ráda přírodu, asi bych vyrazila na turistiku do Tater nebo na jižní Moravu, třeba procházet se po vinicích. Tak to bych si představovala.