Manžel neprotestuje?

Zatím téměř celou dobu našeho vztahu žijeme v zahraničí, takže Čechy jsou pro něj i děti novou zemí k objevování a pro mě návratem po letech. Těšíme se všichni moc a věříme, že se nám tu bude líbit.

Jak se vám žilo ve Švédsku?

Je to hodně specifická země, v níž není snadné proniknout mezi místní společnost. Trvá to i řadu let. Pro lidi, kteří rádi komunikují, je to docela problém. Ve Švédsku v podstatě neexistuje „small talk“, jednoduché povrchní povídání a švitoření na ulici, v obchodě. Jsou hodně uzavření. Na druhou stranu, pokud se dostanete dál, vznikne hluboké přátelství na celý život.

Alena Schagen s manželem.

Alena Schagen s manželem

FOTO: archiv Aleny Schagen

Jak jste se tam vůbec ocitla? Uměla jste švédsky?

Naučila jsem se až ve chvíli, kdy bylo jasné, že tam budu žít. Jela jsem s přesnou ideou učit češtinu v krajanských rodinách, většinou ve smíšených manželstvích s dětmi, kde si chtěli aktivně udržet jazyk. Absolvovala jsem několik intenzívních kurzů švédštiny a dnes se domluvím celkem slušně.

Bohužel Švédové při hovoru běžně přeskakují, asi ve snaze pomoci vám, ze švédštiny do angličtiny, takže je těžké zvládnout jejich mateřštinu perfektně. Na Švédsku je zajímavé, že je v EU první zemí v procentu lidí hovořících plynně anglicky a zároveň poslední, kde umějí ještě nějaký další jazyk.

Byly vaše představy o životě spojené se znalostí jazyků?

Možná podvědomě. Pocházím z Hořovic ve středních Čechách a odmala jsem byla spíš takový zvědavý kluk – bavily mě sporty a nejrůznější aktivity, kde jsem mohla získat nové zkušenosti. A lákalo mě cestování. To v naší rodině nebylo běžné (tatínek je stavební projektant a maminka operátorka) a asi právě to, že jsem cítila určitou nudu, uvězněnost na malém městě, mě přimělo se z toho prostředí vymanit. Nejdál jsme cestovali k babičce na Moravu a do Itálie k moři. Což je styl dovolené, jaký nevyhledávám. Dělám zkrátka všechno obráceně, než dělala moje rodina.

Jaký byl ten první krok?

Do jednadvaceti jsem si říkala, že se mi věci dějí, že o nich nerozhoduju já, ale čekám, co se přihodí, nabírám zkušenosti metodou pokus omyl. Na gymplu mě bavila čeština a jazyky, ráda jsem psala a hltala knížky. Představovala jsem si, že budu tlumočnice nebo překladatelka. Během vysoké školy jsem učila angličtinu a češtinu pro cizince a zjistila jsem, že je fajn někomu něco předávat.

A tehdy jsem si začala plnit cestovatelské sny. Přitahovala mě divoká krajina, pošmourno, nevlídno, rozbouřené moře, hory – čili Skandinávie, Irsko… Jedničkou se pro mě stal Dublin, kam jsem odjela doplnit si studia. Zajímal mě kulturní rozvoj a výchova dětí i dospělých. Získala jsem práci v alternativní škole Montessori, taky jsem si oblíbila pár galerií a nabídla jim služby na dobrovolnické bázi.

A co váš osobní život? Lásky?

Byla jsem takový experimentátor. Vlastně až do chvíle, než jsem poznala svého manžela, jsem zkoušela všechno, co se dá. Nevěděla jsem, s jakým typem člověka půjdeme dohromady, kdo mi bude sedět – navíc jsem často měnila působiště, což pro dlouhodobé vztahy není ideální.

Rodina i kamarádi se obávali, zda se vůbec někdy usadím. Zdálo se jim nemožné, že bych žila s jedním člověkem na jednom místě a založila rodinu. Takže když se to přihodilo, byli hodně udivení…

Pocit uvězněnosti na malém městě mě přiměl se z toho prostředí vymanit. Dělám vše obráceně, než dělala moje rodina.

Ještě předtím ale přišla zmíněná nabídka ze Stockholmu. Kamarádka, která tam žila, mi řekla, že jistá rodina se čtyřmi dětmi se chystá přesídlit do Čech, takže se zbývajících deset měsíců hodlá věnovat intenzívnímu učení češtiny. To byla moje základna, k níž jsem přibírala další věci včetně práce v tamním Českém centru.

Co vás ve Švédsku mile překvapilo?

Naprosto se mi potvrdila představa o zdejší krajině a energii, která z ní čiší. Pro mě je důležitá voda a volnost, kterou navozuje. Stockholm je město na vodě, 24 tisíc ostrůvků, prostě mi sedí. I kulturně – vždycky jsem měla ráda filmy Ingmara Bergmana, jejich ponurost. A Švédové mi jako vizuálně založenému člověku připadají krásní – jak se oblékají, jaký mají styl, smysl pro estetiku. Je jim cizí přeplácanost, vše je precizní, minimalistické, jednoduché, decentní.

Ženská základna Českého kulturního centra ve Stockholmu.

Ženská základna Českého kulturního centra ve Stockholmu

FOTO: archiv Aleny Schagen

A co vám tam vadilo?

Jak jsem nakousla, jsem hodně společenský člověk a mám ráda nezávaznou konverzaci, což mi tam chybí. A táhne mě to dolů. Švédové znají v podstatě jen dvě roční období: léto a zimu. Léto občas trvá tři týdny, zima je krásná, jen když je sníh. Mezi tím je tma, která mi sama o sobě nevadí, horší je, že se odráží na náladě společnosti. Mentalita se mění s počasím. V létě vystrčí kavárny ven stolky a křesílka, lidem se rozsvítí obličeje a jsou ochotní se i víc otevřít. Pak ale nastane zima a každý žije jen sám pro sebe a svou rodinu. To vnímám jako velký extrém.

Asi i proto je tam tolik alkoholiků a sebevražd…

To je bohužel pravda. Švédská vláda prodej alkoholu omezuje, existuje pouze jeden monopol na prodej nad tři procenta, obchody jsou otevřeny jen ve všední dny a na alkohol je vysoká daň. Jenže lidi to řeší tak, že nakupují alkohol do zásoby a mají ho doma. Což je z mnoha pohledů kontraproduktivní. Sice je menší spotřeba na hlavu, ale riziko, že jednotlivci se začnou o samotě upíjet, představuje větší nebezpečí.

Na Švédech je úžasné rovnostářství. Muži se podílejí na chodu domácnosti, na druhou stranu jim chybí gentlemanství.

Ve Švédsku neexistuje typická hospodská kultura jako u nás, že kolegové zajdou po práci na jedno. Za úspěšného člověka je považován ten, kdo najde rovnováhu mezi prací, rodinou a koníčky. Práce je úplně oddělená, tam si přátele nenajdete, lidi o sobě nic nevědí, jsou jen kolegové. Poslední možnost získat pravé kamarády tedy máte na střední nebo vysoké škole.

Šéfová ženské základny Českého kulturního centra ve Stockholmu v akci - na výstavě českého skla v roce 2014.

Šéfová ženské základny Českého kulturního centra ve Stockholmu v akci - na výstavě českého skla v roce 2014.

FOTO: archiv Aleny Schagen

Jací jsou švédští muži?

Nemám moc zkušeností s českými muži, takže nemůžu srovnávat. Můj manžel Ken je Kanaďan, ale hodně podobný mentalitě Švédů. Na nich je úžasné obrovské rovnostářství, už tomu ani neříkám feminismus – vše je dovedené do stavu 50 na 50. Projevuje se to celkově na vztahu, muži se samozřejmě podílejí na chodu domácnosti, ovšem na druhou stranu jim chybí gentlemanství, že by vám otevřeli dveře, pomohli do kabátu… Berou vás jako kamaráda, který je dostatečně silná osobnost a žádné ohledy nepotřebuje.

Naopak se bojí, že byste si mohla myslet, že vás podceňuje. Takže se mi během těhotenství stalo jen dvakrát, že mě někdo pustil sednout, mlátila jsem sebou v autobusu na tyči s obrovským břichem – a kluci nic. Nepustí ani babičky s vozíkem. A ty jsou na to zvyklé. Párkrát jsem chtěla nějakou starou paní pustit já – a ona se urazila se slovy, jestli snad vypadá, že to potřebuje.

To je drsné.

Je to zkrátka jinak. Ale každopádně je výhodné mít se švédským mužem děti. V Česku se říká: dnes večer hlídá tatínek a maminka jde na jógu. Ve Švédsku se to nebere ani jako pomoc, tatínek nehlídá, prostě se stará úplně stejně. Na ulici potkáte s kočárky stejný počet maminek i tatínků. Běžně si berou rodičovskou dovolenou, dokonce po prvním půlroce, který stojí díky kojení na matce, je to z pohledu společnosti i určitá povinnost. Týká se to i mužů na vysokých pozicích.

Alena Schagen s kolegyněmi.

Alena Schagen s kolegyněmi

FOTO: archiv Aleny Schagen

Severské země jsou známé odlišným přístupem k výchově: dítě nesmíte ani plácnout, jinak hrozí jeho odebrání. Jak to vnímáte?

Švédsko bylo první zemí, která zavedla roku 1979 „protifackovací“ zákon. Opravdu v něm stojí, že nesmíte dítě ani plácnout po zadečku. Když přijdete do školky, jako první věc podepíšete formulář, že neaplikujete fyzické tresty, a pokud se to některý z učitelů dozví, udá vás. Takže nemůžu děti trestat ani doma, protože riskuju, že by to ve školce vykecaly a mám na krku sociálku. Provádějí se různé průzkumy, co tento zákon udělal se společností a do jaké míry lze vychovávat jen slovně, domlouváním. A ukázalo se, že tahle strategie funguje.

To se mi nechce věřit!

Nejde jen o fyzické tresty. Kult dítěte, který ve Švédsku panuje, kdy děti jsou nejdůležitější na světě a můžou dělat všechno, co chtějí – v restauracích, v dopravních prostředcích, mi připadá přehnaný. Nesmíte nijak omezit jejich osobní svobodu. Takže se setkávám s tím, že na hřišti cizí dítě mydlí moje a jeho rodič ho nechá s tím, že si ten problém musí vyřešit bez dospělých, jen tak získá svoji sociální roli. S tím nesouhlasím, já do takové situace vstupuju a děti chráním.

Jaké výchovné metody jste zažila v rodině?

Osobně si pamatuju, že mi třeba babička občas dala na zadek – a že to perfektně zabralo, příště jsem si ten prohřešek už nedovolila. Zatímco ve Švédsku se vše donekonečna opakuje. Otázka je, co z takových dětí vyroste. Zdá se mi, že Švédové mají od malička spoustu práv, ale žádné povinnosti. Nemají danou žádnou disciplínu, chybí pocit zodpovědnosti. Přitom celá společnost funguje velmi dobře. Zvláštní…

Vraťme se v čase. Pokud vím, ze Stockholmu jste si odskočila do Bulharska.

Ne přímo, mezitím jsem strávila nějaký čas v Praze. Hodně jsem se v propagaci kultury naší země našla, a když jsem pak dostala možnost dělat zástupkyni ředitele Českého centra v Sofii, nezaváhala jsem ani na chvíli. Tam nastala i zásadní změna v osobním životě: před nástupem jsem na webu pro expaty, cizince žijící v Bulharsku, zjišťovala situaci, jaká je bulharská veřejnost a jak na ni působit – a poznala jsem se s Kenem.

Kanaďan v Bulharsku?

Ano, on tam žil a zrovna se chystal odjíždět, byl do té doby stejný jako já, přestože je o patnáct let starší. Ale přihodila se láska na první pohled, najednou se pro nás oba všechno změnilo. Jediný rozdíl byl, že pro mě zůstala práce stále velice důležitá – baví mě, naplňuje, zatímco pro něj profese webmastera neznamenala žádné naplnění života. A tak se mi přizpůsobil.

Rychle jsme se rozhodli mít rodinu a bylo jasné, kdo se stane primárním pečovatelem. První syn Krištof se narodil v Bulharsku. Naplánovali jsme porod na léto čili okurkovou sezónu – a já měla měsíc klid. Výhoda pak byla, že jsme bydleli v budově centra a mohla jsem si odskakovat na kojení.

Další porod taky vyšel podle plánu?

Časově ano – v prosinci se toho v kultuře taky moc neděje. Ale to už bylo ve Švédsku, kam mě přivál další post. S Theem jsem si vzala jen týden dovolené a po Vánocích jsem se naplno vrátila do práce. To už bylo logisticky náročnější, mléko jsem odstřikovala a manžel krmil z láhve. A jeden den v týdnu jsem malého brala do centra a dávala ho spát ve dvoře v kočárku.

Ken je vlastně na otcovské dovolené pořád, celá domácnost včetně nákupů, vaření a dětí je na něm. Občas má i své projekty, ale musí se časově vejít do chodu rodiny. Jeho mužské ego tím rozhodně netrpí. Vytvořili jsme si rovnováhu, která nám vyhovuje. A musím říct, že v přístupu k dětem je trpělivější než já, v noci k nim vstává a dokáže je krásně uklidnit. V Čechách by asi leckdo řekl, že jsem špatná matka, ale pro mne je dobře, že čas prožitý s dětmi mám omezený – víc si ho vážím a využiju.

Tušíte, co si Švédi myslí o nás?

Momentálně tam nemáme nejjednodušší pozici, kvůli přístupu naší vlády k ožehavým otázkám dneška jsme získali pár černých puntíků. Jejich společnost je hodně pluralitní, zásadní pro ně jsou osobní svobody, demokracie, lidská práva. A jsou přímo na špici v přijímání uprchlíků. Už dávno neplatí, že co Švéd, to vysoký blondýn. Za poslední dvě tři generace je víc než z poloviny namixovaný dalšími rasami. Dohromady to představuje přínos, respektive dosud to tak bylo. Protože šlo o vzdělané lidi, kteří nezneužívali sociální dávky, ale pracovali. Žije tam i řada Čechoslováků, kterým švédská vláda po roce 1968 velice pomohla.

Švédsko jako první zavedlo roku 1979 „protifackovací“ zákon. Opravdu v něm stojí, že nesmíte dítě ani plácnout po zadečku.

Jenže dnes je to jinak – nemění Švédové názor?

Pokud migranti přicházejí v menších vlnách, dokáže je společnost absorbovat. Když ale přijede v jednom týdnu sto tisíc uprchlíků, není řešení jednoduché. Vznikají konflikty, běženci nemají práci a berou ve velkém dávky, existují předměstí, kam není radno chodit…

„Na děti mluvím česky, muž anglicky a v mezinárodní školce potkávají vrstevníky z celého světa. Přesný koncept slova domov zatím nemají. Budu ráda, když se to povede v Čechách.

„Na děti mluvím česky, muž anglicky a v mezinárodní školce potkávají vrstevníky z celého světa. Přesný koncept slova domov zatím nemají. Budu ráda, když se to povede v Čechách.”

FOTO: archiv Aleny Schagen

Takže zaběhnuté vize se rozpadají a postoje Švédů se mění, což má vliv i na politickou situaci. Podle posledních průzkumů by velké procento lidí příště volilo Švédské demokraty, což je zjednodušeně strana striktně proti imigraci. Na veřejnosti se to bojí říct, protože vyrůstali v tom, že společnost musí být otevřená, všichni si mají pomáhat a o vše se dělit, že je špatné být rasista, nacionalista… A najednou zjišťují, že vlastně sami trochu jsou. Určitě je těžké to přiznat, a tak si kolikrát vzájemně lžou.

Dařilo se vám ovlivnit přístup Švédů k Česku předkládáním naší kultury?

Snad ano, i když se potýkáme jednak s neznalostí, málokterý Švéd zná české sklo, animované filmy atd., které jsou na světové úrovni. A potom s pramalým zájmem, který obecně o země východní Evropy panuje.

Kultura je pro nás velkou příležitostí, jak se ukázat v pozitivním světle, nicméně víme, že s klasickou národní prezentací, jako je organizace výstavy nebo pozvání českého spisovatele, neuspějeme. Snažíme se proto v programové strategii jít cestou propojování české a švédské scény – interpretací kulturní i sociální situace. Volíme formu dialogu nebo interakce. Anebo musíme přijít s něčím, co Švédové nemají.

Můžete být konkrétnější?

Konkrétně se nám to povedlo v oblasti sklářství a současného designu, kde vedle řemeslné tradice máme i vynikající osobnosti. Loni jsme se zaměřili na design šperků a povedlo se otevřít několika českým značkám cestu do zdejších galerií. Možná znáte šperky studia Zorya nebo Janji Prokič? Snažíme se vždy vypíchnout to nejkvalitnější, nicméně v první řadě jde o to, aby objekty ve švédské veřejnosti rezonovaly a měly pro ni přínos.

Věřím, že porodím holčičku. Manžel vařil v duchu vědeckého výzkumu, podle něhož záleží i na jídelníčku a dnu početí.

Kulturní centra se dnes obecně orientují spíš na ekonomickou diplomacii než kulturní…

Tendence, jak ČR prezentovat, se hýbe do investorského, komerčního slova smyslu. Doufám ale, že odklon od kultury nebude tak žhavý. Navíc i ekonomickou diplomacii lze dělat nápaditě, právě představováním designu, architektury, módy.

Cílem není jen ukázat krásu a kvalitu, ale taky vytvářet kontakty. Byla bych ráda, kdyby si na patřičných místech u nás uvědomili, jak obrovskou sílu má tato „soft power“ a že ne vše lze počítat na peníze. Cenné je i to, že se řada Švédů na základě naší prezentace rozhodne odjet do Česka na dovolenou, nebo tu dokonce žít.

To se stává často?

Znám investora, který si Prahu vybral pro pobočku velké nadnárodní firmy jen na základě pocitu. Protože věděl, že je tam obrovské kulturní vyžití a skvělé podmínky pro život. Je zajímavé, že podle oficiálních průzkumů je pro rodiny s dětmi Stockholm na prvním místě v Evropě a Praha na druhém. Mrzí mě, že si to Češi často neuvědomují, jen nadávají a jsou naštvaní. Přitom máme i slušné zdravotnictví, školství…

Třetího potomka chcete porodit v Čechách, co se tím pro vás mění?

Můj plán je takový, že si konečně chci vyzkoušet mateřskou. Prožít rok někde na samotě u lesa, věnovat se jen rodině a ukazovat jí Česko. Manžel naštěstí netrvá na Kanadě, kořeny pro něj nejsou tak důležité jako pro mne. A dál se uvidí. Je zvláštní, že se mě dost známých snaží od života v Česku odrazovat. Na druhou stranu mám řadu kamarádů, kteří se vrátili z Východu i Západu, mají tedy s čím srovnávat, a Prahu si pochvalují. Těm a svému instinktu věřím.

Stejně tak doufám, že porodím tentokrát holčičku. Manžel pro mě vařil v duchu vědeckého výzkumu, podle něhož nezáleží jen na spermiích, ale i na složení jídelníčku ženy, množství proteinů, vlákniny, jaké má pH. Čím víc jí masa, tím pravděpodobnější bude kluk, čím víc sladkých jídel, tím spíš se narodí holčička. Záleží i na dnu početí atd. Úspěšnost je 70 procent! Takže to bude Alice!