Za kniplem lokomotivy

Na schůzku přijela z Chropyně u Přerova – jak jinak – vlakem. A ve svém pracovním oblečení, montérkách. Na zádech obrovský batoh, fungující na cestách jako 1+kk. Ženskost drobné brunetce dodává jen dlouhý ohon a stříbrný řetízek na krku. Když jí zazvoní mobil, ozve se zvuk rozjíždějící se lokomotivy. A tři má dokonce vytetované na zádech.

„V Chropyni žije babička, máma s otčímem ve Středolesí, kde mají hospodu, a já s přítelem v Lomnici nad Lužnicí. Mám hodně kočovný život, často jsem pryč týden, dva, znám jen jízdu, spánek a jídlo. Jako můj brácha kamionista, s nímž si z legrace říkáme: Sejdeme se na přejezdu! Ale baví mě to,“ usmívá se.

Andrea Matějíčková, 27 let, strojvůdkyně

Andrea Matějíčková, 27 let, strojvůdkyně

FOTO: Jan Handrejch

Nikdy si nehrála s panenkami, zato ji přitahovala technika, motorky, auta. A zvířata. V paneláku je mít nesměla, možná proto chtěla být veterinářkou. Na přání rodičů, kteří by dceru viděli nejraději jako výtvarnici, se přihlásila na sklářskou školu ve Valašském Meziříčí.

„Jezdila jsem tam vlakem, motorákem 810, říká se mu kasička. A tehdy jsem se zakoukala do lokomotiv, představovala jsem si, jak je řídím. Začala jsem shánět v knihovně odborné knížky o mašinách a zajímat se, zda bych mohla dělat strojvůdkyni. Tehdy u nás nebyla ani jedna. Dokonce jsem psala na ministerstvo práce – odpověděli, že mi nic nebrání, pokud to zvládnu, že jediná zakázaná práce pro ženy je v dolech. A tak jsem po maturitě šla na věc.“

Vlk samotář

Na internetu Andrea našla kamarády stejného zaměření. Povozili ji na lokomotivě a zkusila si i řízení. „Byla jsem z toho hotová, unešená. Někteří čekali, že mě prostředí a špína odradí, ale mě to ještě víc chytlo za srdce. Hledala jsem depo, kde by mne přijali. V pěti mne odmítli, báli se, že by investice do ženské byla marná. Povedlo se až u ČD Cargo v Českých Budějovicích.”

„Prošla jsem vším od píky, s nářadím v ruce, posunovala jsem vlaky, absolvovala motorový kurz…, až jsem se po roce dostala do lokomotivy. To jsem s kamarády pořádně oslavila! Zklamaná byla jen babička, která si mě představovala v kanceláři.“

Přítel Luboš je taky strojvůdce

Přítel Luboš je taky strojvůdce

FOTO: archív Andrey Matějíčkové

Své volby Andrea nikdy nelitovala, přestože bývá často unavená a z dlouhého sezení se začínají ozývat záda. Jezdí s těžkými nákladními vlaky, což jí přijde zajímavější než běžný vlak pro osobní přepravu. „Když vezete soupravu s cisternami vážící 2,5 tisíce tun, je to náročné, ale krásné. Houpe to, musíte jinak brzdit… A na všechno jste úplně sama, jen s dispečerem na telefonu. Takže jsem se naučila být samostatná, jsem takový vlk samotář.“

Smutno jí ale není, pouští si muziku, sem tam sveze kolegu, o pauzách zajde na kus řeči a kafe k výpravčímu. „Kolegové si už zvykli, ale najdou se chlapi, kteří se snaží si ze mě utahovat, dělají košilaté narážky a fórky na téma, že ženské mají zůstat u plotny. Vždycky je srovnám do latě.“

Z auta má fobii

Zajímá mě, jak se řídí lokomotiva ve srovnání s autem. A Andrea mě překvapuje: auto nikdy neřídila! „Z auta mám fobii, děsí mne, jak jsou na sebe lidi s auty nahuštění a neznám jejich reakci. Fakt, že můžou udělat blbost, mě znervózňuje. Necítím se zkrátka bezpečně. Řidičák sice mám, ale jen pro případ skutečné nouze, jinak mě za volant nikdo nedostane! Zato v lokomotivě mám dobrý přehled a nadhled, krásně vidím po kraji...“

Andreinou oblíbenou lokomotivou je tzv. eso, dokonce má přezdívku Esová Andrejka. Ale už na nich nejezdí. Před dvěma lety přešla kvůli profesnímu růstu ke společnosti LokoTrain. Pohybuje se po celé republice, Slovensku a v pohraničí Rakouska, Maďarska a Polska. Nejvíc se jí líbí úsek Rohatec–Bzenec, nebo Plzeň–Cheb.

„Podle pokynů dispečera vždy dorazím do startovního místa, třeba do Děčína, odkud mám trasu do Břeclavi. A tam, až si odpočinu (po dvanácti hodinách jízdy je předepsaná stejně dlouhá pauza), vystřídám kolegu, který přijede ze Štúrova. Na mašině spát nejde, máme všude nocležny, byty nebo hotely, většinu už znám. Přesto když jdu ve dvě v noci ze šichty, mívám strach z pořvávajících gangů. Zaháním ho rázným mužským krokem, na hlavu natáhnu kapucu a doufám, že zmatu nepřítele.“

Andrea nikdy nenosí sukni, nelakuje si nehty ani se nemaluje. Zato milovanou lokomotivu nosí na těle pořád…

Andrea nikdy nenosí sukni, nelakuje si nehty ani se nemaluje. Zato milovanou lokomotivu nosí na těle pořád…

FOTO: archív Andrey Matějíčkové

Strach zažila párkrát i během řízení, v nebezpečných úsecích se raději na mašině zamyká. „Dvakrát už jsem taky málem měla mrtvolu. Jednou se motal na kolejích opilec s igelitkou, náhle se vynořil ze stínu a minula jsem ho snad o tři vteřiny. Podruhé si na vedlejší koleji stlali bezdomovci – kdyby si vybrali tu moji, nestihla bych zabrzdit. A v Polance jsem byla svědkem úmrtí: kolega naproti jel s poštovkou a v úrovni mých očí mu tam skočil sebevrah, takže jsem tu hrůzu viděla v přímém přenosu.“

Ženské práce dělá partner

Z cest se Andrea těší domů. S přítelem Lubošem, který je taky strojvůdce, koupili u Tábora starý statek a pomalu ho zvelebují. Jednou by si rádi otevřeli hospodu. Ale nejbližších dvacet let ji prý od lokomotiv neodvede ani mateřství. Když, tak jen na chvíli.

„Na mateřskou by šel Luboš, který je víc doma. Na rozdíl ode mne rozumí i zahradě, pěstuje úspěšně rajčata a plánuje, že bude chovat zvířata. Je velký kutil, navíc výborně vaří. Já spálím i vodu na čaj. Měla jsem s ním kliku, protože zná moji práci a chápe mě. Nikdy se nehádáme, respektuje, že vždycky vystřelím… Nechám mu na stole jen svoji fotku, aby nezapomněl. Po návratu se nejdřív naložím do vany, pak se svalím s pivem k televizi – a už cítím vůni z kuchyně.“

Ve volných chvilkách Andrea čte nebo sleduje filmové horory a krimiseriály, momentálně Lovce zločinců o umělé inteligenci. Manuální zručnost se jí hodí při různých opravách, jejím koníčkem je totiž sbírání dílů lokomotiv a železničních artefaktů.

„Mám třeba řídicí pult z esa, elektronický regulátor, což je takový mozek mašiny, sbírám i původní cedule z lokomotiv, mám jich v ložnici tři sta. Například ze salónního vozu Alexeje Čepičky od firmy Ganz nebo bronzovou ze „Šlechtičny“. Můj sen je sehnat pulzní měnič vážící přes čtyři sta kilo. Své úlovky nevyužívám v nové roli, třeba jako součást stolu nebo poličky, jen je vyčistím a vystavím jako v muzeu. Taky sbírám knížky o vlacích. Příteli svojí úchylkou moc radost nedělám, ale zvykl si a doplňuje byt pro změnu rostlinkami.“

Ekonomka na koni
Jana Šůsová, 45 let, formanka

Jana Šůsová, 45 let, formanka

FOTO: archív Jany Šůsové

„Každý se musí nějak živit,“ vítá nás na rodinném statku u Plzně temperamentní brunetka Jana Šůsová, povoláním formanka. „Já s koňmi vyrůstala, seděla jsem v sedle dřív, než jsem se naučila chodit. Jezdili s nimi děda i táta, který pracoval jako forman pro plzeňský pivovar. Občas se objevil i ve filmu, třeba v Popelce představoval kočího se saněmi, které se zvrhly do rybníka. Dnes na to filmaři mají vycvičené koně a vytrénované kaskadéry.“

Rodinná tradice

Jana se sestrou měly typické venkovské dětství – v létě plavaly a v zimě bruslily na rybníku. „Bavilo mě běhat a chtěla jsem zkusit atletiku, ale místo toho jsme měly povinnosti kolem hospodářství. A když jsem později uvažovala o zemědělské škole, táta mi ji zatrhl, že bych to neměla lehké, i jako zootechnička bych se musela hádat s lidmi v JZD… Tak jsem šla na ekonomku,“ krčí rameny Jana.

Řadu let pracovala v pojišťovně jako účetní. Občas tátovi pomohla zapřáhnout koně nebo složit sudy – ale teprve půl roku před jeho smrtí, když si pořídil nové tažné koně, s ním projela celou pracovní trasu.

„No a pak… Když ke koním máte vztah, milujete je, nemůžete je jen tak prodat. Dlouho jsem tedy nepřemýšlela, dala jsem výpověď a rozhodla se pokračovat ve formanské tradici. Naštěstí jsem zdědila otcova závozníka a ten mi zpočátku hodně pomohl. Nejtěžší bylo shodnout se s kobylami, které na mě nebyly zvyklé. Když jsem je prvně sama zapřáhla, ani se nehnuly.“

Sud váží asi tolik jako já…

Jana vstává v půl páté. „Vylezu z postele a už jsem v práci. Jdu nakrmit a vypucovat koně, v sedm vypravím do školy nejmladší dcerku, v osm jdu zase do maštale – zapřáhnu a jedu do pivovaru. Tam naložím sudy, které mi navezou na paletách na úroveň valníku, takže je vlastně jen překutálím. Zvednout sud nejde, váží asi tolik jako já. Pak je rozvážím po hospodách, kde už mám nacvičený grif na manipulaci, a prázdné sudy svážím zpátky do pivovaru. Kolem druhé jsem zase doma. Vyčistím povoz, kšíry, vše namažu a vycídím…“ líčí svůj pracovní den.

„Na zbohatnutí to není, ale už bych neměnila. Jsem v podstatě svou paní, rozhoduju sama za sebe. K téhle práci musíte mít vztah, to není jako sednout do auta a jet.“

Jana je momentálně jediná zástupkyně formanského řemesla u nás. „V 90. letech jezdilo pět formanů. Ti ostatní odpadli, protože jde opravdu o náročnou práci, a nahradily je náklaďáky. Navíc jsem v historii jediná žena. Ale věřím, že tahle hezká tradice nevymizí. Když jsem začínala, varovali mě muži, že to nezvládnu. A když jsem pak jezdila na soutěže, někteří staří koňáci to nemohli skousnout. Vadilo jim, že se do jejich sportu míchá ženská.“

Formanství – rozvážení piva koňským povozem – není nikterak výdělečné a stojí za tím obrovská dřina. „Musí se dělat s láskou, na tom člověk nezbohatne.Osmiletá Barunka (vpravo) miluje koně stejně jako máma.

Formanství – rozvážení piva koňským povozem – není nikterak výdělečné a stojí za tím obrovská dřina. „Musí se dělat s láskou, na tom člověk nezbohatne.” Osmiletá Barunka (vpravo) miluje koně stejně jako máma.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Muže vrátila mamince

Vysvětluje, že práce s koňmi je postavená hlavně na důvěře. „Koně mi důvěřují a já je respektuji, stejně jako jiné osobnosti. Mám jen roli šéfové. Vím, co by je mohlo vylekat (splaší se třeba, když letí vzduchem pytlík), a už dopředu se je snažím uklidnit. Zároveň když houknu, vědí, že musí poslechnout. Taky je nutné být o trošku tvrdohlavější než oni. Ale ne vzteklá. Pokud jim něco nejde nebo něco nechtějí, prostě si řeknu, že mám času dost, a vydržím,“ směje se Jana.

Změnou profese se převrátil chod celé rodiny. „Manžel to bral jako moje rozhodnutí, dokonce za mě v těhotenství půl roku jezdil. Ale nerad. Nakonec to stejně nevydýchal, a tak jsem ho vrátila mamince. Dnes mám fajn přítele Vaška, původně ke koním nebyl, ovšem nezdráhal se to naučit. Je hlavně přes technickou část, umí vše spravit, jezdí na bagru, jako Ferda Mravenec – práce všeho druhu. Ale koně jdou jen s mým nejstarším synem, osmnáctiletým Pepíkem.“

Jana by byla samozřejmě ráda, kdyby jednou převzal řemeslo. „Necpu mu to. Pamatuju, co jsem říkala v jeho věku já. Nikdy neříkej nikdy.“ Pepík se vyučil uměleckým truhlářem, prostřední Honza se učí na opraváře zemědělských strojů…

Fitko má doma

Na statku, který obnáší kozy, slepice, prase, králíky…, práce nikdy nekončí. Jana si i krmivo pro koně, seká a suší trávu. Zvládá to s obdivuhodným nadhledem, ovšem chybí jí čas na další zájmy. „Fitko mám doma, takže nemusím chodit nikam cvičit. Hodně čtu, hraju na klavír a vyšívám (ubrusy, polštáře – často s koňskými motivy), ale v podstatě jen přes zimu.“

Dovolené měla pět dní, víc nestihla. Přítel má stejně starou dcerku, a tak společně vyrazili pod stan k Máchovu jezeru. „Syn a maminka to tu zvládli, seno bylo usušené…“ Nejlepší relaxace je pro ni opět spojená s koňmi – ráda na nich jezdí.

„Občas při závodech i cvičím: říká se tomu voltiž a dělají se holubičky, stojky, různé postoje… Tažní koně jsou úžasní, mají klidnou povahu, šlo by na nich dříví štípat. A jednou do roka pořádám na svém pozemku recesistické závody pro děti i dospělé pod jménem Újezdská podkova. Kromě jízdy na koni (v duchu spartakiády, protože jsem našla staré dresy) se hází podkovou a vlastnoručně upeču ceny – bábovky. Ale i během roku k nám chodí jezdit děvčata z okolí.“

Lidi, které Jana potkává při své profesi, se většinou usmívají, i řidiči na silnicích jsou tolerantní, přestože jede sotva třicítkou. Občas se někdo zeptá, zda by ho nesvezla. Odpovídá, že je možné objednat si v pivovaru prohlídku i s jízdou. A jejím velkým přáním je zapřáhnout si jednou koňskou čtyřku. „To je můj sen. Takže teď kupuju třetího koně a pak snad přijde ten čtvrtý…“

V tramvaji zná každý šroubek
Vendula Plačková, 33 let, svářecí inženýrka

Vendula Plačková, 33 let, svářecí inženýrka

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Když jsem na jedné besedě na téma Ženy a technická povolání uvedla, že dělám svařování, následoval dotaz, zda svařuji celý den nebo jen občas? Svářecí inženýr je profese, kterou si lidi nedokážou představit, vybaví si jen klasické manuální svařování,“ směje se dlouhovláska v blůze s volánky. Ani já jsem na tom nebyla se znalostmi o moc lépe.

Na vlně adrenalinu

Na ulici bych ji tipla klidně na modelku. Působí křehce, ale vyzařuje z ní silná energie. Od malička se kamarádí s technikou a obřími stroji. „Jsem z vesnice u Plzně, z rodiny, kde jsme si všechno dělali svépomocí, pro zábavu. Táta sbíral veterány motorek a dával je sám dohromady, svařoval a měl malý soustruh. Já držela svářečku v ruce už na základce.”

„Byla jsem spíš kluk a s kamarády jsme vymýšleli divočiny – jezdili jsme po řece na duši, stavěli v lese bunkry, montovali modely… Do všeho jsem skákala po hlavě, jsem zkrátka adrenalinový typ. S panenkami byste mě nepotkala. I dnes, když se něco rozbije, nejdřív přemýšlím, jak to spravit, než abych běžela do opravny. A tříletý syn Filip bude asi po mně.“

Na gymnáziu Vendulu chytila matematika a uvažovala o studiu matematicko-fyzikální fakulty. „Rodiče chtěli, abych šla na VŠE, kam mě dokonce přijali, jenže pak ve škole dělali nábor ze strojní fakulty a to rozhodlo. „Už v prvním ročníku mi svařování učarovalo a věděla jsem, že tento dynamický obor je pro mě ideální. Hned po studiích přišla nabídka z plzeňské Škodovky, kterou jsem s nadšením přijala. Tenkrát ještě měla Škoda staré dílny s úžasnou atmosférou a prostě to na mě dýchlo…“

Dnes Vendula dohlíží na vše, co se týká technologie svařování – od prvních návrhů výrobku (tramvaje nebo lokomotivy) po posouzení smlouvy a kontakt se zákazníkem.

„Každý den je jiný, nikdy ráno nevím, co mi přinese. Posuzuju konstrukční dokumentaci a modely od projektantů, debatuju o jejich proveditelnosti a případných nedostatcích, protože jak se udělá drobná chyba na začátku, může se projevit v závěru jako velký problém. Když je potřeba, jdu na dílny, kde řeším přímo se svářeči svarovou přípravu nebo již hotový svařenec. Zároveň mě čekají porady a schůzky, jezdím na audity, zkrátka jsem pořád v pohybu…“

Ženská role

Pracovně má na triku řádku novějších tramvají (ale i lokomotiv a vozů metra), například pražské tramvaje zvané „patnáctka“, stejně jako vozy vyvážené do zahraničí (Německo, Maďarsko, Slovensko, Turecko). Dřív jezdila i na slavnostní zavedení do provozu, ale práce stále přibývá.

Sama dávno nesvařuje, naposledy v kurzu Mezinárodní svářecí inženýr. „Ani nevím, zda bych se tím dnes uživila, je to o zručnosti a praxi a nesmí se vám klepat ruka. Nejvíc mi šlo svařování plamenem a tigové svařování. Ráda bych si zasvařovala víc, i doma, jenže na to nemám čas. Spíš jen radím tátovi a příteli, naposled při výrobě plotu.

Partner, s nímž se poznala na večírku jazykové školy, je taky technicky založený a byl mile překvapený, že hned našli společnou řeč. Ale doma to funguje jako v tradiční rodině – ženskou parketu chtě nechtě zastává Vendula. Občas vaří se skřípáním zubů, raději by dělala něco techničtějšího. Aspoň s gustem opravuje synova autíčka a před pár dny si spravila náhrdelník.

Šťastná rodina, kde Vendula chtě nechtě zastává tradiční ženskou roli

Šťastná rodina, kde Vendula chtě nechtě zastává tradiční ženskou roli.

FOTO: archív Venduly Plačkové

A jak ji přijali v mužském kolektivu? „Rejpalové a posměváčci se našli, zejména na škole, ale pětadevadesát procent reakcí je kladných. Kolegové sice moc nechápali, proč jsem si vybrala právě tenhle obor, zároveň však byli rádi, že mají v týmu ženskou. Reakce zákazníků byly jiné, zpočátku koukali s pusou dokořán…”

„Pracovat s muži mi vyhovuje, rozhodně kvůli tomu nepotlačuji své ženství, oblékám se, aby mi to slušelo, nosím šaty a lakuju si nehty. A myslím, že jako žena vnáším do typicky mužské práce něco užitečného, jiný pohled – pečlivost, důslednost, schopnost kombinace. Doplňujeme se.“

Vášeň zdědil syn

Vendula se snaží věnovat maximálně i rodině, což dá někdy docela zabrat. Když je ve stresu a má všeho nad hlavu, jde cvičit. Nejraději má jógu, pilates, kolo, běh a fitbox. Dalším koníčkem je zdravý životní styl, snaží se vařit podle různých výživových směrů – a dospěla k tomu, že nejlepší je jíst všechno, pestře a přiměřeně.

Taky hodně čte, momentálně knížky o výchově a ezoterice. „Na mateřské jsem si začala víc klást otázky typu proč jsme tady, jaký má smysl život atd. Ráda zajdu i do divadla, kina nebo na výstavu. A nedávno mě chytla kreativní činnost – vytvářím dekorace a výzdoby pro náš nový domek v Tymákově a těším se, že si založím zahrádku. Lákalo by mě cestování, ale mám trochu strach o bezpečnost. Spíš se snažím najít spokojenost tady a teď, v tom, co, s kým a jak žiju.“

Zároveň se stále vzdělává v oboru, škodovácké výrobky se sice vyvíjejí rychleji designově než v oblasti technologií, ale i tam je leccos nového (například se chystá výroba nerezové tramvaje).

Za svůj největší úspěch považuje Vendula vedle důležité pracovní pozice, která ji baví, svoji rodinu a to, že zvládá žít normální hezký život. Do kterého patří i výlety tramvají a vlakem, při nichž se Filípkovi rozzáří oči. „Já všechna ta monstra už znám, vím, kde je jaká součástka. Paradoxně jsem ale žádné nikdy neřídila. Kvůli přísným bezpečnostním podmínkám provádí testování jen specialisté, a tak jsem v tomhle směru navždy laik.“