Helen Mirrenová zraje jako víno

„Roli jsem vzala okamžitě, jakmile mi ji režisér David Frankel, známý i z výborné komedie Ďábel nosí Pradu, nabídl. Zvlášť když jsem po přečtení scénáře zjistila, že moje Smrt je moudrá a nabízí naději na nový život,“ prozrazuje s úsměvem sympatická herečka.

Collateral Beauty je totiž o úspěšném podnikateli Howardovi (Will Smith), který prožívá po smrti své dcerky hlubokou osobní tragédii a zcela se stahuje do ústraní. Odpovědi na to, jak se vyrovnat se svým žalem, hledá v abstraktních tématech a píše dopisy lásce, času a smrti.

Jeho přátelé a kolegové pak vymyslí drastický plán, aby ho donutili čelit smutku, a smrti, času a lásce dají lidskou podobu. „No a my, všechny oslovené síly, ho pak navštívíme a společně se pokoušíme Howarda přesvědčit, že i po tomto neštěstí stojí za to žít,“ dodává Helen, jejíž hvězdnou kariéru odstartovala až v roce 1991 role šéfinspektorky Jane Tennisonové v detektivním seriálu Hlavní podezřelý.

Pestrý rejstřík postav, které Helen sehrála na jevištích prestižních londýnských a newyorských scén, v televizi a ve filmu, je stejně zajímavý jako její životopis. Dědeček byl carský plukovník Peter Vasilijevič Mironov, který v roce 1904 bojoval v rusko-japonské válce. Později se stal diplomatem a vedl v Londýně jednání o nákupu zbraní pro první světovou válku v době, kdy v Rusku vypukla revoluce a on v Anglii spolu s rodinou zůstal.

Bývalý diplomat zde však musel začínat od píky, a aby uživil rodinu, začal pracovat jako taxikář. Jeho syn Vasil, Helenin otec, vynikající muzikant, před 2. světovou válkou hrál na violu v Londýnské filharmonii, později stejně jako jeho otec taxikařil, pak byl instruktorem autoškoly a stal se úředníkem na ministerstvu dopravy. V roce 1950 si změnil jméno na Basil Mirren. Helenina matka pocházela z chudé anglické rodiny, ze čtrnácti dětí, narodila se řezníkovi, jehož otec byl také řezníkem – v kuchyni královny Viktorie.

Helen, prostřední ze tří dětí, odmalička přitahovalo jeviště, poprvé si zahrála ve školním představení, když jí bylo třináct. Aby uchlácholila rodiče, kteří z ní chtěli mít učitelku, začala studovat pedagogickou fakultu. „Byla jsem ale doslova posedlá Shakespearem, nevynechala jsem jediné divadlo. První role, která mě zaujala, byla Johanka z Arku. V klasické hře Jindřich VI. ji tehdy vykreslili jako nebezpečnou čarodějnici a já ji za to milovala. Vždycky jsem měla rebelského ducha,“ vzpomíná.

Touha po hraní byla tak veliká, že se hned v osmnácti stala členkou Národního divadla mladých a následně se s tímto souborem představila jako Kleopatra v prestižním londýnském divadle Old Vic. Ve dvaadvaceti už byla Helen členkou Královské shakespearovské společnosti.

S prvními úspěchy se však dostavily i deprese. „Pořád jsem cítila, že to není to pravé. Bylo mi pětadvacet a neustále jsem se sebou byla nespokojená. A protože mi to nedalo, šla jsem k indiánovi, který četl z ruky. Řekl mi, že na kýžený úspěch si musím ještě pár desítek let počkat. Vzala jsem si jeho předpověď k srdci. Už jsem netoužila vědět, co se stane, a brala jsem život tak, jak přicházel.“

Těsně před čtyřicítkou se Helen odstěhovala do Ameriky. „Anglii jsem opustila proto, že jsem ve svém uměleckém životě zoufale toužila po změně. A také jsem, na rozdíl od většiny svých britských kolegů, vždycky obdivovala americké herce.“ Instinkt jí říkal, ať se i tam drží divadla i filmu. Po zkušenostech z londýnských divadel i z natáčení pro ni nebyl problém prosadit se jak na Broadwayi, tak na filmovém plátně.

V roce 1985 už hrála i v hollywoodských filmech. Zhruba deset let nato se začala naplňovat indiánova předpověď a v roce 1997 Helen dostala za herecký výkon v detektivním seriálu Hlavní podezřelý kromě ceny Emmy také Zlatý glóbus a cenu Britské akademie. Roli šéfinspektorky Jane Tennisonové sama označila jako největší zlom ve své kariéře. Pak už, jak říká, to šlo samo. K řadě ocenění, která postupně získala za svou bohatou kariéru, jí zatím největší přinesl rok 2007, kdy za ztvárnění Alžběty I. v televizním seriálu a Alžběty II. ve filmu Královna dostala další dva Zlaté glóby i Oscara.

Po projekci Královny na festivalu v Benátkách obecenstvo vstalo a celých pět minut jejímu výkonu tleskalo. „Velice mě to potěšilo, ale z mého pohledu to tak výjimečné nebylo. Královnu jsem si v různých zpracováních ve své kariéře zahrála už pětkrát, tak to by bylo, abych ji neměla dobře odkoukanou,“ zašprýmovala s vědomím, že ale ta současná britská panovnice, kterou zná celý svět, byla nejtěžší.

Deník Telegraph tehdy napsal: „Dáma Helen Mirrenová podala další skvělý výkon. Ve ztvárnění královny je už tak dobrá, že byste ji mohli zobrazit na známky a lidé by je s chutí lepili.“

Helen, jež si od té doby zahrála další dvě desítky rozličných rolí včetně oblíbených vražedkyň, byla pověstná svými milostnými románky s řadou známých kolegů včetně populárního Ira Liama Neesona, kterého poznala při natáčení Excaliburu (1981). Je bezdětná. Usadila se až v roce 1997, kdy si vzala po více než desetileté známosti o rok staršího amerického režiséra Taylora Hackforda. Žije s ním v Los Angeles, ale rodný Londýn pořád považuje za svůj domov.

Je známá svým nezaměnitelným smyslem pro humor. Jedna z jejích hlášek, která se traduje od roku 2012, kdy v sedmašedesáti dostala hvězdu na hollywoodském chodníku slávy, je následující: „Konečně budu ležet vedle Colina Firtha. To je něco, co jsem chtěla udělat už dávno.“