Vystudovaná lékárnice se totiž před třemi lety rozhodla, že vytvoří vzpomínková alba pro seniory a založí internetový obchod, kde pro ně bude prodávat dárky. Do podnikání se vrhla, když měla dvě malé dcery, a během krátké doby se jí narodil ještě syn. Pomohla rodina, kterou to utužilo a posílilo.

Jaké jste měla dětství?

Krásné. Mám starší sestru a jako malé jsme často jezdívaly na prázdniny za babičkou a dědečkem do Pardubického kraje. Babička na kamnech sušila různé bylinky, dědeček vyprávěl a my holky poslouchaly. Dodnes na to vzpomínám a pokaždé, když zavoní máta, mě to vždycky vrátí tam do toho místa a období.

Co vyprávěl dědeček?

Různé příběhy. Byl redaktor, uměl se vyjadřovat a uměl i obyčejné události podat nám dětem poutavým způsobem.

Pamatujete si něco konkrétního?

Byly to většinou zážitky z jeho života. V okolí Chocně, kde se dědeček narodil, se všichni znali nebo byli i částečně spřízněni. Takže nám třeba vyprávěl o strýci, který rozvážel mléko. S tím mu pomáhal starší oslík, který kulhal na jednu nohu. Trasu rozvozu si pamatoval tak, že šel vždycky po paměti.

Velkou inspirací byl Monice dědeček Jiří (na snímku vpravo).

Velkou inspirací byl Monice dědeček Jiří (na snímku vpravo).

FOTO: archív Moniky Kopřivové

Bavily vás ty příběhy?

Moc. Já si myslím, že v příbězích je ukryto tajemství života. Jsem přesvědčená, že je bytostně potřebujeme.

Proto vás napadlo vytvořit album pro seniory s názvem Babičko, vyprávěj?

Ano. Víte, čtyři roky předtím nám umřela babička. A děda, který zůstal sám, neměl moc co dělat, a tak začal své zážitky sepisovat. Žádný počítač, ale krásný starý psací stroj…

Zkrátka forma ladila s obsahem.

Přesně tak. No a dědeček ke svým textům dohledával dobové rodinné fotky a nakonec z toho všeho vznikla knížka, kterou si s pomocí tety a sestřenice nechal vydat v malém nákladu, jen pro nejbližší příbuzné.

Jak se vám líbila?

Byla jsem vyloženě nadšená, že se něco takového povedlo. A přišlo mi, že by bylo fajn, aby se o svůj život mohli podobně podělit i jiní dědečkové a babičky. Domnívala jsem se, že by to jejich děti i vnuky zajímalo.

Kolik času uběhlo od myšlenky „něco udělám“ po hotový produkt?

Několik měsíců.

To je docela krátká doba.

Je. Ale byla intenzívně vyplněná. Našla jsem si grafičku a nonstop jsme na tom pracovaly zhruba od března do října. Chtěla jsem vytvořit jakési album, podobné, jako se třeba prodává na zaznamenání prvního roku dítěte.

Tedy tak trochu návodné?

Ano. V knížce jsou předepsané otázky a témata, o čem se dá psát. A pak spousta volné plochy připravené právě na zaznamenání vzpomínek seniorů.

Alba pro novorozence se docela dobře prodávají, ale přijít s něčím podobným pro naprosto opačnou věkovou skupinu byl asi risk…

Byl, ale já jsem tomu věřila. Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že by se to mohlo nepovést. Jinak to ani nešlo. Dali jsme do toho totiž všechny naše rodinné úspory.

Tím se dostáváme k tomu, že jste si knížku vydala sama. Proč?

Jednak mi to připadalo docela jednoduché. Ale to proto, že jsem nevěděla, do čeho jdu. No a pak – bylo to něco jako moje další dítě. Celé ty měsíce jsem si hrála s každou zdánlivou drobností. Docela složitě jsme třeba vybírali vazbu, papíry… Gramáž papíru, jeho příjemnost na dotek, jeho praktičnost, aby se třeba nepropsal na druhou stranu, aby se na něj prarodičům dobře psalo…

Co na to říkal váš manžel?

Muž mě od začátku podporoval, vlastně celá moje rodina.

Mluvíme o rodině. Vy jste vystudovala farmacii. Stejně jako vaše sestra. Proč jste nezůstala v lékárně? Nebavilo vás to?

Bavilo. A hodně. Měla jsem tu práci ráda, ale všechno se stihnout nedá. Během rodičovské už jsem tam byla stejně jen na výpomoc, do toho jsem začala připravovat knížky, vytvářela jsem nový web, starala se o dvě děti…

To není málo. Kdo vám pomáhal?

Pomáhala vlastně celá rodina. Buď radou, nebo pomocí praktickou. A to jak moji rodiče, tak bratranci, sestřenice. A zapojily se samozřejmě i babičky.

Do pomoci s vytvářením knížek se zapojila i babička Růženka.

Do pomoci s vytvářením knížek se zapojila i babička Růženka.

FOTO: archív Moniky Kopřivové

S čím konkrétně?

Radily nám s obsahem. Jaké otázky bychom do knížky měli dát, kolik prostoru by pro ně potřebovaly… To má každá rodina jinak, ale museli jsme to nějak zprůměrovat. Všechno pro nás bylo „pole neorané“.

To, co starší lidé nejvíc potřebují a co jim nikdo neprodá, je blízkost rodiny. Já jim ten společný čas dát nemůžu, ale můžu jim napovědět, jak jej společně trávit

Nicméně zdá se, že se povedlo a vy jste objevila díru na trhu…

Už když jsem knížky vytvářela, říkali mi známí, že něco podobného viděli v zahraničí. Ale nevěděla jsem, jak zareagují Češi. První náklad jsme nicméně vyprodali ještě před Vánocemi. A nejen to. Dostávali jsme děkovné maily, dopisy, byl enormní zájem o dotisk.

A udělali jste ho?

Nemohli jsme. Speciální papír, který se v knížkách používá, objednáváme z Německa a to by se bývalo tehdy, v roce 2013, do Vánoc už nestihlo.

Z vašeho předchozího vyprávění je mi jasné, že jiný jste asi nechtěla. Jste perfekcionista?

Myslím, že jsem. (smích) Někdy je to až protivné.

Vrátila se vám investice z rodinných financí tím prodejem?

Dá se říct, že ano, byla to nula k nule.

Takže jste nevydělali, ale splnila jste si svůj sen…

V první chvíli to tak bylo, ale pak jsme přece jenom udělali ten dotisk a kromě toho, paralelně s přípravou knížky, jsem pracovala na novém webu.

Ten má zajímavý název: Babičkářství.

Má to asociovat opak hračkářství. Těch je spousta a najdete tam dárky pro děti. Ale Babičkářství, kde najdete dárky pro seniory, tady dosud žádné nebylo.

Já si pamatuji, že když ještě žila moje babička, pokaždé mi říkala: „Mně nic nekupuj, já všechno mám.“

Přesně tak to je! Tohle slýcháváme od seniorů často. A právě proto mnozí mladí mají opravdu potíž najít dárek pro své blízké. Ale ve skutečnosti si babičky a dědečkové něco přejí, něco potřebují, jen se to stydí říct.

Jak jste zjistila, co potřebují?

Jednoduše. Zeptala jsem se. (smích) Prošla jsem několik domovů seniorů, klubů seniorů a zpovídala jsem babičky a dědečky. A ptala jsem se také ve své rodině a okolí. Co by chtěli, co by jim udělalo radost, co by potřebovali…

A co to bylo?

Klidně i drobnosti. Hlavně věci, které jim někdo dal s láskou. Někdo si chce zavzpomínat, aktivní senioři chtějí ještě něco dokázat, většina se stará o své zdraví…

Říkala jste, že jste si dělala průzkum. Liší se to, co potřebuje babička na Moravě, od toho, co potřebuje ta v Praze?

Ani ne. To, co nejvíc potřebují, ať žijí kdekoliv, a co jim samozřejmě nikdo neprodá, je blízkost rodiny. Trávit čas spolu.

V tom jim ale předplatné časopisu nebo obouvák ponožek, které mimo jiné také nabízíte, moc nepomůžou.

Ne, to ne, ale právě proto, že tohle víme, jsem vytvořila novou společenskou hru, kde se zapojí celá rodina. Já jim nemůžu dát ten čas s rodinou, ale můžu jim napovědět, jak jej společně mohou trávit. Tak jsem vymyslela hru s názvem: Jak to tenkrát bylo?. Jsou v ní kartičky s retro fotografiemi, na základě kterých lidé vyprávějí své vlastní příběhy. Ve druhé fázi hry se tahají otázky, které se vážou k příběhům, a testuje se.

Kdo dával největší pozor?

Ano. Ale není ani tak důležité, kdo vyhraje. Jde o to, trávit čas společně, více se poznat. Je to vlastně taková hra, která spojuje generace.

Vytvořila jste knížky, založila jste web, starala se o své dvě malé dcery a do toho všeho se vám narodil syn…

Ano, pátého září 2014 se nám narodil Mikuláš a ve stejný den šla do tisku má další knížka, Maminko, vyprávěj o vaření. Julinka, naše mladší dcera, nastupovala tehdy zrovna do první třídy a Maruška, starší, do primy víceletého gymnázia.

Monika Kopřivová vymyslela hru s názvem : Jak to tenkrát bylo?

Monika Kopřivová vymyslela hru s názvem: Jak to tenkrát bylo?

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Muselo to být dost náročné…

Bylo, ale já už jsem s tím počítala předem a zorganizovala jsem si dopomoc. Naštěstí byl Mikulášek spavé miminko a školy holkám nabíhaly tak nějak postupně.

Ale stejně. Tři děti a podnikání?

Na začátku u nás byli celý podzim moji rodiče. Bez nich by to nešlo. Maruška potřebovala pomoci i s učením, Julča taky, byla v první třídě, ale podnikání zastavit nejde…

Takže to zasahuje do života rodiny…

Úplně. Nejenže pracuji doma a podnikání se přizpůsobuje rodina, ale i náš dům se mění. Kromě toho, že tady mám pracovnu, v zádveří stojí regály na knížky, ve sklepě je sklad…

Jak probíhá váš běžný pracovní den?

Ráno během té doby, kdy vstávají obě holky, běhám mezi tím, co se odehrálo v noci na webu (jestli někdo nenapsal e-mail, dotaz a podobně), a dětmi. Dělám svačinky, snídaně, pak holky odejdou, já stihnu rychle zabalit několik balíčků a mezitím se budí Mikuláš.

Tomu jsou, pokud správně počítám, necelé dva roky. Dá se s tak malým dítětem pracovat?

Úplně ne. Pomáhají opět babičky a děda. Čtyřikrát týdně na šest hodin u nás někdo hlídá. Jakmile „hlídání“ odejde, končím s prací a starám se o děti. Holky mají několik kroužků, starší Maruška má často rehabilitaci, je toho zkrátka dost. Končím denně pozdě večer opět u webu. A ráno vstávám, dělám snídaně a tak to jde pořád dokola.

Pamatujete si, jaké to bylo, když vám přišla první objednávka?

Ano. Měla jsem obrovskou radost a přemýšlela jsem, do čeho to zabalím. Našla jsem nějaké krabice a přišla další objednávka… A mně najednou došlo, že vlastně i na obalu záleží, a začala jsem přemýšlet o tom, aby i forma byla hezká.

Vy si to zkrátka umíte zkomplikovat.

Už to tak bude. Možná i proto jsem to přestala zvládat, jakmile se tehdy na začátku objednávky začínaly kupit. Holky chodí do skautu, tak jsem tam udělala něco jako nábor pomocníků. Pár studentů z maturitních ročníků se opravdu přihlásilo a náročné předvánoční období jsme zvládli opravdu jen díky nim. Já si je vždycky svážela v autě domů a třeba celou sobotu, už od rána, jsme balili. Zbytek rodiny zatím spal. Koncem roku 2013 jsme byli úplně zahlcení, denně jsme „odbavili“ desítky a poslední den stovku balíků.

Co na všechny tyhle věci říkal váš dědeček, který vás vlastně na začátku inspiroval?

Měl radost. Obrovskou.

Dnes už nežije. Vzpomínáte na něj?

Nejen na něj, na všechny své prarodiče. A je mi právě líto, že knížka vzpomínek mi zůstala jen po něm, a jsem naopak ráda, že moje maminka už vzpomínky zaznamenává.

Mluvila jste o své rodině hodně. Vaše práce je s ní přímo propojená. Co to tedy pro vás všechny znamenalo?

Myslím, že nás to sblížilo. Se vzdálenými příbuznými jsme navázali komunikaci, pomáhali i po praktické stránce. No a pro moje děti, to bylo a je velké dobrodružství. Maruška třeba, když jsme se rozhodli, že je nutné z předsíně přestěhovat dárky do sklepa, šla a na portál nahoru napsala: Babičkářství.