O tom, že jednou bude herečkou, nikdy nepochybovala. „Jiná cesta nebyla,“ tvrdí žena, která si občanskými postoji dobrovolně uzavřela milovaný svět velkého umění na více než dvacet let. Stala se disidentkou a chartistkou. „Byla to ta nejkrásnější léta,“ ohlíží se. Vzápětí začne jako známá parádnice řešit to, jak vypadá: „Mám ty vlasy dobře? Prosím, přestaňte fotit. Od jistého věku by to člověk dělat neměl, říkává můj muž.“

Mému kolegovi posléze pár cvaknutí spouště povolí: „To bude příšerná stařena. Co, Miloto? I když on si pořád myslí, že jsem mladice.“ Oslovený břitce reaguje: „No, nejsi. To mi připomíná pana Seiferta. Bylo mu tehdy kolem osmdesátky. Domlouvali jsme termín na jeho focení a pak jsme přišli na to, že snímky starých lidí jsou nedůstojné. Nemůžou přece za to, že zestárli. Řekl mi: ,Miloto, necháme to být.‘ A měl pravdu.“

Se slavným kameramanem Stanislavem Milotou žije v dialogu, jak říkávají, již desítky let.

Se slavným kameramanem Stanislavem Milotou žije v dialogu, jak říkávají, již desítky let.

FOTO: Petr Horník, Právo

Předpokládám, že vedle postoje k focení máte ujasněné i své životní motto. Jak zní?

Já si samozřejmě téměř nic nepamatuji. Zapomínám, co bylo včera. V devadesáti si člověk už moc nepíská. Ale desítky let v hlavě nosím pevně pár slok. Jsem totiž velkou obdivovatelkou Olgy Scheinpflugové. Byla výjimečná herečka i člověk. Měla jsem to štěstí, že jsem se s ní nejen pracovně setkala.

Na jejím nočním stolku se po její smrti (rok 1968 - pozn. red.) našly tyto verše: Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač. Za všechny tresty tvrdých slov krupobití, živote, děkuji ti. Je krásné moci věřit v mravní řád, vědět, že za hříchy se nikam neuteklo, tvor tresty znavený se může lehčeji smát, než kdo jim unikl a jehož čeká peklo. Za všechny tresty zasloužený pláč, spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač. Jak já je miluji! Poprvé jsem je recitovala nad její rakví. Vystihují naplno i můj život.

Všimla jsem si nicméně, že ho dokážete stále brát s humorem.

A co mi v devadesáti ještě zbývá? Vždyť já jsem se v průserový den narodila, a to 17. listopadu v Brně. Brát celý svůj život s humorem je tou nejjednodušší cestou, jak jít dál.

Vlasta Chramostová

Vlasta Chramostová

FOTO: Národní divadlo Praha

Naše dcera je narozená ve stejný den jako vy. Je tedy k něčemu podle vás předurčená?

Bude neústupná a tvrdohlavá, jako my všichni zrození v tento den. Já šla od průserovosti k radosti, z maléru do tragédie, od veselohry k antické tragédii. V mém životě se 17. listopadu odehrávaly jen tryzny za Jana Opletala, případně demonstrace. V ulicích obvykle znějí hlasité výkřiky a bývá v nich plno lidí. Třeba i proto se mi zdá tenhle den příhodným, abych to jednou tady, v tomhle světě ukončila… Lidi mám ráda…

Na základní školu jste nastoupila za T. G. Masaryka. Brněnskou konzervatoř vám přerušila válka. Po jejím skončení jste naplno vkročila do divadelního světa. Chtěla jste být někdy něčím jiným než herečkou?

Ne, nikdy. Sice v mé rodině bylo mnoho učitelů, ale na mě nějak nevybyly žádné technické talenty. A to ačkoli můj starší bratr pracoval v akademii věd. Když jsem se ho ptávala, co tam dělá, odpovídal: „Děvečko, tobě to nemůžu vysvětlit. Nauč se to zpaměti. Jde o vysokofrekvenční spektroskopii.“ K čemu to bylo dobré, nevím.

Já jsem jinak měla nádherné, prvorepublikové dětství. Takže si dokážete představit, jak se dnes „raduju“ z toho, že všichni nenávidí všechny. A ještě chtějí dělat týdny nepokoje. Já mám nepokoj v sobě strašně dlouho. Zlobím se. A vždycky, když se zlobím, se zlobím, že se zlobím. Pak si řeknu: „Zase žiješ, když se zlobíš.“

Co vám konkrétně na současné atmosféře vadí?

Oni si všichni teď myslí, že vážné společenské otázky se dají řešit „populárně“. Pletou si to se showbyznysem. Nabízet se na jakési estrádě na náměstí s tím, že chci být prezidentem, tak to trpím. To nejde! Ano, vždycky je nějaká doba, ale hrubě se mi to všecko nyní nelíbí.

Nejrůznější dějinná napětí jste vnímala ale opakovaně, že?

Narodila jsem se v roce 1926. Nádherné dětství ukončila válka. Po ní přišel mír a já si myslela, že nastávají kolem mě báječné časy. Začala jsem dělat milované divadlo. Svoboda ovšem trvala pouze chvilečku. Říkávám vždycky o svém bytí toto. V 50. letech jsem měla za muže nepřítele vlády a strany. V 60. letech, která byla nesmírně krásná, lépe řečeno nadějná, mě potkala největší životní tragédie, jaká může potkat matku.

Přišla jsem o jediného syna. V 70. letech jsem byla chartistka. V 80. letech jsem se stala ztroskotancem a zaprodancem. A v 90. letech jsem ještě stihla velkou kariéru. Devatenáct sezón jsem hrála v Národním divadle. Chápete to? Po šedesátce jsem si dovolila být tak drzá a rozhodla se vrátit na jeviště. Jeden novinář mi spočítal, že jsem tam stihla odehrát 22 rolí! V tom jsem měla veliké štěstí.

V 50. letech hrála jako žena třídního nepřítele socialisticky angažované divadlo. Na snímku je s kolegou Zdeňkem Řehořem v představení Dívka s bílými vlasy (1951).

V 50. letech hrála jako žena třídního nepřítele socialisticky angažované divadlo. Na snímku je s kolegou Zdeňkem Řehořem v představení Dívka s bílými vlasy (1951).

FOTO: ČTK

Kariéru jste tedy definitivně ukončila?

A vám nestačí, že jsem hrála do čtyřiaosmdesáti? Mně to stačí. Vezměte si, co jsem si musela všechno pamatovat. V 84 letech jsem se pro roli Babičky učila 74 stran textu z Boženy Němcové.

Zajdete si někdy teď do nějakého divadla aspoň jako divačka?

Jen výjimečně. Snažím se ale jeho vývoj pečlivě sledovat v televizi. Rozhodně a nejraději ještě někdy půjdu na Bolka Polívku. Mám ho celoživotně ráda. Sleduji ho od samých začátků, kdy k nám přijel se Chantal. Pokládám ho za velkého umělce své doby.

V profesi jste proslula důsledností. Je něco, co jste v životě takzvaně odflákla?

V práci?

Ano.

Napadá mě snad jediné. Když nám Němci zavřeli konzervatoř, bylo mi sedmnáct. Totálně mě nasadili do německé továrny u Kuřimi. Za tři měsíce mě tam vyškolili na zámečnici. A ač jsem všechno v životě opravdu dělala poctivě, jak mě to doma ostatně učili, stále doufám, že tam jsem tuhle práci odflákla. Dělala jsem vše pro to, aby ta jejich letadla padala. Snad jsem trochu pomohla Spojencům vyhrát válku. (smích)

V roce 1966 se na karlovarském filmovém festivalu setkala i se sovětským kosmonautem Jurijem Gagarinem.

V roce 1966 se na karlovarském filmovém festivalu setkala i se sovětským kosmonautem Jurijem Gagarinem.

FOTO: ČTK

Jak jste to u stroje jako mladá herečka přežila?

Hrála jsem divadlo. Na našem komorním jevišťátku jsme za války pod dohledem pedagoga Rudolfa Waltera hrávali česky jednotlivé komorní hry. Ostatně jako jediní v Brně. My, mláďata, jsme měli vždy plno. Tam jsem poprvé zažila, jaké to je, když jsou diváci v sále ohromeni, situací, textem, divadlem. Ač sedí na rozvrzaných židlích, neozve se ani šum. A nastane to úžasné… TICHO. Pamatuji si na to napětí, když sálem zněla slova z jedné Tylovy hry: „Zítra bohdá ještě slunko svitne.“ Já prostě miluju, když se divadlo dotýká skutečnosti.

Brno je spojeno s vaším životem pevně. Jak často se tam teď dostanete?

Téměř vůbec. Bohužel. Mám v Brně pochovaného jediného syna. I na jeho hrob je to už daleko… Nicméně právě toto město řadu věcí v mém životě rozhodlo. Po válce jsem tam dostávala spoustu velkých rolí. Pak nastala neblahá padesátá léta. A nám nastaly krušné časy.

Byla jsem mladičká, řekněme blběnka, která znala a milovala divadlo. Nic jiného mě nečinilo šťastnou. Nic jiného jsem nechtěla řešit, ale musela jsem. Hrůza! V padesátých letech jsme z dramat doby nevyšli. Můj tehdejší muž (Miloše Pavlince si vzala v r. 1950 - pozn. red.) měl hodně blízko k šéfovi tehdejšího jihomoravského kraje Ottovi Šlingovi, který se stal jednou z prvních obětí monstrprocesů. Komunisti jej nechali popravit v roce 1952.

Se svým jediným synem, který zemřel při autonehodě. Byly mu tehdy čtyři roky - pozn. redakce.

Se svým jediným synem, který zemřel při autonehodě. Byly mu tehdy čtyři roky - pozn. redakce.

FOTO: foto z autobiografické knihy Vlasta Chramostová

Proto jste se přestěhovala do Prahy?

Ne, já jsem zprvu v roce 1950 dostala nabídku hrát v Divadle na Vinohradech! To byl tehdy vysněný soubor všech poválečných herců. Také manžel dostal jako ředitel brněnského rozhlasu lepší nabídku v Praze. Už k tomu ovšem kvůli dění v politice nedošlo. Přece jen jsme měli ale trochu štěstí. V době hromadných poprav on skončil „jen“ v dolech a posléze pracoval v ČKD.

Jak to, že vás - jeho ženu - nevyhodili okamžitě z divadla?

Jednoduše. V létě, když jsem do Prahy přicházela, se z perspektivních Vinohrad stalo jediným škrtem nejpolitičtější divadlo v zemi, armádní. Jeho novému vedení trvalo rok, než zjistilo, čí že jsem to vlastně manželka. Prostě schizofrenie! Na jevišti jsem představovala bojovnice za socialismus, doma žila s třídním nepřítelem.

Vyrůstala jste v Brně, Skryjích u Rouchovan. Pracovala jste také v Olomouci. Žijete v Praze a chatu máte na severu Čech. Kde je pro vás doma?

Mým domovem není jen místo, kde jsem se narodila, tedy Brno. Není to ani můj dětský bermudský trojúhelník spojený s milovanou babičkou: Skryje, Rouchovany a Dukovany, kde se ztratilo právě jen mé dětství. Domovem jsou mi rovněž místa v Praze: Národní divadlo, Hradčany a Semafor s velkým básníkem Jiřím Suchým. Jak já ho obdivuji, co ještě zvládá!

O svém bohatém životě jste kdysi vydala velmi úspěšnou knihu. Bude mít pokračování?

Právě jsem ho dopsala. Dávám si knihu jako dárek k devadesátinám. Bude o době mého návratu do divadla, tedy zachytí události od listopadu 1989 do současnosti. Vyjde, doufám, počátkem příštího roku. Až pomine všechno tohle bláznovství kolem mých kulatin.

Bytové divadlo bylo jedním z úniků z totality. Na snímku je ve hře Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách) z roku 1983. Režíroval ji Stanislav Milota, jenž stál i za kamerou.

Bytové divadlo bylo jedním z úniků z totality. Na snímku je ve hře Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách) z roku 1983. Režíroval ji Stanislav Milota, jenž stál i za kamerou.

FOTO: archív České televize

S manželem Stanislavem Milotou se špičkujete. V hudebním klipu skupiny Kryštof mu říkáte: „Musím ti říct, že s tebou nesouhlasím, ale už 45 let.“ Jak často říkáte „Máš pravdu, miláčku“?

(„Nikdy,“ vstupuje do rozhovoru pan Milota.) Já s ním sice nesouhlasím, ale jak jsem říkala, spojuje nás stejný smysl pro humor a vedle něj spousta dalších věcí, těch základních. Náš život je nádherný, někdy trochu italský dialog, jenže zároveň moc krásný. A v něm musíte poslouchat i toho druhého, což děláme. Jinak bychom spolu přece nebyli desítky let, viď? (To víš, že jo, reaguje oslovený.) Je to pětapadesát let, ne? (Nepovídej… Vážně? To není důležitý, odpovídá SM.) No možná je to ještě víc. Před svatbou jsme spolu žili dvanáct let. Pak nám výtvarnice Ester Krumbachová řekla, že by bylo dobré se v našem postavení vzít.

Jak to myslela?

Jako dobrou radu. Jednou k nám přijela na chalupu a zděsila se: „Vy nejste svoji? Vy s tím režimem musíte mít alespoň něco v pořádku. Vždyť byste si nemohli donést ani buchty do kriminálu…“ Uznali jsme, že na tom něco je. Milota souhlasil a dodal, že si mě vezme, když všechno na úřadech zařídím. Zajeli jsme do Kamenického Šenova, kde nás sezdali.

Za normalizace jste na chalupě vyráběli úspěšně také lampy. Kolik jich máte doma?

V bytě jich máme víc. Za vámi zrovna jedna stojí. A proč jsme dělali ty lampy? Naše chalupa stojí za Novým Borem, který proslavili skláři. Za městem vznikla skládka, kam po desetiletí vyváželi zmetky. Chodívali jsme na ni a vybírali si spodky našich lamp. Standa na ně svařoval konstrukci. Já šila širmy (stínítko na lampu - pozn. red.) a dělala, co bylo potřeba. Měli jsme slogan: S firmou MICHR - Licht ist sicher! Disent, ale i nedisent má od nás světla. Živila nás. Dostali je i Vaculík a Havel… (SM: Tihle dva za ně ale nikdy neplatili. Dávali nám jen svoje knihy. Ostatní nám platili, vždyť jsme z těch peněz žili.)

Váš život je pevně spojen s pozemskou realitou. Nicméně v knize píšete, že občas jste pocítila i propojení s vesmírem. Jak to vypadá?

(SM: Ty máš propojení s vesmírem?) Zrovna tobě, chlapovi, to vysvětlovat nebudu! Ale vám, paní redaktorko, to řeknu. Když jsem byla v jiném stavu, jela jsem jednoho krásného večera autem. Zastavila jsem u krajnice a vystoupila z vozu. Zadívala jsem se poté na oblohu, na hvězdy. Dělávám to ostatně dodneška. (SM: Povídej…) Dobře. Ženský mají něco, co nevíš! (SM: No, a co…?) Možnost vnímat nekonečnost, pomíjivost lidského světa… (SM: Aniž bych rodil, tak jsem… nekonečnost „bolševika“ silně prožíval… A o jeho pomíjivosti silně pochybuju, zvláště když je resuscitován.) Vždyť jsem ti říkala, že to nepochopíš.

Vlaďka Merhautová a Lenka Hloušková přejí Vlastě Chramostové k jejím 90. narozeninám.

Vlaďka Merhautová a Lenka Hloušková přejí Vlastě Chramostové k jejím 90. narozeninám.

FOTO: Petr Horník, Právo

Kolikrát v životě vás napadlo: Kde já mohla být, kdybych zahodila svou hrdost?

Vzdát se? Měla bych „nádherný“ život, jako měli všichni tehdy u nás. Dvacet let jsem nehrála, stala se disidentkou. Nelituji. Byla to má nejkrásnější léta. Nesmírně jsem si totiž tenkrát vážila lidí kolem sebe. Teď bude čtyřicet let Charty 77. Byla to velká kapitola československých dějin! (SM „Jak pro koho.“) Tady se o tom nemluvilo, o nás se zajímala jen policie, jenže svět Chartu ocenil. (SM: Na to máme odlišný názor.) A už jsme zase v našem dialogu! Já prostě NESOUHLASÍM! Ale co bych vyprávěla generacím, které o tom již nic nevědí… (SM: Tak už nevyprávěj. Končíme!)