Věra Lehovcová: Pivo se původně jedlo lžící

Přivedl mě k tomu manžel Jarda. Patří ke generaci, kdy kluci začínali s pionýrem. Je strojař a motorky ho zajímaly i po technické stránce. Časem si pořídil další, větší. Posledních dvanáct let má hondu. Já nejdřív nechtěla na motorku ani sednout – a paradoxně na první jízdu mě vzal na hřbitov svých rodičů. Ale pak mě to začalo bavit možná víc než jeho. Dokonce jsem přemýšlela, že budu sama řídit, jenže tyhle motorky jsou strašně těžké. Takže jezdím jen jako spolujezdec.

Kontakt s přírodou. Vnímáte intenzívně vůně, barvy, vodu… Nejste zavřená jako sardinka v autě. Můžete si víc dovolit, dostanete se i úzkými horskými průsmyky, kam je s autem zbytečné jezdit. Já na motorce vymyslím spoustu věcí, pěkně si sedím, pozoruju krajinu a běží mi myšlenky. Je to takové svobodné… Motorkáři jsou velmi přátelští lidé, výborná komunita, porovnáváte si stroje, oblečení, zážitky… Nejsme v kůži, máme enduro, čili speciální textil a motorkářské džíny. Jsou to hezké modely, to mě jako ženskou taky baví.

Před třemi lety jsme zažili kousek od Salcburku dramatický moment – při zastavování z kopce jsme spadli. Každý jsme přistáli jinde, já udělala kotrmelec a zlomila si ruku v rameni, což byla pro mě jako cvičitelku katastrofa! Přesto jsem zase nasedla – a dojeli jsme až do Benešova na ortopedii. Doktor mi to nechtěl věřit! No, a za osm týdnů jsem zase stála v tělocvičně.

To určitě ne, upíjel ze džbánu, už když ho táta posílal do hospody. Bydlíme ve vesnici Kunice vedle Velkých Popovic, kde je pivovar, takže u nás je pití piva automatické. Navíc tam oba pracujeme, manžel jako vodohospodář. Přesto netrpíme ponorkou, samozřejmě jako v každém manželství si občas vyměníme názory, ale hodně věcí nás spojuje. Jsme spolu třicet devět let – a dlouholeté vztahy se musí budovat na něčem jiném než na zamilování.

Jednoduchý. Přišla jsem na maškarní ples s jeho kamarádem – a odešla s ním. Pak šel na vojnu, vzali jsme se, narodily se děti… Naše soužití není boj, ale tolerance. Máme společnou filozofii a zájmy, a přitom si každý držíme svůj svět. Muž mě třeba nikdy neviděl cvičit, jen rámcově tuší, co dělám. Já zase neznám jeho partu na kolo. Ale byla jsem schopná s ním v Normandii projít tisíce vojenských muzeí, aniž bych prudila. On se mnou zase občas zajde do kina nebo na koncert. Jednou i na operu! Máme se pořád o čem bavit, někdy je dobré spolu i mlčet.…

Jistě. V práci zhruba jedno velké – a někdy večer v hospodě další, čepované a s přáteli. Kdybych byla doma, stal by se ze mě asi abstinent, já k pití potřebuju lidi. Ale nejsem schopná vypít třeba deset piv, maximálně jsem dala asi šest. Dobrou náladu mám i bez piva.

Přiznám se, že mi dlouho nechutnalo, zdálo se mi hořké. V pubertě jsem pila víno a v dospělosti občas tvrdý alkohol, k pivu jsem se dostala až v pivovaru – a první roky jsem kroutila hlavou, že ho někdo pije už ráno. Postupně jsem se propracovala k tomu, že ho můžu snídat. A dělat to co můj tchán: zapíjet i sladká jídla pivem. Bez piva jsem byla pouze v těhotenství.

Jako degustátorka 4. stupně jich musím umět padesát. A některé skupiny mají ještě podskupiny. Často se stává, že v pivu převládá jedna věc, která ostatní překryje. Někteří lidi jsou na to vnímavější. O ženách se říká, že rozlišují vůně a pachy lépe než chlapi, konkrétně naše účetní, která je v degustační komisi, má jeden z nejcitlivějších jazyků, jaký znám.

Že mezi ně patřím i já, jsem zjistila kdysi jednoduchým testem, v němž se rozlišovala slaná a hořká plus značky – tehdy byla jen desítka a dvanáctka. Se změnou vlastníka firmy po revoluci se najelo na složitější systém, obdobný hodnocení destilátů, parfémů nebo vína.

Začíná se silnými koncentracemi, které lze lehce rozpoznat – a postupně se zeslabují. Používají se k tomu speciální chemické látky v kapslích. Degustátoři se snaží jednotlivé chutě zapamatovat pomocí mnemotechnických pomůcek. Něco jednomu voní jako odpadkový koš, druhému jako stará zelenina, další chuť lze vnímat jako tropické ovoce nebo borůvky. Je to individuální. To si zapíší a v praxi pak zafunguje chuťová paměť.

Mně osobně třeba papírová chuť připomíná lepenku, když ji olíznete. Starý sýr si pamatuju podle pachu ponožek. Poeticky znějící letinková chuť mi navozuje opičí pavilón. Trávovou si představuju jako neshrabanou zahradu, kolegyně ji vnímá jako rybí tuk. Podobně moje kočičí je u ní černý rybíz. Mně smrdí, jí voní. Další kolega nedá dopustit na piva s oxidační příchutí, která řadu let někde leží. Jasně příjemná vůně je vanilková, banánová, jablková, květinová…

Na pivo potřebujete vodu, slad, chmel a kvasnice. To vše vytváří chutě a vůně. Negativní vznikají z nekvalitních surovin, ale nejvíc v procesu kvašení – kvasinky jsou živé organismy, a pokud se s nimi špatně nakládá, dojde k neřízenému kvašení. Pivu vadí kyslík, světlo, teplo, styk s kovem. Záleží na mikrobiologické čistotě provozu a v konečné fázi na podmínkách přepravy a skladování. I na tom, kdo a jak pivo čepuje… Některé značky divokého kvašení využívají, třeba lambik. Dnes existují mraky malých pivovarů, které si z nečekané chutě udělaly své specifikum.

Jsem klasický mužský konzument – ležákový typ, dobrá dvanáctka, třináctka, to je moje. A mám ráda, když pivo má charakter a trochu voní, obsahuje nějaké estery. Dnes se hodně píše o europivu z velkých pivovarů. Celkově bývá dobré, ale není podle čeho si ho identifikovat, není zajímavé. Samozřejmě specifická a skvělá je plzeň – pivo s velkou hořkostí. Nebo naše firemní jedenáctka. Baví mě i řezaná a polotmavá piva, nevadí mi ani pšeničná či nefiltrovaná kvasničná.

Nemusím ovocná piva, obecně nemiluju sladké pití. Ale mám favorita – belgické višňové pivo kriek. Jde o portfolio, které osloví mladší zákazníky, změnil se způsob života a pití nápojů, trochu je to i móda. Lidi mají rádi novinky a zrodil se nový sport: objíždění pivovarů, v každém ochutnat a dát razítko… Ale proč ne, klasické pivo to nevytlačí a velké výrobce nepoloží.

Pila jsem svérázné kombinace – pivo s cocacolou, s džusem. Úplně nejstrašnější bylo pivo namixované s rajčatovou šťávou.

Určitě. A platí, že každý Čech rozumí pivu a fotbalu. Je fakt, že se tu vařilo od nepaměti, várečné právo známe od 12. století. V dávných dobách vařily pivo ženy. Bylo totiž původně podáváno jako pokrm a jedlo se lžící z misek. Z toho pochází slovo „ožrat se“.

Asi máme právo být hrdí, že se tradice kvalitního českého piva udržela a máme na ni ochrannou známku. Leckterý začátečník myslí, že uvařit dobré pivo je snadné. Není, chybějí odborníci. Proto nové pivovary sice rychle vznikají, ale taky zanikají.

Mám heslo: na pivo s rozumem! Ovšem kdyby tak pili všichni, řada výrobců by musela zavřít. Pivo je iontový nápoj, obsahuje i vitamín B, takže slabší nebo nealko je vhodné při sportu. Hořké je dobré na zažívání – žlučník, žaludek… Ale pozor: kalorií má zhruba třikrát víc než víno.

Jako malá jsem chtěla být učitelka nebo prodavačka. Později mne bavila čeština a historie, ale v osmé třídě jsme dostali báječnou kantorku na chemii – a bylo rozhodnuto. Šla jsem na střední školu potravinářské chemie a technologie. Rok jsem pracovala v Pražských sodovkárnách, ale pak v pivovaru, kde byl zaměstnaný už můj děda, hledali laborantku. Je to čtyřicet let! Prošla jsem všemi odděleními, dostala jsem se na pozici vedoucí kvality, nyní jsem koordinátorka pro tasting, vedu skupinu degustátorů a tým mikrobiologické laboratoře.

Do práce jedu společně s mužem. Zadám do počítače výrobky k degustaci a pak jdu kolem rybníka a výběhu našeho maskota – živého kozla – do druhé části pivovaru, což je příjemná procházka. Vyndám z lednice vzorky a jdeme na to. V degustační komisi je nás šestnáct. Ideálně by se měly degustovat čtyři vzorky za hodinu, v Budapešti na centrálním evropském panelu to tak je. My musíme být rychlejší. A při řízení auta máme povolenou výjimku 0,6 promile alkoholu.

Ano. Starší syn si udělal sommelierské zkoušky, tak spolu ledacos konzultujeme. Ale nemluvím mu do toho. Bude mu osmatřicet, vystudoval hotelovku a dělá manažera rodinného hotelu.

Ne. (směje se) I když to asi je jeho sen. A mít sny je dobře… Mladšímu synovi je třicet, vystudoval zeměměřičství a fakultu tělesné výchovy. Pracuje ve státní správě, působí jako instruktor lyžování a hraje ve dvou kapelách. Oba synové si vybrali výborné partnerky.

Ano i ne. Bydlíme čtyřgeneračně ve velkém domě a mladší syn s přítelkyní dojíždějí na víkendy. Starší už ze mě udělal babičku, má kouzelnou dvouapůlletou Viktorku. Všichni jsou fajn, což je obrovská klika, když se rozhlédnu kolem. Taky s námi bydlí moje stále čiperná matka. Žijeme jako velká a veselá Kelly Family.

Ten si samozřejmě udělám. Vždycky jsem slýchala, jak je úžasné mít vnoučata a sledovat jejich pokroky, že je vidíte a vedete jinak než své děti. Je to pravda. Když mi Viktorku svěří, uvařím dopředu a plně se jí věnuju, povídáme si, zpíváme, nevadí mi, že dělá nepořádek. Ale jsem spíš výletní babička: někam se vypravit… Už má i svoji malou motorku. A pivo taky zkoušela.

Těch je! Třeba když u lékaře na dotaz, jestli piju, odpovídám: ano. To je dobrá informace… V Americe mají lidi psychologa – my máme hospody. Pivo patří k setkávání, líbí se mi, když se u toho hraje na kytaru. Jinak už mám profesní deformaci – pivo posuzuju i mimo pracovní dobu. Očichám ho, což se normálně nedělá, a pokud je špatné, řeknu to nahlas.

Naopak, je to věc, která zvyšuje u chlapů popularitu. Ptají se na názor, zda mi určité pivo chutná, jak a co se kolem piva provádí… Stává se, že se se mnou v hospodě baví déle, než se možná líbí jejich partnerkám.

Jednou jsem zažila neobvyklou degustaci: všichni jsme se shodli, že ochutnáváme nealko – a přitom to byla běžná alko-plzeň. Akorát špatná láhev… V práci mi kolegové občas připraví překvapení. K padesátinám vymysleli komickou degustaci, zavázali mi oči a dali ochutnat čtrnáct vzorků. Sehnali, co kde bylo, včetně kozího mléka, vína, fernetu, piva, různých slivek… Poznala jsem jedenáct vzorků, kupodivu mě nenapadlo kozí mléko. Všichni čekali, co se stane – a pak čekali, co se stane mně, až to vypiju. Dopadlo to dobře.

Se sportem jsem začala dřív než s pivem. A po prvním porodu jsem začala systematicky chodit na cvičení, které bylo na vesnici dostupné – džezgymnastiku. Chytila mě, protože spojuje hudbu a tanec. Udělala jsem si kurzy, pak přišla revoluce a s ní aerobik. Takže následovaly další licence – instruktorky fitness, bodystylingu atd. Měla jsem období, že jsem předcvičovala denně, dnes třikrát týdně. Plus pořádám wellness-relaxační víkendy.

Taky jsem léta spolupracovala s cestovkami, organizovala jsem pobyty s cvičením u moře. Díky tomu znám detailně Itálii a Chorvatsko. Pak jsme ještě s kamarádkou pořádaly ozdravné zájezdy do Řecka…

Management mi určitě problém nedělá. Lidi se vymlouvají, že nemají čas na to nebo ono… Kdo opravdu chce, ten si ho najde. Nicméně já měla výhodu, že mi pomáhaly máma a tchyně.

Na cvičení mě zajímají zdravotní aspekty, jak působí. Třeba pár let po invazi aerobiku se zjistilo, že lidi mají problémy s páteří. Zumbě jsem předpovídala dva roky a dopadlo to tak. Zdůrazňuju, že není nutné cvičit hodně, ale dobře. Proto jsem se před třemi lety přihlásila na fakultu tělesné výchovy na postgraduál: Poruchy pohybového systému. A v předcvičování se nejvíc věnuju dynamickému posilování – s hudbou a náčiním. Nemůžu dělat jógu, na tu jsem moc akční.

Určitě by vám řekl, že až dost! A taky mi hodně pomáhá, je velmi šikovný, obrovský kutil, vyrábí nábytek… Zvládne i praní, přestože se traduje, že chlapi nerozeznají barvy. A díky mé zlomené ruce se naučil vařit, což mi ze začátku vadilo. Pak jsem z toho ale vytvořila přednost, dávám mu práce, které nechci dělat sama. Kdysi mi byl velkou oporou s dětmi, dnes to zúročuje u vnučky.

Taky jsem měla špatné okamžiky, jako každý. S mladším synem jsme si v kojeneckém věku protrpěli syndrom náhlého úmrtí. Rok jsme nevěděli, zda bude v pořádku… Pak onemocněli manželovi rodiče a léta jsme pendlovali mezi nemocnicemi… Jsou zkrátka věci důležité a pak ty ostatní – a hlavní je, jak se k nim člověk postaví. Pravda je, že jsem měla kliku na vztahy a že jsem si našla svoji cestu. Jsem ve věku, že se ráno probudím a jsem jednoduše ráda na světě. Už si umím vyhodnotit, že nemá cenu zabývat se nesmysly.

Určitě. Moc ráda cestuji, poznávám krajiny a lidi, kulinářství. Ještě mám rezervy, třeba Skotsko. Neláká mě exotika, ale evropské památky a historie, fascinuje mě, co lidi dokázali vymyslet, postavit. A často přemýšlím, co zbude po nás.