Avšak i další osudy této ženy byly neobyčejné. Svůj život dožívala ve skromném bytě v domě na Zlatém pobřeží v Sydney, kde ji v roce 2005 vyhledala australská novinářka Cindy Dowlingová. Společně sepsaly knihu, která u nás v roce 2012 vyšla ve Vydavatelství Víkend pod názvem Vzpomínky Göringovy sekretářky. Obě ženy se dohodly, že na stránkách publikace bude vystupovat pod pseudonymem Louisa Foxová.

Louisa v padesátých letech, než odcestovala navždy do Austrálie.

Louisa v padesátých letech, než odcestovala navždy do Austrálie.

FOTO: Repro z knihy Vzpomínky Göringovy sekretářky

Doufám, že mi budete věřit

Když se zkušená novinářka s tehdy 85letou drobnou šedovlasou paní poprvé setkala, zajímalo ji, proč se žena, která prožívá klidné stáří ve slunné Austrálii, rozhodla promluvit jakožto přímá účastnice jednoho z nejhorších režimů v dějinách.

„Protože si myslím, že by lidé měli znát pravdu,“ odpovídá v předmluvě jejich knihy. „Já si ten režim nevybrala o své vůli, stejně jako většina lidí v Německu. Na to svět zapomíná. Když řeknete, že jste byla nacistka, okamžitě vás považují za vraha a zločince.“ Vzápětí dodává, že „Hitler a ti druzí skutečně zločinci byli, ale obyčejní Němci? Neměli jsme na vybranou. V podstatě všichni do NSDAP vstoupit museli – takže jsme vlastně všichni byli nacisté“.

Ministr letectví a vrchní velitel luftwaffe Hermann Göring. V roce 1943 pracovala Louisa v jeho kanceláři jako sekretářka.

Ministr letectví a vrchní velitel luftwaffe Hermann Göring. V roce 1943 pracovala Louisa v jeho kanceláři jako sekretářka.

FOTO: Repro z knihy Vzpomínky Göringovy sekretářky

Přestože veřejnosti zatajila identitu, poskytla do knihy několik svých fotografií. V předmluvě říká: „Stali jsme se oběťmi diktatury. Nechápali jsme, co se děje. Nechtěli jsme válku, nevěděli jsme o koncentračních táborech, o masových vraždách. Stali jsme se obětí Hitlerova šílenství. Ve jménu Německa byly spáchány hrozné činy, ale já sama se za ně necítím zodpovědná. Nevěděla jsem to. Tak to prostě je. Doufám, že mi budete věřit.“

Bylo jí třináct, když přišel Hitler

Louisa Foxová se narodila 21. července 1920 v přístavním městě Wismar na pobřeží Baltského moře. Rodiče Fritz a Lucy byli zcela rozdílných povah a vzali se po krátké známosti – kvůli nechtěnému těhotenství. Svatba byla v převážně protestanském prostředí jediným řešením. Matka si dítě nepřála, a to se promítlo do jejího vztahu k dceři, kterou psychicky i fyzicky týrala. „Měla pro mne vždycky jenom rozkazy, žádnou lásku. Jako dítě jsem byla hodně nešťastná,“ přiznala před Cindy Dowlingovou.

Zato do školy chodila ráda a učení ji bavilo. Nejraději měla dějepis a jazyky, hlavně angličtinu, což se jí později za zvláštních okolností velice hodilo. Když se Adolf Hitler stal kancléřem, bylo jí třináct, a záhy v jejich třídě visel vůdcův portrét.

„A hned také docházelo ke změnám,“ vzpomínala. „Versailleskou smlouvu nám najednou předkládali jako pomatený akt a zločin vůči německému lidu. Porážku v první světové válce svalovali na zrádce v naší zemi. Všechno nám vykládali z Hitlerova hlediska a vštěpovali nám, že je to náš zachránce. Musíme být vděčni za to, co pro nás udělal.“

Tlak nacistického režimu její rodina brzy pocítila i na vlastní kůži. V roce 1934 přecházela Louisa na střední školu – to však bylo podmíněno členstvím otce v NSDAP. Byl výborným hudebníkem a hrál v symfonickém orchestru.

„Nemyslím, že by to otce nějak zvlášť trápilo,“ vysvětlovala Louisa. „Prostě se smířil s tím, že je to třeba. Nikdy nebyl aktivní člen nacistické strany, ale nosil na klopě odznak – malou svastiku.“

Šok u rádia

Na jaře 1937 ukončila střední školu. Z děvčete se stala mladá žena, ale ani teď nedokázala uniknout matčinu vlivu. Na její přání nastoupila do učení v továrně na umyvadla a radiátory. Čekala ji monotónní účetnická práce, nízká mzda a dlouhá pracovní doba.

V tom čase i ona povinně vstoupila do organizace Bund Deutscher Mädel (Svaz německých dívek), který sloužil jako prostředek k zakořenění nacistických ideálů mezi ženskou částí populace. Pro ni však, jak vzpomínala, představoval spíše neškodnou zábavu: „Byla to příležitost, jak se zbavit matky a sejít se s kamarádkami. Chodila jsem tam opravdu ráda. Byli jsme všichni zvyklí dělat, co nám řekli, poslouchat. To ale neznamená, že jsme všemu, co nám říkali, věřili nebo že nás to zajímalo.“

Děvčata ze Svazu německých dívek při táboření v přírodě. I Louisa byla členkou této vysoce militarizované organizace. „Chodila jsem tam ráda, byli jsme zvyklí poslouchat,“ vzpomínala.

Děvčata ze Svazu německých dívek při táboření v přírodě. I Louisa byla členkou této vysoce militarizované organizace. „Chodila jsem tam ráda, byli jsme zvyklí poslouchat,“ vzpomínala.

FOTO: Repro z knihy Hitlerovo Německo, život v období Třetí říše

Jako pro mnohé jiné dívky jejího věku i pro Louisu byla typická sebestřednost a spolu s kamarádkami se zajímala především o „kluky, oblékání a zábavu“. Zprávy o tom, že Hitler připojil Rakousko a posléze také Sudety k Německé říši, vnímala okrajově.

A tak byla překvapena, když prvního zářijového dne roku 1939 uslyšela z rádia zvěst o vypuknutí války: „Byla jsem v šoku. Říkali nám, že vpád do Polska je oprávněný, takže nás zaskočilo, že kvůli tomu nám ostatní země vyhlásily válku. Lidé vůbec nevěděli, co se v Německu a ve zbytku světa doopravdy děje. Vláda nás klamala.“

Prášky, šampaňské, koňak

Jednoho dne z jara roku 1940 přišel úřední dopis a v něm rozkaz: Louisa musí nastoupit službu v administrativním oddělení 24. divize protileteckého praporu. Jasně si v paměti vybavila den, kdy se vztyčenou pravicí před velitelem divize přísahala: „Myslela jsem to vážně. Byla jsem mladá vlastenka, a i když jsem měla obavy, kam Německo směřuje, léta vymývání mozků a proklamování Hitlerovy velikosti se podepsala i na mně. Skutečně jsem věřila, že je mou povinností sloužit vlasti, a pokud to znamená podporovat válku a nacisty, budiž. Položila bych za Hitlera život? Zřejmě ano.“

Jediným zdrojem informací o tom, jak válka pokračuje, byly noviny a rozhlas. Louisa: „Hlásali v nich, že jedním z hlavních důvodů války je lebensraum (životní prostor – pozn. red.). V Německu žije přes 60 miliónů obyvatel a přelidnění se dalo vyřešit jedině získáním většího prostoru. Jiné evropské země nám tento prostor odpírají, aby zabránily našemu rozmachu. Pochybovat o spravedlivých motivech k válce nebo o vítězství se rovná zradě. Válka je nezbytná. To nám pořád opakovali a já tomu dost dlouho věřila.“

V listopadu 1942 byla Louisa přeložena do Berlína a odtud ji poslali na vrchní velitelství luftwaffe do nedaleké Postupimi. Byla přidělena do kanceláře pro zásobování a dopravu. Podle jejích vzpomínek to byl neustálý pracovní stres, patnáctihodinové směny a takřka každodenní nálety Spojenců. Zaměstnanci dostávali psychotropní látky.

„Jeden prášek na spaní, další na probuzení. Já se nikdy neptala, co to je zač, každopádně však fungovaly. Také alkohol byl pořád k mání, šampaňské a koňak. Samozřejmě že to všechno bylo nakradeno ve Francii. Nikdo to neřekl nahlas, ale všem to bylo jasné. Byla to prostě válečná kořist a my opravdu něco takového potřebovali, abychom zvládli tu nekonečnou pracovní dobu.“

Zaujala říšského maršála

Někdy uprostřed války se Louisa v práci seznámila s pilotem Heinzem Wolfem. Kradli každou minutu, aby mohli být spolu. Bylo to tak intenzivní, že se po dvoutýdenním vztahu vzali. Heinz po svatbě odjel na frontu. Za několik dní přišel telegram, že padl v boji…

„Neměla jsem čas truchlit, zachránila mě práce,“ přiznala Louisa. I ona často bděla dlouho do noci, a tak zaměstnanci dostávali jako náhradu tříhodinovou polední přestávku. Často ji využívala k cestám na bicyklu po okolních lesích. Jedna z nich jí změnila život.

Kapitánka Louisa Foxová totiž při tiché projížďce lesními pěšinami narazila na sestřeleného spojeneckého letce! Přivedla ho na strážní stanoviště – a byla vyznamenána medailí za statečnost samotným vrchním velitelem luftwaffe Hermannem Göringem.

Ovšem ještě větší překvapení zažila, když ji asi po týdnu znovu povolali do jeho postupimské kanceláře a říšský maršál suše řekl: „Slečno Foxová, budete nějaký čas pracovat u mě v Berlíně.“ Na stránkách knihy k tomu dodala: „Bylo to prosté, jedna z jeho dvou sekretářek onemocněla a on potřeboval někoho místo ní. No a já ho zaujala.“

Měl spoustu uniforem

Brzy nato se kapitánka hlásila na ministerstvu letectví na Wilhelmstrasse v centru Berlína. Jejím úkolem bylo vyřizovat telefonáty, přebírat zašifrované vzkazy a písemnou formou je předkládat Göringovi. „I tady byla práce šíleným kolotočem,“ připomínala po letech.

„Venku všichni trpěli a neměli co jíst, zatímco uvnitř to bylo jako v nějakém bezpečném kokonu. Samozřejmě i tady jsme měli přístup k alkoholu a prvotřídnímu jídlu, jaké většina lidí už několik let ani nezahlédla.“

Při líčení válečných časů bylo zřetelné, že Louisa bojuje s různými pocity. Nenáviděla to, co Göring představoval, ale nedokázala nenávidět jeho samotného: „Zvykla jsem si tam dost rychle, zvlášť když jsem zjistila, že pracovat pro něj je vlastně docela příjemné. Nikdy jsem ho neviděla neupraveného. Oblékal se elegantně, měl spoustu okázalých uniforem, které si sám navrhoval. Pravda, dnes bych se té jeho pompéznosti vysmála, ale když jsem ho vídala každý den, vnímala jsem to jinak.

Já v té době nevěděla o všech těch lžích, o hrozných zločinech, které nacisté páchali. Zato on věděl přesně, co se děje – o vraždění Židů i lidí jiných národností. Možná působil neškodně, ale pod tím žoviálním zevnějškem se skrýval nebezpečný člověk. Snad v jistém ohledu neměl na vybranou a musel být nemilosrdný. Nechci ho omlouvat, zasloužil si, jak dopadl. Všichni vysoce postavení nacisté si to zasloužili.“

Porazila nádor na mozku

U druhého nejmocnějšího muže třetí říše pracovala Louisa dva měsíce. Potom se vrátila do Postupimi, kde působila do konce války. V posledních měsících bylo její oddělení evakuováno do Berchtesgadenu a ji v květnu 1945 zajali a vyslýchali američtí vojáci.

Jako milióny dalších Němců se musela podrobit denacifikaci. Žila deset let v Cuxhafenu u své tety, další tři roky pak ve Frankfurtu. Rodiče se po válce rozvedli a zůstali ve Wismaru, Louisa se s nimi až do jejich smrti už nikdy nesetkala. Sama naopak odjela na sklonku 50. let do Tasmánie na pozvání Johna Barnese, muže, jehož poznala díky inzerátu.

Šťastná Louisa

Šťastná Louisa

FOTO: Repro z knihy Vzpomínky Göringovy sekretářky

Začali spolu žít a Austrálie se pro ni záhy stala druhým domovem. Za čtyři roky však John zemřel na infarkt. Nebyli manželé, a tak neměla nárok na nic z jeho majetku. Znovu musela začít od nuly. Přestěhovala se do Sydney a živila se jako prodavačka vozů v autosalonu. Pak se však objevily dosud nepoznané zdravotní potíže, které vyústily až do agresivních záchvatů.

Přišla o práci a přežívala v parcích. Byla úplně na dně, když ji spoutanou a násilím dopravili do nemocnice. Vyšetření odhalilo dva roky starý nádor na mozku. Podle Louisy „za to mohly všechny ty prášky, alkohol a strašné pracovní nasazení u luftwaffe“.

Nádor naštěstí nebyl zhoubný a operace se zdařila, i když byla nějaký čas slepá a nenávratně ztratila čich. Dva roky chodila na rehabilitaci.

Čisté svědomí

Někdy v roce 1975 ji kamarádka seznámila s Britem Ronem Johnsonem, bývalým pilotem bombardérů Lancaster, jemuž před několika lety manželka zemřela na rakovinu. Jakoby zázrakem mezi nimi ihned přeskočila jiskra vzájemné přitažlivosti a příštích dvacet let se z nich stala nerozlučná dvojice.

Louisa přitom od přítelkyně předem věděla o jeho tajemství – byl transvestita. Když se jí poprvé předvedl v šatech, lodičkách a nalíčený, vyprskla smíchy. „I on se začal smát a oba jsme poznali, že nám vztah vydrží, protože dokážu přijmout, jaký je.“

Ron Johnson, s nímž žila Luisa v Austrálii dvacet let. Zemřel v roce 1995.

Ron Johnson, s nímž žila Louisa v Austrálii dvacet let. Zemřel v roce 1995.

FOTO: Repro z knihy Vzpomínky Göringovy sekretářky

Asi po deseti letech se přestěhovali na Zlaté pobřeží, kde Louisa zůstala žít i po Ronově odchodu z tohoto světa. Zemřel na selhání srdce ve věku 83 let. Ona pak v posledním období svého života ráda četla knihy o historii a před přáteli i Cindy Dowlingovou prohlašovala, že má čisté svědomí.

„Těm, kdo mi říkají, že jsem měla či neměla udělat to či ono, vzkazuji: Buďte šťastni, že jste nebyli na mém místě, buďte rádi, že jste se nemuseli rozhodovat jako já, a radujte se, že jste se nenarodili v Německu za vlády Adolfa Hitlera.“