Josefa Náprstková - žena, pro kterou bylo parádění zbytečné a nepodstatné

Štíhlá, modrooká Josefa, s těžkým uzlem vlasů v týle, nelitovala stejně jako její muž peněz na sbírky v muzeu a dobročinné akce, sobě se ale věnovala pramálo. V čase, kdy dámská společnost s nadšením sledovala novinky a módní trendy, paní Náprstkové stačily na několik let jedny šaty s kartounovou zástěrou a pletený šátek. Ve svátek je vyměnila za šedé šaty s černou sametovou pelerínkou a čepeček.

Pro její život se stalo jakékoli parádění zbytečným a nepodstatným. Sám František Ladislav Rieger, Náprstkův přítel, k ženské módě vcelku netečný, se jednou užasle zadíval na Josefu a bezprostředně vyhrkl: „Jakýpak to máte kopfputz (ozdobu na klobouku - pozn. red.), paní Náprstková?“

Josefa Náprstková celý život pracovala ve stínu svého muže, proslaveného sbírkami, vlastenectvím a společenským životem, v domě U Halánků na Betlémském plácku.

Neprávem - pomáhala Vojtovi Náprstkovi ve všech jeho činnostech, projevila se jako velice výkonná pomocnice, a dokonce - i když neměla větší vzdělání - vedla veškerou jeho korespondenci, a to i anglicky!

Josefa to neměla v životě lehké - na sňatek s Vojtou čekala dlouhých šestnáct let (zápisky Josefy Náprstkové zpracovali Milena Secká a Martin Šámal v knize Byl to můj osud…, Národní muzeum 2014).

Josefa Křížková, pozdější paní Náprstková, se narodila 8. října 1838 v Praze sladovníkovi v domě U Halánků Adolfu Křížkovi a jeho ženě Kateřině. Byla nejstarší z pěti dětí, a i když rodina díky otci hmotně nestrádala, spořivá matka vedla Josefu od dětství k těžké práci.

Pepa, jak jí doma říkali (Náprstek ji důsledně oslovoval Pepičko), už od osmi let vypomáhala před zahájením školní výuky a po jejím skončení matce s příležitostnými výdělky, např. s podomním prodejem kvasnic.

Získávaly je v pivovaru a odtud roznášely v putýnkách do jednotlivých domácností. Pepa skončila ve dvanácti školní docházku a začala spolu s matkou posluhovat. V roce 1856 jí zaměstnavatelka otce a majitelka pivovaru a vinopalny U Halánků Anna Fingerhutová, matka Vojty a jeho bratra Ferdinanda, nabídla místo mladší stoličné (osoba, která měla na starosti výčep - pozn. red.).

Paní Annu, známou filantropku, Pražané nazývali „panímaminkou od Halánků“. Denně k ní přicházeli žebráci a prosebníci, ona zase každý první den v měsíci vydávala tisíce bochníků chleba potřebným.

Pepa se přesto budoucího zaměstnání lekla a s pláčem volala: „Panímaminka mě pošle zpátky, já prodávat neumím.“ Přesto nakonec do služby nastoupila. A byla úspěšná.

Od sedmi ráno do sedmi večer pracovala Pepa ve skladu piva a poté až do zavírací hodiny pomáhala ve výčepu. Zpočátku si ve službě stěžovala na velký hluk a provoz, a po týdnu dokonce utekla „s bréčem“ domů. Matka ji ale přesvědčila: „Takový dům, takové místo, taková zdrava, doma samé brambory, a ty se opovážíš říct, že si nezvykneš?“

Konečně, panímaminka v sedmnáctileté dívce brzy rozpoznala chytrost a pracovitost, takže za dva roky jako starší stoličná už Pepa sama prodávala a stávala se nejšikovnější služebnou v domě.

Učila se také německy a účastnila se zábav pro zaměstnance, které paní Anna podporovala - návštěv divadel, koncertů i bálů. Nakonec si dívčina libovala: „Práce mě těšila, povinnosti jsem hleděla vykonávat, tak jsem byla šťastná a blažená, tančila po pavlači a skákala po jedné noze jako malé děvčátko, myslela jsem, že jest celá Praha moje.“

Pohledná Pepa měla hned dva nápadníky, fořta a zahradníka. Zajímaly ji ale především knihy a divadlo a opovrhovala žertováním v lokále. Život se jí ale stejně změnil - v únoru 1858 se vrátil domů z amerického exilu (kam odešel v roce 1848 po potlačené revoluci) Vojta Náprstek.

Po návratu do Prahy jej nadále policejně sledovali a nesměl opustit metropoli. Protiprávně si přeložil své jméno a zásadně se „tenhle podezřelý Amerikánec“ představoval jako Náprstek (z něm. der Fingerhut - pozn. red.). Zatím vedl v podniku obchodní knihy. To mu nebránilo setkávat se s přáteli v domě U Halánků a budovat velkou soukromou knihovnu. A Pepa se do něj zamilovala.

Pepa viděla „pána Vojtěcha“ poprvé ve svých deseti, on si jí všiml až jako pilné maminčiny spolupracovnice. Zaujala jej i její mladší sestra Ludmila Barbora, zvaná Uška. Právě Ušku učil Vojta anglicky a rusky a půjčoval jí knihy. Okolí si začalo ihned domýšlet, že z ní vychovává budoucí ženu. Ve svém deníku si Vojta dokonce zapsal, že se s Uškou v listopadu 1859 tajně zasnoubil.

To mu nebránilo navštěvovat mezitím také s Pepičkou německé i české divadlo, a v lednu 1859 s ní dokonce protančit celý ples pražských typografů.

Ona dle vlastních slov „jeho sobě zamilovala“. Náprstek zkrátka bloudil mezi dvěma sestrami a Josefa si stěžovala v deníku: „Jen to mne rmoutí, že sestra na mne žárlivá jest, to mne mnoho bolí a mnohou slzu vyroním, proč dobrý můj Vojtěch sobě si lépe nerozvážil, svoji náklonnost raději si moh na jinou dívku přenésti, a tak je nyní rozbroj mezi mnou a sestrou.“

Nakonec se ale Uška, rozmarná, koketní a náladová, provdala za vydavatele Františka Šimáčka.

Uščin sňatek sice Pepě ulehčil život, ale problémy nevyřešil. Vojtěch měl strhující charisma, ale byl finančně zcela závislý na matce, která vládla celému domu rukou nesmlouvavou.

Pepičce sice láska zkrášlovala život, ale zároveň získala v podniku nezáviděníhodné místo. Bylo to kvůli vztahu k Vojtovi, kdy k ní měli výhrady nejen ostatní zaměstnanci, ale i veřejnost a Vojtěchův bratr Ferdinand. Vojtěchova láska k „pouhé služtičce“ zkrátka vyvolávala zlomyslné jízlivosti. Sama Pepička si posteskla nad závistníky, „kteří podivně na mě koukají, chtěla bych tak vědět, co sobě povídají, dost mne asi melou, z čeho ale pranic nedělám“. A nedělala - pokračovala v práci.

V roce 1862 navštívil Vojta Náprstek světovou výstavu v Londýně a právě tam se s přáteli rozhodli, že v Praze založí podle příkladu anglického kensingtonského muzea podobné průmyslové muzeum. Pepičce odtud přivezl nákladný a krásný dárek - šicí stroj. O tři roky později stanul u zrodu Amerického klubu dam, prvního ženského spolku, který se orientoval především na vzdělávání.

Nejvíc se v něm přednášelo - Pepa se ovšem, i když byla zakládající členkou, často zúčastnit nemohla kvůli svým povinnostem. Jednou si smutně povzdechla: „Přednáška o telegrafu. Též se telegrafovalo z jednoho pokoje do druhého, kde u každého stolku seděl jeden telegrafista. Byla jsem však v kuchyni, neb se slavila Martinská neděle.“

Teprve po sedmi letech známosti v roce 1867 se Vojtěch odvážil zeptat své matky, jestli by nebyla proti tomu, aby si Pepičku vzal. Odpověď byla jednoznačná.

Panímaminka se nadechla a prohlásila: „Nemám nic proti tomu, avšak dokud jsem živa, chci být sama paní v domě.“ A při tom zůstalo.

Anna Fingerhutová zemřela 19. října 1873 ve svých 85 letech a její pohřeb byl ohromující. Kromě významných osobností české společnosti se s ní přišly rozloučit i zástupy chudáků a dělníků, kterým pomáhala. Ve své závěti paní Anna zanechala Vojtovi dům U Halánků a dům U Černého orla na Poříčí - z posledně jmenovaného měla být část výtěžku věnována na průmyslové muzeum. Splnila tím Náprstkovi velký sen.

V květnu 1874 se otevřely místnosti Českého průmyslového muzea pro veřejnost - zatím v nedostačujících prostorách domu U Halánků.

A 25. února 1875 si devětačtyřicetiletý Vojta Náprstek vzal sedmatřicetiletou Pepičku Křížkovou za manželku na Staroměstské radnici - byl to jeden z prvních civilních sňatků a v Praze vyvolal senzaci. Měli jen dva svědky a po obřadu šli rovnou do obchodu, jen „chasa dostala oběd dvojnásobní“.

Svatbou se Pepin život nijak nezměnil. Starala se o muže, muzeum, knihovnu, pomáhala realizovat Vojtovy představy, vyřizovala korespondenci, včetně anglické. A zůstala skromná.

Manželé Náprstkovi si nepotrpěli na elegantní oblečení, stejně jako na vybraná jídla. Nezajímali se o vybavení a vylepšení kuchyně. I když Náprstek přesvědčoval veřejnost o nákupu přístrojů pro domácnost, které šetří čas, u Halánků se vařilo na otevřeném ohništi v černé kuchyni. Pokrmy v ní připravovala kuchařka Tóny ze Slovenska, a to velmi jednoduše a levně. To překvapovalo mnohé návštěvníky.

Mladý knihovník Stanislav Kodym obědval u Halánků denně a krmi komentoval: „Alespoň jednou týdně byly na jídelním lístku zelníky, buchty se zelím, jídlo, s nímž jsem se nesetkal nikdy předtím - a také nikdy potom. V době švestkových knedlíků jsme je mívali i třikrát za týden. Ty jsem jídal rád, ale nedovedl jsem se smířit s častými knedlíky krupicovými, politými bezchutnou koprovou omáčkou. Nehodovalo se tedy u Náprstků, a kdo čekal, že se tam dobře poměje, byl asi zklamán.“

Domácnost se tak udržovala s minimem nákladů - vše se investovalo do knih a muzejních exponátů. Vojta Náprstek zemřel v neděli 2. září 1894. Skolila ho mrtvice. Zdrcená Josefa prodala živnost a začala se nejvíce věnovat muzeu a charitě.

Angažovala se i v nových institucích zaměřených na výchovu nebo postavení žen. Taková zůstala až do své smrti v roce 1907. Její tělo bylo spáleno v německé Gothě, stejně jako Náprstkovo, a urna uložena vedle Vojtovy u Halánků, jak si přála. Stala se důstojnou nástupkyní paní Anny.