Zámecká paní Eleonora Dujková: V cizině by se mi stýskalo

Odvykla jsem. Vlastně jsme si všichni odvykli něco mít. Čtyřicet let je dlouhá doba. Majetek nám v roce 1949 vzali, vše jsme dostali zpět v roce 1989. A byl to divný pocit. Koupili jsme si mezitím tu chalupu a mně je tam dobře. Ale pokojíček na zámku už mám a občas tam zajedu na návštěvu. O Doudleby se s láskou stará syn Petr.

V Doudlebách. Ptali jsme se u odborníků, obojí je možné. Jedny Doudleby jsou ještě v jižních Čechách a tam se říká v Doudlebech, u nás se říká v Doudlebách. Dětství jsem měla krásné, ráda na ně vzpomínám.

Ke slušnosti a čestnosti, pravdomluvnosti, ohleduplnosti a skromnosti. Také k lásce k vlasti. Dneska to zní jinak, ale tehdy byl tatínek skutečně velký patriot. V roce 1939 podepsal prohlášení českých šlechticů, kteří se hlásili k českému národu a coby potomci spolutvůrců a nositelů české státnosti mu chtěli i nadále sloužit.

Ve výchově tatínek trval na několika zásadách, které se musely dodržovat. Netroufli jsme si s bratrem Adamem například přijít pozdě ke stolu. Když jsme si hráli s dětmi a uslyšeli zvon, museli jsme všeho nechat a upalovat na zámek. Pokud jsme se opozdili, tatínek jenom ukázal prstem, šli jsme ven a už jsme k jídlu nic nedostali. Každou středu k nám přicházel na oběd žebrák Hugo. Těšili jsme se na něj, protože krásně vyprávěl.

Tatínek byl tvrdý i k sobě. Jednou na Vánoce mu vklouzla do krku kost z ryby, ale nedal na sobě nic znát a až po jídle šel k doktorovi, aby mu kost vyndal.

Trval třeba na tom, abychom denně navštívili našeho dědečka Michaela, který v Doudlebách postavil silnici, elektrárnu, lihovar, cihelnu, mlýn. Babička Eleonora zemřela v roce 1935, chodil za ní denně na hřbitov. Nám se nikdy moc za dědečkem nechtělo, jenže tatínek jenom koukl z okna a už jsme utíkali.

Staral se o své zaměstnance, na Vánoce jsme všem rozdávali vánočku, peklo se jich snad třicet, pro jejich děti jsme chystali dárečky a já jsem zjišťovala, kdo co potřebuje. Na Štědrý den jsme chodili 2,5 km na půlnoční do kostela ve Vamberku. Vycpávala jsem si boty novinami a pod punčochy na kolena jsem si dávala kapesníky, abych nepromrzla. Nesměli jsme fňukat nebo naříkat.

To si nepamatuji. Rodiče zastupovaly vychovatelky, které jsme měli rádi. Když byly žně a my měli prázdniny, museli jsme po obědě až do sedmi hodin do večera pomáhat na poli. Po žních jsme zase sklízeli mák. Nenapadlo nás odporovat.

Naopak. Moje jinakost mi vadila, chtěla jsem být stejná jako jiné děti nebo později moje spolužačky. Vadilo mi i to, že máme auto. Vyvolávalo zájem, kamkoli jsme přijeli. Styděla jsem se. Nepřipadala jsem si jiná, ale lidé mi mou odlišnost pořád připomínali. V obecné škole v Doudlebách se mi moc líbilo. Škoda že jsem do ní chodila jen tři roky, pak jsme se odstěhovali do Prahy.

Jela jsem v roce 1947 s kamarádkou na dovolenou na Valašsko a tam jsem ho poznala. Byl studentem vyšší lesnické školy v Hranicích na Moravě a přes prázdniny pracoval v lese jako adjunkt. Do roka jsme se vzali.

Už jako malá holka jsem před tatínkem prohlásila, že si žádného šlechtice nevezmu, protože všechna hrabata jsou blbci. Dostala jsem tehdy od něj jedinou facku v životě. V únoru 1948 se komunisté dostali k moci a tatínek s mým bratrem se rozhodli, že opustí republiku. I můj budoucí manžel Petr chtěl odejít, jenže já ne. Tuto zemi jsem milovala, mám ráda vše české a obávala jsem se stesku. Tatínek nechtěl, abych tu zůstala opuštěná, tak termín svatby uspíšil. Brali jsme se 2. května 1948, bylo mi asi týden 19 let.

Určitě, maminka byla Rakušanka a obě tatínkovy sestry se tam provdaly, takže mám příbuzných v Rakousku hodně. Jenže, jak jsem řekla, já se bála, že se mi bude stýskat. Už jsem jednou velký stesk prožila a nechtěla jsem to opakovat.

Když jsme se stěhovali do Prahy. Ten přechod jsem těžce nesla, moc se mi stýskalo po Doudlebách. Navíc jsem začala chodit do školy k voršilkám, kde se mi nelíbilo. Přestala jsem mluvit, protože jsem ráčkovala a styděla se za to. Nikdo netušil, proč se tak chovám. Po dvou letech u voršilek jsem odešla na anglické gymnázium a najednou jsem prospívala.

Vyslovovat „r“ mě naučila moje spolužačka a celoživotní kamarádka Nany. Bohužel už není mezi námi.

Ve škole bylo všechno jinak než v Doudlebách. Měla jsem pocit, že ničemu nerozumím. Zažívala jsem hrozný pocit studu a poníženosti. Neuměla jsem se s tím vypořádat, natož se někomu svěřit.

Prudký a rázný, ale velmi čestný a spravedlivý. Pocházel z velice skromných poměrů z Nového Hrozenkova. Byl nejmladší z deseti sourozenců. Nevadilo mi, že je chudý. Vypracoval se. Deset let sám živil naši sedmičlennou rodinu, šest let jsme totiž vychovávali ještě mou sestřenici. Přišla k nám, když jí bylo dvanáct.

Manžel mě miloval a ochraňoval, skoro bych řekla, že se pro mě obětoval. Hodně kvůli mně vytrpěl. Vyhodili ho z práce. Komunisté ho nutili, aby se se mnou rozvedl a zlepšil si tím kádrový profil. Rezolutně to odmítl.

Tam bylo všechno vznešené, veliké, pořád jsme přijímali návštěvy. Já jsem ale chtěla maminku pro sebe, ne pro hosty. Docela jsem zlobila. Adamovi to tolik nevadilo, měl ohromný šarm a lidem se líbil.

Zdaleka ne tak jako Adam. Mně například kuchařka dala ke svačině chleba jen s marmeládou, ale Adam dostal chleba se sádlem. Jednou mi ve škole spolužák sebral svačinu a nevěřil, že by mohla být moje. Od toho dne mi jeho maminka posílala výborné svačiny. Já, dcera ministra, jsem dostávala svačiny od druhých!

Ano, tatínek byl od května 1945 čtrnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě na Pankráci. Marně čekal na soud, aby se obhájil, nikdy k tomu bohužel nedošlo. Rehabilitovali ho až po listopadu 1989. Na začátku prosince toho roku maminku operovali. Na Štědrý den odpoledne jsem nejprve navštívila tatínka ve vězení, navečer maminku v nemocnici a pak jsem prochodila celou noc po Praze.

Abych neobtěžovala. V té době jsme neměli v Praze kde bydlet, jen dočasně pokoj u kamarádky. Lidi mě zvali, ale já si říkala, že přece nemůžu rodinám narušit svátek.

V roce 1949 dědeček Michael zemřel, komunisti ho nechali na zámku dožít. S manželem a tříměsíční Marketou jsme ho už nezastihli živého. Doudlebští mu vystrojili moc hezký pohřeb. Zámeckou kapli potáhli černým suknem, hasiči mu vzdali čest, přišlo se s ním rozloučit nespočetně lidí. Jenže po návratu z obřadu byl už zámek zapečetěný. Nemohla jsem si tam zajít ani pro kapesník. Už nás nepustili dovnitř. Později se to stalo i na zámečku v Horním Jelení, který nám také patřil. V přízemí udělali školní jídelnu, první patro přestavěli a byly tam ordinace doktorů.

Musela jsem. Na nároží u Palackého mostu jsme tak bydleli jedenáct let, než jsme si vybudovali koupelnu. A když nás v roce 1968 přijeli „osvobodit“ Rusové, stříleli do oken. Našli jsme v bytě přes dvacet střel, jedna zbloudilá kulka prolétla i skříní v předsíni, až v zimě jsem ji objevila v límci kabátu.

Žila jsem tam asi čtrnáct dní, pak mě hned odvezli do Doudleb. Občas jsem jezdila k rakouské babičce Rézi do Badenu u Vídně. Vzpomínám i na Semmering, kde měl dědeček Franz plicní sanatorium a rodinnou vilu Meran. Tam bylo nádherně. Obojí mu však zabrali Němci a babička nakonec prodala i dům v Badenu.

Ještě před svatbou jsem začala pracovat v poradně pro maminky a děti v Praze Košířích. Tam jsem byla velmi šťastná, ale po dvou letech jsem musela odejít. V roce 1959, když bylo nejmladšímu synovi pět let, jsem nastoupila na čtyři hodiny jako pomocná síla v dietní jídelně U Bumbrlíčka ve Vodičkově ulici. Myla jsem nádobí, jinou práci mi nepovolili.

Po dvou letech vedoucí prosadil, abych směla roznášet jídlo strávníkům. Nechtěli mi to nejdřív dovolit, abych prý veřejnost nenakazila. Byla to dřina, nosili jsme na platu až sedmnáct plných talířů. Tehdy lidé měli na oběd dvacet minut, pospíchali a platili poukázkami. Pracovala jsem tam až do roku 1968. Pak jsem až do penze v roce 1984 byla zaměstnaná v prodejně časopisů Melantrich v pasáži Rokoko.

Hůř než my na tom byli naši sousedé Kinští z Kostelce nad Orlicí, udělali jim na zámku výzkumný ústav prasat. Stýkali jsme se s Netti a Josefem i za časů komunismu, bydleli tehdy také v Praze.

Chtěla bych být pochovaná v Horním Jelení v rodinné hrobce. Tamější kostel Nejsvětější Trojice postavil náš prapředek Heřman v letech 1600–1602. Kdykoli tam jsem, jdu za manželem a říkám mu: Neboj se, já přijdu. Už mu to říkám dvacet let.