Při setkání s oficiálně uznaným krasavcem se mi vybaví vzpomínky z univerzity. V aule se tísnili studenti českého jazyka, každý z nich měl k mateřštině ještě další předmět. Pár z nich bylo „jiných“. Vysocí, vysportovaní, pořád se hihňali. Prostě tělocvikáři. V něčem mi je připomíná, svěřím se mu. „Ale jo. Říkají nám na škole cvičky,“ směje se.

Jste nejkrásnější muž světa, ale v Česku jste na podobné akci skončil „až“ druhý.

U nás sice vyhrál Jakub Kraus, ale všichni kluci z čela získali nějakou mezinárodní soutěž. Třeba Jakub skončil pátý na Mister International. Já jsem odletěl do Bangkoku na Mister Global, a tu jsem nějak zázračně vyhrál.

Promiňte mi tu otázku, ale co vede očividného heterosexuála k tomu, aby se přihlásil do mužských soutěží krásy?

Chtěl jsem se prosadit v modelingu. Různí lidé mě oslovovali už na základce, proč to nezkusím. Jenže já jsem v tu dobu hrál lední hokej. Až když jsem s ním v litvínovském dorostu skončil, řekl jsem si: jdu do toho. Šel jsem v té době i na vysokou školu. Měl jsem najednou čas na něco jiného než na led a brusle.

Zamyslím-li se nad tím, asi jsem měl k modelingu vždycky blízko. Rád jsem se oblékal. Na svůj věk až výstředně. Miluji třeba košile. Hodně jsem v tomto směru vzhlížel ke staršímu bratru Ondřejovi. Chtěl jsem vypadat dokonale jako on.

Jeho hokej úspěšně živí. Proč to nevyšlo u vás?

Že by osud? Občas mě napadne, co by bylo, kdyby... Hlavně když se podívám na kluky, s nimiž jsem hrál. A oni teď tu extraligu válejí, například Lukáš Žejdl, Ondra Jurčík… Jenže já hokej hrál od čtyř let a v devatenácti jsem nějak pochopil, že to moje práce nebude. Navíc jsem musel na operace kolen.

Dal jsem pak přednost vzdělání. I když nepopírám, že jako malý jsem sny o extraligovém dresu měl. Hodně nás v tom s bráchou podporoval táta. Tak aspoň on mu to splnil. Procestoval s hokejem kus světa, teď je ve Francii.

Skočíme z propocené šatny zpět k módě. Co myslíte tím „výstředně jsem se oblékal“?

Už na základce jsme se s bráchou vzepřeli rodičům. Nelíbilo se nám, do čeho nás strojí. Poměrně brzy vše přijali. Kupovali nám pak věci, které jsme si přáli, k svátkům, narozeninám, Vánocům. Samozřejmě že jsem v nich moc mezi vrstevníky nezapadal. V pubertě vypadají nažehlené košile a kožené boty nepatřičně. Nejsou to uniformní utahaná trika s obrázky či „roztomilými“ vzkazy světu, sešmajdané tenisky. Holky mi to ovšem chválily.

Jak podle vás tedy vypadá dobře oblečený muž?

Košile, kalhoty, kožené boty. Vše čisté. Nezválené. Sladěné do ladícího celku.

Chápu. Teď jedna praktická otázka. Kdo vám všechny ty košile žehlí?

Mamča, taťka, případně přítelkyně. Já sice žehlit umím, jenže košile jsou složité. Aby nic nebylo pomačkané, nevznikly zbytečné rýhy, rukávy, límečky dokonale sedly… To znáte, ne?

Mezinárodní soutěž Mister Global ovládl. Na snímku mezi soupeři uprostřed.

Mezinárodní soutěž Mister Global ovládl. Na snímku mezi soupeři uprostřed.

FOTO: soukromý archív Tomáše Martinky

Ne. Manžel nosí ta trika se vzkazy. A to, aby nebyla zválená, je v jeho režii. Žehlí on. Zpět k vám. Kdy jste si natvrdo řekl, že zkusíte modeling?

Až ke konci vysoké. Věděl jsem jistě, kam chci, ale nevěděl, jak se do toho dostat. Dal jsem se do řeči s kamarádem Michalem Podymákem, který se v něm roky u nás pohybuje. Vyzvídal jsem, jak se do své agentury dostal, jaké v ní má podmínky. On zvedl telefon, napsal e-mail a za dva dny jsem šel na první casting.

Následný rok jsem věnoval focení, přehlídkám. A u toho jsem studoval, pracoval na plný úvazek jako plavčík v Chomutově. Před rokem mi z agentury zavolali, zda bych šel do soutěže Muž roku. Neváhal jsem a souhlasil. Oni za mě vyplnili přihlášku, dodali k ní fotky. Jak to dopadlo, víte.

Vím. Jak velká zavazadla jste vezl do Thajska? Měl jste v nich prý i národní kroj.

Ano, to byla jedna z podmínek účasti. Půjčoval jsem si ho po kusech. Část mi zajistili kamarádi z Prahy, z divadla Špalíček. Další dodalo divadlo v Mostě: klobouk a boty. Košili mi přešívala mamča, protože mám dlouhé ruce.

 Co dál si veze český zástupce na mezinárodní soutěž krásy?

Napadají mě plavky. Měl jsem od sponzorky černobílé šortkové. Na finále jsme pak všichni vyfasovali stejné, do modra. V kufrech byl také černý oblek na míru, motýlek, bílá košile, dvě saka, několikery kalhoty. Vše mi dodala jedna italská značka, která mi padne. Dále čtvery boty, do čehož počítám žabky.

Kolik vážily kufry při odbavení?

Při letu z Prahy měly sedmnáct kilo. Předepsaný dvacetikilový limit jsem naplnil až při zpáteční cestě z Bangkoku. Přibyly dárky, oblečení, dost těžká skleněná cena.

Jaký jste měl vůbec před soutěžemi, českou a mezinárodní, cíl na umístění?

V Česku to bylo do třetího místa, abych mohl odjet ven. Chtěl jsem to tam zažít. Víc se zviditelnit. V Thajsku jsem pak považoval za úspěch být v první patnáctce, což se trošku zvrtlo. Skončil jsem první.

Pojďme na začátek. Jaké to je vejít do místnosti nabité krasavci. Vidíte hned toho nej?

To ne, ale obecně s hodnocením chlapů problém nemám. Možná mě někdo odsoudí, ale jsem zvyklý se bavit o ženských i o mužských. A v Thajsku? To jsem věděl, do čeho jdu. Viděl jsem soutěžící na fotkách na Facebooku tak měsíc předem. I o mužské světové soutěži krásy se dá říci, že konkurence je opravdu veliká.

A co let do Bangkoku? Prý zrovna necestujete.

To byla zábava… Poprvé jsem letěl mimo Evropu, takhle daleko, sám. Dorazit do Thajska byl tak můj první test v soutěži. Měl jsem navíc letenku přes Bělehrad, Emiráty. Na cestě tam jsem strávil přes dvacet hodin. Na bangkokském letišti jsem pak byl rád, že jsem konečně v cíli.

Vím, že vaše angličtina valná není. Jak jste mluvil?

Pomalou angličtinou. Já rozumím, ale mluvit se stydím. Vždycky, když někdo v Thajsku zrychlil mluvu na mé poměry neúměrně, poprosil jsem ho, ať zpomalí, nebo oslovil ty, co rozuměli, aby mi vše předříkali znovu. Šlo o styl: „Prosím, přeložíš mi vše z rychlé angličtiny do pomalé?“

Hodně mi pomáhal Dominikánec, ovládal pět jazyků. To byla spíš výjimka. Ostatní měli většinou své překladatele. Já ne. Ač jsem o něj v přihlášce žádal, nějak tam nikdo češtinu neovládal. Možná to byl od organizátorů vážně test, řekli si: doletěl, nějak rozumí, bude šikovný, zvládne vyhrát.

Jak dlouho jste nakonec v Thajsku pobyl?

Deset dnů, z čehož se dva počítaly na cestu, bylo plánovaných. Další týden následoval po vítězství. Perné to bylo. Hodně mi chyběla domácí strava. Krmili nás pořád rýží a zeleninou. Mám radši výpečky, bůček, svíčkovou. Netloustnu, naštěstí se nemusím hlídat v jídle. Osmdesátikilovou hranici pro modeling zvládám v pohodě. Uvědomte si, že vám foťák dalších pět kilogramů na snímku přidá. Musíte proto myslet nejen na hmotnost, ale i na své míry.

Míry? Co se proboha měří chlapům?

Prsa, boky, pas. Jako u ženských. Jen nemáme ideální limit 90–60–90. Já mám třeba přes hrudník 101 centimetrů, v pase kolem 86 a přes boky něco přes 72. Musel jsem kvůli práci v cizině shodit prsa, jejichž obvod byl původně 104.

Ve spodním prádle, v plavkách se nijak nestydí. Jsem na to zvyklý z plovárny, podotýká.

Ve spodním prádle nebo v plavkách se nijak nestydí. „Jsem na to zvyklý z plovárny,” podotýká.

FOTO: ČTK

Jak se shazují prsa?

Přestal jsem zvedat těžké činky. Už nejedu na objem, víc například běhám. Modeling ovšem není kulturistická soutěž. Musíte mít hezké tělo, ale nikdo vám nepočítá sval po svalu. Nechal jsem si proto poradit od fitness trenéra, jak se před přehlídkou připravit. Musíte tělo hlavně odvodnit.

Kolikrát týdně do fitka chodíte?

Třikrát čtyřikrát. Maximálně dávám za jednu návštěvu hodinu a dvacet minut v kuse. Začnu tím, že zjistím, kdo přišel nový. Pak se rozcvičím, běhám na pásu, zvedám závaží. Cvičím celé tělo. Nepotřebuji jet jen ruce, jen nohy. Do Bangkoku jsem cestoval dobře připravený.

Dokážu si představit ženskou obdobu klání. V čem konkrétně ovšem soutěží muži?

V disciplínách jako dámy. I nás někdo celou dobu sledoval, měli jsme kroje, tančili, fotili se, převlékali. Řekl bych, že zlatá čtveřice byla: kroj, plavky, večerní oblek, rozhovor.

Proběhla i volná disciplína. Předváděl jsem plavčíka. A do scénky si přidal něco z ekologie. Mister Global je totiž takto zaměřený. Vyrobil jsem si pytle na třídění odpadu, plavčíci je potřebují na úklid pláží. Pak jsem se zpomaleně – jako Mitch Buchannon – rozběhl k tonoucímu. Místo toho, abych se vrhnul do vody, jsem si udělal selfíčko.

Tušil jste pak, že budete favoritem?

Že vyhraju, mi došlo, až když vyhlásili mé jméno. Stáli jsme s Blackem na pódiu jako poslední dva. Vzájemně si řekli, ať se stane cokoli, budeš můj kamarád.

 

Modeling není kulturistická soutěž. Musíte mít hezké tělo.

On se jmenuje vážně Black?

Tvrdí to. Na Facebooku má sice jiné jméno, ale takhle se představuje.

Plakal jste po vyhlášení výsledků?

Chtělo se mi, ale slzy jsem zadržel. Podívejte, jakou z toho mám i po čase husí kůži. Doma to obrečel táta. S mamčou soutěž sledovali přes internet. Všichni ponocovali, protože v Thajsku je časový posun. Celkem odhaduji, že vyhlášení vidělo jen přes facebookovou stránku kolem 165 tisíc lidí. Od řady z nich mi doteď chodí vzkazy.

Pronesl jste po triumfu projev o míru?

Ne, ale ještě před vyhlášením výsledků nám – klukům z top pětky – položili otázku: Co byste v případě vítězství změnili na životním prostředí? Dostali jsme minutu třicet na odpověď. Sebekriticky jsem zhodnotil svou angličtinu, překladatel nikde, tak jsem místo projevu o sázení stromků stvořil větu: „Až přijedu domů, prodám auto a budu jezdit na kole.“ Pobavila.

Dostal jste něco za vítězství?

Asi jo, ale ještě jsem z toho nic neviděl. O všem nyní jedná s organizátory moje agentura. Měl bych dostat nějaké peníze a práci.

Zpět k přípravě na soutěž. Musel jste si před ní třeba oholit prsa? Všichni muži na pódiu se jaksi lesknou. Nemají ani chloupek.

To je olejíček. Já se na hrudi naštěstí holit nemusím. Kdybych musel, oholím se. Chlupy se vnímají jako kosmetická vada. Já si proto upravuji holicím strojkem nohy, kde je zkracuji na minimum, aby nerušily. Na podobné soutěži se také pudruje obličej, aby se na kameře neleskl.

Vadí v modelingu například tetování?

Ne, v Bangkoku bylo potetováno osmdesát procent soutěžících. Dá se to vyretušovat, když klient bude chtít na zakázku právě vás.

A kdo si tedy objednává Tomáše Martinku?

To uvidím v Indii. Jsem tu na tři měsíce. Mysleli jsme v agentuře původně i na Milano, jenže jsem italský typ. V Indii budu „jiný“. Bydlím s několika klukama v bytě v Novém Dillí, v němž mám pokoj. Obcházím castingy, přehlídky. Módní průmysl je v Indii opravdu hodně rozjetý. Uvidím. Doufám, že si vydělám alespoň na náklady cesty.

A co škola?

Snad zvládnu i tohle. Studuji na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem obor tělesná výchova a sport. Jsme takový veselý kruh. Mými spolužáky jsou třeba Honza Železný junior, pak můj nejlepší kamarád Jiří Mooz. Do státnic mi chybějí dvě zkoušky. Zatím mi všichni vycházejí vstříc.

Po promoci budete učitel?

Teď se chci věnovat modelingu. Věkově jsem na hranici, což je 25 až 26 let. Jenže v Indii je to výhoda. Chtějí mužnější typy. Naopak v Číně, kde chtějí chlapečky, šanci už nemám.

Vím, že máte přítelkyni. Nežárlí na vás?

Naopak. Ona mi kariéru přeje! K vítězství v Bangkoku mi gratulovala jako první. Psal jsem jí při vyhlašování výsledků esemesky, že na ni moc myslím, že jsem rád. Nežárlí. Chápe mě.

To zní romanticky. Jak se jmenuje?

S přítelkyní Lucií je půl roku. Seznámili se přes internet.

S přítelkyní Lucií je půl roku. Seznámili se přes internet.

FOTO: soukromý archív Tomáše Martinky

Lucie. Je jí 28 let a bydlí v Pardubicích. Takže za sebou dojíždíme. Seznámili jsme se před necelým půlrokem přes Instagram. Po Muži roku mi na něm nechala hrozně dlouhou zprávu, že se omlouvá, že píše, že prohrála sázku s kamarádkou o to, zda existují slušní lidé, tedy konkrétně chlapi, a musí mě tedy oslovit.

Ale existují. Mám jednoho doma.

Gratuluji. Já se k nim také počítám. A proto mi měla Lucka napsat.

A teď upřímně. Viděl jste její tvář, než jste jí odepsal?

To jo. Hned jak jsem jí posílal odpověď, už jsem věděl, jak vypadá. Jenže vážně jsem reagoval na ten slušný vzkaz. Zaujal mě. A tu její kamarádku jsem znal.

Chodí vám podobné nabídky i teď?

Jistě. Mám zahlcený Facebook, který je filtruje. Thajsko je ostatně gayovskou komunitou proslulé. Nejde ale o nabídky pozvání na kafe, na večeři. Převažují spíš gratulace k úspěchu. Těší mě, odepisuji poctivě. Na rande mě nicméně ani muži, ani ženy nezvou.

Mohli bychom na závěr společně sečíst vaše měsíční náklady na krásu?

Nejsem drahý, opravdu. Dávám 790 korun za posilovnu. Několik stovek utratím za pedikúru, kadeřníka, k němuž chodím jednou za tři týdny. Musím mít na vlasy také nějaké to tužidlo, gel, kulatý kartáč, fén, abych se ráno učesal. Díky cviku to zvládám do pěti minut.

Něco stojí i denní krém, který používám. Semtam si koupím nějaký akné kolor, když jdu na akci a má pleť není zrovna v pohodě. Ale obecně radši chodím na kosmetiku, než se mažu sám. Manikúru naopak zvládám doma v pohodě. Stačí?

Takže tak do dvou tisíc měsíčně?

Zhruba. Nepočítám do toho oblečení. Jak jsem říkal, mám rád kvalitu. Chodím nakupovat rád. Když mám peníze, užiju si to. V tomto směru je spíše v obchodních centrech znuděná přítelkyně, když na mě musí čekat.