Jako William Dafoe se narodil 22. července 1955 v americkém Appletonu ve státě Wisconsin a byl předposledním z osmi dětí chirurga a zdravotní sestry. Škola ho moc nezajímala, a tak tu střední opustil a věnoval se pokusům s filmem a divadlem.

Ostře řezané rysy, pronikavé oči a vpravdě nehollywoodský úsměv ho sice předurčily k postavám vyvrhelů a drsných chlápků, filmových milovníků moc nehrál, ale jeho takové věci nechávaly chladným. Společně s první ženou Elisabethou LeCompte si založili vlastní divadelní laboratoř Wooster Group a o divadle stále mluví s velkou úctou.

Prezident festivalu Jiří Bartoška předává herci Willemu Dafoeovi křišťálový glóbus.

Prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška předává herci Willemu Dafoeovi křišťálový glóbus.

FOTO: Milan Malíček, Právo

První filmovou roli dostal ve snímku Kathryn Bigelowové Nemilovaná (1982) a od té doby účinkoval ve více než 100 filmech jak v Hollywoodu (Anglický pacient, Hořící Mississippi, Spider-Man), tak v nezávislých amerických produkcích (Americké psycho, Hvězdy nám nepřály, John Wick).

Klíčový význam v jeho kariéře měla role zkušeného a vietnamskými boji ošlehaného seržanta Eliase, za jejíž ztvárnění ve válečném psychologickém dramatu Četa režiséra Olivera Stonea byl v roce 1986 poprvé nominován na Oscara.

Mezinárodní popularitu mu pak přinesla netradičně pojatá postava pochybujícího a zhřešivšího Ježíše Krista ve skandální adaptaci románu Nikose Kazantzakise Poslední pokušení Krista režiséra Martina Scorseseho.

S Tomem Cruisem se sešel ve filmu Narozen 4. července

S Tomem Cruisem se sešel ve filmu Narozen 4. července.

FOTO: Profimedia.cz

Jako agent FBI Alan Ward vyšetřoval spolu s Genem Hackmanem trojnásobnou brutální vraždu v dramatu Hořící Mississippi, v erotickém thrilleru Tělo jako důkaz v roli advokáta Franka Dulaneye propadl smyslnému, destruktivnímu kouzlu své klientky, a zahrál si i v diváckém hitu Prázdniny pana Beana.

S režisérem Wesem Andersonem natočil Život pod vodou, Grandhotel Budapešť i Fantastického pana Lišáka, s Martinem Scorsesem vedle Posledního pokušení Krista ještě Letce.

A do Varů přivezl svůj nový film Pasolini, kde hraje titulní roli legendárního italského filmaře Piera Paola Pasoliniho v posledním dni jeho života.

Film Pasolini není zrovna jednoduchý, pro část publika bude díky některým sexuálním scénám možná i kontroverzní, nemyslíte?

Na tohle já právě vůbec nemyslím. Je to film, na kterém mně a Ferrarovi Abelovi velmi záleželo. Natočil jsem s ním už pět filmů a tentokrát jsem se i podílel na scénáři, protože se čím dál víc zapojuji do vývoje projektu. Je to prodloužení i prohloubení naší spolupráce a vyjádření našeho obdivu k Pasolinimu.

Pokud jde o kontroverznost, myslím, že to prostě jen asi není podívaná pro každého. A jistě nejde o komerční trhák, to ostatně nebyl ani Pasolini. Řekl bych, že pocit kontroverznosti možná do značné míry vyplývá z toho, kým Pasolini byl, že tolik věcí v jeho životě je výrazně zabarveno jeho sexualitou.

Byl otevřeně homosexuální, v té době to bylo v Itálii těžké - a pro některé lidi je vlastně i teď. Snažili jsme se pro náš film hledat distributora, a třeba ve Spojených státech, v Rusku i dalších zemích panoval obecný pocit, že lidi nezajímají homosexuální umělci. Takže v tomhle ohledu to určitě není film pro každého.

Vy máte ovšem bohaté zkušenosti i se svého času doslova skandálním filmem. Myslíte si, že dnešní pohled na Poslední pokušení Krista je jiný než v roce 1988, kdy jste ho natočil?

Myslím, že ano. Na mnoha místech, třeba v Jižní Americe, kde je velice silný katolicismus, byl zakázaný. Ale jak čas plynul, uvedli ho, a ukázalo se, že v podstatě jde v určitých aspektech o velice katolický film.

Z úplně jiného soudku je animovaný Hledá se Dory, kde jste propůjčil jedné z postaviček svůj hlas. Namlouváte animované filmy rád?

Ano, je v tom velká flexibilita, protože zvukem a hlasem lze vyjádřit úplně všechno. Pokud pracujete s někým z Pixaru, je to ta nejvyšší úroveň a současně velice důkladný proces. A jsou to dobré filmy.

Vaše filmografie je pestrá jako málokoho. Jak jste docílil toho, že vás nikdo nezaškatulkoval, přestože máte velmi výraznou tvář?

Částečně to byl záměr a částečně náhoda. Podstatné asi bylo, že jsem měl mnoho let vlastní divadelní společnost, a v ní se odehrával můj každodenní život. Když jsem měl odjet a natočit film, byla to veliká oběť. Samozřejmě ne pro mě, ale pro soubor. Sice jsem přivezl peníze, což bylo dobré, protože jsme byli chudá společnost, ale chyběl jsem. Takže jsem postupoval při výběru rolí velice opatrně.

Kromě toho jsem nechtěl dělat kariéru v Hollywoodu, byl jsem divadelní herec, který se snažil natáčet zajímavé filmy.

Divadlu se věnujete pořád?

Ano, i když tu společnost už nemám. Nedělám divadlo každý den, soustředím se jen na jednotlivé projekty. A protože se rád dostávám do různých situací, je i divadlo pro mě způsob, jak se vyhnout tomu, aby mě film zkazil, a způsob, jak se vyhnout nudě. A také to člověka staví před stále nové výzvy.

Víte, myslím, že se musí rozlišovat filmové hvězdy a herci - přinejmenším z hlediska toho, čeho chtějí dosáhnout. Filmové hvězdy jsou pro film velmi důležité a nejspíš opravdu skvěle pracují. Ale obecně řečeno vytvoří na začátku jakousi osobnost a pak hledají příležitosti, aby ji podpořily. Jejich práce se stává jen dalším rozšiřováním a zkoumáním té osobnosti.

Já dávám přednost tomu, že naopak sám sebe navážu na konkrétní projekt. Máte pravdu, že když se podívám na svou filmografii, je to trošku podivné, je tam od všeho něco. Ale myslím, že je to proto, že se rád úplně proměňuji.

S manželkou Giadou Colagrandeovou

S manželkou Giadou Colagrandeovou

FOTO: Profimedia.cz

Co vám pestrost práce a setkání s tolika až protikladnými tvůrci přineslo do života?

Hlavně to bylo dobré k tomu, abych se pořád vyvíjel. Z filozofického hlediska cokoli je v pohybu, může být čímkoli. Když něco dáte na jedno místo a je to ucelené, může to být velmi silné, ale začíná to člověka časem omezovat.

Mně se opravdu hodně líbí flexibilita jako jeden z nejdůležitějších aspektů herectví. Chtěl bych, aby se spolu se mnou proměňovali i diváci, abychom si tu transformaci užili.

Jak se celkově změnili diváci za dobu, kdy před ně předstupujete?

Jedna věc je jasná a je to velice prozaické - to, jak se lidé dívají na filmy, se změnilo hodně. Mizí divadla, lidé tráví víc času se svými elektronickými zařízeními, stoupá zájem o televizi a celá generace vyrostla s tím, že ji zajímaly víc hry a sociální sítě, než aby šla do kina.

Film na jedné straně tak trošku umírá nebo spíše skomírá, existují buď veliké filmy, nebo úplně maličké. Je to jako společnost, které chybí střední třída. Ale myslím, že jako reakce na ten boom technologií a informačního věku se ukazuje, že lidé potřebují něco osobního, a tím je prožitek. Teď se snaží vyznat ve světě, v němž mají pocit, že všechno je k dispozici. Ale to skončí.

Opravdu věříte, že se to změní?

Podle mě zase jednou budou chtít být víc pohromadě s jinými lidmi. Doufám, že se začnou zase víc sdružovat, chodit do divadla, do tmavého sálu s cizími lidmi, aby se podívali společně na film. Nevím, kdy na to dojde, je mi šedesát let a možná tu proměnu už nikdy neuvidím. Ale doufám, že se to stane. A taky mě pořád ještě baví točit filmy, tak mi záleží na tom, aby to k něčemu bylo.

Co ještě vás baví?

Cestování, tomu se věnuji hodně. A také jídlo a příroda.

Nevypadáte zrovna jako velký jedlík…

Vidíte, a přitom jsem odmalička vařil. Jsem z velké rodiny a moji rodiče pracovali, takže jsem si už v pěti letech sám připravoval snídani, oběd, večeři. Jenže jsem vyrostl v Americe padesátých let, takže v tom bylo hodně hot dogů a hamburgerů.

Ale samozřejmě, jak jsem byl starší, tak jsem se to naučil lépe. A když jsem se pak seznámil se svou nynější ženou, najednou to bylo jiné. Ona je Italka a vaří skvěle, naučila to i mě, a já jsem byl rád. Jenže to byl trochu podvod. Naučil jsem se to, z nějaké hrdosti jsem vzal tyhle práce na sebe, myslel jsem, že částečně, a teď jsem si všiml, že nakupuji a vařím jenom já.

Ale smějete se, tak vám to asi moc nevadí… Jakou kuchyni máte nejradši, italskou?

Italské jídlo miluji, ale mám moc rád i japonskou kuchyni a mnohé další. V podstatě jím jako vegan s tím, že přidávám ryby. Ale mléčné a masné produkty nejím. Cítím se tak lépe.

Žádná filozofie v tom není, jen lepší fyzický pocit?

Částečně v tom i filozofie je, ale vlastně je to souhra nejrůznějších aspektů a okolností. Je jasné, že čím víc masa lidé na světě jedí, tím větší to má dopad na využití půdy, což je obrovský ekologický problém. Jsem si toho vědom, ale neodsuzuji někoho, kdo si vedle mě dává steak.

Kdysi jsem dokonce slyšel, že každý vegetarián by si měl dát čas od času hamburger, aby pocítil, že je nad věcí, aby si připadal jiný, čistší, o trochu lepší než ostatní.

Zmínil jste cestování. Kde to máte nejradši, který kout země jste si zamiloval?

To je těžké. Žiji napůl v Itálii a hodně cestuji pracovně. Jak s filmem, tak s divadlem. Když někam přijedu, vytvoříme si takovou malou rodinu. A většinou se v tom místě točí proto, že je tam hezky a vlastně vždycky i milí lidé. Sblížíte se s nimi a pak se přesunete dál. Mám svá oblíbená místa, ale z respektu k těm ostatním si nemohu dovolit je prozradit.