Bylo přesně jedenáct, takže si dala v kavárně dvojku bílého. „Domů mě dnes veze syn, toho musím využít,“ usmívá se na úvod.

„Jdu od ředitele Českého muzea známek, s nímž jsem domluvila, že přinese na vernisáž výstavy Karla Chaby do pražské Portheimky rytinu Picassovy Guerniky.“

Prosím?

Chaba byl totiž ohromný znalec umění a obdivovatel Pabla Picassa, od jehož narození uplyne letos 135 let. A protože ho taky maloval, visí v Portheimce, kde funguju coby dramaturg a kurátor, jako lahůdka Chabův portrét Picassa. Zdá se mi, že si byli i trochu podobní… A tu Guerniku vyryl známý rytec Herčík přesně před padesáti lety. Ne že bych byla ulítlá na výročí, ale líbí se mi spojovat věci do nových souvislostí.

Karel Chaba byl šíleně na ženské a bavilo ho pozorovat kolemjdoucí krásné dámy (hlavně jejich pozadí) a milence.

Chabovo dílo teď spravuje jeho syn Patrik, který je v invalidním důchodu, má stejně jako otec bechtěreva. Napsali jsme spolu knížku, uspořádali jsme několik výstav a natočili film, k němuž složil muziku Chabův vnuk Kuba, čili jde o setkání tří generací...

Co dalšího právě děláte?

Už nám na Dobříši uválcovali tenisové kurty, takže začala sezóna! Tatínek je založil a já tam mydlím tenis pořád. Kurty jsou hned vedle zámku, kde jsem deset let vedla galerii.

To bylo tak, že jsem se seznámila s právníkem Colloredo-Mansfeldů a natočila dokument o restituci dobříšského zámku, což jim částečně pomohlo, ledy se hnuly. Jeroným Colloredo pak prohlásil, že jsem pro rodinu příšerná a obtížná osoba, co pořád mele o výtvarnících, tak ať si zrekonstruuju prostory po zámeckém správci. A tam jsem se seznámila i s Karlem Chabou…

FOTO: Milan Malíček, Právo

Proč jsou podle vás jeho obrazy stále tak oblíbené?

Mají kouzlo. Sám o sobě přitom tvrdil, že je malíř minulého století a tomuhle nerozumí, že je nevzdělaný kuchař z Tábora. Ke konci života si dokonce nechal vytisknout vizitky neakad. mal. Karel Chaba. Maloval si po svém, jeho hlavním tématem byla stará Praha, zvlášť Karlův most, z toho důvodu se výstava jmenuje Karlův Chabův most. Město viděl svéráznou optikou plnou barev, v mnoha ročních proměnách.

Praha ho zajímala i proto, že byl šíleně na ženské a bavilo ho pozorovat kolemjdoucí krásné dámy (hlavně jejich pozadí) a milence. Ne že by byl voyer, ale dělal si skici a podle nich pak maloval. A když už nemohl chodit ven, kupoval si pro inspiraci Playboy a vytvářel kompozice zasazené do pražských kulis. Hezké, rozhodně ne porno.

Karlův Chabův most je vlastně i příspěvkem k výročí Karla IV.

Přesně to jsme si řekly s ředitelkou Portheimky Jarkou Malíkovou. Daly jsme do prodeje taky dětskou mapu Prahy, podle níž lze dojít s rodiči nebo s učitelkou na různá historicky a výtvarně důležitá místa. Děti mají také úkoly, třeba vybarvit Chabův Karlův most podle sebe...

Ke Karlu IV. chystáme ještě s Ninou Smetanovou, majitelkou Muzea gastronomie, speciální gastronomický den. Budou se jíst a pít dobroty z jeho doby, vyjdou i recepty, díky nimž si každý může něco upéct. A na muzejní noc jsem měla domluveno s výtvarnicí Zdenou Skořepovou, že prozradila, jak se dělají kopie gotických obrazů včetně Mistra Theodorika z Karlštejna.

Zajímavé. Taky učíte v pasťáku – jak jste se k tomu dostala?

Maminka byla vychovatelka dívek v dobříšském internátě, kde děda založil rukavičkářské závody. Hned vedle Dobříše je Obořiště s pasťákem pro nejdrsnější kluky – dodnes straší místní děti, že když budou zlobit, půjdou do Obořiště. Máma se domluvila s tehdejším ředitelem, že bude kluky pouštět na taneční zábavy, aby holky měly s kým tancovat a oni se kultivovali. Přesně jako u Formana v Láskách jedné plavovlásky.

Na výstavě obrazů Karla Chaby v pražské Portheimce

Na výstavě obrazů Karla Chaby v pražské Portheimce

FOTO: Milan Malíček, Právo

V téhle nádherné barokní stavbě jsem byla už dřív kvůli dokumentu o ztracených dětech. Vloni jsem se poptávala, zda nedělají nějakou artterapii, že bych u nich zase točila – a v tu chvíli jim odešla češtinářka. Protože jsem babička ročního Alberta a pondělí až středu hlídám, tudíž se víc zdržuju v Dobříši, kývla jsem i na učení.

Nebála jste se?

Všichni mě strašili, syn mi denně volal: Tak co, už máš šroubovák v zádech jako učitelka v Králíkách? Já ale s těmi kluky od šestnácti do devatenácti, čili v nejhorším věku, vycházím skvěle. Což neznamená, že to není náročné. Jsem docela ukecaná ženská, ale když přijdu po vyučování domů, mlčím, jsem totálně vymluvená.

Když kluci řekli, že chybí Michal kvůli el pé, myslela jsem, že si pouští elpíčka. Vysvětlili mi, že to je loupežné přepadení.

Zjednodušeně řečeno se snažím, aby pro ně umění nebylo sprosté slovo. Většinou nečtou vůbec, nebo naopak extrémně. Tahám jim proto desítky knih a filmů. Letos bylo výročí Mozarta, někteří nevěděli, kdo to byl, jiní ano. Tak jsme si vysvětlili Mozarta, vysvětlili jsme si Formana – a celý pasťák zhlédl Amadea. Další dva dny jsem slyšela, jak si to pískají po chodbách, paráda!

Výsledky jsou tedy dobré, daří se?

To si netroufám říct, i když jsme našli společnou řeč. Pravda, zpočátku jsem musela působit jako naivní trdlo – když mi při kontrole docházky řekli, že chybí Michal a já se zeptala, co mu je, odpovídali: Paní, el pé. Myslela jsem, že si pouští nějaká elpíčka. Smáli se a vysvětlili mi, že el pé je loupežné přepadení, takže ho odvezli policajti.

Někteří kluci se na druhou stranu snaží poctivě si přivydělat a mně se povedlo vyjednat jim brigádu na úpravách Portheimky. Ráno v sobotu jsem napekla, navařila, dojela pro ně – oni krásně vymalovali, položili koberce, fantazie. Máme díky nim novou kancelář a ateliér.

Výstavu ukázala i svému vnoučkovi.

Výstavu ukázala i svému vnoučkovi.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Věříte, že lze aspoň trochu ovlivnit jejich další směřování?

Pořád tomu věřím a kdekdo se mi směje. Samozřejmě nepřehodím celý jejich život, ale od umění se dostáváme na různá aktuální témata. Vždycky je zajímá, kolik co stojí. A nechápou, proč jim vyprávím o mrtvých. Třeba jsem pustila film o Karlu IV., a když zjistili, že nežije už sedm set let, ptali se, proč jim to vyprávím. Začala jsem opatrně tím, že každý má nějakou historii, kořeny...

Bezvadně se chytli u Shakespeara, protože každý má nějakou lásku. Došli jsme k Molierovi, líčím jim Lakomce, pustím film s Funésem. Kdosi podotkne, že těm, kdo jsou na prachy, se říká numismatici. Další řekne, že děda sbíral známky a dobereme se k filatelistům. Na internetu jsme pak našli nejdražší známku modrý mauritius a rozvinuli teorii, jak by šel ukrást nebo zfalšovat.

To mi zrovna nepřijde moc výchovné...

Pozor, následovala debata, kdo by komu co koupil, kdyby měl strašně moc peněz za toho mauritia. Překvapivě netoužili po drahém autě, ale všichni mají v rodině někoho, koho je jim líto, a chtěli by se o něj postarat. Část peněz by uložili, za část koupili něco pro sebe – třeba cigarety nebo trávu, ale pak vzpomínali: Máma vždycky chtěla..., brácha si přál... A nakonec se ptali: Paní, a co vy byste chtěla, abychom vám koupili?

Začínám třetí etapu: žádní chlapi, víc malování, možná si postavím malý domeček...

A co byste chtěla?

Nejlépe svůj tenisový kurt, anebo velké modré auto, abych s nimi mohla jezdit na výlety. Někdy je to úplně dojemné. Já těm klukům něco dávám – a oni mně taky. Po zhlédnutí zmíněného filmu s Funésem někoho napadlo, že hrál četníka, mimo jiné v New Yorku. A tak jsme si virtuálně prohlédli New York. To mě baví! Vážně si to v pasťáku užívám.

Jaké bylo vaše dětství a dospívání?

Na rozdíl od nich jsem měla úplně fantastické dětství. Rodina držela pevně pohromadě a naši podporovali u mě i bráchy zájem o sport a umění. Byli pedagogové, a tak i já chtěla být učitelka, což jsem posléze vystudovala. Táta rád fotil a nádherně kreslil, babička pocházela ze Zlína, a tak nás krmil filmy Hermíny Týrlové a Karla Zemana. A obrázky Josefa Lady a pohádkami Jana Drdy. Hodně jsem četla, psala básničky, kreslila...

Jedna z Pavliných vášní – běh. Občas je ale taky ráda v klidu, nalije si bubliny a zapálí doutník.

Jedna z Pavliných vášní – běh. Občas je ale taky ráda v klidu, nalije si bubliny a zapálí doutník.

FOTO: archív Pavly Slancové

A co sport?

Největší sportovní hrdina byl u nás Zátopek. Když mě táta honil po kurtu, křičel, ať si vzpomenu, jak běhal v kanadách a s pytli písku, že to musím taky vydržet! Běhám pořád, každý den, občas půlmaratóny a vloni dokonce dva celé maratóny.

Pohyb patří k mému životu stejně jako malování. Na to mám oblíbená místa kolem Jindřichova Hradce, s kamarádkou popadneme stojany a malujeme v plenéru stejné téma, které i vyfotíme – a výsledky jsme už párkrát vystavovaly. Taky tam obhospodařuju dětskou galerii a pořádám malířské kurzy...

Vypadá to, že u vás vše plynule navazuje. Měla jste v životě i nějaká rozcestí, výhybky?

To jenom tak vypadá. Řekla bych, že vždycky musím dost obíhat a vracet se na základní trasu. Absolutní výhybkou bylo před sedmadvaceti lety narození dvojčat Terezy a Kryštofa. Dnes jsou už dospělí, mají svůj život.

Co dělají?

Kryštof prohlásil, že blbostí jako malování je v rodině dost. Možná i proto, že když jsem vedla galerii, posadila jsem tam děti občas v neděli dopoledne jako hlídače – a já vařila. Ovšem teď jsem nadšená, jak jsou schopní orientovat se v současném umění. Syn zvažoval studium hotelovky, aby máma s kamarádkami mohla chodit do jeho kavárny a nedělala ostudu u vína jinde. Nakonec šel na ekonomku.

Tereza toužila být baletkou, vystudovala Duncan Centrum a pak jela na rok do Ameriky, odkud přivezla do Česka zumbu. Točí se kolem fyzioterapie a sportu, zároveň učí děti angličtinu speciálním systémem Helen Horon. A udělala ze mě babičku!

To je zatím poslední výhybka?

Jasně! Bertík je fantastická výhybka. Na své děti jsem byla docela přísná, chtěly hrát na kytaru, řekla jsem: Dobře, koupíme kytaru, ale budeš na hodiny chodit. Podobně s tenisem. Do ničeho jsem je nenutila, ale když se pro něco nadchly, věděly, že musí.

S Bertíkem je to jiné, úžasné! Už chápu kamarádky, které mi to vysvětlovaly. Jsem dost na pořádek, naší vůní domova bylo vždycky Savo. Dnes si nechávám obtisk Bertíkovy ručičky na zrcadle a přijde mi to rozkošné. Kdyby to udělaly kdysi moje děti, strčím jim iron a hadr.

Přeskočily jsme muže.

Jsem dvakrát rozvedená a došla jsem k tomu, že můj život je konečně ideální. Začínám třetí etapu: žádní chlapi, víc malování, možná si postavím malý domeček...

První muž, otec dvojčat, byl spolužák. Učí na žurnalistice, určitě je skvělý, ale… Já nejsem feministka, pouze velmi emancipovaná ženská. Chápu nutnost ústupků (vydržím docela dost), ovšem když to zajde za hranici, ozvu se.

Myslela jsem, že moje manželství bude stejně idylické jako rodičů. Jenže pokud má partner v rodině despotického otce, není jeho matka schopná připravit syna na to, jak se chovat k emancipovaným ženám. Hlavním problémem nebylo ani tak dvojkolejné intelektuálské manželství, ale geny. Všichni jsme otisky rodičů…

Nejsem typ, který dělá drobné lži, raději zavřu dveře a skončím. Exmanžel nemohl pochopit, že mi nejde o žádné milence nebo snahu ho okrást, že prostě už nechci být jeho manželka.

Se Zdeňkem Srstkou a vnučkou Bohumila Říhy Káťou Skořepovou.

Se Zdeňkem Srstkou a vnučkou Bohumila Říhy Káťou Skořepovou

FOTO: archív Pavly Slancové

Podruhé jste si vybrala lépe?

Druhý muž, Zdeněk, byl úplně jiný. Měli jsme spolu v Dobříši řeznictví, velice vyhlášené. Deset let jsem se tam nadšeně angažovala. Já totiž strašně ráda jím. A jak jsem mlsná, napadlo mě třeba, že bychom udělali vlastní paštiku, takže jsme brali celé půlky prasat, rozbourali je a neděle jsme trávili takto: dopoledne šel muž na fotbal, já na tenis a odpoledne jsme mazali do výrobny. Obírala jsem vepřové hlavy a ovarové maso na tlačenky, jitrnice, paštiky. Manžel si pochvaloval, že intelektuálky jsou šikovné, protože jsem výborně našla kost jazylkovou, vybrala oční jamky a tak. Mně to nevadilo.

Zadním vchodem jsme pak pouštěli přátele od Kristiána Kodeta po Honzu Hřebejka. A přes jídlo se domluvila fůra dalších užitečných věcí.

To nemělo chybu…

Ale taky to skončilo. Zdeněk měl představu, že pokud zabezpečím rodinu, napeču a uklidím, můžu si dělat, co chci, což bývalo v noci. Já myslím, že jsem se o všechny postarala už dost. A ve svém věku vím, co je dobře a co špatně – pro mě.

Manželství je vždy o tolika kompromisech, že jsem z toho unavená a prostě to nechci. Žijeme jen jednou, tak proč se trápit? Učím, maluju, píšu, jezdím na Portheimku a jsem šťastná…

A točíte filmy. K tomu jste se dostala jak?

Na Nově kdysi vypsali konkurz na moderátorku talkshow. Nevzali mě, ale venku jsem potkala kamarády a ti mě vzali na vánoční večírek u Karla Hynieho, který byl brán za třetí vlnu národního obrození, protože točil dokumenty o umění. Začala jsem pro něj psát náměty a scénáře a postupně jsem zkusila sama režírovat, na triku mám asi čtyřicet filmů. Poznala jsem spoustu výjimečných lidí, výtvarníků, spisovatelů. Ivana Medka, Adolfa Borna…

Nebo Zdeňka Milera. Co by asi řekl dnešnímu sblížení Krtka s čínskou pandou?

Zdeněk pro mě byl zjevení, na Krtkovi jsem vyrůstala a moc jsem stála o výstavu a později o film a knížku, která zatím nemůže vyjít kvůli dědickému řízení. Naše rodiny se spřátelily, dnes dělám výstavy pro jeho dceru Kateřinu. Zdeněk nechtěl, aby za jeho života pokračovaly krtčí příběhy přidáním dalších postav, manželky nebo přítelkyně. Říkal: S ženskými jsou vždycky potíže, chci, aby se po mé smrti napsalo, že umřel i Krtek, protože já jsem Krtek!

Kateřina nedávno vydala knížku, kde paní Krtkovou dotvořila. Proč ne? Splnila podmínku, že za otcova života se nic nezmění. Co ale zásadně nechtěl, byly další filmy. Skončila totiž klasická animace, díky níž měl Krtek neopakovatelné měkké pohyby a kouzlo. Proti tomu je sebelepší počítačový program mrtvá záležitost. A představa, že se Krtek stane 3D a zkříží se s pandou, je strašlivá a zcela mimo Milerovu filozofii! K tomu, co předvádí náš prezident s Milerovou vnučkou Karolínou, se raději vůbec nevyjadřuju.

Kromě knih o umělcích píšete pro děti. Z vlastní zkušenosti?

Ano, jde o reálné příběhy mých dětí a rodičů, jak spolu kdysi vyráželi na výlety. Zpočátku z toho neměli radost, po druhé knížce se už smějí. Moje vize byla, že půjde o jednoduché čtení, jako Honzíkova cesta. A netušila jsem, že se dostanu k vnučce Bohumila Říhy Kátě, která mi je ilustruje a občas o mně řekne: Pavla je můj dědeček.

Já ale navíc chtěla, aby hlavní čtveřice byla i na reálných fotkách, takže jsme nafotili děti z příbuzenstva a jako náhradní prarodiče Zdeňka Srstku a Danu Syslovou. Kromě toho s Káťou vydáváme omalovánky…

Odkud pořád sypete nápady? A co je sdružení Veselý drak?

Jsem Vodnář, tedy vizionář, navíc hyperaktivní. Můj problém je, že den má jen dvacet čtyři hodin. Vždycky jsem se těšila na státní svátky, protože všichni „zmrzli“ – a já to trošku doběhla. Ale autobus nestíhám dodnes, na schůzky chodím pozdě.

A Veselý drak? To jsme my, holky, co spolu chodíme. Vzdělané dámy už trochu ve věku, které chtějí malovat a chodit na vernisáže. Ošklivého je kolem nás až až, tak proč se nevěnovat umění? Vůči chlapům se nevymezujeme, ale vystačíme si.

Na co byste se zeptala sama sebe?

Kdy bude klid? Otázka je, zda ho vůbec chci. Asi až v hrobě. A dokud tam nejsme, můžeme cokoliv. Nechci být Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Ale mě ten život baví!