To velké pracovní vytížení stojí i za vaším nepřehlédnutelným zhubnutím?

Kdepak. Inspirovala mě kamarádka v Bratislavě, zubařka, která shodila 26 kilo. Když jsem ji viděla, řekla jsem si, že to musím taky dokázat. Zhubnout jsem se pokoušela několikrát, ale teď jsem to poprvé v životě vydržela přes rok a pokračuju v tom. Jím zdravě, vynechala jsem mouku, pečivo.

Kolik jste shodila?

Nevím přesně kolik, nevážím se. Podle oblečení to odhaduji na dvacet kilo. Musela jsem vyměnit celý šatník. Cítím se líp, je to příjemné.

Jste tedy se sebou spokojená?

Která žena je se sebou spokojená? Jsem ráda, že jsem zdravá, mám radost z dětí.

Čím vám dělají radost?

Vším. Hlavně tím, že vidím, že jsme s Radkem vychovali dva slušné lidi. Co víc si můžete přát.

Podílejí se na chodu vašeho divadla?

Ondra skládá skoro do všech představení muziku, v několika hraje, ale s alternacemi, protože jeho priorita není herectví, ale hudba. Skládá, koncertuje s kapelou, natáčí. Rola dělá produkční v reklamní agentuře, pomáhá ale i v divadle, stará se o divadelní klub.

Když jste před 13 lety zakládali divadlo, budovali jste ho jako rodinný podnik?

Ano. Měla jsem zkušenost z podnikání a vím, že nejlepší je podnikat sám nebo s nejbližší rodinou. Každý z nás se na tom podílel. Ondra dělal hudbu, jezdil s námi zpočátku jako zvukař. Radek byl značka jako herec, chodem divadla jsem ho nezatěžovala. On ani nebyl organizátorský typ. Brali jsme to jako něco, co děláme pro něj.

Co je podle vás, s vaší třináctiletou zkušeností, na provozování divadla nejtěžší?

Vydělat peníze, aby bylo na zaplacení nájmu, na honoráře…

Anglickou komedii Barmanky režírovala i v ní hraje. Hudbu složil syn Ondřej.

Anglickou komedii Barmanky režírovala i v ní hraje. Hudbu složil syn Ondřej.

FOTO: archív DRB

Jak na tom jste?

Divadlo šlape, diváci chodí, nejsme v minusu, nikomu nedlužím, ale o nějakém výdělku, nad kterým bych skákala, není řeč.

Dostáváte nějaké granty jako jiná divadla?

Už čtyři roky si žádost o grant nepodávám. Naposledy jsem žádala, když zemřel Radek, a to mi napsali, že děláme divadlo vyhovující vkusu většinového diváka. To pak nechápu, pro koho mám divadlo dělat. Pro deset lidí, kteří by možná přišli?

Mým jediným výdělkem jsou prodané lístky. A lístky prodává každé divadlo, žádné je nedává zadarmo. Já si ale nestěžuju jako někteří, kdo dostávají milióny a ještě jim to je málo.

Jak vybíráte repertoár?

Tituly do repertoáru vybírám sama podle instinktu a podle finančních možností. Můžeme se přikrývat jen takovou peřinou, na jakou máme.

Lidé se chtějí bavit, nikdo nechce chodit na těžká dramata, aby z toho pak měli týden deprese.

Hrajeme třeba Cyrana podle Ľubomíra Feldeka jako hru se zpěvy, Ondra k tomu udělal nádhernou hudbu. I když to je smutný příběh, lidé se u toho baví, smějí se a na konci se rozhostí naprosté ticho.

Jaká jste šéfová?

Myslím, že dobrá. Ráda navařím a přinesu něco dobrého. Když se mi ale něco nelíbí, dokážu to říct. Mnozí si myslí, že jsem impulzivní, hned vyletím, ale ve skutečnosti v sobě problémy spíš dusím, snažím se je řešit smířlivou cestou.

Nepere se ve vás manažerka a herečka?

Na herectví jsem nikdy nebyla závislá, jako byl třeba Radek. Nikdy mi nedělalo problém dělat jakoukoli práci. Vždycky jsem ale něco hrála, něco jsem točila, ale neseděla jsem nikdy na telefonu, abych zoufale čekala, že mě někdo obsadí.

Mám herectví ráda, ale že by mi trhalo žíly, že mě zrovna neobsazují… Byla jsem spokojená, když jsem se mohla starat o rodinu, vytvářet Radkovi zázemí.

FOTO: FTV Prima

To však skončilo jeho nuceným odchodem z Divadla na Vinohradech.

Byl nešťastný. Byl tehdy v plné síle a najednou zůstal bez hraní. Nemohla jsem se na to koukat a sehnala jsem prostory pro vlastní divadlo. Radek mi naprosto věřil a to mně dodávalo síly. Hodně lidí prorokovalo, že nám to nepůjde, ale já jsem jako pitbul: když se zakousnu, nepustím.

Hrát jsem tady začala z nouze, když byl potřeba záskok. Všechno jsem to znala.

Vy ale i režírujete.

Baví mě to a myslím, že herci jsou dobří režiséři, protože vědí, jaké to je na druhé straně. Znám svoje lidi, jejich mantinely, podle toho je obsazuju. Máme tady herce, které jsem k nám vzala z konzervatoře nebo DAMU – Irena Máchová, Vojta Hájek, Katka Velebová Peřinová, Petr Vágner, Petr Semerád, Ernesto Čekan.

Všichni si váží toho, že stáli na jevišti vedle Radka. Hrají u nás i čiperný osmdesátník Tonda Hardt nebo Karel Hábl.

Režírovala jste manžela?

Ve Dvanácti rozhněvaných mužích. Vyměnila jsem tehdy režiséra a Radek řekl, abych nehledala jiného a dělala to sama. Hodně mi v tom věřil. Znala jsem jeho silné i slabší stránky.

Setkali jste se na jevišti i s Ondřejem?

Ano, v Kleci bláznů. S Ondrou hraju v Tančírně, dobře na sebe slyšíme, má dobré nápady. Jednoznačně už dává přednost hudbě, ale herec je dobrý. Není samozřejmě dramatický herec, ale komediální polohy mu jdou velmi dobře.

Po kom je víc?

Myslím, že po každém z nás zdědil něco. Tak padesát na padesát. Po Radkovi chlapství a hudební talent, po mně smysl pro humor.

V Česku jste známá od doby, kdy jste se stala ženou Radka Brzobohatého. Na Slovensku jste už byla zavedená herečka. Jak se tam odvíjela vaše kariéra?

Jsem z normální bratislavské rodiny. Tatínek byl ekonom, maminka hospodářka v jídelně zdravotní školy. Měla moc ráda literaturu a divadlo a s bratrem nás k tomu vedla. Rozhodovala jsem se mezi herectvím a medicínou, a protože zkoušky na hereckou fakultu byly dřív a vzali mě, stala jsem se k nevoli rodičů herečkou.

Po studiu jsem měla několik nabídek, ale celý ročník odešel do nově otevřeného divadla v Trnavě. Po roce a půl jsem odešla, protože ten bezvadný studentský kolektiv se rozpadl a k tomu role, které jsem tam hrála… Bylo to divadlo pro děti a mládež, takže v Neználkovi ve slunečním městě a podobně. Rozhodla jsem se jít na volnou nohu, na které v té době byli jen estrádní umělci.

V seriálu Přístav má za manžela Ladislava Potměšila.

V seriálu Přístav má za manžela Ladislava Potměšila.

FOTO: FTV Prima

Už šest let jsem tehdy chodila s mým prvním mužem, Jordáncem, který mezitím dostudoval v Bratislavě medicínu. Vdala jsem se a odstěhovali jsme se do Emirátů.

Jak na život v Dubaji vzpomínáte?

Moc hezky. Manžel byl moje první velká láska, byl hodný, hezký, žili jsme si dobře. Když je vám pětadvacet, vůbec nějaké kulturní rozdíly nevnímáte. Byl z normální rodiny, všichni synové studovali v Evropě. Nikdy jsem nechodila zahalená, opalovala jsem se na pláži, připravovala jsem pro všechny Vánoce.

Jak se na základě své zkušenosti díváte na uprchlickou krizi?

Nelíbí se mi, co udělala Merkelová, kvůli tomu se sem hrnou lidé, kteří pomalu neumějí číst a psát. Říkám si, že kdybych byla matka pěti dětí, neuměla plavat, měla peníze na útěk, tak jedu někam do okolního státu, kde je klid. Jenže jim namluvili, že je tady někdo bude živit.

Jsem přesvědčená, že to je někým placené. Není přece možné, aby tolik lidí z oblastí, kde se válčí, mělo najednou na každého pět tisíc eur pro převaděče. Odkud je vzali, kdo jim je dal?

Váš život se otočil vzhůru nohama v roce 1980, když jste se poznala s Radkem Brzobohatým.

Přijela jsem i s tříletou dcerou na dovolenou a režisér Martin Hollý mi nabídl menší roli v Nočních jezdcích. Hlavní roli hrál Radek.

Jiskra přeskočila hned?

Uvědomte si, že mně bylo osmadvacet, jemu osmačtyřicet. Když mi nabídl tykání, málem jsem upadla. Řekla jsem mu tehdy, že je jen o pár let mladší než můj táta. On do mě tak elegantně vandroval, já si ale říkala, že mu jde jen o nějaký další zářez na pažbě.

Takové ty avantýry, které skončily s natáčením, jsem nikdy nevyhledávala. Pak se ale hřích stal, země se zachvěla a já věděla, že jsem ztracená. A najednou se mi vůbec nezdál starý.

Takže se ten věkový rozdíl neprojevoval?

Ne, byl to bezvadný krásný chlap s nádhernou duší, opravdový gentleman. Jsem šťastná, že jsem ho potkala a prožila s ním dvaatřicet nádherných let. Jeden za druhého bychom dýchali.

Hojí čas rány z jeho ztráty?

Ne. Po třech a půl letech jsem už na tom líp, protože o tom mohu mluvit. Byl to muž mého života, pořád ho budu mít pod kůží. Život jde ale dál. Svoje jsem si odbrečela a odtesknila.

Samozřejmě mi hrozně schází, ale vím, že by ani nechtěl, abych někde seděla a trápila se, že by mi řekl, abych toho nechala, že taková „mladá holka“, jak mi říkal, musí žít dál.

S manželem (vlevo) ve slovenském televizním seriálu režiséra Andreje Lettricha Alžbětin dvůr (1986) spolu s Leopoldem Haverlem a Michalem Dočolomanským (vpravo).

S manželem (vlevo) ve slovenském televizním seriálu režiséra Andreje Lettricha Alžbětin dvůr (1986) spolu s Leopoldem Haverlem a Michalem Dočolomanským (vpravo).

FOTO: Pressdata

Myslíte, že by býval chtěl, abyste si někoho našla?

Určitě. Občas žertoval, že až tady nebude, najdu si nějakého mladého zajíčka.

Takže?

Zatím kolem sebe nevidím nikoho, o koho bych se chtěla zajímat. Vždycky žertem říkám, že když do pekla, tak na mladém koni.

Hodně jste v poslední době točila v Bratislavě. Přeskakovat z jednoho jazyka do druhého vám nedělá potíže?

Vůbec. Dcera se mnou mluví slovensky, Ondra česky. S Radkem jsem mluvila jenom slovensky. On to chtěl. Líbilo se mu to.

Jak jste prožívali rozdělení republiky?

Bylo nám to hodně líto. Teď se na to koukám jinak a jsem ráda, že naše vztahy jsou daleko lepší a silnější. Nic si navzájem nevyčítáme.

Když jsem jela po rozdělení poprvé s dětmi za rodiči do Bratislavy a na hranicích jsme museli zastavit a kontrolovali nám občanky, tekly mi slzy. Děti to vůbec nedovedly pochopit.

Jaké byly manželovy názory na politiku?

Byl skeptický. Vadilo mu, že se zhoršily vztahy mezi lidmi. Ještě v devadesátých letech to fungovalo, pak se už každý jen hnal za penězi. Nikdo na nikoho neměl čas, co se domluvilo, neplatilo, přátelství nic neznamenalo…

Zato vy jste se nikdy nepřestala hlásit k přátelství s Janou Nečasovou.

A proč bych měla dělat, že jsem ji nikdy neznala, jako mnozí jiní? Takové pokrytectví nenávidím. Já ji mám moc ráda, mockrát mi v životě pomohla. Po Radkově smrti se i s Petrem ke mně krásně zachovali. Moc jim fandím.

Stýkáme se pravidelně a mám ji ráda. Celý ten humbuk kvůli tomu, že jí někdo dal nějaké kabelky, je k smíchu. Kdyby v tomhle měřili každému stejně, tak by se k tomu soudu ani všichni nevešli.

Vím, že silné ženy nejsou oblíbené. Je-li ale někdo devět let tiše něčí milenkou, je to velkorysý člověk. Nikam se netlačila, žádné manželství nerozbila. Jenom v danou chvíli někdo chtěl, aby padla vláda. A tohle se hodilo.

Jak daleko plánujete?

Plánuju vždy jen další sezónu. Když jsem se musela po Radkově smrti rozhodnout, co dál, bylo mi jasné, že nemůžu ty lidi tady zklamat. Nic nemusím, chci.

Udělala jsem tohle celé pro Radka, tahle motivace tu už není. Zatím to ale jde a baví mě to. Kdybych poznala, že mě to příliš vyčerpává, ráda to někomu odevzdám.