Napadlo vás někdy, že v pětaosmdesáti budete stát na jevišti i před kamerou?

Že jsem si ve čtyřech letech, kdy mě maminka poprvé odvedla na filmování s tehdy populárními komiky Žižlou a Pižlou, řekla: A já tady před tou kamerou vystojím důlek a budu tady až do svých pětaosmdesáti. Ono by to taky bylo na nic, ten první film byl totiž ještě němý. Až teď jsem si uvědomila, že jsem možná poslední z hereček, která hrála v němém filmu. Ale že budu hrát ještě v pětaosmdesáti, to jsem si neřekla nikdy. To, že v tomto věku hraju, beru jako dar.

Na prknech divadla jsem dodnes nejvíc ve svém živlu.

Je herectví s postupujícím věkem těžší, nebo lehčí?

Závislost na věku nijak nevidím. Mnozí herci jsou vynikající jako mladičká trdla, jsou v té naivitě pravdiví a dojímaví. A co je herectví? Pravda a dojetí! Ale samozřejmě se pak sčítá zkušenost. Ale znám dosti zkušených herců, kteří nejsou ani pravdiví a ani mě nedojímají. Tak si vyberte!

Co teď máte radši: divadelní představení, nebo natáčení? Bylo to tak vždycky?

Divadlo! Divadlo! Divadlo! Věřte si tomu nebo ne, ale na prknech divadla jsem dodnes nejvíc ve svém živlu. Žiju! A vím o tom!

Je tomu přesně půl století, co namluvila svůj první večerníček Pohádky ovčí babičky. Od té doby vyrostlo s televizními pohádkami vyprávěnými jejím hlasem několik generací. K těm nejznámějším patří Pohádky z mechu a kapradí, Rákosníček, O chytré kmotře lišce, Malá čarodějnice. Nedávno na Kavčích horách namluvila další epizody pohádek o skřítku Racochejlovi.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Co děláte (a asi jste celý život dělala) pro to, abyste v tomto věku byla v tak skvělé kondici – hrála divadlo, natáčela filmy, kde máte spoustu textu, hezky se oblékala, líčila?

Celkem nic. Své jsem si znárodnila od rodičů, geneticky jsem vybavena poctivě, s láskou a se smyslem pro humor. Kondici mám už všelijakou, ale na rozpad to zatím nevypadá. Pokud jde o oblékání, ráda se oblékám a ráda vzpomínám na chvíle, kdy mě velmi bavilo vymetat krámy s hadrama.

Jste známá tím, že chcete mít slovo v tom, s kým hrajete. Podle čeho vybíráte?

Řekněme to kulantněji: mám ve svém věku a při svých zkušenostech už právo vybírat si. Tedy nejen přijímat nabídky, ale i odmítat. To činím se vší odpovědností k zadanému úkolu. A pozor – vybírám vždy ve spolupráci s režisérem – je to tvůrčí proces a já mám na talenty i profesionály docela čuch.

Jako dárek k jejím pětaosmdesátinám natočil režisér Zdeněk Zelenka televizní film Každý milion dobrý. Hraje v něm majitelku prosperující firmy, která se rozhodne svou firmu prodat a peníze rozdat potřebným. To se jejímu synovi v podání Ondřeje Vetchého ani trochu nelíbí.

FOTO: archív ČT

Kdo vám z bývalých kolegů nejvíc schází?

To je bolavé místo v mé duši. Jak člověk stárne, ztrácí jednoho po druhém kamarády i ty nejbližší. Kdo mi schází nejvíc? Všichni, všichni mí milovaní kolegové a přátelé z branže či soukromí mi scházejí. Jmenovat vám je nebudu, protože jen seznam jmen by byl na dvě stránky.

Vidíte nějakou svoji „následnici“: herečku, která umí rozesmát i rozplakat a kterou milují diváci všech sociálních vrstev?

To je úkol spíš pro vás, já mám vždycky radost, když zaznamenám komediální vlohy (ne pitvoření) mladších kolegyň. Bavit lidi je to nejtěžší – čeká je rachota!

Za dobu, kdy jste vstoupila do povědomí diváků, se v téhle zemi změnilo snad všechno – kromě toho, že lidi nikdy nepřestali mít rádi svoji „Bohdalku“. Odhoďte skromnost a odhadněte proč.

Já nevím – že bych byla taková fešanda? Jistě ne. Ale pyšně se domnívám, že jsem po celý dlouhý život pracovala poctivě, že jsem nepřekročila hranici vkusu, že jsem do práce dávala srdce, pravdu, cit. Že jsem profesi – potažmo diváky, posluchače, děti – nikdy nešidila.

S Vladimírem Dvořákem vytvořili populární estrádní dvojici. Snímek je z roku 1964, kdy jí bylo třiatřicet.

S Vladimírem Dvořákem vytvořili populární estrádní dvojici. Snímek je z roku 1964, kdy jí bylo třiatřicet.

FOTO: archív

Jste mimochodem skromná?

Jak se to vezme. Ano i ne. Na rodinu a dobré přátele skromná nejsem, to vyžaduju stoprocentní zboží. Na běžné potřeby dámy v mém věku jsem skromná možná až moc. Vystačím s málem. A nároky kladu na profesi. S věkem stále vyšší.

Kdo (a jaké) vám dal nejcennější rady: pro profesi, pro život?

Pro život rodiče a v profesi pak mnoho vstřícných kantorů a spolupracovníků. Odpovídám obecně, protože bych jinak musela popsat stohy papíru. Ovšem musím okamžitě podotknout, že jsem si častokrát svou vlastní hubu rozbila sama – a že i toto byla vynikající rada, jak v životě dál.

FOTO: Jakub Ludvík

Která lidská vlastnost vás dovede rozpálit?

Blbost lidská. Ta blbost, která umí nadnášet a létá jak holubička – například.

Jsem možná poslední z hereček, která hrála v němém filmu.

Jak se vám jako seniorovi v téhle zemi žije? Máte-li srovnání, jsou vaši vrstevníci na tom jinde lépe?

Nedávno jsem byla pár dnů na Floridě. V mezičase, kdy Florida se hemží důchodci. Zajímavá zkušenost, nemají se ti důchodci vůbec špatně. Ale já jsem se opravdu těšila domů.

Na oslavě Werichových sedmdesátin v roce 1975.

Na oslavě Werichových sedmdesátin v roce 1975

FOTO: Miroslav Zajíc

V kampani před prezidentskými volbami jste podpořila Miloše Zemana. Uděláte to, pokud se rozhodne zase kandidovat, znovu?

Když jsem ho několika větami podpořila, učinila jsem tak v domnění, že žijeme v demokratické, svobodné zemi. A pěkně jsem si tu volbu a těch pár vět odskákala. Nevím, jak se rozhodnu příště, ale po zkušenostech si dám asi pusu na zámek.

Jste spokojená s tím, jak se naše země vyvíjí?

Já už jsem ráda za každé nové ráno. Vnímám pěkné jaro. S láskou hledím na své vnuky. Sleduju dceru. Občas si najdu chvíli na kamarády, občas si zanadávám.

Jste spokojená se stavem vašeho oboru, tedy českého divadla, filmu a televizní tvorby? Kde byste „přiložila pod oheň“?

Já to tak neprožívám… I když se někdy nad stavem jsoucna tak rozčílím, že bych nejraději vzala roli Paličovy dcery.

Nechystáte nějaký projekt s dcerou?

Zatím o ničem nevím, ale už se nebráním, což jsem dříve dělávala, abych nebyla podezíraná z protekce. Jenže ono se to otočilo, teď by mohla být Simona klidně podezíraná z protekce pro svou stařičkou matičku…

Jak hodnotíte její profesní cestu?

Na to jsou jiní borci. Ale Simona jde správně a dobrou cestou. V tomhle ohledu mi dělá radost.

V čem vám dělají radost vnukové?

V tom, že je vůbec mám!

Na tváři lehký smích, hluboký v srdci…
Verš z Máchova Máje k jejímu životu sedí: Přestože je s jejím jménem spojen zejména komediální žánr a humor, její osud zrovna k popukání není. Nejhorší období prožila v 50. letech. V roce 1954, kdy studovala herectví na DAMU, byla ve třetím měsíci těhotenství a chystala se na svatbu, byl její milovaný otec, povoláním truhlář, odsouzen v zinscenovaném procesu k 15 letům vězení. Po vynesení rozsudku se marně snažila s otcem rozloučit a po hrozné scéně ji přepadly porodní bolesti. Dcera Simona tak přišla na svět dřív, než měla.
Rodině, kde kromě miminka byla ještě dvanáctiletá sestra, se vedlo zle. Hereččin manžel, absolvent geofyziky Břetislav Staš, byl na vojně a dostával pár desítek korun služného měsíčně. Maminka, do té doby v domácnosti, nastoupila jako myčka nádobí. Jiřina musela odejít ze školy a začala pracovat jako šatnářka.

Nezapomenutelní herci v nezapomenutelném filmu, který skončil v trezoru: s Radkem Brzobohatým v Kachyňově Uchu (1970)

FOTO: archív

Obrat nastal v létě roku 1955, kdy dostala díky Stelle Zázvorkové roli v hudební komedii Sto dukátů za Juana. Tam ji také objevil autor textu Vladimír Dvořák, s nímž později vytvořila populární televizní dvojici. Díky tomuto účinkování mohla její maminka odejít od dřezu s nádobím a převzít péči o půlroční Simonu. Jiřině se podařilo dokončit DAMU. „Nejdůležitější, vlastně jediný úkol pro mě byl uživit rodinu. Studium, to bylo spíš něco navíc. Za tátova pobytu v kriminále jsem rodinu ekonomicky táhla sama,“ vzpomíná.
Toto dramatické období si vzalo ještě další daň: rozpad jejího prvního manželství. O svých vztazích mluví nerada, protože ani jeden nedopadl dobře. Sblížení s bubeníkem orchestru Karla Vlacha Josefem Posledním skončilo jeho tragickou smrtí při havárii autobusu v Mongolsku. Nejméně ze všeho je ochotná cokoli říct o dvanáctiletém manželství s Radkem Brzobohatým. „Je mi zřejmě souzeno mít úspěch v práci, méně už v osobním životě,“ připouští.
O to víc se jí však dařilo v kariéře. DAMU absolvovala v roce 1957 titulní rolí ve Vančurově Josefíně. Okouzlila v ní Jana Wericha, který se přišel na představení podívat a nabídl mladé herečce angažmá v Divadle ABC, kde byl ředitelem. Werich, který věděl o jejích existenčních potížích i o uvězněném otci, se stal na několik let jejím andělem strážným. V roce 1967 se stalo její domovskou scénou Divadlo na Vinohradech, kde vytvořila mnoho nezapomenutelných rolí. Dnes mohou diváci obdivovat její herecké umění v Divadle Na Jezerce.