Byla jsem trochu zvědavá, co si objednáte, když jste na sebe nedávno prozradil, že nerad přijímáte cizí jídlo.

Ale už je to mnohem lepší! Domníval jsem se, že už povolily ledy. Moje přítelkyně (herečka Markéta Frösslová - pozn. red.) totiž nesnáší, když nejím. Stydí se za mě, a tak se jí snažím vyhovět a sníst všechno, co mi dají. Ale moc to nejde.

Nedávno jsme šli ve skupině čtrnácti lidí do luxusní restaurace na degustační menu. Všechno bylo výborné, akorát udělali tu chybu, že porce dali na tři talíře a každý si bral, co chtěl. A to já nemohl. Jakmile někdo sáhl do talíře, já už pak nemohl. Takže jsem odcházel z luxusní večeře hladový. A doma se dojedl suchým rohlíkem.

Dobře, nechme jídlo stranou. Hrajete teď v seriálu V.I.P. vraždy mladého policistu Berana. Máte zbrojní pas?

Nemám. Myslím, že kdybych nosil zbraň, mohl bych přitahovat situace, kdy bych byl nucen ji použít. A to bych nechtěl.

To jste takový průšvihář?

O to nejde, spíš smolař. Ke zbraním všeobecně mám opatrný postoj. Když bych šel v noci po ulici s pepřovým sprejem, věřím, že si podvědomě přivolám situaci, abych ho musel použít. Ale já jsem pacifista.

Takže kdyby se chodilo na vojnu, vy nejdete?

Na vojnu bych šel, protože si myslím, že má dobrou myšlenku.

„K emancipaci jsem kritický a zároveň se považuju za velkého romantika,“ tvrdí o sobě mladý a talentovaný herec.

„K emancipaci jsem kritický a zároveň se považuju za velkého romantika,“ tvrdí o sobě mladý a talentovaný herec.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

V čem?

Naučit, aby se z kluka stal chlap. To na vojně jistě hrálo roli. Ačkoli jsem ji nezažil, myslím si, že některé návyky z vojny mé generaci, včetně mě, chybí.

Jako třeba?

Naučit se řádu, disciplíně a zodpovědnosti.

Co tyhle dovednosti naučilo vás?

Zatím nic. Průběžně se to učím sám střídavě s větším či menším úspěchem. Hodně mi v tom pomohl hokej, který jsem jako kluk hrál. V tomhle sportu jsem musel mít disciplínu. Ale je nutné ji najít v sobě, mít nad sebou bič a donutit se dělat i věci, které se mi dělat nechtějí.

Jak to jde mladému herci, který je oceňován a kterého přirovnávají k Bradu Pittovi?

Ten mladý herec to moc nechápe. Vím dobře, kolik mám rezerv a nedostatků, takže sice mě chvála potěší, ale myslím, že mám pořád co se učit. Jsem k sobě dost kritický.

Kdo na vás platí?

Rozhodně můj šéf Daniel Špinar (režisér, umělecký šéf činohry ND - pozn. red.). Když něco řekne, tak s ním nepolemizuju. Když s něčím nesouhlasím, ozvu se, ale v první řadě se snažím pochopit jeho názor. A pak na mě platí samozřejmě maminka.

S Janou Pidrmanovou coby Manon Lescaut se sešel ve stejnojmenné hře. Uvádí ji pražské Národní divadlo.

S Janou Pidrmanovou coby Manon Lescaut se sešel ve stejnojmenné hře. Uvádí ji pražské Národní divadlo.

FOTO: ND - Patrik Borecký

Dan Špinar režíroval Hamleta, za kterého jste byl navržen na divadelní Thálii. Objevuje se tam masturbující Ofélie nebo královna Gertruda na kokainu. S tím jste taky nepolemizoval?

Text jsem nejprve přečetl a pak následovaly schůzky, kdy jsme si o něm povídali. Měl jsem původně představu romantického Hamleta ve zbroji a s mečem v ruce. Příběh jsem měl před očima zasazený do doby, kdy se skutečně odehrával. No a Dan mě z toho velmi rychle vyvedl.

Jak rychle?

No, spíš pracně. Já se té představy nechtěl vzdát. Měl jsem pocit, že tam budou chybět některé scény, že to bude seškrtané, a kladl jsem odpor a otázky. A proč je to zapotřebí, ptal jsem se pořád. Postupně jsem ale přistoupil na to, že ta hra je prostě dobrá, a to už čtyři sta let. Jediné, co se posunulo, jsou prostředky divadla.

Dan má hodně vnímavé oko i cítění a divákovi se snaží zprostředkovat myšlenku příběhu, aby v divadle neseděl čtyři hodiny a nekoukal se jen na zbrojnoše. Jde mu o to, aby tam divák seděl přiměřený čas a díval se na současné lidi, se kterými se může ztotožnit. Aby pochopil, o co ve hře jde, a pak je jedno, zda je v ní Horatio s mobilem a šňupající Gertruda. Pokud to slouží k tomu, aby to něco sdělilo, je to v pořádku.

Jak jste pojali nejnovější hru Manon Lescaut, ve které hrajete v Národním divadle?

Tam jde hlavně o obrovskou míru romantiky. Velké city i emoce. Celý ten text je báseň, a tak se člověk patosu nevyhne. A Dan to ještě podporuje, aby to byla opravdu čistá poezie a báseň.

To vám vyhovuje?

Velmi. Mám rád velká gesta a emoce. Jsem velký romantik, aspoň si to myslím.

Mladý, akční a netrpělivý, takový je jeho policajt Beran v seriálu V. I. P. vraždy, které vyšetřuje spolu se spisovatelkou a psycholožkou Klaudií (Soňa Norisová).

Mladý, akční a netrpělivý, takový je jeho policajt Beran v seriálu V. I. P. vraždy, které vyšetřuje spolu se spisovatelkou a psycholožkou Klaudií (Soňa Norisová).

FOTO: archív TV Prima

Podle průzkumů jsou dnes muži často romantičtější než ženy. Souhlasíte?

Asi na to má vliv emancipace. V honbě za dokazováním toho, co všechno ženy zvládnou, na romantiku zapomínají.

To jste k emancipaci dost kritický!

To jsem a velice.

Jak by to tedy podle vás mělo vypadat? Muž v práci, žena v domácnosti?

To ne. Je to stejné jako s divadlem. Dnes už jsou prostředky k tomu, jak být muž či žena, jiné. Rovnoprávnost je správná věc a jsem rád, že existuje. Ženy mají úplně stejnou váhu jako muži, a naopak si myslím, že by ženino slovo mělo mít váhu leckdy i větší.

Jsem romantik a myslím si, že ženě by se mělo vyhovět. Nicméně bych nechtěl zapomenout, že teplo domova tvoří právě žena. Ani na to, že základní principy jsou stále přítomné, tedy že muž honil mamuty a lovil, zatímco žena se starala o to, aby se muž cítil dobře, když přijde z lovu domů, a aby rodinný kruh držel pohromadě.

Jenže to se dělá o dost hůř, když ženy dnes také musejí lovit mamuty.

To je pravda. Musejí, taková je doba. Ale mohly by to původní nastavení mít v hlavě a nezapomínat na něj. A možná by se nemusely snažit mužům konkurovat a mohly by používat i při tom lovení trochu jinou taktiku.

Říkal jste, že jste trochu smolař. Jako kluk jste přivolával průšvihy?

Ne, já byl vzorné dítě. Kam mě maminka dala, tam mě našla.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nevěřím.

No vážně. Já jsem neměl ani pubertu. Nezažil jsem ji a ani nevím, co to je. Pro mě byla největší puberta, že jsem nosil kšiltovku. To bylo jediné, kdy jsem se dokázal vzepřít a jít proti proudu.

Kdy jste zvlčil?

Nevím, jestli jsem zvlčil, ale uvolnil jsem se, to asi jo. Už na konzervatoři v Ostravě jsem byl bez rodičů. Ti žili v Bohumíně a já tam jezdil jen spát. Staral jsem se o sebe hodně sám a vyvrcholilo to, když jsem odjel do Prahy. O čtyři sta kilometrů jsem se vzdálil rodině. To už je člověk opravdu odkázaný na sebe. Když utratíte kapesné první den, tak zbytek měsíce nemáte co jíst a pak prosíte spolužáky, aby vám půjčili.

Jistě vyprávíte příhodu nějakého kamaráda, že?

Ne. To je můj zážitek. V hospodaření jsem opravdu velmi slabý, takže to u mě často probíhalo tímto stylem. Tři dny jsem si žil jako král a pak jsem měsíc jedl chleba s hořčicí.

No ale mamánek, co vozí domů špinavé prádlo, asi nejste.

To ne. S mámou mám ale moc dobrý vztah. Denně si voláme. Jeden den jsem jí nezavolal, udělal jsem si volno a byl se projít se slečnou, a druhý den už přišla SMS: Myslím, že mi je smutno. A to jsme si nezavolali jeden den! Vyprávíme si, co bylo v práci, a máme kamarádský vztah. Dělá to taky ta dálka, že spolu nejsme. Jednu dobu, když se naši rozvedli, jsme spolu byli sami. Takže se mezi námi vytvořilo velké pouto, které funguje i dál.

Co jste se musel naučit kvůli roli policisty Berana, kterého hrajete ve V.I.P. vraždách?

Byli jsme na střelnici a učili jsme se držet zbraň. Je rozdíl, jak se drží ve filmu a jak doopravdy. Když se totiž drží tak, jak má, nevypadá to moc akčně. Na kameru to musí být kompromis mezi realitou a filmem. Já se ale věnuju thaiboxu, tam se vybiju a vypráším si hlavu.

S Davidem Prachařem coby Jagem se sešel na prknech Národního divadla ve hře Othello, benátský mouřenín. Hraje v ní mladého Roderiga.

S Davidem Prachařem coby Jagem se sešel na prknech Národního divadla ve hře Othello, benátský mouřenín. Hraje v ní mladého Roderiga.

FOTO: ND - Martin Kámen

V thaiboxu je, pokud vím, povoleno skoro všechno.

Ano, je to drsný sport. Ale není hloupý, má tradici. V Thajsku u zápasů hraje hudba. Zápasníci stojí proti sobě a říká se, že během úvodní hudby už nad nimi zápasí jejich duše. Zápas fyzických těl je tak už rozhodnutý dopředu. Tenhle sport má kulturu.

Když jsem s ním začal, překvapilo mě, jak je těžké přijmout ránu. I ve chvíli, kdy už je řečeno, že přijde zprava, a já o ní vím a snažím se ji krýt, je to strašně nepříjemné. Pochopil jsem, že je důležité se to naučit.

Muž by měl umět vydržet fyzické nepohodlí, nebo ne?

Určitě, fyzické i psychické. To pak dělá pevnost. Za rozhodnutí se musí umět nést následky a to právě vyžaduje tu pevnost. Dnes mi přijde, že jde hlavně o to, se nezašpinit, nemuset snést nepohodlí.

Chtěl jste jako kluk být policajt nebo popelář, což jsou takové obvyklé klukovské sny?

Ani ne, ale obojí se mi splnilo. Kvůli hře Popeláři nám půjčili popelářské auto a my s ním jezdili po Smíchově. Bylo to dobré do chvíle, než jsem se otočil čelem dovnitř auta. Mít před obličejem tunu shnilých odpadků, to si neumí nikdo představit. To je fakt pach.

Muzikantem jste být nechtěl, když celkem obstojně hrajete na kytaru ve vaší kapele Ema?

Muzikantem? To ani ne. Měl jsem pár nápadů, jako že budu lesníkem, když mě baví sedět na posedu, ale z toho rychle sešlo. A kytaru už teď na koncerty nenosím, to si nemohu dovolit. To je, jako bych měl být rétor a šlapal si na jazyk. Neumím hrát na kytaru a jediné, k čemu mi slouží, je, že si vybrnkám melodii, když ji skládám. A pak ji pošlu Míšovi Sedláčkovi, který z té melodie udělá písničku. A já napíšu text. Ale jinak v kapele jen zpívám.

Jste na sebe přísný. Jak třeba prožíváte den premiéry?

Strašně! Nejsem schopen dělat vůbec nic. Čas se vleče, a když vyjedu do divadla, abych měl trochu rezervu, jsem tam dřív o několik hodin.

Jak to vypadá, když jste ponořen do divadelní role?

Až mě překvapuje, jak to prožívám. Snažím se odříznout práci od osobního života, ale etapa zkoušení mě vždy zcela pohltí. Na dva týdny jde vše stranou a já nejsem schopen ani zvednout telefon. Ne že bych měl něco zajímavého na práci, ale hlavou mi neustále jedou myšlenky jen na hru, co zkouším. Je mi i líto jít večer do kina, protože bych nemohl sedět proti zdi a jen přemýšlet. To trvá tak dva týdny. A pak odstoupím a už mám nadhled.

Účinkuje i v původním českém muzikálu Popeláři (Švandovo divadlo v Praze). Vypráví příběh, jaký by chtěli zažít všichni, co toužili být jako malí kluci popeláři.

Účinkuje i v původním českém muzikálu Popeláři (Švandovo divadlo v Praze). Vypráví příběh, jaký by chtěli zažít všichni, co toužili být jako malí kluci popeláři.

FOTO: archív Švandova divadla

A co jste řešil jako Des Grieux z Manon Lescaut?

Strašné věci. Je několik momentů, kdy mě z textu mrazí. Zprvu jsem si říkal, jak tohle bude sdělné, vždyť je to romantika s velkým R. Ale jsou tam situace, které každý z nás dobře zná. A jednu mám pořád v hlavě.

Povídejte!

Je to situace, kdy Des Grieux odejde od Manon, protože ho zradila. Ona pak za ním přijde a snaží se ho všemi možnými prostředky získat zpět. Aby polevil ve svém rozhodnutí. A on, že ne, už je kněz a odmítá. Jí se to ale během dialogu povede, zase ho zlomí a odcházejí spolu.

Každý někdy před takovou volbou byl a to jsou právě situace, které jsou nadčasové. Člověk nemusí být kněz, ale zvrátit takové rozhodnutí, to je síla. Jednou už řekl ne, a co se musí odehrát, aby se z toho ne stalo ano a pojďme to ještě zkusit? Je tam i replika, kdy on na ni zařve: A co nazýváte láskou? A o tom to je. Jakmile si na to odpoví každý z páru jinak, tak nastane disharmonie. Pokud to pro každého znamená něco jiného, vzniknou problémy.

Co všechno může láska pro lidi znamenat?

Pro někoho je to vlastnit, mít moc a druhého k dispozici. Pro někoho je to naprostá svoboda a volné vztahy. Pro jiného, že může s partnerem vždy počítat. Láska je velmi široký pojem a díky odlišnostem třeba jen v nuancích to od sebe může lidi vzdálit.

Řešíte tohle se svou přítelkyní?

Ano, já jsem řešič. Potřebuju mít všechno vyřešené a vyřčené. Musím vědět, jak to je. Jakmile se řekne Ale to nic, bere mě čert. To raději uslyším něco nepříjemného.