„To, co vidíme ve výlohách klenotnictví, je většinou vyrobeno na strojích. Naši předci vymysleli nářadí tak dokonalé, že je málokterý dnešní vynález předčí. My šperky vyrábíme ručně klasickými řemeslnými technikami a myslíme si, že je to znát,“ pokračuje Monika Riegelová.

Na krku má zlatý náhrdelník se dvěma výraznými vltavíny. Pochází z dílny jejího manžela, zlatníka Norberta Riegela. Jeho otec byl vyučen u Kůsů, ve firmě významných prvorepublikových šperkařů.

Zařídit si zlatnickou dílnu je velmi nákladné. My máme tu výhodu, že jsme již několikátou generací výrobců šperků, a tak vlastně vybavení jen přikupujeme.Monika Riegelová

Zdá se, že ani moderní technologie, jako je např. 3D tisk a množství polotovarů na trhu, neohrozily šikovnost českých klenotníků. Vždyť se prosazují na mezinárodních výstavách a přehlídkách a někteří dokonce jezdí vyučovat šperkařské řemeslo do Egypta, pradávné kolébky zlatníků.

Ručně vyráběné v konkurenci obstojí

Když byla před pár lety zrušena vyhlášená prodejna secesních šperků v pražském Obecním domě, stála rodina Riegelova před rozhodnutím, co dál.

„Manžel má maturitu jako zlatník i jako stříbrník. Má i restaurátorské oprávnění, jistě by se uživil. Mně ale přišlo líto se šperkařiny úplně vzdát,“ líčí krušné chvíle před dvěma lety Monika Riegelová. To ona přišla s nápadem pronajmout si malý krámek v centru Prahy. Prodávat ručně vyráběné šperky v konkurenci velkých zlatnictví? Někomu to přišlo jako sebevražda, ne však paní Monice.

FOTO: Milan Malíček, Právo

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nejen zlatnictví, ale také kování, rytí, nebo broušení se učí budoucí šperkaři. Na snímku jsou výrobky absolventů turnovské uměleckoprůmyslové střední školy.

Nejen zlatnictví, ale také kování, rytí, nebo broušení se učí budoucí šperkaři. Na snímku jsou výrobky absolventů turnovské uměleckoprůmyslové střední školy.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Jestli vyděláváme? To zatím ne. Ale měsíc od měsíce se to lepší,“ nešetří optimismem podnikatelka, která si ráda popovídá i s těmi, co se do malého krámku jen zajdou podívat a na šperk zatím nemají. Za skleněnými vitrínami se třpytí náhrdelníky, brože i náušnice v rozmezí od stokorun po tisíce.

„Najdou se i ještě dražší. Ti, co na ně mají, většinou ocení kvalitu zpracování v poměru k ceně. A hlavně: zákazníci se k nám vrací,“ chválí si Monika Riegelová.

Sériově vyráběné šperky jsou podle ní zvláštně chladné, i když nemusí být nevzhledné. Ruční práce je však jedinečná.

Licitují o ceně

„Zařídit si zlatnickou dílnu je velmi nákladné. My máme tu výhodu, že jsme již několikátou generací výrobců šperků, a tak vlastně vybavení jen přikupujeme,“ vysvětluje paní Monika. Jejich rodinná firma, ve které zaměstnávají i svou dceru a zetě, se specializuje na šperky secesní, ale i moderní, autorské.

„Stává se, že si žena donese fotku své příbuzné a chce vyrobit přesně tu brož, co má pod krkem. To pro nás není problém,“ podotýká dcera manželů Riegelových Monika Zemanová.

Vyrábí jak svoje autorská díla, tak secesní skvosty podle dobových předloh. Nejčastěji bývají ze stříbra, protože těžší kusy by zlato výrazně prodražilo. Drahé kameny pocházejí z Asie, z Ameriky nebo ze Srí Lanky. Ty však jsou dost finančně nákladné.

Mladá šperkařka má nejraději české kameny, jako jsou granáty, vltavíny v nebroušené podobě, jaspisy, ametysty nebo acháty. Nad hotovým šperkem pak rodina licituje, za kolik ho prodá.

Už třetí generaci šperkařů zastupuje ve své rodině Monika Zemanová. S maminkou Monikou Riegelovou nabízí zákazníkům své ručně zhotovené výrobky ve vlastním obchůdku.

Už třetí generaci šperkařů zastupuje ve své rodině Monika Zemanová. S maminkou Monikou Riegelovou nabízí zákazníkům své ručně zhotovené výrobky ve vlastním obchůdku.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Ty moderní,“ odpovídá Monika Zemanová na otázku, které šperky jsou pracnější. „U secesních bývají rostlinné motivy, patinují se, kdežto u moderního šperku jsou časté hladké lesklé plochy, kde mají vysoké požadavky na zpracování i technologické ošetření,“ upozorňuje Monika Zemanová, která ve zlatnické dílně vyrostla. Velmi brzy zjistila, že ohýbání drátků, přehrabování se v kamínkách a práce s kladívkem je skvělá zábava.

„To samé pozoruju u svého tříletého syna,“ směje se Monika, která stejně jako její otec zamířila na střední uměleckoprůmyslovou školu do Turnova. „Nelituju,“ tvrdí.

Křivky, míry, proporce

To opakovali i její následovníci, studenti turnovské „Špéry“, kteří do vrat střední uměleckoprůmyslové školy z roku 1884 vstoupili o pár let později. Letos jich je ve čtyřech ročnících 120 a naprostá většina z nich chce ve svém oboru, k němuž šperk patří, setrvat. „Kapacitu máme až dvě stě žáků,“ upozorňuje mě Jana Rulcová. V čele školy je už osm let.

„Uměleckých škol bylo před rokem 1989 po celém Československu dvacet devět, nyní jich je na čtyři sta. Nechci všechny shazovat, to vůbec. Faktem je, že dnes se studenti rozmělní i tam, kde si leckdo otevře umělecký studijní obor, na který nemá ani vybavení, ani pedagogické zázemí, ale studenti ho mají za kopcem. Turnov je pro mnohé z ruky a to se prodraží,“ říká vystudovaná strojní inženýrka Rulcová, která si zdejší umělce a bohémy, jak je s nadsázkou nazývá, vzala pod ochranné křídlo.

„Své výrobky si musí žáci obhájit před komisí,“ vysvětluje ředitelka turnovské školy Jana Rulcová a ukazuje jeden z nich.

„Své výrobky si musí žáci obhájit před komisí,“ vysvětluje ředitelka turnovské školy Jana Rulcová a ukazuje jeden z nich.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Energicky otvírá dveře v prvním patře budovy, která je celá poseta díly žáků a absolventů školy. Výtvory jsou to někdy až bizarní, jako třeba trůn z mečů nebo pohyblivá chobotnice. Za dveřmi jednoho z ateliérů právě probíhá hodina figurální malby prvního ročníku zlatníků, kterou vede akademický sochař Ondřej Šída. Jedna ze studentek sedí modelem, ostatní se ji snaží zachytit kresbou.

„Náš absolvent musí umět nejen šperk zhotovit, ale znát i správné proporce, křivky a poměry toho, co dělá,“ říká.

Chci pracovat v otcově dílně!

V ateliéru o patro výš trůní na modelovacím stolku model lidské lebky a studenti téhož oboru, ale z vyššího ročníku ji ztvárňují technikou lavírování. To je rozpíjení tuše vodou.

V autorském šperku je nejdůležitější příběh. Dostatečně přesvědčivý, aby zákazníka oslovil.Tereza Volná Vernerová

„Uvažoval jsem i o studiu grafického designu v Jablonci nad Nisou, ale šperkařina zvítězila,“ prozrazuje Marek (16). Netají se tím, že i proto, že předpokládá v tomto oboru nižší konkurenci. Co se týče genderového zastoupení, má pravdu.

Většina studentů oborů, jako je zlatník či brusič kamene, kde je zapotřebí jemné práce rukou, jsou dívky. U rytců už je dílna zaplněna půl na půl a dole v podzemí, kde má škola umělecké kovárny, převažují kluci. Kované šperky, například z damascénské oceli, jsou poměrně žádané.

Na kované šperky se zaměřuje čím dál víc uměleckých kovářů.

Na kované šperky se zaměřuje čím dál víc uměleckých kovářů.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Chci se věnovat uměleckému kovářství a pokračovat v otcově dílně,“ má jasno Vojta (17) z Písku. Z výhně právě vytáhl železnou růži a kleštěmi upravuje její žhavé lístky. Jako on uvažuje více studentů, kteří mají zázemí v rodinné tradici. Je tu ale i dost těch, co chtějí dělat, co je baví a co podle nich má budoucnost.

Jako Irina z Ukrajiny. Už má po maturitě, je jí 23 let, je zlatnicí a do Turnova přijela studovat broušení drahých kamenů, obor, který se jinde v Evropě nevyučuje.

„U nás už jsou jen dva staří mistři, kteří řemeslo ovládají. Jednou je budu moci nahradit,“ myslí si.

„Uplatnění v oboru naši absolventi najdou, pokud chtějí. Ne všichni se věnují volné tvorbě, ale jsou i tací,“ vypráví paní ředitelka, když mi ukazuje, co tvoří studenti. Jejich šperky mají nápad, příběh a není výjimkou, že jsou pohyblivé či variabilní. U maturity musejí svou práci obhájit pečlivě zdokumentovanou a odůvodněnou klausurou, za kterou by se nemusela stydět leckterá vysoká škola. Nejen estetická stránka, ale i poměry, zpracování materiálu, vše musí sedět.

„Studenti jsou vedeni k tomu, aby u práce přemýšleli v řemeslných, technologických i výtvarných souvislostech,“ shrnuje ředitelka Jana Rulcová.

Čeští zlatníci učí egyptské

Když hledala vhodného partnera pro své káhirské studio, projížděla známá návrhářka šperků, Egypťanka Azza Fahmy, celou Evropu. Pátrala po specialistech, kteří by egyptskému klenotnictví pomohli vrátit dávnou slávu. Její výběr padl na turnovskou Špéru. „Nikde jinde se nesetkala s tak bohatým zázemím a odbornou přípravou jako v Turnově,“ tvrdí ředitelka Rulcová a netají se tím, že ji to těší.

A tak se před čtyřmi lety rozběhl projekt Obnova výuky šperkařství v Odborné škole Nasr El Nuba v Egyptě. Naši pedagogové i studenti jezdí do Egypta předávat své zkušenosti a učit místní šperkaře.

„U nás v Evropě přetrvává názor, že Egypt coby kolébka civilizací má výrobu šperků na vysoké úrovni. Zdá se však, že egyptští řemeslníci své umění tak trochu pozapomněli,“ připomíná sedmadvacetiletý pedagog a umělecký kovář Jan Nikedey, který má projekt na starosti.

Příprava studentů turnovské umělecko průmyslové střední školy probíhá pod vedením zkušených pedagogů, nezřídka s akademickým vzděláním.

Příprava studentů turnovské umělecko průmyslové střední školy probíhá pod vedením zkušených pedagogů, nezřídka s akademickým vzděláním.

FOTO: Milan Malíček, Právo

V Egyptě byl už třikrát. „Za zlatnické řemeslo se tu bere montování polotovarů z Číny, kovářství je na úrovni zámečnictví,“ srovnává Jan Nikedey. Turnovskou školu sám absolvoval a po studiu restaurátorství se na ni zase jako pedagog vrátil.

„Zlatnictví a šperkařství tam trochu degradovalo. Rychle, levně, snadno, to se preferuje,“ vzpomíná na svou zkušenost. V obrovském vedru čtyřicet, ale i padesát stupňů ve stínu začaly pod rukama egyptských studentů za dohledu českých pedagogů vznikat první šperky.

„Nejprve se museli naučit trpělivosti,“ upozorňuje Nikedey, „posléze práci podle vlastních návrhů, ne podle přejaté fotky. Píle a odhodlání zájemcům nechyběly. Například tradiční techniku tepání zvládli už za týden v kvalitě, která snesla srovnání s absolventy naší školy. Velký zájem byl o klasickou techniku filigránu, tedy jemnou práci s tenkým drátkem, ale i o zasazování kamene, výrobu obrub nebo o jedinečnou zrnkovou techniku, při které se vybroušený kámen uchytí drobnými zrnky kovu.“ Egyptští zlatníci se už brzy od těch českých také naučí, jak brousit drahé kameny.

Trh se šperky je u nás zatím ještě v plenkách

Kromě šperků tradičních mají své místo na trhu i ty moderní. „Autorský šperk u nás není drahý a cizinci to vědí,“ podotýká Tereza Vernerová Volná, mluvčí umělecké skupiny Unosto a jedna z mála českých kunsthistoriček, které se zaměřují právě na šperk.

Skupina vznikla v květnu 2011 a sdružuje deset šperkařů a designérů, kteří si vytkli za cíl propagovat mladý český šperk v zahraničí. Všichni prošli na UMPRUM ateliérem vynikající české šperkařky Evy Eisler.

„Trh se šperky je u nás v plenkách, a tak tu cizinci mohou nakoupit krásné věci za relativně dobrou cenu. Je to pro ně výhodné, vždyť v Německu a Rakousku jsou ceny desetinásobné. A mít šperk vyrobený nikoli sériově je pro řadu lidí zajímavé.“

Klasické šperkařské techniky se v Egyptě učí tamní zlatníci z dílny módní návrhářky Azzy Fahmy pod vedením turnovských pedagogů.

Klasické šperkařské techniky se v Egyptě učí tamní zlatníci z dílny módní návrhářky Azzy Fahmy pod vedením turnovských pedagogů.

FOTO: archív Jana Nikedeye

FOTO: archív Jana Nikedeye

Podnět k vytvoření skupiny vyšel od Terezy. Uvědomila si, že na školách, kde se šperk učí, vládne tvůrčí duch a studenti mají řadu podnětů. „Soutěže, přehlídky, výstavy. To pak v pracovním životě chybí. Talentovaných lidí je dost a trh na to není připraven. Mnoho z nich pak dělá pořád dokola malé, levné věci nebo snubní prstýnky.“

Aby mohl český šperk růst a vyvíjet se, potřebuje stimuly, a proto se skupina Unosto účastní přehlídek a výstav, kde se české výrobky dostávají do celosvětového kontextu. Jako na prestižní celosvětové přehlídce autorského šperku Schmuck, která se konala koncem února v Mnichově a kam není jednoduché se probojovat, natož tam obstát.

Z českých autorů se jí v minulosti účastnili například: Eva Eisler, Pavel Opočenský, Stanislava Grebeníčková, Kateřina Matěchová, Jana Střílková, Jiří Šibor, Karel Votipka.

„Mladí si musejí jméno teprve vydobýt,“ podotýká mladá kurátorka a dodává: „Ke šperku lze přistupovat dvojím způsobem. Můžete ho brát jako spotřební zboží a pak ho můžete koupit v jakémkoli obchodním řetězci. Anebo k němu přistupujete jako k svébytnému uměleckému dílu. A to je pak lepší si ho nechat vyrobit,“ myslí si.

Umělý kámen, beton, plast

A co je na současném autorském šperku nejdůležitější? „Příběh. Dostatečně přesvědčivý, aby zákazníka oslovil,“ myslí si Tereza Volná Vernerová. Materiál je oproti klasickým a historickým šperkům odlišný.

„Zlato a stříbro jsou už tak mimo, že jejich užití se stává raritou. Naopak se hodně používá umělý kámen nebo beton. Ten se zabarvuje pigmenty a věřte mi, že ten bělošedý vypadá velmi elegantně!“

„Zlato a stříbro se v moderním šperku užívá málo. Zato beton nebo umělý kámen není výjimkou,“ tvrdí kunsthistorička Tereza Volná Vernerová.

„Zlato a stříbro se v moderním šperku užívá málo. Zato beton nebo umělý kámen není výjimkou,“ tvrdí kunsthistorička Tereza Volná Vernerová.

FOTO: archív T. Volné Vernerové

Váha zlata a kamene podle ní určuje hodnotu šperku ve zlatnictví, ale v autorském šperku platí trochu jiná pravidla. „Nápad, čas, použitá technologie,“ vypočítává, jaká to jsou.

„Mnoho lidí se pak diví, že věci z plastu nebo z betonu jsou dražší nežli šperky ve zlatnictví. Není snadné je přesvědčit, aby si je koupili. Umělci, architekti, herci, ti jsou našimi zákazníky nejčastěji. Ale věřím, že vnímání lidí se postupně kultivuje a že si zvyknou nosit i šperky méně tradiční, zato osobité!“