Pětatřicetiletá Zuzana je kus půvabné ženské se srdcem na správném místě - k práci kolem koní musí mít pořádnou páru, ale i velkou dávku citlivosti a lásky.

Když nás seznámila s jedním ze svých současných „pacientů“, čtrnáctiletým Louisem, bylo zřejmé, že pojem týraný kůň je stále aktuální a hranice mezi nemocným a zdravým zvířetem není vždy zřetelná, což přináší značná rizika.

Co má tenhle na pohled krásný kůň za sebou?

Je to plnokrevník, ti jsou senzitivnější, a pokud se ocitnou ve špatných rukou, zanechá to následky. Fyzicky je na tom dobře, ale je hodně poznamenaný psychicky. Za poslední rok měl šest majitelů, šel z ruky do ruky. Někdo na přeprodávání koní nevidí nic špatného a handluje s nimi, používá je jako sportovní nářadí, a když nedosahují určité výkonnosti, okamžitě je vymění. Což není nezákonné. Bohužel ne všichni lidé mají ke koním osobní vztah a chtějí je mít napořád…

Louis se narodil v Rokytnici nad Jizerou, koloval po republice a skončil u Brna. Fungoval jako hobby koník na jízdárnách, ale měl pověst náladového, až nebezpečného koně, který není schopný vlézt do přepravníku. Měl z něj kvůli častým přesunům fobii a byl nenaložitelný. Nakládali ho i dva dny, přitom se často převrátil na lidi z rampy, měl i řadu jezdeckých nehod. Majitelé se ho logicky báli a vytvořil se začarovaný kruh.

Vy se nebojíte?

To víte, že občas ano, ale je to dobře, aspoň si dávám víc pozor. Ovšem nesmím to dát koni najevo. Varovným signálem jsou sklopené uši - znamenají, že je těsně před výpadem. I tak mě občas nějaký pořádně kopne. Pokud je přivázaný na řetězu, musím opravdu použít sílu, aby mi v prvních hodinách a dnech nic neudělal. A pak si s ním dát mravenčí práci.

Osvědčila se nám metoda přirozené komunikace - horsemanship. Jde o systém her, kde se koni vysvětlí, že jste bytost, kterou má respektovat a s důvěrou následovat, že nemusí mít z určitých věcí strach, na některé se znecitliví a na jiné - jezdecké - se naopak zcitliví, aby fungoval na jemné pobídky.

Louis byl ve volném prostoru neovladatelný, trpěl záchvaty paniky, rozletěl se udidlo neudidlo, sedlo nesedlo, i s jezdcem. Což mohlo skončit fatálně.

Na jak dlouho odhadujete jeho léčbu?

Věřím, že do roka by se měl spravit. Zatím je tu dva měsíce, léčení jde pomalu, ale pozorujeme už jisté zklidnění. První kobylka, kterou jsem našla v podobných podmínkách, byla taky plnokrevník a léčba trvala dva roky.

U koně, který je jen hubený, se vybuduje důvěra mnohem rychleji, obvykle mu stačí dát dostatek potravy. Některý se vzpamatuje rychle i s pár šrámy po mlácení. Narušená psychika je nejhorší.

Je radost, když se z nebezpečného týraného koně stane kamarád, kterému lze věřit.

Je radost, když se z nebezpečného týraného koně stane kamarád, kterému lze věřit.

FOTO: archív Zuzany Kazdové

Jste původem holka z vesnice?

Kdepak, pocházím z Prahy, kde jsem vyrostla. Ale odmala jsem byla zvířátková. Mám to asi přes koleno, protože rodiče jsou typičtí lidé z města, zato babička s dědou hospodařili kousek od Kladna a děda navíc sloužil u jezdectva. Já seděla na poníkovi ještě dřív, než jsem uměla chodit. A od dvanácti jsem začala jezdit v oddílu na opravdových koních, jako hobby, ne závodně.

Svoji profesi jsem ale s koňmi dlouho nespojovala, po nápadech, že se stanu popelářkou nebo budu řídit noční tramvaj, se ustálilo přání učit v mateřské školce. Bavila mě práce s dětmi. Když jsem však zjistila, že většina studentů končí v kanceláři, přešla jsem na grafickou školu - obor fotografie a pak na FAMU.

To zní jako z jiné „opery“!?

Možná. Ale já si vždycky přála žít na venkově, mám to obráceně než většina ostatních: ráda jezdím do města za kulturou nebo za přáteli, jenže tam nevydržím dlouho. Takže už během FAMU jsme se stěhovali…

A nastala vysněná idyla?

Úplná idylka to nebyla, měla jsem už dvě dcery. První se mi narodila ještě před osmnáctými narozeninami a druhá po šesti letech, na vysoké. Chtěla jsem mít děti buď hodně brzo, nebo hodně pozdě.

Přes komplikovanost tehdejší situace jsem ráda, jak to dopadlo. Moje maminka mě měla pro změnu až ve čtyřiceti - a spoustu aktivit, které si užívám s dcerami, se mnou nemohla dělat. Pan ředitel mi naštěstí umožnil individuální plán. Je zajímavé, že u žen jsem se setkávala se dvěma reakcemi: některé mi hrozně fandily, druhé mi házely klacky pod nohy.

Partner byl z oboru?

Je to složitější - každá dcera má svého tatínka. První byl z oboru, ale bohužel nám to nevydrželo. Tyhle časné vztahy málokdy přežijí, i když mám kamarády, kterým se povedly. Je to spíš o charakteru, o štěstí…

Otec druhé dcery dělal výškové práce a lezl po horách. Právě s ním jsem odešla z města do kraje, kde jsou skály - následovala jsem ho jako správná manželka do Podještědí. Jenže on odešel pouze jednou nohou a nakonec zůstal v Praze. Měl idealistické představy, já se točila kolem dětí. Přesto jsem dlouho věřila, že se mi podaří rodinu udržet.

To jste vážně neměla jednoduché…

Co vás nezabije, to vás posílí. Před šesti lety jsem přesídlila sem na Jihlavsko. Takže mám za sebou „tour de republica“, trochu jako Louis. Starší Magdaléna studuje jazykové gymnázium, v lednu oslavila osmnáctiny, což byl hezký pocit - šly jsme spolu jako dvě dospělé ženské na víno.

Mladší Bára chodí na základku. Jsem tu konečně šťastná. Je vtipné, že domek, ve kterém bydlíme, vlastnili dřív nějací Kazdovi, takže jsem pátrala, jestli tu nemám náhodou nějaký kořínek. Nemám, ale našla jsem se jinak.

Dcera Bára

FOTO: archív Zuzany Kazdové

Začala jste chovat koně?

Koně chovám už sedmnáct let, můj první koník, kterého mám od hříběte, se jmenuje Nikolas a dělám si legraci, že má modrou krev, protože je z rodu Kinských, a tudíž na výši. Nejdřív jsem ho měla ustájeného v Praze a posléze cestoval se mnou. No a každému koňákovi občas přijde do cesty nějaký zanedbaný nebo týraný případ.

Osobně jsem poznala hodně lidí, kteří se takového koníka ujali, vypiplali ho a stal se jejich miláčkem. My jsme s kamarádkou začínaly podobně: nechaly jsme si každá po jednom uzdraveném oblíbenci.

A vznikla myšlenka založit koňskou záchytku?

Často jsme si říkaly, že by bylo fajn vymyslet systém, jak pomáhat koním v širším měřítku, protože si nelze všechny nechat. Tak vznikla před šesti lety naše záchytka, kde se snažíme dát koně dohromady po všech stránkách. A pak jim hledat přes internet nové domovy. Každý nejdřív s kolegyní Petrou Fialovou omrkneme na vlastní oči, aby koník nešel z bláta do louže, lidi do telefonu naslibují cokoliv.

Ovšem někteří naši důchodci, kterým je kolem pětadvaceti, jsou už v podstatě neumístitelní. Každý případ je jiný, stále se učím a připadám si jako pokročilý začátečník.

Kde jste vlastně získala odborné „koňské“ vzdělání?

V Česku se o horsemanshipu dlouho moc nevědělo, přišel z Ameriky, kde existuje dlouhá tradice, kovbojové… Když se začaly pořádat první semináře se zahraničními lektory, jednoduše jsem se přihlásila. Dnes funguje v republice asi pět výborných trenérů přirozené komunikace, což je zcela nedostačující počet na množství koní, kterých je kolem 85 tisíc a stále přibývají.

Dcera Magdaléna

Dcera Magdaléna

FOTO: archív Zuzany Kazdové

Jak vypadá váš běžný den?

Jak kdy. Učím na ZUŠ v Jihlavě výtvarku a k tomu fotím, zařídila jsem si doma ateliér. Letos chodím do práce jen na půl úvazku, takže stíhám být víc u koní, máme výběh sloužící jako karanténa pro nově příchozí a několik pastvin v Úhořilce a okolí.

Takže dělám, co je potřeba. Starám se o naše nemocné, zároveň prověřuji a objíždím další koníky. Pořádáme i benefiční akce pro veřejnost, spolupracujeme s dětskými domovy a nabízíme hippoterapii. Taky pořádáme ve školách a knihovnách besedy o vztahu k přírodě. Daly jsme si s Petrou závazek, že nakazíme co nejvíc dětí z nejmladší generace, aby vnímaly zvířata jako živé bytosti. A snažím se aspoň obden chvilku projet.

Lišily se hodně od reality vaše představy o chodu stanice?

Určitě. Jsme pořád jediná záchytka v republice, existuje sice několik útulků, ale jsou přeplněné a občas kontroverzní - mají se zachráněnými koňmi různé komerční aktivity.

Nechceme být útulek i proto, že bychom v řadě věcí záviseli na rozhodnutí krajské veterinární správy. A pokud by majitel žádal koně soudně zpátky, museli bychom mu ho vrátit. Dostaneme ho odněkud z tmavého chlíva z řetězu, nakrmíme ho, vyléčíme - a vrátíme zpátky? To postrádá logiku. Snažíme se koníky spíš od majitelů vykoupit.

Tipy na ohrožené koně vám dávají veterináři?

Občas nás upozorní veterinář a stále častěji nám volají cizí lidi. Zatím jsme zachránili přes padesát zvířat. Pracujeme tu všichni jako dobrovolníci a máme zájem na tom, aby léčba uspěla co nejdřív. Rozlišujeme různé stupně týrání, ve fyzické oblasti jsou výstižné pojmy radiátor, žebřiňák…Nejčastější je ale kombinace s narušenou psychikou.

Z bezpečnostních důvodů lehce prověřujeme zájemce o návštěvu u nás, už se tu objevili handlíři nebo nám přijel vyhrožovat bývalý majitel a bylo to velmi nepříjemné.

Zuzana Kazdová

Zuzana Kazdová

FOTO: archív Zuzany Kazdové

Jakých chyb se majitelé dopouštějí?

Většinou si pořídí koně bez hlubších vědomostí. Dcerka si přeje jezdit a movitější rodiče jí ho koupí jako hračku. Jenže bývá rychle zkažený. Když zkazíte psa, je to taky špatně, ovšem kůň vážící šest set kilo může být fakt nebezpečný a během pár vteřin může zabít. Zvlášť pokud je mladý, na takovém by měli jezdit zkušení jezdci, pro děti jsou naopak vhodní starší koně.

Další model je, že majitelé mají koně rádi, ale chybějí jim prostředky nebo síla na jeho provoz. První varovné příznaky často přehlížejí a hledají pomoc až ve chvíli, kdy je to už neúnosné - kůň je agresívní, vychrtlý, nebezpečný. A stává se nechtěným. Byli jsme třeba u čtyřletého hřebce, který žil rok zatlučený v boudě, protože se ho majitelé báli.

Jednou za čas se vylámal ven a způsobil hrozné škody ve stájích i v lese, odchytávali ho hasiči. Nepochopitelné. Přece pokud něco neumím, nemůžu nebo nevím, není ostuda se poradit, požádat o pomoc.

Zmínila jste, že zachraňujete koně i před jatkami…

Nedávno jsme měli dva huculy z Vysočiny, kteří přežívali dva roky přivázaní na řetězu a krmení jim házeli okýnkem. Starý majitel zemřel a vdova se jich bála, protože jak byli frustrovaní, kousali a kopali kolem sebe. Sousedi se na to nemohli dívat, tak nás zavolali. Jenže vzdálení příbuzní nám koně dlouho nechtěli svěřit a uvažovali o prodeji na jatka.

Další případ jsme řešili před rokem, šlo o čtyřleté kobylky z komerční dostihové stáje, které neběhaly dost rychle, a jen proto měly skončit na jatkách v Rakousku nebo Polsku. Majiteli to přišlo jednodušší, než aby pro ně hledal jiné umístění. Přitom šlo o hrozně hodné kobylky, ideální k rekreaci. Jednu jsme udali do týdne a druhou brzy potom.

Zuzana v ZUŠ se svými žáčky a jejich výtvory.

Zuzana v ZUŠ se svými žáčky a jejich výtvory

FOTO: archív Zuzany Kazdové

Četla jsem, že se u koní osvědčila i léčba energií reiki?

Ano, tu používala paní doktorka Nyklová. Jako občanské sdružení v případě potřeby spolupracujeme s veterináři, fyzioterapeuty, používáme Dornovu metodu, Bachovy esence, homeopatii a právě i reiki. Tuhle nás kdosi kritizoval na internetu, že za jeho peníze kupujeme homeopatika, ale žádné neposlal a chtěl jen brojit proti této metodě.

Zvířata jsou přitom na alternativní postupy skvělý senzor, protože u nich neexistuje placebo - buď zaberou, nebo ne. A zabírají. Nejedeme v tom sami, i známé dostihové stáje, třeba u Pepíka Váni, si tak pomáhají.

Kdo pomáhá vám? Žije koňmi i vaše rodina?

Holky to baví, dřív dost pomáhaly, jenže dnes mají své povinnosti. Nový partner je z úplně jiného oboru, ale podporuje mě. Na koni jezdí, holky taky - věnují se jako já přirozené komunikaci, jsou moc šikovné. A dokážou pomoct i doma, jsou zvyklé, že žiju rychle, operativně a akčně. Musím je moc pochválit!

Vyšetříte si čas jen na sebe?

Nepravidelně. Občas nějaká kultura, knížky, kolo, plavání… Baví mě spousta věcí. Zjišťuji, že čím déle jsem z Prahy, tím méně se mi tam chce. Zato mě láká cestování, moc jsem zatím nestihla. Lidi se mě ptají, jak všechno zvládám. Někdy mi taky dochází energie a říkám si, že se na záchytku vykašlu, ale pak přijde další případ, vidím, jak se zubožený koník zlepšuje. To je nejlepší dobíječka a hnací motor. A to, že nám spousta lidí fandí.

S kolegyní Petrou Fialovou na poslední akci, kde se vybralo 13 tisíc korun - zaplatí z nich opravu auta tahače a zbude i na seno.

S kolegyní Petrou Fialovou na poslední akci, kde se vybralo 13 tisíc korun - zaplatí z nich opravu auta tahače a zbude i na seno.

FOTO: archív Zuzany Kazdové

Co poradíte rodičům, jejichž dítě si zamiluje koně jako kdysi vy?

Určitě by s ním měli nejdřív chodit do nějakého jezdeckého centra, pokud možno na osobní doporučení, kde si osvojí aspoň základy péče o koně. Ne jít rovnou do jízdárny, kde přivedou osedlaného naužděného koně, posadí na něj dítě bez přilby a pošlou do krajiny. To je špatně.

Po určité době je možné pořídit si koně vlastního, ovšem je nutný dozor zkušené osoby, která ho dál povede a bude nad ním držet ochrannou ruku. Vztah ke koním je o celoživotním sběru zkušeností.

Osobně kladu důraz i na dobré ustájení, nejlépe pastevní, kůň má dostatek prostoru, aby vybil přebytečnou energii, a je ve stádu, kde funguje určitá hierarchie, což ho srovná. Lze tak předejít mnoha problémům plynoucím z izolace.

Dovedete si představit svůj život bez koní?

Určitě ne. Kůň je ideální parťák. S koněm, teď myslím zdravým a pohodovým, zažijete skvělý relax, vyčistíte si hlavu. Je to inteligentní tvor a jízda na jeho hřbetu představuje velmi příjemný pohyb, navíc se díváte na krajinu úplně jinak…

Snažíme se propagovat bezudidlové ježdění bez sedla, jen na provazové ohlávce. Samozřejmě i já občas spadnu, stačí, když koně vyleká nějaký zvuk. Existuje pořekadlo: Kdo nepadá, nejezdí. Naštěstí mám asi nad sebou anděla strážného.