Když jsme si domlouvali rozhovor, zastihla jsem vás na druhém konci republiky. Jsou místa, kam s divadlem jezdíte obzvlášť rád?

Na mém povolání herce, které je svým způsobem kočovné, je úžasné to, že jsem za pětačtyřicet let poznal snad všechna větší města v republice a taky spoustu lidí. Na některé z nich se už vyloženě těšíme. Jezdíme do stejného hotelu, kde mám skoro vždycky stejný pokoj, takže už vím, do čeho jdu, že třeba v Ostravě na nás bude čekat pořadatelka Maruška Beránková, která nás zvala i v době, kdy jsme byli skoro zakázaní, když jsme s Láďou Smoljakem podepsali Několik vět.

Další známou štací je Třebíč, kde se setkáváme s Ivankou Řídkou a po představení se zajdeme poveselit k Rosťovi Komendovi do hospody. V Janských Lázních jsou zase manželé Cejnarovi, kteří mají církevní penzión, kde trávíme celý týden.

Podobné to máme v Jeseníkách, tam zase jezdíme k manželům Kozákovým do Velkých Losin. Tohle byl jenom vzorek těch, se kterými se na sebe vzájemně těšíme.

A těšíte se i zpátky domů?

Máme zásadu, že čtyři dny a dost, protože pátý den už se nám stýská po domově. Ale ne proto, že bychom se nesnesli. V souboru není nikdo, koho bych neměl rád. Jenže ať je lůžko v hotelu sebelepší, když přijedete domů, řeknete: „Ahoj postýlko, jsem rád, že jsme zase spolu.“

Máte nějaké zájezdové rituály?

Když jedeme po dálnici D1, zastavíme u jednoho motorestu na francouzské brambory. Proč si je nedat, když je tam tak dobře dělají? V hotelu jsem zvyklý na skromnou snídani. Vezmu si hodně čaje, kterým zapíjím prášky, k tomu chleba s máslem, sýr a třeba marmeládu.

Málokdy si dám vajíčka a už vůbec ne šunku nebo párek. Maso si schovávám na oběd.

V poslední hře z repertoáru Divadla Járy Cimrmana s názvem České nebe, která měla premiéru v říjnu 2008, vystupuje Zdeněk Svěrák v roli Jana Amose Komenského.

V poslední hře z repertoáru Divadla Járy Cimrmana s názvem České nebe, která měla premiéru v říjnu 2008, vystupuje Zdeněk Svěrák v roli Jana Amose Komenského.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jaké vysvětlení máte pro svou štíhlou linii?

Nejsem z těch, kteří po večerech plení lednici. Bílý sex nepěstuju. Nesmím ztloustnout, protože mám sedmnáct kostýmů a všechny by se musely přešívat. Když si obléknu kalhoty a zjistím, že už to šponuje, tak si řeknu: Pozor, hochu, musíš nějaké kilo shodit. Moje váha se pohybuje mezi 85 a 87 kilogramy.

Co na zájezdech kromě představení podnikáte?

Chodím na procházky, což je teď jediný sport, který vykonávám. Loni to bylo se sněhem špatné, takže jsem nemohl uskutečnit svou tradiční cestu, kdy se v Krkonoších nechám vyvézt lanovkou na Černou horu a pak na běžkách sjedu na chatu Mír, kde mi manželé Šulcovi dají oběd a já jim za to věnuju třeba cédéčko.

Vy se musíte skoro všude cítit jako doma.

Všude ne, ale je příjemné, že se ke mně většinou lidi chovají jako ke známému, se kterým zažili něco veselého. Je to nejspíš tím, že vystupuju skoro výhradně v komediích a v divadle taky děláme veselo, takže v očích lidí nejčastěji vidím: To je ten pán, se kterým byla legrace. A když mě někde potkají, pokaždé jsou mile překvapeni, že se vyskytuju zrovna tam, kde oni, dokonce i v Praze.

Tuhle jsem byl na procházce na Strahově a proti mně jde fousatý chlap. Zastaví se a prohlásí: Ne! Jste to vy?! Povídám: No, asi jo. Vypráví, jak mi fandí a obdivuje mě, tak mu poděkuju a ujistím ho, že se budu snažit, abych ho nezklamal. Když se rozloučíme, ještě se otočí a zavolá na mě: Jste Čech? Říkám: No samozřejmě. A on: Vladimír? (smích) 

FOTO: Petr Hloušek, Právo

To se vám ale asi často nestává… Jsou chvíle, kdy si, třeba zrovna při cestování, uvědomujete svých osm křížků?

Ten sudí nahoře na mně zkouší, co jsem ještě neměl. Třeba si řekne: Ještě nikdy neměl vyhřezlou plotýnku, tak zkusíme, jestli to vydrží. (smích) Takhle jsem prožil minulé jaro a musel jsem s tím na jeviště. V Litomyšli jsem byl dopoledne na kapačkách a večer, až bolest trochu povolila, jsem hrál.

Takhle to bylo den co den, ale překonalo se to, akorát jsem se na jevišti pohyboval opatrněji. Třeba v Hospodě Na Mýtince, kde lezu na pařez, jsem radši zůstal na podlaze. Měl jsem radost, že diváci nic nepoznali.

Pak mi ten nejvyšší rozhodčí nasadil na levou nohu ostruhu. Měl jsem pocit, že mám v botě hřebík. Na chalupě mi chiropraktik pan Vinci Lászlo poradil, ať natrhám vratič, žlutou bylinu, co roste na smetištích a v příkopech, a udělám z ní odvar, do kterého mám namáčet nohu večer co večer, že to za měsíc přejde. Pak jsem šel do nemocnice, kde mi řekli, že ostruha je druhotný projev vyhřeznuté plotýnky, a dali mi vložky do bot. Teď ale nevím, jestli to vyléčila bylina nebo vložky.

Měl jste kliku, že vám takové neduhy nenadělil rovnou k osmdesátinám.

Nevím, co na mě bude zkoušet dál, ale zatím se cítím fajn. V tomhle věku si uvědomujete, že už jste ojetina, jenže jakmile to nejhorší přejde, tak si poskočíte, protože se na osmdesát necítíte. Naordinoval jsem si, že se budu radovat, protože je blbost, abych já, který se obracel nahoru a říkal, nech mě tady ještě nějaký čas, si stěžoval, kolik mi je.

Komu ze svých předků vděčíte za tak výbornou kondici?

Maminka se vždycky pyšnila, když jí někdo hádal o pár let méně. Tehdy mi to bylo k smíchu, ale teď se z toho taky raduju. Mám velké štěstí, že dělám práci, která mě těší tak moc, až si ani neuvědomuju, že je to práce. Namouduši se na každé představení těším. Čím dál víc, jak se blíží konec.

Jaroslav Weigel, Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a Jan Hraběta v divadelní šatně před představením Vyšetřování ztráty třídní knihy. V červnu to bude šest let, co zemřel jejich kolega Ladislav Smoljak.

Jaroslav Weigel, Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a Jan Hraběta v divadelní šatně před představením Vyšetřování ztráty třídní knihy. V červnu to bude šest let, co zemřel jejich kolega Ladislav Smoljak.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Samotné štěstí ale nestačí, ne?

Písnička Život je jen náhoda je pravdivá, protože zásadní okamžiky v mém životě se staly díky sérii náhod. Kdybych neudělal přijímačky na Vysokou školu pedagogickou, měl bych úplně jiný osud. Nesetkal bych se se svou ženou ani s Miloněm Čepelkou, který mi později, když jsem učil v Žatci, zavolal, jestli nechci jít pracovat do rozhlasu, kde jsem se seznámil s Jiřím Šebánkem, kterého napadlo založit Divadlo Járy Cimrmana.

Nebýt studií, nepotkal bych se ani s Láďou Smoljakem. Taková maličkost ovlivnila zřetězení dalších událostí, které mě přivedly k milované práci. Společné psaní s Láďou Smoljakem bylo taky šťastné shledání dvou lidí, kteří mají stejný smysl pro humor, ale jinak jsou úplně odlišní. Proto naše souhra nezpůsobovala součet, ale násobek.

Neříkejte, že prací se jenom bavíte?

Ne, ale řekl bych, že jsem pilný. Když jsme s Miloněm po srpnu 1968 opustili rozhlas a octli se na volné noze, vyděsil jsem se, jestli uživím rodinu. Založil jsem si účetní knihu, kam jsem si zapisoval každičký honorář. Za měsíc jsem to sečetl, jestli jsem dobrý živitel. Úzkost mě vedla k větší pilnosti. Psal jsem texty i pod cizími jmény, začal spolupracovat s televizí, naše divadlo hrálo čím dál víc, až jsme to dotáhli na rekordních 33 představení v měsíci.

Po Láďově odchodu se našli lidi, kteří tvrdili, že je čas to zapíchnout, ale to může říct jenom někdo, kdo neví, že divadelní kolektiv je vaše druhá rodina. Navíc naše hry jsou živé, jejich doba ještě neskončila a po celé republice mají své příznivce, kteří jsou vděční, že přijedeme. My nebudeme psát nové, ale patnáct kusů, které máme, budeme hrát, dokud lidi budou chodit. Nebo, jak začal říkat Petr Brukner, dokud budeme chodit my.

Film Nejistá sezóna z konce 80. let nepatří mezi typické komedie z pera Smoljaka a Svěráka, ačkoli obsahuje řadu úryvků z cimrmanovských her.

Film Nejistá sezóna z konce 80. let nepatří mezi typické komedie z pera Smoljaka a Svěráka, ačkoli obsahuje řadu úryvků z cimrmanovských her.

FOTO: ČTK

Jak vypadají vaše večery, když nehrajete?

Většinou mám nějakou práci na mailech, což je prokletí. Myslel jsem si, jak to usnadní život, že nebudu muset psát dopisy, ale těch nebylo zdaleka tolik, co je teď mailů. Většinou odpovídám na pozvánky, proč se nemůžu zúčastnit: Jsem kůň, který má naloženo, jako když byl mladý, pořád tu káru musí táhnout a další náklad už neutáhne. Dokonce jsem si založil složku, která se jmenuje Dopisy, na které zkusím neodpovědět, a už je dost tlustá. Je to zkrátka přesila a málokdo pochopí, že to nedělám z domýšlivosti.

Netvořím na noc, protože to mě rozvibruje a pak nespím. Zvlášť písňové texty jsou hrozné. Celou noc hledáte rým a nemůžete se toho zbavit jinak než práškem. Takže povídky nebo texty píšu jenom přes den.

Říká se, že na noc by se nemělo cvičit.

Cvičím čtvrt hodiny ráno. Mám sestavu od profesora Pavla Koláře, která vás naučí, aby páteř nenesla veškerou zátěž. Cílem je zpevnit pánevní krunýř, aby tělo držely i svaly. Kolikrát se ale štítím cvičit na hotelových kobercích, takže to ošidím. Manželka mě přemlouvá, ať se s ní začnu věnovat chůzi s holemi (nordic walking - pozn. red.), ale já chci ještě počkat.

Zatím jsem v dobré chodecké kondici a moje trasa má odměnu. Chodím přes Ladronku na Strahov, odkud se dá z jednoho místa za dobré viditelnosti zahlédnout hora Říp. Jdu nahoru a nevím: bude bochánek, nebo nebude? Většinou není, ale když se to povede, pořád je to pro mě zážitek.

Spolupráce syna režiséra a otce scenáristy byla v případě filmu Kolja před dvaceti lety oceněna Oscarem.

Spolupráce syna režiséra a otce scenáristy byla v případě filmu Kolja před dvaceti lety oceněna Oscarem.

FOTO: ČTK

Jak vás zdravotní trable, když přijdou, limitují při kutilství, které máte rád?

Myslím si, že na plotýnku jsem si zadělal zrovna v době, když jsme opravovali chalupu a stavěli náš řadový domek v Praze. Tehdy byly padesátikilové pytle cementu. Když je neustále zvedáte a nakládáte do kufru auta, pohyb, než pytel dostanete na prsa, to je mor na páteř.

V té době jste už na to mohl mít lidi, ne?

Tehdy byla o zedníky nouze, a co člověk mohl, udělal sám. Když jsem sehnal zedníka, byl jsem jeho přidavač, ten, kdo obsluhoval míchačku. Když jsem zjistil, že už umím i nahazovat, pustil jsem se do toho sám a s chutí. Teď si dopřávám jenom práce pro fajnšmekry. Když nám třeba na chalupě něco oprýská, tak to naštukuju a krásně stočím a nabílím.

Když jsme u té chalupy, předpokládám, že právě tam jste oslavoval.

Máte pravdu, s jednou rodinou jsme to oslavili o Velikonocích na chalupě a s druhou, tou divadelní, v divadle. Nejvýznamnější ale byl 28. březen, den, kdy jsem se narodil a na kdy Honza přichystal obnovenou premiéru filmu Obecná škola, který dal zrekonstruovat. Bylo to nádherná podívaná. Film běžel současně v různých kinech u nás, ale i třeba v Londýně, Chicagu na Islandu nebo v Mongolsku.

K 25. výročí spolupráce táty a syna chystáme i nultý díl Obecné školy s názvem Po strništi bos o mém dětství za protektorátu. Udělat takový film, aby byl taky pěkný, není lehký úkol. Honza, který psal scénář, můj původní text trochu přeoral. Nechal jsem to na něm, protože mně se těžko mění vzpomínky na dětství, a zároveň vím, že úpravy byly nutné. Divák totiž nechce to, co bylo, ale dobrý filmový příběh.

S manželkou Boženou, s níž má děti Hanu a Jana, se potkali už na vysoké škole, kde studovali učitelství.

S manželkou Boženou, s níž má děti Hanu a Jana, se potkali už na vysoké škole, kde studovali učitelství.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Našla už se pro vás role?

Abych se ve filmu objevil, mohli bychom učitelku nahradit ředitelem školy, který přijde do třídy. Při osvobození, kdy vítáme Rudou armádu, budu v sokolském vycházkovém stejnokroji a to bude slušivá věc.

Už si povídáte se svým dvouletým pravnoučkem, Honzovým vnukem?

Jo, jo. U žádného vnoučete jsem nezažil, aby si myslelo, že se jmenuje Ty. Na fotkách jsem mu ukazoval: „Tohle je děda, tohle maminka a tady jsi ty.“ Když jsme s manželkou jednou odjížděli autem, smutně stál opodál a povídal: Ty nepojede? Teď už ho to přešlo a ví, že je Matěj. Říká mi: Dědo Zdeňku, chci si hrát s tím velkým autem. 

Pokud vím, vždycky jste šoféroval rád. Platí to i dneska?

Je to jedna z mých rozkoší, a proto se nenechám na zájezdy vozit. Ale jelikož jsem si vědom toho, že sil ubývá, tak vždycky jedeme v takové sestavě, aby mě někdo mohl vystřídat. Mám s sebou většinou Geňu Rumlenu, který při návratu z Ostravy, což je opravdu dálka, druhou půlku cesty dojede. Zařízení, jež mi při koupi auta nabídli jako doplňkovou výbavu, pozná, když jsem unavený. Najednou začne pískat a napíše: Byly u vás rozpoznány známky únavy.

Dostal jste se jako řidič do nějaké šlamastyky?

Několikrát jsem měl namále, ale ne vlastní vinou. Vyrazili jsme třeba na zájezd do Tanvaldu a na mladoboleslavské dálnici jel proti mně, když jsem předjížděl, náklaďák, který si spletl směr. Strhl jsem to na poslední chvíli ke krajnici a hned jsme volali 112. Pak se nám ozvali naši muzikanti, kteří jeli za námi, že se stala smrtelná nehoda, že přijedou pozdě. Chlap v náklaďáku zabil dva lidi. Ještě dlouho jsem měl tu situaci před očima pokaždé, když jsem v noci usínal.

Nemohl se dočkat, až si s pravnukem začne povídat. „Říká mi: dědo Zdeňku.“

Nemohl se dočkat, až si s pravnukem začne povídat. „Říká mi dědo Zdeňku.“

FOTO: Marek Šimon

Litujete, že jste v životě nestihl něco, co už teď nedoženete?

Ve věku gymnazisty jsem snil o tom, že budu psát povídky jako Karel Čapek nebo Jan Neruda, a k tomu jsem směřoval. Obesílal jsem časopisy a oni mi to všechno vraceli. Později jsem se stal rozhlasovým redaktorem a začal jsem hrát divadlo, i když jsem si myslel, že pro to vůbec nemám předpoklady. Vždyť jsem byl trémista, který na stupínku říkal básničku s knedlíkem v krku.

Postupně jsem se dostával do dalších oblastí, ve kterých jsem původně ani být nechtěl, a teprve na stará kolena, když jsem to všechno absolvoval, jsem se dopracoval k prvotnímu snu psát povídky. Měl jsem radost, že se jich tolik prodalo, takže oklikou se mi všechno splnilo.

Mezi aktivity, které vás také naplňují, ale nemáte na ně čas, patří besedy se studenty.

Musím je bohužel odmítat, ačkoli vím, že přicházím o hodně, protože když je výjimečně udělám, bývá to pěkné. Jako před časem v Písku, odkud mi ředitel školy Pavel Sekyrka napsal v době, kdy jsem byl v krizi po volbě prezidenta. Vydal jsem se tehdy ze vší síly a měl jsem depku. V dopise mě podpořil a zeptal se, jestli bych k nim nepřijel. Udělal jsem výjimku a opravdu mi to pomohlo.

Proč si neřeknete, že politiku přestanete sledovat, abyste se už nerozčiloval?

Vidím tam i lidi, kteří si podle mě vedou dobře. Myslím si, že máme dobrého premiéra. V téhle situaci to má hrozně těžké a dělá, co může a umí. Na druhé straně se mi zvedá žaludek z reakcí hlupáků, kteří na internetu můžou anonymně všechnu svou žluč vyzvracet a kohokoli urážet.

Našel jste za svůj dlouhý život recept na to, jak vycházet s lidmi, abyste měl z toho dobrý pocit?

Výtky, že náš humor je příliš laskavý, beru jako pochvalu. Laskavosti je mezi námi málo. A chválou taky zbytečně šetříme. Myslím si, že když člověk může někoho pochválit, má to udělat, jako třeba učitel. Jeho úkolem je vyhledávat ve třídě i mezi nejhoršími, jestli v nich není něco, co by si chválu zasloužilo, což je daleko účinnější než trestat. Zároveň jsem se musel naučit být ve chvílích, kdy to jinak nejde, nekompromisní.