Příběh č. 1: „Mám desetiletého syna, se školou není problém, chodí do tří kroužků, navštěvuje knihovnu, ale jinak svůj veškerý volný čas tráví s tabletem v ruce. Hraje nějakou hru, kde sbírá houbičky, které si dokonce dobíjí za své ušetřené peníze. Mně to přijde nesmyslné, takhle utrácet své úspory. A mám z toho zlý pocit, je to, jako by hrál automaty.“

Příběh č. 2: „Moje neteř (tři roky) se už odmala nenají jinak než s mobilem nebo tabletem v ruce. Jakmile má jíst oběd, řve, že nebude papat. Jediný donucovací prostředek k tomu, aby něco snědla, je ten, že před ni dají mobil nebo tablet s pohádkou a ona, když ho má, tak otvírá pusu a jí.“

Příběh č. 3: „Mám čtrnáctiletého syna, chodí na víceleté gymnázium a jeho jediným koníčkem je počítač. Tráví na něm asi pět hodin denně. Snažila jsem se ho nadchnout pro sport, ale neúspěšně.“

Na tyhle a další příspěvky diváků reagoval Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl v Praze, když byl hostem televizního pořadu Sama doma. I z vlastní zkušenosti psychologa a terapeuta potvrzuje, že k závislostem, jako jsou drogy či alkohol, přibyla i jedna řekněme moderní.

„Zhruba před čtyřmi lety se začaly víc objevovat závislosti na mobilech a tabletech s prudkým rozvojem her na těchto zařízeních,“ zaznamenal. Přes mobil se navíc uživatelé snadno dostanou třeba na Facebook, což je podle něj důvod, proč s ním mladí tráví tolik času. „Jsou vlastně závislí na sociálních sítích a využívají k tomu telefon. Od počítače dřív nebo později musí odejít, ale mobil si berou i na záchod.“

Na tábor bez mobilu

Silvie Šeděnková z Ostravy je jednatelkou dětského tábora A je to. Organizuje ho přibližně deset let a pamatuje si, že první dva roky si účastníci mohli brát mobily bez omezení. Podle toho to taky vypadalo. „Děsivě,“ vzpomíná na dobu, kdy přitom nebyli naši potomci k elektronice připoutáni tak jako dnes.

Fakt, že mobily je odváděly od programu, byl až tím druhým důvodem, který ji s kolegy přiměl je na táboře nepovolit. Na vině byly stesk a pláč. „Především ty menší děti často volaly domů, mamince tvrdily, jak je jim krásně, jak je to super, a pak hodinu brečely. Nebo naopak brečely do telefonu, zaklaply ho, vyběhly ven a byly úplně v pohodě. Jiné zase brečely proto, že jim maminka nezavolá.“

Vedoucí samozřejmě nezakazují rodičům být s dětmi v kontaktu, ale mobil je v tomhle ohledu spíš na škodu. „Zavedli jsme webové stránky, kde zveřejňujeme každý den fotky z tábora. Rodiče můžou dětem nechat vzkaz v diskusi, my ji každý den vytiskneme a vyvěsíme na nástěnku, kde si ji přečtou.“

Táborů se zákazem elektronických hraček přibývá. Kde jinde je na chvíli odložit, než právě tady? Ilustrační foto.

Táborů se zákazem elektronických hraček přibývá. Kde jinde je na chvíli odložit než právě tady? Ilustrační foto.

FOTO: Jaroslav Švehla, Právo

Mobil však dovedl překážet i jindy. Občas byla na programu neplánovaná „bojovka“ v lese, když ho tam nějaký chlapec nebo dívka ztratili. A zkazit dokázal i táborovou hru, zvlášť když se odehrávala v tematickém duchu. „Není moc příjemné, když přijíždí král a královna a do toho někomu zazvoní telefon…“

Rodiče omezení poměrně brzy přijali. A zvyknout si musely i děti. „Raději společně posíláme dopisy a pohledy,“ říká Silvie Šeděnková. „Píšeme je s dětmi, aby si taky zkusily něco jiného. Ony totiž dneska ani neumějí vypsat obálku, protože se s tím nemají možnost běžně setkat.“

Novinka? Jak se to vezme

Na klinice adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze funguje od poloviny předloňského roku ambulance pro děti a dorost. Věnují se tu léčbě rozličných závislostí a mezi ty takzvané nelátkové, kam patří třeba patologické hráčství, se dere i jedna nová – nezvládání užívání informačních technologií.

Závislý není ten, kdo hraje pravidelně a hodně, ale když nejí, nespí, nechodí do školy, krade peníze rodičům.Jan Kulhánek, psycholog

Ačkoli nová… Pro přednostu kliniky Michala Miovského to taková novinka a překvapení není. Ve chvíli, kdy jsou elektronické pomůcky natolik rozšířené a dostupné, je podle něj přirozené, že se objeví obavy, co to přinese. S oficiálním zaškatulkováním mezi poruchy a onemocnění je sice opatrný, avšak to neznamená, že se s tímhle problémem na něj rodiče neobracejí.

Kolik dětí a mladistvých se s tím celkově potýká, odhaduje i kvůli dosud nejasným kritériím jen obecně: „Lze říci, že riziková skupina je tvořena přibližně osmi až dvanácti procenty mladých lidí.“ V nové ambulanci tvoří takové děti čtvrtinu klientů, proto pro ně vznikl samostatný program. Jak vlastně terapie probíhá?

„Má podobnou strukturu i obsah jako u klasických závislostí. Hodně psychoterapie, hodně edukace a nácviku, někdy je potřeba režimová léčba, někdy léky. Někdy všechno. Často se objevují doprovodné problémy a někdy jsou právě příčinou nezvládání technologií. Úzkosti, deprese nebo sociální fobie mohou být komplikacemi a rizikovými faktory. Dítě, které něco nedostává v realitě, si to prostě najde v té virtuální,“ vysvětluje přednosta kliniky a dodává, že se to shoduje s tím, co jeho obor řeší třeba u alkoholu nebo drog.

Místo konkrétního případu se raději svěří s tím, co ho osobně frustruje a stojí hodně sebezapírání: „Někdy se stává, že k nám přijde dítě, které je více normální než jeho rodič, avšak jako problém je rodičem označeno dítě. Mrzí mě, když vidím, jak ho rodič doslova hendikepuje, nezvládá své vlastní mindráky a poruchy a dítě svým chováním poškozuje.“

Jako krysy

Pět hodin denně u počítače, jak o tom psal přispěvatel z úvodu článku, se nemusí zdát zase tak přehnané. Vždyť mnoho lidí s ním v práci tráví denně i víc než osm hodin. Není tedy sezení u počítače v dospívání jen jakousi přípravou na dospělý život? Podle Jana Kulhánka je rozdíl, když na něm v práci něco vytváříme, nebo když pět hodin denně zažíváme eustres – příjemný stres při hraní počítačových her. „To je dle mé zkušenosti jen otázkou času, než se závislost rozvine ve velkém.“

Přednosta kliniky adiktologie Michal Miovský tvrdí, že projevy závislosti na technologiích se v zásadě neliší od alkoholu či drog.

Přednosta kliniky adiktologie Michal Miovský tvrdí, že projevy závislosti na technologiích se v zásadě neliší od alkoholu či drog.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vybavuje si v téhle souvislosti jeden experiment s krysami, o němž slyšel. „Když krysa zmáčkla páčku, elektroda na hlavě jí poslala signál do mozku, který v ní vzbuzoval příjemné pocity. Podobné jako třeba při rozmnožovacích aktivitách. Co se stalo? Krysa začala zvyšovat frekvenci mačkání páčky, až úplně přestala žrát, jenom zůstávala u páčky a pořád ji mačkala, dokud nechcípla. Sice nejsme krysy, ale ten sklon snadno si vyvolat příjemné pocity v nás je.“

Nejvíc ohroženi jsou podle něj ti nejmenší, pro něž je adrenalin z her návykový. Jednoduchá zábava s minimální aktivitou. „Je to spojené s tím, že rodiče se málo starají o program svých dětí. Při léčbě proto pracujeme s celou rodinou, hledáme způsoby, jak být s dětmi víc v kontaktu, jak společně trávit čas. Dítě samozřejmě na začátku odmítá všechno a upřednostňuje tablet nebo mobil. Když jej nemá k dispozici, pouto ochabuje a je ochotnější dělat něco jiného.“

Pro puberťáky jsou mobily a hry přirozenou pomůckou, jak nebýt stranou kolektivu a sdílet zážitky. „Sami také někdy říkají, že je to náhradní program – doma je dusno, rodiče se rozvádějí, někdo z nich přijde o práci, atmosféra není dobrá. Když si nandají sluchátka, všechno ostatní vypustí. Opět je potřeba rodinná terapie,“ doporučuje Jan Kulhánek a dodává, že odebrat zařízení násilím nemá hlavně u starších dětí smysl. Lepší je nabídnout jinou činnost jako alternativu.

Smrt při hře

Zatímco u nás přibývá letních táborů, kam si děti nemají brát mobil, v Číně fungují výcvikové kempy, kde zákaz mobilů, tabletů nebo počítačů je přímo smyslem pobytu. Polovojenských odvykacích táborů, kde mladí v maskáčovém oblečení dělají kliky a dřepy, aby z nich instruktoři závislost „vytloukli“, přibývá s tím, jak se zvyšuje počet závislých. Odhaduje se, že mezi dospívajícími je jich v nejlidnatější zemi 40 miliónů.

Nejčastěji z Asie také čas od času připutuje zpráva o nešťastníkovi, který zemřel při hraní na počítači. Například loni v lednu selhalo srdce jistému mladíkovi z Tchaj-wanu během herního maratónu. Ostatní se přitom nějakou dobu domnívali, že spí, a nevšímali si ho. A hrát nepřestali ani poté, co jej sanitka odvezla do nemocnice, kde nakonec zemřel.

Počítačových heren je dost i u nás, především ve velkých městech. Samozřejmě mnozí hráči mají svou zálibu zcela pod kontrolou. Jako doupě pro lidi, jimž hraní přerůstá přes hlavu, jsou však ideální.

Například stránky herny SkillZone na Praze 3 zakončují výčet výhod větou: „A hlavně – u nás vás nikdo neotravuje s tím, že máte umýt nádobí nebo vysát.“ Pro „pařmeny“ je to ráj. Otevřeno mají nonstop a pravidelně pořádají i tzv. nočky neboli noční herní párty. Začíná se ve 22 hodin a končí v osm ráno. To by se teoreticky ještě dal stihnout začátek školy…

V Česku se pořádají i jinde ve světě oblíbené turnaje, například v hraní střílečky Counter Strike. Výhry? Obvykle počítačové součástky, které zajistí ještě vyšší výkon zařízení.

Nahromaděný adrenalin

Jan Kulhánek počítačové hry jako takové neodsuzuje. Ty strategické nebo logické můžou rozvíjet myšlení, u stříleček ale o přínosu pochybuje. Jeden tábor sice tvrdí, že pomáhají vybít napětí, většina se však kloní k tomu, že spíš napětí hromadí.

„Rodiče někdy dostanou za úkol vyhledat psychologa na popud školy, která řeší změny v chování nebo prospěchu,“ říká Jan Kulhánek.

„Rodiče někdy dostanou za úkol vyhledat psychologa na popud školy, která řeší změny v chování nebo prospěchu,“ říká Jan Kulhánek.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„V agresivních hrách simulujete stresové prostředí. V běžném životě byste vyplavil spoustu adrenalinu, který slouží k rychlé fyzické akci. Jenže u počítače je aktivita minimální, takže ve stresu zůstáváte nepřirozeně dlouho. Důsledky jsou nejen pro kardiovaskulární systém, ale projeví se pak obvykle i podrážděností nebo zvýšenou labilitou,“ vysvětluje. Hráč by měl akční hru vykompenzovat pohybem, ale to udělá málokdo.

„Když jsem měl svoje první ‚písíčko‘, zavřel jsem se na víkend a hrál jsem hry, tak jsem pak v pondělí vylezl a připadal si jako mimozemšťan,“ netají, že to v mládí zakusil sám na sobě. Za běžných okolností se však z toho člověk během chvíle oklepe. „Závislý není ten, kdo hraje pravidelně a hodně, ale když nejí, nespí, nechodí do školy, krade peníze rodičům. Pokud to z jejich pohledu ‚jen‘ přehání, ještě to závislost být nemusí,“ upozorňuje.

Pomoc virtuálního světa

Jsou i případy, kdy virtuální svět může být naopak přínosný. Jan Kulhánek vzpomíná třeba na desetiletou Alžbětu. Její rodiče se rozvedli, zhoršil se jí prospěch ve škole a trpěla úzkostmi z pocitu, že je k ničemu.

„Když ke mně začala docházet, měl jsem už nějaké zkušenosti s youtubery (lidé, kteří natáčejí a zveřejňují videa na serveru YouTube – pozn. red.) mladšího věku. Povídala mi hodně o svém fantazijním světě, kde všechno funguje jinak, lépe. Povzbudil jsem ji k tomu, že by mohla s kamarádkou natočit video, kde budou účinkovat její hračky – figurky, a publikovat ho. To se jí moc líbilo, sama taková videa občas sledovala.

S rodiči jsme domluvili limitovaný čas, který tím může trávit, a Bětka se pustila do práce. Ukázalo se, že má nejen výtvarný a režisérský talent, ale i organizační schopnosti. Postupně si domů zvala spolužačky a společně vytvořily sérii animovaných příběhů. Všichni jsme se nakonec shodli na tom, že jí to pomohlo zvládnout těžké životní období,“ popisuje.

Ostatně i jedna z nejznámějších českých youtuberek, Teri Blitzen, jejíž videa sledují statisíce náctiletých a spousta dívek touží být jako ona, se v jednom rozhovoru přiznala, co ji k natáčení přivedlo: „Neměla jsem si s kým povídat. Neměla jsem kamarády, byla jsem nemocná a nevěděla jsem, co dělat, tak jsem si začala povídat s kamerou.“

Uhlídat hranice a styl zacházení s technologiemi, to je někdy v každodenním běhu opravdu peklo.

Moderní technologie jsou součástí našeho života a mají nám ho ulehčovat. Michal Miovský připouští, že vzdělávání ani práci si bez nich dnes není možné představit. Zodpovědnost za to, když se ocitnou v rukou dětí, však nesou rodiče.

„Odmalička jsou to oni, kdo modelují a nastavují hranice a styl zacházení s technologiemi. Nikdo z nás jako rodič se z toho s prominutím nevykecá. I mně vyhovuje, že si děti chvíli sednou k tabletu a mají tam hru nebo pohádku, já si mohu vyřídit, co potřebuji, a pak se jim opět věnovat. Ale uhlídat ty hranice a proporce, to je někdy v každodenním běhu opravdu peklo,“ uznává.