„Kterého Rudolfa Hrušínského budeme fotit?“ ptá se mě před rozhovorem fotograf. „Toho z Diskopříběhu,“ odpovídám mu. „Aha, to je který?“ nedá se odbýt. „Nejmladší,“ podivuji se já, že on nezná jednu z největších hvězd československých puberťaček konce 80. let. Filmový hit natáčel už jako šestnáctiletý.

A za sebe musím říct, že je stále k poznání. Zestárl, pochopitelně. Oholil si hlavu, i když nemusel, jak si požensku shrnu, vlasů má podle podrostů dost. Zůstal mu i uhrančivý pohled tmavých očí. Svou sílu znovu naplno vyzkoušel i na diváky. Do kin letos vstoupila novinka Michala Davida Decibely lásky, v níž hraje hlavní roli. Natáčí i na Slovensku, pro tamní televizi.

Patříval jste k nejznámějším hercům své generace. Pak jste jaksi zmizel. Teď se do oboru vracíte?

Ale já jsem z herectví nikdy neodešel. Celou dobu jsem spolupracoval s Landovými, dělali jsme spolu muzikály, filmy, hrál jsem pro ně v divadle. Poslední, Touha, byl sice v roce 2011, ale stále běží. Proto, i když jsem žil v zahraničí, vracel jsem se vždy na půl roku do Česka a normálně pracoval.

Většinou to bylo od března do října, listopadu, přes zimu jsem naopak odlétal do tepla, k moři. Teď třeba zkouším s Karlem Janákem hru Necenzurovaná pravda o stvoření světa, kterou napsal a režíruje. Někdy během jara bude mít premiéru.

Naposledy jste dlouhodobě žil, pokud vím, v Dominikánské republice.

Ano, je tam sluníčko, pohoda, každý se na vás usmívá, měl jsem tam přítelkyni a práci, pomáhal jsem kamarádovi s jeho podnikáním v cestovním ruchu. On žije střídavě v Kostarice, na Miami a vlastní lodě. Ty pronajímá k výletům, s jejichž organizací jsem mu pomáhal. Trávil jsem s hosty na moři několik dnů, týdnů, na různých místech.

Projel jsem tak velkou část Latinské Ameriky. Je ovšem pravdou, že právě do Dominikánské republiky se vracívám. Poprvé jsem tam byl na dovolené někdy po roce 2000, strašně se mi líbila a líbí se mi dodnes.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jako dobrovolník jste vyrazil pomáhat i po zemětřesení na Haiti v roce 2010. Nebál jste se?

Bál, i když dopředu jsem vlastně nevěděl čeho. Zprávy o neštěstí mě dostihly v Česku. Měl jsem zrovna koupenou letenku, že vyrazím opět do Dominikány. Tak jsem narychlo mezi přáteli uspořádal sbírku a z vybraných peněz jsem nakoupil léky, na místě pak potraviny typu fazole a rýže, vodu… Pomoc mířila do okolí Santa Dominga, do dominikánsko-haitského pohraničí, k lidem do osad, takzvaných favel.

To jste přijel na místo a řekl: Jmenuji se Hrušínský a vezu vám jídlo?

V podstatě ano. Ale nepředstavujte si vesnici jako tu u nás, s nějakou návsí, ulicemi, silnicemi. Favely jsou uskupení jakýchsi primitivních obydlí, často zbudovaných z odpadů, igelitů, toho, co právě v době budování přístřešků majitelé našli. Žijí v nich roky, často bez dokladů, vody, toalet…

Podobné slumy vyrůstají v Latinské Americe většinou u měst, turistických resortů, plantáží cukrové třtiny plných hadů, tarantulí. Najednou je potřeba pracovní síla, nikdo ovšem neřeší, kde budou dělníci bydlet. S nimi navíc přicházejí rodiny, proto se staví rychle, bez plánů, spontánně.

Já jsem vážně nikdy nejezdil prstem po mapě, neříkal si: tady bych chtěl být. Prostě jsem do daného státu přijel, líbilo se mi, jak se v něm lidé chovají, chtěl jsem tam zkusit žít.

Kde jste v době pomáhání bydlel vy? Přece jen oblast byla zasažená ničivou katastrofou.

Normálně jsem měl pronajatý apartmán nebo jsem spal v hotelu. Vždy jsme ráno vstali, naložili pomoc, dovezli ji na místo. Ale jak jsem říkal, do epicentra neštěstí na Haiti jsem se nevydával, takové ambice jsem ani neměl, navíc bych se tam sám, bez nějaké velké humanitární organizace v zádech, pravděpodobně ani nedostal.

Předpokládám, že s místními mluvíte španělsky. A co portugalština, další nezbytná řeč Jižní Ameriky?

Tu neovládám, na rozdíl od španělštiny, kterou se normálně domluvím. Ještě jsem schopen komunikovat v italštině.

Na křtu knihy o dědečkovi Rudolfovi podepisuje jeden ze svazků. Vedle něj sedí táta Rudolf a strýc Jan.

Na křtu knihy o dědečkovi Rudolfovi podepisuje jeden ze svazků. Vedle něj sedí táta Rudolf a strýc Jan.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Dostáváme se do devadesátých let, kdy jste omezil hereckou kariéru, koupil si letenku a zmizel do Španělska. Proč právě tam? Uměl jste už něco ze zmíněné španělštiny?

Vůbec. Před odletem jsem si koupil učebnici pro samouky, do hlavy si nabušil asi pět set slov, pak si obstaral letenku do Madridu a vyrazil. Letěl jsem si prostě zkusit život. Na letišti jsem vystoupil, vůbec nikomu nerozuměl.

Nadšený jsem ovšem z prostředí byl. Po okouknutí terénu jsem se proto vrátil do Prahy, zabalil vše potřebné a odjel autem do provincie La Rioja, města Logroño, kde jsem si pronajal bar a začal podnikat.

Co vás táhlo právě do baru?

Bylo to nejjednodušší, co jsem mohl ve Španělsku při své znalosti řeči zpočátku dělat. Navíc tehdy nebylo Česko v Evropské unii, nemohl jsem se nechat jednoduše někde legálně zaměstnat, neměl jsem totiž pracovní povolení. Naopak jsem mohl lidi zaměstnávat, proto ten bar. Ještě jsem mohl dělat v cestovním ruchu.

Poslední zimy jste trávil v teple. Nechybí vám teď u nás slunce?

Neuvěřitelně! Každou chvíli si vzpomenu na slunce a moře. Jenže aktuálně mám práci v Česku a na Slovensku. Jinak naopak na střední Evropě oceňuji bezpečí, vlastně absolutní bezpečnost. Nejde jen o tu na ulici, ale o běžné hygienické standardy.

Můžu mimo jiné naprosto všude pít vodu. Když mám žízeň, jen otevřu kohoutek a vezmu si sklenici. Zdánlivá banalita, jenže Češi ani nevědí, kolik jim odpadá problémů s tím, že nemusí řešit, zda nejsou voda nebo jídlo – to musím zmínit také – nějak kontaminované…

Díky rokům v cizině ví, že se uživí i jinak než jako herec.

Díky rokům v cizině ví, že se uživí i jinak než jako herec.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Chápu správně, že jste se vrátil do Prahy natrvalo?

Sám to nevím. Já takhle nepřemýšlím. Neúkoluji se: teď už budu dělat to, žít tam nebo tady. V Praze vlastním byt, takže potřebné zázemí k výletům i návratům mám. Když jsem v cizině, něco, nejčastěji apartmán, si vždy na určité období pronajmu.

Chystaný snímek z produkce Michala Davida je označován za Diskopříběh 3. Uvažoval jste vůbec, že byste v něm roli nepřijal?

Roky. Michal měl příběh v hlavě delší dobu, snad deset let, co vím jen já. Občas jsme si o všem povídali. A upřímně? Mně se do toho moc nechtělo. Proč znovu otevírat něco, co je uzavřené? Jak vůbec navázat na roli, která byla poprvé napsána před více než třiceti roky? Byl jsem dávno někde jinde.

Co vás nakonec přesvědčilo?

Decibely lásky jsou prostě o něčem jiném než původní Diskopříběhy. Vyměnili se lidé, herci, je nový děj. Zůstala snad pouze hudba Michala Davida, ale ani ta moc přímo nesouvisí s vlnou osmdesátek, a ještě kameru dělal Vláďa Smutný. Já hraju stárnoucího chlápka, který pracuje na úřadě. Doma má trable s dcerou Jitkou. Potácí se tak nějak životem. Vedle toho je i příležitostným diskžokejem se zaměřením právě na hudbu osmdesátých let. Proto přece jen oblíbené Michalovy hity zazní.

Před kamerou jste se sešel s tátou Rudolfem. Je jiné hrát zrovna s ním?

Je to úplně jedno, s kým natáčíte, jste na jevišti, když máte dotyčného ráda, prostě vám to s ním jde, sednete si. Samozřejmě v případě táty víte, co od něj čekat, můžete mu říkat na place táto, máte k němu přirozeně blíž. Ve volných chvílích si možná dáte jedno kafe navíc, než bývá zvykem, ale zase víc času na popovídání nemáte. Práce je práce.

Na filmovém plátně se sešel s mnoha kráskami. Patřila k nim i zpěvačka Iveta Bartošová. S ní si zahrál ve Svatbě upírů (1993).

Na filmovém plátně se sešel s mnoha kráskami. Patřila k nim i zpěvačka Iveta Bartošová. S ní si zahrál ve Svatbě upírů (1993).

FOTO: ČTK

Pokud vím, natáčení vás znovu zavedlo do Plzně, kde vznikal i původní Diskopříběh.

Neříkejte tomu stále Diskopříběh! Nebo se ode mě nic nedozvíte. Decibely lásky jsou opravdu o něčem úplně jiném.

Fajn, jinak. Co se v té Plzni změnilo?

Snad všechno, tu jsem téměř nepoznal, dlouho jsem tam nebyl. Když jsem tam byl kvůli Diskopříběhu v šestnácti, kousek za městem vedly hranice, dráty pod vysokým napětím. Mohla jste tam šlápnout na minu. Dneska tamní centrum tepe dnem i nocí. Není to o tom, že se někam daly peníze, něco se opravilo, v Plzni prostě žijí lidi, kteří mají své město rádi.

Jaké to bylo, ocitnout se jako puberťák bez dozoru rodičů? Nastala absolutní svoboda?

Svoboda? Jak v čem. Musel jsem se ráno v sedm budit do práce. Je nicméně pravda, že v šestnácti se vám vstává líp než ve čtyřiceti, alespoň z mé zkušenosti. Myslím si dokonce, že jsem tehdy kolikrát ani nespal. (smích) 

Je pravda, že kontrolu v tu dobu nad vámi převzal herec Ladislav Potměšil?

Je, ne že by to měl od našich přikázáno, nějak si to přirozeně delegoval sám. Protahoval mě bary, učil třeba nemíchat alkohol, aby mi druhý den po flámu nebylo špatně… Jeho zásady dodnes dodržuji.

Takto jej znaly snad všechny československé puberťačky dospívající koncem 80. let.

Takto jej znaly snad všechny československé puberťačky dospívající koncem 80. let.

FOTO: ČTK

Teď se přímo neptám na výši honorářů, ale jsou ty v kapitalismu lepší než za socialismu?

Nevím o ničem, co by za socialismu bylo lepší než za kapitalismu. Že by se něco po revoluci výrazně zhoršilo. To je i moje odpověď, kdy jsem bral za roli více. Jinak za jedničku Diskopříběhu jsem žádný závratný plat vůbec neměl. Ani si nevzpomínám, co jsem si za něj koupil, takže o výjimečnou sumu jistě nešlo. Vím jen, že mi ji naši nechali. Měl jsem účet, kam peníze šly. Co bylo s nimi dál? Opravdu netuším.

Od puberty vás od Aše po Košice zná každý. Ještě se rád koukáte do zrcadla?

Rád? To je spíš každodenní nutnost, ne? Ani vám ten pohled po ránu asi nijak nevylepšuje den, nepotěší vás. Já se sobě po probuzení podívám do očí, vidím hned, jakou mám náladu, odhadnu, zda budu mít dobrý, či špatný den. Na to, že jsem známý, v tu chvíli rozhodně nemyslím. Na to se ostatně zvyknout dá. Částečně tím, že přestanete pohledy lidí prostě vnímat. Nevyhledáváte je. Já jsem ostatně nikdy nebyl tím, kdo by bavil velkou společnost. Mám radši menší okruh přátel, které znám.

Zažil jste vůbec v dospělosti pocit anonymity?

Hlavní svobodu jsem poznal, až když jsem odjel ven. Třeba právě v Latinské Americe. Tam žiju normální, anonymní život. Ani v Dominikánské republice moc Čechů nepotkáte. Když ano, jsou tam na důchod, prodali firmu nebo třeba něco dostali v restitucích, mají peníze a část roku si užívají slunce jinde, relaxují. Využívají toho, že nemusejí být v Evropě v takový zamračený zimní den, jako je dnešek. Neřeší pak blbosti typu: potkal jsem Hrušínského.

Já navíc v Dominikáně pobývám na jihu, lidé na žití míří spíše na sever, kde je lepší infrastruktura, větší bezpečnost. Vše vychází vstříc Američanům, kteří tam hodně mají nemovitosti.

Mluvíte o možných nebezpečích. Máte třeba zbraň? Jste připravený se bránit?

Že bych měl u sebe pistoli? Mačetu? To moc nejde. Spíše jako každý přemýšlím nad tím, kdy a kam v potenciálně nebezpečných oblastech chodím. Když jedu autem sám, řeším, kde zastavím a nezastavím. Lokality, kde opravdu není vhodné si dát kafe, poznáte přece na první pohled!

Podobné je to s denní dobou. Stav věcí se zásadně mění po soumraku. Do ulic vyjdou úplně jiní lidé. Naopak z nich zmizí vojáci, policisté, kteří střeží turistické lokality, památky. V noci musíte být na pozoru.

Klan Hrušínských pohromadě v roce 1988. Uprostřed Rudolf Hrušínský s manželkou Evou.

Klan Hrušínských pohromadě v roce 1988. Uprostřed Rudolf Hrušínský s manželkou Evou.

FOTO: ČTK

Dominikánská republika se jinak rok od roku mění. I nad tím je nutno uvažovat. Hledáte-li zábavu, vyrazte do nákupních center, v provozu jsou prakticky do rána. Turisté zemi mění. Kdybych tam měl teď chuť na knedlo vepřo zelo, jako že v tropech nemívám, klidně si na něj můžu vyrazit k Němcům do Santa Dominga.

Máte ještě nějakou vysněnou zemi, kde byste chtěl žít?

Já jsem vážně nikdy nejezdil prstem po mapě, neříkal si: tady bych chtěl být. Prostě jsem do daného státu přijel, líbilo se mi, jak se v něm lidé chovají, chutnalo mi, co jedí, chtěl jsem tam zkusit žít.

I to prvotní Španělsko vzniklo vlastně proto, že bylo blízko k Česku. Podobně jsem mohl odjet tehdy například do Itálie.

Když jsme u ní. Bulvár spekuloval, že jste se právě v Itálii letos oženil. Potvrdíte mi to?

Kývá a usmívá se. 

Vím, že o soukromí s novináři nemluvíte. Nicméně. Jste v rodinné tradici čtvrtým nositelem jména Rudolf. Bude ještě pátý Rudolf Hrušínský? Anebo už je dokonce na světě, má ho jeden z vašich dvou bratrů?

Když Rudolf pátý bude, tak bude… Na světě ale ještě není. Jméno ostatně může dát kdokoli z naší široké rodiny. Na Rudolfa žádnou licenci nemám.