„Když jsem se před čtyřmi lety vrátil z pobytu v Americe a Německu, udělal jsem si takovou životní bilanci a začal zkoušet různé věci. Ne že bych toho litoval, byl to takový ,research‘, ale to moje já tím trošku chátralo. Teď mám za sebou neuvěřitelný rok a už jsem to zase já,“ tvrdí.

Jak se to chátrání projevilo?

Před rokem jsme točili pro televizi Správnej dres (bude uveden o Vánocích – pozn. red.), kde hraju profesionálního hokejistu. Byl to docela schizofrenní pocit, protože dělím život na dobu, kdy jsem byl hokejista, a kdy jsem s hokejem skončil, abych se věnoval herectví. Teď se to najednou spojilo. Zjistil jsem ale, že jsem úplně z formy, měl jsem o osm kilo víc než teď. A ta síla mi chyběla nejen v nohách a pažích, ale i v hlavě. Teď už mi to zase bruslí, naštěstí.

Co se stalo? Nesouvisí to s rozchodem s Evou Josefíkovou?

To vůbec ne, nebylo by fér to říct takhle. Náš rozchod nesouvisel vlastně vůbec s ničím. Můj restart začal už pár měsíců předtím. Spíš mi došlo, že Jirka před New Yorkem a v New Yorku byl správně, ten po New Yorku tak nějak chcíplej. Stagnoval jsem i jako herec. Ne že bych šel do špatných projektů, ale nenašel jsem tam hereckou výzvu. Skoro jsem se občas i pracovně nudil.

Aspoň že jsem natočil Pojedeme k moři a vybudoval jedno opravdu silné přátelství, jinak bych se musel profackovat.

FOTO: Petr Horník, Právo

Je očišťující odstříhávat spoustu aktivit, které jsem ty čtyři roky zkoušel. Někdy mi bylo až trapně, když jsem se do něčeho jen trochu namočil a hned mi to dávali za zásluhy jen proto, že moje jméno lidi znají.

Kterými cestami se tedy chcete ubírat?

Nejvíc mě zajímá psaní a režírování. Mívám pocit, že všechno ostatní mě od toho zdržuje. Vím, že jsou mnohé činnosti nevyhnutelné, nejen proto, abych měl na nájem, ale že třeba díky hraní nabývám zkušenosti, ke kterým bych jinak nepřišel. Jako herec se můžu trochu učit od režisérů, s kterými pracuju. A jestli si to k tomu navíc užiju jako hereckou práci, tak o to líp.

Který z režisérů, s nimiž jste pracoval, byl pro vás nejinspirativnější?

Právě že nemám jen jednoho. Kdybych byl ve škole, formoval by mě můj profesor a nějaká móda, která právě filmařsky frčí. Určitě bych se jako každý správný mladý umělec vymezoval a hledal to umění oproti řemeslu. Jako herec spíše čerpám ty řemeslné dovednosti od mnoha režisérů.

Který z nich byl pro vás nejinspirativnější?

V poslední době Jan Pachl a Jirka Strach. Ten mi dokonce vysvětloval tzv. osy, to jsou směry pohledů herců při dialozích. Je trošku blbý, že mi to musel Jirka vysvětlovat u piva ve dvě ráno až rok poté, co jsem natočil celovečerák (Pojedeme k moři – pozn. red.), ale aspoň že tak. Takže můžu točit dál. (smích)

FOTO: Petr Horník, Právo

Na čem tedy pracujete?

Na scénáři, jehož téma mě zajímá snad deset let. Když jsem přišel na vysokou, žádal jsem o individuální studijní plán. Povolili mi to s tím, že budu muset psát dost věcí navíc, což jsem si pak docela vyčítal. Dostal jsem za úkol přečíst si historii Čs. rozhlasu, což je hrozně tlustá kniha, a napsat o tom práci.

Objevil jsem díky tomu zajímavé téma, kterým se dodnes zaobírám a právě jsem o něm dokončil scénář. Můj předobraz je film Argo, který byl natočený podle skutečné události, ale zároveň to byl zábavný napínavý biják, ne jen faktograficky přesné dokudrama. To bych chtěl natočit.

K tomu připravuji film, který se jmenuje Na střeše. Chtěl bych začít točit příští rok. Je na emigrantské téma, o starém profesorovi a nelegálním emigrantovi v Praze. Ale napsal jsem to už v roce 2011 na škole v New Yorku, takže to není tak, že bych se chtěl vézt na vlně toho, co se teď děje.

Co si o té bezradnosti, do které blahobytnou Evropu emigrantské tsunami uvrhlo, myslíte?

Byla doba, kdy jsem byl tázán úplně na všechno, dělali ze mě mluvčího generace, tak jsem si říkal, že uprchlická krize je pro mě skvělá příležitost mlčet.

Na Štědrý den se objeví v retrokomedii Padesátka, kterou natočil Vojta Kotek, s nímž zahájil v roce 2004 filmovou kariéru ve Snowboarďácích. „Mám pocit, že přestože se vidíme strašně málo, jsme si teď bližší než kdykoli jindy,“ říká Jirka.

Na Štědrý den se objeví v retrokomedii Padesátka, kterou natočil Vojta Kotek, s nímž zahájil v roce 2004 filmovou kariéru ve Snowboarďácích. „Mám pocit, že přestože se vidíme strašně málo, jsme si teď bližší než kdykoli jindy,“ říká Jirka.

FOTO: Bontonfilm

Udělejte výjimku.

Nejvíc mě na tom zaráží, jak málo to máme vyřešené sami se sebou. Jak bývá naším zvykem, objevily se dva nesmiřitelné tábory, které připomínají reklamu na Domestos s těmi bakteriemi. Podle jedněch bychom měli všechny hned na hranicích střílet, druzí by otevřeli náruč úplně všem. Já oběma stranám rozumím, ale nerozumím, proč se navzájem neposlouchají a hned bojují. Kdyby to nedělaly, mohlo to být možná vyřešené.

Nechápal jsem třeba, co je tak špatného na zavření hranic. A pak co je tak špatného na pouštění i velkého počtu rodin a zubožených starců přes ty hranice. Těch, které si vybereme. To se teď děje a je to kombinace názorů obou znesvářených táborů. To nešlo hned?

Třeba Němci podle vás dokázali, že to umí?

To asi ukáže čas. Ale přiznávám, že mi to jejich sebevědomí, že to zvládnou, imponuje. Obdivuju je: dokázali připojit a dostavět východní Německo, nežijí ani v komunismu, ani v tom zuřivém kapitalismu, do kterého jsme se vrhli v devadesátých letech.

Podporují veřejné školství, kulturu, jsou vzdělaní, pracovití. Já mít takového souseda v lavici, tak se od něj snažím opisovat co nejvíc. Zajímavý předobraz toho, co my bychom mohli být, je i Skandinávie. A my furt chceme být buď takové středoevropské desetimiliónové Rusko, nebo Amerika. Proč jako?

Trvá vaše okouzlení Islandem, kde jste byl v létě?

Ta země mě naprosto fascinuje. Pořád jsem se tam chtěl podívat, ale uskutečnil jsem to až teď. Bylo to skoro symbolické, odpovídalo to výjimečnosti toho roku. Byl jsem někde, kde jsem chtěl být už dávno…

Žije tam něco přes 300 tisíc obyvatel v naprosto fungujícím systému od kultury a vzdělávání po ekonomiku. Mají nejnižší kriminalitu na světě, takže zrušili poslední vězení. Mají nejvíc držitelů Nobelovky na počet obyvatel. Když se koukáte do jejich příbytků, vidíte přehlídku vkusu. Kdybych měl být zemí, chtěl bych být Islandem. Takový malý, vzdělaný a nedostupný fešák, který má sopku v zádech. Krása.

Ve vánoční pohádce Svatojánský věneček se bude ucházet jako prostý kuchtík o ruku princezny v podání Elišky Jansové.

Ve vánoční pohádce Svatojánský věneček se bude ucházet jako prostý kuchtík o ruku princezny v podání Elišky Jansové.

FOTO: ČT – David Raub

Co tamní klima, nepřišlo vám depresivní?

Vůbec ne. Tady vidíte mraky naštvaných lidí, ať je hezky nebo prší. Tam mají blbý počasí, ale pořád se usmívají. Hlavně vědí, kam patří. Jsou otevření světu, všichni se hezky chovají k cizincům, a zároveň žijí pro svou vlastní zemi. Tady si bohužel tolik nepřipomínáme, co jsme, natož abychom to chránili.

Tohoto tématu se bezpochyby dotýká i připravovaný film Vlk z Královských Vinohrad, kde v režii Jana Němce hrajete Jana Němce.

Poprvé točím bez scénáře. Existuje jen Němcova autobiografická knížka povídek. Když jsem šel na plac, vůbec jsem netušil, co se bude natáčet.

Normálně by mi to strašně nevyhovovalo, potřebuji mít všechno jasně promyšlené a připravené, ale jeden projekt jsem takhle chtěl. Předpokládal bych ovšem, že to zažiju někde se studenty, nikoli s osmdesátiletou legendou.

Je svazující točit s legendou?

Ne, chtěl jsem stihnout co největší kontakt s československou vlnou šedesátých let. Točil jsem už s Jurajem Jakubiskem, potkal jsem se s Milošem Formanem, projekt s Jiřím Menzelem bohužel nevyšel. Když za mnou přišel Jan Němec, ani jsem nechtěl scénář. To jsem ale vůbec netušil, že ani neexistuje. (smích)

Chystáte se vrátit do divadla?

Rád bych, nabídek dostávám dost. Měl jsem pořád spoustu činností a divadlo mi do toho nepasovalo. Když mi někdo řekl, že budu muset být v Praze měsíc v kuse, bylo to pro mě nepředstavitelné. Třeba od května do září jsem v Praze strávil celkem sedm dní. Jak teď odhazuju ty zbytečné činnosti, myslím, že k tomu nazrává čas. Dodělávám si byt podle svých představ a už nemám tendence pořád z Prahy odjíždět.

Takže se usazujete?

Možná jo.

Coby profesionální hokejista bude mít ve filmu Správnej dres za manželku Taťánu Kuchařovou a za nečekaného soka v lásce Andreje Jastrabana.

Coby profesionální hokejista bude mít ve filmu Správnej dres za manželku Taťánu Kuchařovou a za nečekaného soka v lásce Adriana Jastrabana.

FOTO: ČT – Mikuláš Křepelka

Příští rok vám bude třicet. Považujete to za nějaký mezník?

Vždycky jsem říkal, že do třiceti je to takové hledání a pak už nechci opakovat stejné chyby. Zkusil jsem si spoustu věcí, nějakou benevolenci na ty chyby si pořád ještě tak rok dávám, ale pak už bych chtěl dělat všechno pořádně.

Řekněte jednu chybu, kterou už nechcete opakovat.

Pouštět se do věcí, kterým nemůžu dát sto procent nebo kde jsem snadno nahraditelný. Radši budu dělat míň věcí, ale pořádně.

Prakticky od puberty žijete na očích veřejnosti. Jak vás to ovlivnilo?

Když moderuju a mám tam nějakého hosta, slýchávám od něho, jak je nervózní, a dodává: To vy jste zvyklý… Vím po těch letech, jak s tím pracovat, jak se tvářit, jak si dát ruce, aby se mi netřásly. Jsem v tom od patnácti, nerozhodí mě to. Ale jít moderovat před lidi bude pro mě už navždy nepřirozené. Stejné je to s tím být veřejně známý. Zvyknout si na to, že přijdu do kavárny a hned se na mě podívají jinak než na ostatní, to nejde.

Určitě jsem dospěl k tomu, že mi je naprosto ukradený, co si o mně lidi myslí. Ale ty pohledy prostě na sobě cítíte a nemusíte být nijak paranoidní.

Měl byste spokojenější život, kdybyste nebyl populární?

Přemýšlel jsem párkrát, jak by se odvíjel můj život, kdybych zůstal u hokeje a studia. Asi bych měl klidnější život, měl bych svůj jistý příjem, svůj okruh lidí… Tahle profese je ale hrozně zajímavá v tom, že se pořád učím nové věci a poznávám spoustu zajímavých lidí, kteří mě obohacují. Nedokážu říct, jestli bych byl spokojenější v jiné.

Na Boží hod vás televizní diváci uvidí v pohádce. Máte spočítáno, v kolika jste už hrál?

Peklo s princeznou, Škola ve mlejně, Láska rohatá a teď Věneček. Ty první tři pořád opakují, což je fajn. Aspoň si zasévám na nové publikum. (smích) Nevýhoda je, že na mě občas děti pokřikují Záprtku…

Jiří Mádl ve filmu Celebrity s.r.o.

Jiří Mádl ve filmu Celebrity s.r.o.

FOTO: Bio Illusion

Jaké budou vaše Vánoce v tomhle pozoruhodném roce?

Budu je trávit doma v Českých Budějicích, ještě jsem je nikdy netrávil jinde. S mamkou, dědou, s jeho přítelkyní, mladším bráchou Pájou, starším Honzou, s jeho dvěma dcerkami a manželkou.

Pro naši rodinu to je naprosto posvátný čas, drží se mnoho zvyků a dodržují se až diktátorsky. Nic se nesmí změnit. Jdeme do kostela pro betlémské světlo, pak na hřbitov zapálit svíčky, pak se jí vánoční kuba. Kromě těch dvou výletů se neodchází z bytu. S bráchama pořád chodíme do dětského pokojíčku a čekáme, až přiletí Ježíšek a zazvoní. Napřed jsme tam chodili já s Honzou, pak i s Pájou, teď tam bereme Honzovy holky. Najednou to má celé zase smysl.

Vím, že jste nadšený strýček svých dvou neteří. Pomýšlíte na založení vlastní rodiny?

To je jedna z věcí, kde člověk nesmí udělat chybu. Kdyby to přišlo, vůbec by mi to nevadilo. Jsem připravený, ale nehrotím to.

Zeptám se tedy rovnou: skoro čtyři roky vás fotili s Evou Josefíkovou, s kým vás mohou fotit teď?

Já mám naprosto výjimečný rok taky v tom, že jsem se rozhodl – a vám to jistě nebude vadit, že o tom vůbec mluvit nebudu. Prostě zase Island. Ta výjimečná a krásná země, kde jsem chtěl vždycky být.

Není vám líto, že tenhle rok brzy skončí?

Já to neuzavírám Silvestrem. Hodlám být šťastný už navždy.