Teď pod jeho dohledem roste v havířovské Dukle za 1,6 miliardy korun další závod švédského koncernu. Od roku 2017 bude Mölnlycke Health Care zaměstnávat na Ostravsku skoro tisícovku lidí.

Jednoduchá a přímočará

„Asi bych nemohl žít v Praze. Všichni stále spěchají a pak, takové to uhlazené, zdvořilé prostředí – pane doktore sem, pane inženýre tam – to mi moc nesedí. Mám pocit, že je to příliš strojené a ne právě upřímné. Ostrava a Ostravsko jsou v tomhle ohledu mnohem jednodušší, víc přímočaré.

Žiju tady deset let a vadí mi, že lidé mimo Ostravu se na ni dívají divně. Je to moc dynamické město, které se rychle mění a zároveň se snaží zachovat si ty hlavní rysy své minulosti. Industriální architektura, bývalé šachty a fabriky, například ve Vítkovicích nebo Trojhalí, se změnily tak, že dnes umožňují všem věkovým skupinám provozovat tam kulturu a sport, což je fajn.“

Musel jsem na Emmanuela přitlačit, abychom se od Ostravy dostali k němu samému. „Víte, já nikdy nebudu Čech. Cítím se napůl Francouz a napůl Ostravak, protože mám tohle město a region rád. Co mi tu chybí? Snad jenom plody moře, kterých máme ve Francii spoustu. Tady jsou většinou mražené a to není to pravé.“

Počítač a telefon jsou v pohotovosti i při pracovních poradách s kolegy.

Počítač a telefon jsou v pohotovosti i při pracovních poradách s kolegy.

FOTO: z archívu E. Chilauda

Otázce, jestli ho tu i po deseti letech dokáže něco vytočit, se zasmál. „Vytočit ne. Jako Francouz mám jiný temperament, než je v Česku obvyklé. V Toulouse, kde má naše firma menší podnik, kterému také šéfuji, když vyzvu zaměstnance, aby řekli, co by si přáli na pracovišti změnit, zlepšit, tak mají hodně připomínek a nápadů. Samozřejmě ne všechny jsou racionální a rozumné, ale můžeme o nich debatovat, třeba se i pohádat. Když udělám to samé v Karviné, nikdo nic neřekne. Jediné, co z nich dostanu, je Vy jste šéf, to musíte vědět vy. Už mě to nevytáčí, ale stále se tomu divím.“

Čeština je projev úcty

Francouzů, kteří žijí v Ostravě, a jsou z ní nadšení a spokojení, určitě není mnoho. Emmanuel mi to ostatně potvrdil. Většina jeho známých a přátel jsou místní, s komunitou cizinců se příliš nestýká.

„Vadí mi třeba, že jen málokteří mluví česky. Pro mne je to ale velmi důležité. Člověk tím dává najevo, že si místních lidí váží, že si s nimi chce rozumět. Když cizinec ve Francii nebo v Anglii mluví francouzsky či anglicky, je to považováno za samozřejmost. Jsou to jazyky, kterými se člověk domluví ve velké části světa. Čeština tak univerzální není, ale přesto mi stála za to, abych se ji naučil.

To nemluvím o dětech. Můj syn Robin tu teď odmaturoval a odešel na vysokou do Francie, dcera Léna tu studuje na mezinárodním gymnáziu, a když je uslyšíte mluvit, nepoznáte, že jsou cizinci.

Mně čeština hodně pomáhá i v práci. Kdybych se ji nenaučil, mohl bych se bavit jen s těmi nejbližšími spolupracovníky, kteří mluví anglicky. Takhle si můžu promluvit v továrně s kýmkoliv, a to je fajn.“

Terénní méhari proslavili hlavně filmoví četníci ze Saint Tropez.

Terénní méhari proslavili hlavně filmoví četníci ze Saint Tropez.

FOTO: z archívu E. Chilauda

Povídali jsme si česko-anglicky, ale Emmanuel mě ujistil, že když je třeba, zvládá dobře i ostravštinu. Tu nemá od domácího učitele, ale ze Stodolní, kam svého času pravidelně s kamarády chodíval, a pak ze zápasů Baníku.

Volno po práci? Nohavica, Colours

Pochopitelně že člověk, který je ředitelem továrny v Karviné, další, byť menší v Toulouse, ještě jedné v polském Bialystoku a k tomu má na starosti stavbu nového závodu v Havířově, moc volného času nemá. A jak nakládá s tím, co má?

„To jste ještě nezmínil, že Mölnlycke Health Care je v desítce největších zahraničních investorů v Česku a z toho mi taky vyplývají povinnosti. Dnes jdu zrovna na konferenci, kde budu před diplomaty a zahraničními podnikateli propagovat Moravskoslezský kraj jako místo vhodné pro výstavbu investičních celků.

No a ten volný čas. Vypustil jsem Stodolní, méně často si chodím zahrát badminton a volejbal, bývám nevěrný i Baníku. Pokud jsem v Ostravě, tak rád zajdu na koncert Jaromíra Nohavici, no a na Colours. To je fantastický festival, kterému jde všechno z cesty. Hlavně ta léta, co se koná v oblasti Dolních Vítkovic, to je něco úžasného. To odkládám i věci, které se odložit nedají.

A pak mám ještě jednu lásku. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vyráběla firma Citroën vozidlo nazvané Méhari. Malý teréňák určený původně pro armádu a pro četnictvo. Největší reklamu mu ostatně udělali filmoví četníci ze Saint Tropez. Armáda ani četnictvo se nakonec k nákupům moc neměly, tak jeden méhari, než výroba skončila, jsem si stihl koupit i já. Mám ho tady a takový výlet do Beskyd, to je, jako když tě napojí do nabíječky.“

Dopili jsme kafe a Emmanuel jel na konferenci, aby před potenciálními investory propagoval Moravskoslezský kraj.