Mám vás v paměti jako herečku často až ztřeštěných rolí, která měla dobře našlápnutou kariéru. Pak přišel zlom a herectví šlo stranou. Co se stalo?

Vnímám to taky tak, jak říkáte. Sama se k tomu moc nevracím, ale chci vám odpovědět, tak se zkusím ohlédnout. Jako herečka jsem byla v televizi hodně viděná a mile chválená za dobře odvedenou práci. Sama se kolikrát divím, v kolika inscenacích jsem hrála.

Jsi talentovaná, výjimečná herečka, slyšela jsem. Od starších kolegů, od lidí z branže. Ale v určité době po těchto slovech žádná další velká herecká nabídka práce nepřišla. Ta přišla až později a týkala se moderování. To byla výhybka, která mi změnila cestu. Jako moderátorka jsem už zase vnímaná trochu jinak než jako sympatická herečka ve veselých rolích.

Jméno Kateřina nebo Kačenka jsou pro mě nejčastější oslovení od lidí blízkých. Sebe vnímám jako Kairu Kateřinu.

Ano, hrávala jste veselé a bezprostřední holky. Vidíte se tak i v civilu?

Kdybyste mě hodnotila, jak působím, byla bych samozřejmě ráda, kdyby to bylo pozitivně. Ale moje civilní poloha je trochu bohatší a tu tak často k hraní nepoužívám.

Jaká tedy jste v soukromí?

Ohodnotila bych se hezky. Jsem tichá. Uvnitř dokážu být velmi barevná a rozjásaná. Ale nejsou ve mně jen pestré barvy. Jsou víc studené než zářivé. Někdy se tlumím jen do černé a do bílé. Ale dovedu se i rozzářit.

FOTO: Michaela Feuereislová

Narážíte na to, že se věnujete malování. Kdy jste s ním začala?

Pestrost schopností má v sobě každý od malička. Se škálou, kterou můžeme využít, se rodíme. Buď ji využijeme, nebo ne a tím se uzavřeme do sebe. Barevnost, která byla dána mně, jsem používala vždy, ale ne vždy jsem si toho byla plně vědoma. Svou přítomností ale jdu už několik let a je to nejdobrodružnější cesta, na kterou jsem se vydala.

Nejzásadnější je vůbec to, jak se cítím já sama, aniž bych to potřebovala jakkoliv okomentovat. Čím dál méně mám potřebu vysvětlovat, jaká vlastně jsem. To vypluje na povrch samo. Mělo by. I když slova a komunikace jsou potřebné, protože ne každý rozumí obrazům. Ale já, co se pocitů týče, raději komunikuju beze slov, obrazem.

Tak jinak. Pamatujete si na moment, kdy jste si napnula malířské plátno a začala jste malovat?

To ne. Zní to sice hezky, že bych si koupila plátno a stojan a začala malovat, tak to nebylo. Nebyl to okamžik. Přišlo to ke mně z různých stran, a přesto to bylo velmi čitelné.

S Davidem Suchařípou a Jiřím Langmajerem se sešla v pražském Divadle Palace v komedii A do pyžam!

S Davidem Suchařípou a Jiřím Langmajerem se sešla v pražském Divadle Palace v komedii A do pyžam!

FOTO: archív Divadla Palace

Nějakou dobu používáte jméno Kaira. Jak jste k němu přišla?

To jméno není o tom, být zajímavá. Nechci jím na sebe upozorňovat. To by bylo špatně. To není efekt, ale veliká hloubka. To jméno vyjadřuje mě samotnou. Jméno Kateřina nebo Kačenka je pro mě nejčastější oslovení od lidí blízkých, které přijímám a mám ho moc ráda.

Samu sebe vnímám jako Kairu Kateřinu. To jméno není vymyšlené, je vyvrcholením mé určité části osobní, vlastní cesty. Je to směr, ukazatel. Je to duchovní jméno, které přišlo skrze mě. A není třeba druhým detailně vysvětlovat, co znamená. Je o hloubce, síle. O záři, světle a velké temnotě.

Vaši nejbližší vám taky říkají Kairo?

A čemu říkáte nejbližší? Říkají mi tak lidé, kteří mě poznali, znají mojí duši. A oslovit mě takto se nebojí.

Mám se velmi ráda, ale mám v tom rezervy. Beru to skrze matku zemi.

Máte nějakého gurua?

Pokud se ptáte na učitele, tak nejednoho. Jsou to lidé, kteří se určitou nenáhodou objevili ve správný čas v mém životě. Vážím si jich, protože mi ukázali cestu. Vzpomenu si na první duchovní učitelku, Michaelu, která mně věnovala hodně času a mimo jiné mě seznámila s čísly a jejich mocí, schopností. Ukázala mi, že lze spočítat všechno. Mně matematika nikdy nešla a analytické uvažování taky nebyla moje nejsilnější stránka. Ona mně ukázala, jak se učit a poznávat čísla jinak.

Jak?

Třeba podle toho, jak jsme narozeni a co je nám dáno do vínku. Poznat v první řadě sám sebe je základ. Spočítat se dá třeba i jméno. Ale je nutné se do toho nezamotat a nedávat číslům větší důležitost, než mají. Prostě zůstat nohama na zemi.

Je výjimečný, říká hrdě o svém manželovi, veterináři Janu Herčíkovi.

Je výjimečný, říká hrdě o svém manželovi, veterináři Janu Herčíkovi.

FOTO: Michaela Feuereislová

V čem je ještě nutné se vyznat?

Třeba v tom, co se děje v přírodě. Rozumět tomu, proč někdy víc fouká vítr. Nebo proč je větší zima, než by člověk čekal. Prostě se naučit vnímat zemi. Mluvím o návratu k nejobyčejnějším věcem. Tak, jak to lidé uměli dřív. Nemálo lidí, co znám, se k tomu vrací. Souvisí to totiž se vztahem k nám samým. Já třeba upřímně mám stále rezervy v tom, mít plně ráda sama sebe.

Přijmout se a dát si vůbec to nejlepší. A v tom mám rezervy. Kupříkladu téměř nepiju čistou pramenitou vodu a naopak piju hodně kokakoly. To je taková má závislost. Proč, ptám se často. Vždyť je to špatně a k ničemu. Kdybych pila čistou pramenitou vodu, vyčistím třeba více studánek a víc věcí mně i dojde. A rychleji.

Hodně hovoříte o vztahu k sobě. Jak se vyvíjejí vaše vztahy k ostatním lidem?

Můj vztah k sobě je vztahem k ostatním. Mám se velmi ráda, ale mám v tom rezervy. Beru to skrze matku zemi, ze které jsme vzešli. V tom, jak se mám ráda, se odráží i vztah k ostatním. Mám tedy ostatní velmi ráda.

Pomáháte často vašemu manželovi, který je zvěrolékař. Co je vaší motivací?

Hlavně dříve jsem trávila na klinice dost svého času a čas je drahocenný. Od manžela mám velikou podporu ve všem, co dělám. I ve své vlastní cestě. Naslouchá mi a na hodně věcí se mě ptá. Jsem moc ráda, že ho můžu pozorovat při práci, sledovat, jak komunikuje se zvířaty.

Raději se vyjadřuje obrazem, než slovy a u stojanu vydrží i několik hodin.

Raději se vyjadřuje obrazem, než slovy a u stojanu vydrží i několik hodin.

FOTO: Michaela Feuereislová

Ráda taky pozoruju lidi, co k němu chodí do ordinace. Chovají se a emocionálně projevují jinak na recepci, jinak před panem doktorem. I na mě reagují jinak jako na herečku a jinak na sestřičku. Víte, lidé často tvrdí, že nečtou internetové diskuze, ale já se na ně ještě občas podívám. A nejen na ty, co najdu pod svým jménem.

A co v nich vidíte?

Veliké neštěstí. Prázdno. A potřebu se vylít.

Ale mohlo by vám to být i jedno, kdo o vás co napíše, ne?

Mně věci nejsou jedno a to považuju za důležité. Člověk může být na první dojem moc milý a příjemný a přitom vespodu má ukryto něco bolavého a cítí potřebu se z toho vylít. Máme každý nějakou image, projev, oblečený kostým, ale za tím je schováno ještě mnoho věcí. Je moc fajn v tom umět číst, třeba i za pomoci čísel.

Hovoříte o numerologii?

Pokud řeknu, že se vyznám v numerologii, může to být pro někoho srozumitelné, ale je to zaškatulkování. Čím dál víc se zaškatulkování bráním. Působím třeba i jako profesionální koučka a aktivně se tomu věnuji. Nazvat se koučkou mi ale úplně nesedí. Ten název se mi nelíbí, nesouzní to se mnou. A přece jsem koučink vystudovala, mám na něj papír a potkala jsem moc dobrého učitele. Připadá mi ale divné to nazývat jen koučinkem, protože moje činnost má svůj přesah. To nemyslím nijak nadneseně.

A jak to tedy myslíte?

Mnoho hodin jsem strávila jako sestřička na veterině. Znám tedy práci svého muže a vím, že jako veterinář je výjimečný. Jako člověk i jako léčitel. Lidi ho milují a má dar léčit. Je velmi vzdělaný v oboru, který dělá. A má na to papír. Jsou i jiní, kteří vystudovali stejnou školu, ale to ještě neznamená, že umějí správně pomoci. Vědí, že se má píchnout injekce, které prášky na co zabírají, vystaví recept, ale to je často všechno. A s koučinkem je to stejné. Nedala bych si na dveře, že jsem koučka nebo numeroložka, přitom si myslím, že mohu i jiným už dost pomoci.

Chodí pomáhat i na veterinární kliniku svého manžela, protože miluje zvířata.

Chodí pomáhat i na veterinární kliniku svého manžela, protože miluje zvířata.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak to všechno, o čem si tu povídáme, ovlivnilo vaše herectví?

Hodně. Změnilo se třeba to, co se mi hrát chce a co už ne. Na počátku kariéry jsem ani moc nevěděla, co hrát chci, měla jsem obrovské nadšení a radost, ale neměla jsem priority, hranice. Ty teď přicházejí.

Takže vím, že bych si moc přála hrát normální a hlubokou, civilní roli. Třeba psycholožku. Nebo psychopatku, která se zdá být zcela normální. Přesto se nechci vzdávat rolí komických, protože i to je velký úkol. Ale už mi nejde dělat si legraci levou zadní jako dřív. Dřív jsem taky neměla trému, tu mám čím dál tím víc. Dělat šaška už pro mě není samo sebou. A dělá mi radost, když mě ocení i kolegové.

Třeba Petr Čtvrtníček, se kterým jste dvojka v seriálu Přístav?

To je zrovna bezvadný, milovaný kolega. Setkali jsme se před více než 10 lety v divadle. Zažil mě rozrušenou z toho, že si o mně lidi dělají nějaký obrázek, dotvářejí, jaká jsem. Jestli jsem normální nebo blázen nebo hloupá. On byl jeden z mála, kdo mi říkal, že jsem skvělá a že jsem toho hodně dokázala. Vzbudit pozornost, aby lidi řešili, jaká jsi, to už je kus práce, říkal mi. Nenech se tím semlít a dělej si legraci dál!

Myslím, že jsem to ustála. Role civilního a svého světa ale mám už hodně oddělené. S Petrem si teď užíváme naše figury v Přístavu a sakra dobře se mi s ním pracuje.

Aktivit máte opravdu hodně. Také fotíte, často i sebe. Proč?

Ráda ukazuju svůj pohled na věci kolem mě i na sebe. Miluju malování, od automatické kresby pastelkami jsem se dostala k malbě olejem. Protože chci brzy vidět výsledek a jsem ve všem hodně rychlá, maluju nonstop i několik hodin. A švindluji s akrylem, ten je rychleschnoucí.

Fotím fotoseriály na veterinární klinice mého muže, protože je to neobvyklé prostředí. Fotím ho při práci, operační sál, pohled do rány, zvířecí čumáky. Při natáčení Přístavu fotím, jak vidím kolegy u Berounky. Ráda ale fotím i sebe samu, svoje části těla.

Občas jsou vidět i vaše nahaté fotky.

Ano, ty vzbudí pozornost, ale jsou to fotografie, které nejsou náhodné. Přesto jsou neplánované. Pro mě jsou hezké. Chci se zachytit hezky a tak, jak se zrovna cítím. Záleží mi na tom, jak někdo vidí mě, a tak chci vidět i já ty ostatní.