Kolikrát týdně na StarDance trénujete?

Jakmile je čas. Dnes, kdy spolu mluvíme, jsem byl ve zkušebně s partnerkou tanečnicí od půl jedenácté do pěti odpoledne. Jinak vystoupení pro kamery jsme začali nacvičovat někdy počátkem srpna. A do konce října jsme udělali tři. (smích) Nevypadá to moc, co? Jenže já mám pocit, že mi vše jde asi desetkrát pomaleji než ostatním. Teď pilujeme čtvrtý tanec.

Říkáte, že vám to jde pomalu. To nemáte žádné základy z tanečních?

Tam jsem sice chodil, ale častěji než na parketu jsem býval v hospodě. Základy se nekonají… Mám pocit, že mi dělá problém chytnout rytmus. Soustředím se na slova písní, pohyb mi pak uniká.

Když jsem třeba cvičil písničku Yellow Submarine od Beatles, dva týdny jsem jen chodil a říkal si raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, abych si napočítal alespoň taneční doby, pochodoval do rytmu. Na nácvik máme málo času. Aspoň já bych ho potřeboval víc.

Proč jste tedy na nabídku tančit ve StarDance kývl?

Pozvání do pořadu jsem dostal už před dvěma roky, jenže tenkrát jsem to odmítl. Nechtělo se mi soutěži věnovat tolik času. Letos jsem si řekl: mohl by ses naučit tancovat. Producentovi pořadu jsem pak vyprávěl, jak se mi v jednom filmu líbil Travolta. Přišel do jakéhosi baru obtloustlý – do jeho postavy mám s tou svou ještě daleko –, vyskočil, všechny roztancoval, rozjel zábavu. Nikdo by to od něj přitom v tu chvíli nečekal. Producent se na mě podíval a odpověděl: „Jenže ten Travolta byl dvacet let předtím skvělý tanečník.“

Hm, pomyslel jsem si, to mi nedošlo, ale šel jsem do toho. Snad mi to jde líp než na začátku srpna. Na Travoltu to ale nevypadá. (smích)

Zalitoval jste někdy během tříměsíčního tréninku – proč já, komik, jsem do toho lezl?

Nezalitoval.

K jedné složce tance máte ovšem hodně blízko, k hudbě. Co posloucháte?

Všechno možné. Hodně mám rád hudbu 60. let. Jako malý jsem objevil desky Beatles, Beach Boys, Simona s Garfunklem. Byly doma ve skříni, na obalu měly tajemný název. Jednu z nich jsem si vždy vybral, dal do gramofonu, překvapeně jsem pak poslouchal, co hrají.

Ty skupiny, zpěváky jsem samozřejmě zpočátku ani neznal, nikdy jsem o nich neslyšel. Kde bych k nim taky hledal kdysi bez internetu nějaké informace? Internet nebyl, dostupná literatura taky ne.

Jaké skupiny posloucháte?

Mám odjakživa oblíbené kapely. Patří k nim třeba Mňága a Žďorp, Visací zámek, Lucie… Beatles jsem zmiňoval. Právě s jejich hity jsem spojil účast ve StarDance. Tančíme, pokud to jde, jen na ně, případně sólové skladby jejich členů, což je v soutěži rarita. Zatím se nám daří vhodný song pro dané kolo vybrat.

Už se vám soutěž StarDance dostala do snů?

Ještě ne.

A bolí vás tělo?

Taky ne. Možná se to při pohledu na mou postavu nezdá, ale mám celkem fyzičku. Bolela mě snad jednou ruka, jak jsem ji zvedal, mrskal s ní. Dostal jsem tenisový loket. Nic hrozného, spíš jsem často unavený, jak je toho teď hodně. Párkrát jsem si taky stoupnul na palec…

Ve StarDance je jeho partnerkou na parketu tanečnice Lucie Hunčárová.

Ve StarDance je jeho partnerkou na parketu tanečnice Lucie Hunčárová.

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Moment, na vlastní?

Jasně, na vlastní. Prostě jsem si jednou nohou přišlápnul tu druhou. To je jistě rarita, kterou hned tak žádný tanečník nevykazuje. Jiné úrazy se mi vyhýbají, zatím. Ani záda mě nebolí. Nic.

Vystudoval jste knihovnictví, tím se po hudbě dostávám k vaší další lásce: literatuře.

S ní je to podobné jako s deskami. Jako malý jsem se díval do skříně s vyrovnanými knihami. Doteď si pamatuji, jak šly pod sebou. Později mě bavilo louskat jejich názvy, pak jsem je četl celé.

Dobrodružně jsem se hrabal v knihovně, spoustu děl pro dospělé jsem proto objevil jako dítě, třeba výbor děkabristů. V páté třídě jsem zase četl love story. Láska těch lidí mě dojala.

Sám knihy píšete. Dokonce pro děti. Proč zrovna pro ně? Vždyť žádné nemáte.

Nemám, zatím. Písmena mě prostě zajímají a zajímala. Texty jsem tak psával od té doby, co jsem se to naučil. Jako pubescent jsem chtěl být básníkem. Když jsem se stal známým komikem, hercem, začal jsem postupně zveřejňovat něco z tvorby. Nemám jen jednu, tu veřejně známou polohu.

Vlastní knihy básní jsem si kupříkladu ilustroval, kreslím obrázky do křížovek Dětské luštění, jež si můžete koupit v trafikách jednou za čtvrt roku. Prodávají se dobře. Ke světu, v němž žiji, se prostě vyjadřuji různými formami. Mimochodem, delší dobu plánuji, že napíšu dobrodružný román pro děti. Na něj se hodně těším.

Nově vám nicméně vychází román pro dospělé. O čem je?

Jmenuje se Z deníku ajťáka. Je to humorný příběh party ajťáků, třicátníků, kteří žijí v kanclu, jemuž říkají Hnízdo. Jedí moc koblih, chtějí se dostat nahoru za holkami z právního oddělení. Próza míří na vánoční trh. Abych ji vydal, založil jsem si nakladatelství Lukáš Pavlásek – vládce všech galaxií.

Jako fyzická osoba musíte mít v jeho názvu své jméno, ale za pomlčku si můžete cokoli dodat. Líbila se mi představa, jak třeba redaktorka v televizi říká: knihu vydalo nakladatelství Lukáš Pavlásek – vládce všech galaxií. Budou-li se ajťáci prodávat, přijde na řadu moje další dílo, případně někoho jiného, co mě zajímá. Jsem původní profesí knihovník, literatura mě jednoduše vážně baví.

Hrdě se hlásíte i k četbě mayovek, foglarovek, příběhů Tarzana. Ještě vás to drží?

Ale jo. Miloval jsem je samozřejmě jako dítě, k některým se ovšem vracívám. Na podzim tak čtu Záhadu hlavolamu. Má takovou tajemnou atmosféru, což oceňuji. Na jaře mě tradičně čekává má oblíbená foglarovka Když duben přichází.

Hudbu miluje odmalička. Píše texty k písním. Rád si zazpívá s oblíbenými kapelami. Na snímku se skupinou Wohnout na letošním Sázavafestu.

Hudbu miluje odmalička. Píše texty k písním. Rád si zazpívá s oblíbenými kapelami. Na snímku se skupinou Wohnout na letošním Sázavafestu.

FOTO: Jaroslav Loskot, ČTK

Otázka na tělo k mayovkám. Máte radši Vinnetoua, nebo Old Shatterhanda?

Oba, ale když nad tím přemýšlím, asi spíš druhého jmenovaného. Přece jen příběhy vypráví, dozvídáte se o něm více, jeho dobrodružstvím patří více stránek… I když spíš asi Vinnetoua, když to vezmu do hloubky. Nebo je to nerozhodně. To je složitá otázka.

Jakou knihu máte teď na nočním stolku u postele?

Vždy několik. Mám rozečteno od Orwella 1984, román Příliš mnoho Kateřin, životopis Juraje Herze. Mohl bych pokračovat. Rozečítám systematicky více děl. Dočítám je podle toho, jakou mám zrovna náladu, zda někam jedu, jdu či se mi (ne)chce vláčet se s těžkým svazkem…

Zajímá mě všechno, od biologie po fyziku, vesmír, historii, lékařství… Postupně to do sebe vstřebávám. Nedávno jsem předělával byt, tak jsem si nechal přidělat nové police na knihy, abych je měl kam dávat. Až je zaplním, budu rozšiřovat dál.

Letos slavíte deset let v pořadu Na stojáka. Spočítáte, kolik jste udělal vystoupení?

Přesně to nedám, bude jich něco kolem stovky. Na začátku šlo o scénky, pak přišly na řadu standupy. Natočených mám kolem šedesáti kusů. Po republice obrážím s dalšími dvaceti, které ještě nejsou v televizi zaznamenané. Mohu je zdokonalovat, pilovat, diváky překvapovat.

Jak vás lidé poznávají? Jste Pavlásek? Tydýt z reklamy? Komik? Tanečník? Herec?

Záleží na nich, na co se dívají v televizi. V posledních letech už nejsem v davu anonymní. Většina Čechů zná mou tvář z reklamy, z pořadu Na stojáka. Jestli je to příjemné? Vždy si vzpomenu na své začátky, kdy jsem na otázku, co dělám, odpovídal: jsem herec, komik. To mi bylo trochu trapně.

Lepší prostě je, když vás lidé v mých oborech znají. Nejvíc mě nicméně potěší, přijde-li někdo s mou knihou, prostě ta skutečnost, že reflektuje i tuhle část mého já.

Očekávají od vás neznámí, že budete zábavný?

Ti na ulici, v restauraci ani ne. Na koncertech, v místech, kde je víc, řekněme, opilejších jedinců, jimž padají na čas zábrany, se to stává. Očekávají, že se zapojím do zábavy, udělám srandu. Asi na ně pak působím nafoukaně. Všem se za to omlouvám. Jenže já jsem uzavřenější, vyplašený typ, mívám v neznámém prostředí ostych. Jindy zase, mezi známými, řádím jako extrovert. Polohy extrovert, introvert se ve mně ostatně střídají.

Jste komik, spisovatel, básník, ilustrátor, herec, namluvil jste kreslený seriál Zelený Raoul… Co ještě plánujete?

Vyjmenované zdokonalit, případně se někam posunout. Konkrétně k práci. Teď natáčím pro Novu třináctidílný seriál Na vodě, kde se divákům představím v civilnější roli. K volnému času. Tam mám plánů také spoustu. Patří k nim malování. Vždy jsem se smál, proč to herci dělají, jenže teď to mám taky v plánu, rád bych rozšířil to své ilustrování o plátna. Uvidíme, jak to půjde dál.

V soukromém životě je šťastný po boku krásné přítelkyně Denisy.

V soukromém životě je šťastný po boku krásné přítelkyně Denisy.

FOTO: Tomáš Zezulka, ČTK

A co lepení letadýlek, které jste plánoval? Už nějaké stojí?

Letadýlka… S nimi jsem začal už v dětství. Nedávno mě napadlo, že bych si mohl slepit nějaké nové. Jezdívat s ním po štacích, a kdybych měl volno, šel bych na pole, koukal, jak se vznáší. Zatím jsem si nekoupil ani vhodné lepidlo. Do podobné oblasti patří můj plán začít rybařit. Mít lístek, pruty…

Letos jsem nic bohužel nestihnul, ale příští rok to vyjde! Jó a ještě bych chtěl mít vláčky. Míval jsem je sice jako dítě, jenže jim něco vždy chybělo, další koleje, stanice… Teď bych si je mohl vyšperkovat podle svých představ.

Od dětství vám říkají kamarádi Ufone. Slyšíte stále na přezdívku?

Slyším, získal jsem ji jako prvňák na skautském táboře od celoživotních kamarádů, jsou jako moje rodina. Vyrostl jsem s nimi, jezdíváme na různé akce, moc mi na nich záleží. Já si vždy hodně vymýšlel, hodiny a hodiny jsem vyprávěl příběhy.

Jednou u táboráku mě takhle poslouchali, pak se začali smát. Když jsem došel až k tomu, že jsem přiletěl z vesmíru, ozvalo se do tmy: ufon, ufon. Myslím si, že mě to vystihuje. Jsem prostě takový ufon.

Jak si Ufon vysvětluje obdiv diváků ve StarDance? Přibyly vám třeba fanynky?

Fanynky?

Ano, fanynky.

Ne, asi ne. O žádných nových fanynkách nevím. Myslím, že ty moje výkony spíš ocení jen ty fanynky, které mě už znají. Možná na Facebooku nějaké budou, ale já ho moc nestíhám sledovat. A jestli myslíte z hlediska koketování s nimi, tak to taky nestíhám, protože mám přítelkyni.

Ale mezi vzkazy převažují tyhle: „Držíme vám palce.“ Za ně moc děkuji. Stejně jako za posílané esemesky. Stejně si myslím, že jsou od diváků, kteří chodívají na má vystoupení a kteří rozumějí mému stylu humoru.

Porota StarDance vás opakovaně vyzývala, abyste začal tančit. Chystáte se na to?

Ale já tančím! Snažím se. Nicméně, normálně si vystoupení užívám, tady se těším, až hudba dozní. Nedokážu se na parketu uvolnit, dostávám se do křeče. Mám hroznou trému, což mě překvapilo, netrpím na ni.

Zažil jsem ji v počátcích Na stojáka, při první roli ve filmu. Noc předtím jsem nespal. A před prvním televizním večerem StarDance jsem taky nespal. Někdo mi pak říkal, že na něj působím na parketu hrozně prkenně, jenže já se jen bojím, abych nespletl pracně naučené kroky. Osobním cílem pro možná další kola proto je: uvolnit se a být rozjetý jak ten Travolta.