Dcera loutkoherečky Svatavy a leteckého inženýra Miroslava skromně tvrdí, že zatím měla jen štěstí, sláva se jí netýká a černé brýle skrývající půl obličeje si preventivně na ulici nenasazuje. A soukromí?

Dávno má dořešený rozchod s hercem Jiřím Mádlem. „Co bude dál, se uvidí,“ říká černovláska, jíž ostatně bude patřit jeden z vánočních večerů v České televizi. Zahraje si, jak jinak, princeznu v nové pohádce Korunní princ. Vedle mluvy změnila v posledních letech i způsob učení textů, už se tolik nekoupe ...

Nové role jste se učívala ve vaně plné horké vody. Kolik za ni průměrně měsíčně platíte?

Zklamu vás, bohužel mám doma teď sprchový kout. Na biflování mi zbývá jen má druhá metoda: chodím po bytě sem a tam a hlasitě si opakuju text. Vzhledem k tomu, že v našem domě jsou zdi jako papír, nedivila bych se, kdyby si mí sousedi mysleli, že jsem schizofrenik.

Eva Josefíková

Eva Josefíková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Kdysi jste řekla, že rodiče z vaší kariéry příliš nadšeni nebyli. Už se to srovnalo?

S mou cestou k divadlu se smířili ještě předtím, než jsem v Praze nastoupila na DAMU. Jejich námitky zlomila nabídka na přezkoušení role v Národním divadle po Magdě Borové, která otěhotněla. Dostala jsem ji jen pár týdnů před maturitou na uherskohradišťském gymnáziu. Našim jsem se na pódiu líbila, zjistili, že to někam se mnou povede.

Úplně se uklidnili potom, co si ověřili, že ačkoliv jsem na herecké škole, v bohémském prostředí, domů se jim vrací pořád stejná Eva, která nijak extrémně nezvlčila. Navíc ocenili, že jsem se postavila na vlastní nohy. Jsou mými nejoddanějšími fanoušky, diváky. Viděli vše. Z poslední doby mají jen rest u Misantropa ve Švandově divadle, kde hraji roli Celimeny.

Jinak z Uherského Hradiště dorazili na premiéry vždycky?

(smích) Jsou pilní. Nepřijíždějí na otočku, uděláme si vždy hezký rodinný víkend v Praze. Žije tady i má sestra Lenka s rodinou, takže návštěvy spojí. Jinak mají nabitý život. Máma vystudovala loutkoherectví, roky pracovala ve školce, nyní vede pekárnu, dělá svatební koláčky. Táta je také workoholik. Doma nás měli přes dvacet let, konečně mají svůj klid.

Vaše sestra se kumštu věnovat nechtěla?

Ona se mu věnuje. Jen na to jde oklikou. Stejně jako já v dětství hrávala divadlo. Vystudovala ale germanistiku, hudební vědu. Pak žila nějaký čas v Rakousku, po návratu do Česka se živila jako hudební produkční. Teď je na mateřské dovolené se dvěma krásnými holčičkami. K tomu se stále stará o několik herců jako jejich agentka.

Loni jste hrála ve dvou celovečerních filmech: Fair Play a Vejška. V dánském televizním seriálu 1864. Letos v ničem. Vsadila jste na divadlo?

Prostě se neurodilo. Navíc vše vyjmenované jsem natáčela v roce 2013, jen premiéry přišly později. Nic nového na filmových plátnech tedy nemám dva roky. Věnovala jsem je divadlu. Letos mi přinesla změnu Česká televize, pro niž jsem připravovala dva projekty, dva ještě čekají. Za chvíli mě bude všude plno.

V létě jsem točila pohádku Korunní princ. Půjde na Vánoce, já v ní hraju princeznu. Ještě jsem dodělala komediální seriál Kosmo, což bude velká zábava. Napsal ho tým Tomáše Baldýnského. (Stál mj. za seriálem Comeback - pozn. red.)

V poslední době dostává od režisérů i role zrajících krásek. V novém kusu pražského Švandova divadla přesvědčivě vystihla Hanu Krupkovou, fešnou odbojářku obviňovanou ze zrady.

V poslední době dostává od režisérů i role zrajících krásek. V novém kusu pražského Švandova divadla přesvědčivě vystihla Hanu Krupkovou, fešnou odbojářku obviňovanou ze zrady.

FOTO: Švandovo divadlo

Prozradíte mi něco více o té nové vánoční pohádce?

Natáčelo se v okolí Prahy a Brna. Budou v ní středověké hrady, děsivé jeskyně, krásná příroda. Princové se o mě ucházejí hned dva, Patrik Děrgel a Kryštof Hádek. Oba jsou moji dobří kamarádi, takže jsme se na natáčení opravdu nenudili. Vtipná je i zápletka filmu, prozradím jen, že důležitou roli hraje elixír zapomnění.

Vraťme se zpět k Dánsku. Jak jste se k mezinárodnímu projektu 1864 dostala?

Normálně, přes casting. Seriál o dánsko-pruské válce se totiž natáčel od dubna do července 2013 v Praze a jejím okolí. Dánové si lokality vybrali proto, že čeští filmaři trikaři jsou velmi kvalitní. Bylo to náročné, samé výbuchy, bitvy, venkovní scény…

Zajímavé je i to, že mě původně vlastně nechtěli. Řekli mi, že jsem dobrá, a roli dostala Dánka. Po třech dnech natáčení se ji ovšem režisér rozhodl přeobsadit. To se stává. Přetočila jsem poté v Praze její scény, začala létat se spolužákem z DAMU Jordanem Hajem do Dánska, kde se v práci pokračovalo. Byla to obrovská škola.

Co jste v seriálu hráli?

Cikánské sourozence, Jordan Djarga, já Sofii. Byla to němá průvodkyně hlavní ženské postavy dějem, její nejlepší přítelkyně. Prošla jsem s ní celkem sedm z osmi dílů.

Jak se hraje němá?

Velmi zvláštně. Při natáčení scén si musíte vystačit především s očima. Celou dobu ovšem reagujete na věci, které se kolem vás dějí. Seriál byl navíc natáčený v dánštině! Samozřejmě jsem věděla, o čem jsou dialogy, ale…

Reagovat na konkrétní slovo, intonaci, důraz bylo při neznalosti jazyka těžké. Daný záběr jsem proto dopodrobna před tím, než se jelo takzvaně naostro, rozebrala s kolegy v angličtině. Časem jsem vychytala, alespoň foneticky, určitá dánská slova, na něž mám reagovat.

Pamatujete si ještě něco z dánštiny po dvou letech?

(smích) Sköl! Což je na zdraví, to se přece učí všichni cizinci.

Dánský 1864 měl neuvěřitelný rozpočet, v přepočtu výrazně přesahující půl miliardy korun. Byl pak úspěšný v Dánsku? Chodily vám třeba dopisy od ctitelů?

Někomu se líbil, jinému ne. To patří k tvůrčí práci. Jinak záplava milostné korespondence po odvysílání dílů nenastala, ale je pravda, že mi pár lidí dánsky napsalo na Facebook. Nedávno se ozval i Čech žijící v cizině, že seriál viděl a že si říkal, jakou mají Dánové šikovnou herečku. V titulcích našel, že jsem Češka, chtěl mi proto popřát hodně štěstí. To mě potěšilo.

Podobně vás chválí i divadelní kritici. Co máte radši? Divadlo, film?

Divadlu se věnuji na amatérské úrovni od deseti. Jsou to mé kořeny, které jsem si přenesla do filmu. Když použiji nadsázku. Divadlo je taková škola. Máte kolegy spolužáky ve třídě, vytváříte si dlouhodobé vztahy, neustále něco zkoušíte, denně se vidíte.

Pak přijdou letní prázdniny, máte volno. To je čas na filmování, takový intenzivní dětský tábor. S jinou bandou se sejdete asi na měsíc, hodně zažijete, když vše skončí, jedete domů. Já mám ráda ve věcech stálost, trvalost, proto s mírným náskokem vítězí divadlo.

Evě bude patřit také jeden z vánočních večerů v České televizi. Představí se, jak jinak, jako princezna v pohádce Korunní princ. Natočil ji Karel Janák.

Evě bude patřit také jeden z vánočních večerů v České televizi. Představí se, jak jinak, jako princezna v pohádce Korunní princ. Natočil ji Karel Janák.

FOTO: Česká televize

Hrajete - až na výjimky - krásky, princezny. Ve Švandově divadle vám teď přidělili role žen ochotných nasadit v boji o život a pohodlí svá těla: Celimenu v Misantropovi a Hanu Krupkovou ve hře Pankrác ’45. Chápete je? Nebo jsou vám stále bližší něžné typy?

První pohádku, Čertova nevěsta, jsem dělala před pěti lety. Patří k mým filmovým začátkům. Při letošním natáčení jsem sama zapřemýšlela, zda už nejsem na ty princezny moc stará. V divadle se posouvám více. Z těch dřívějších naivek, koketek se převaluji k vypočítavým mrchám nebo třeba alespoň k naivním satanistkám. (smích)

Zpět k Haně Krupkové, o níž se tvrdívalo, že zradila parašutisty, kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha v roce 1942. Pardubické krásce zachránily opakovaně život právě její fyzické přednosti, jak na gestapu, tak u StB. Dokážete ji pochopit?

Já jsem přesvědčená, že parašutisty nezradila. A obecně, když někoho hraju, nemůžu ho soudit, musím ho pochopit. V Pankráci ’45 se scházejí na cele koncem léta 1945 Lída Baarová, Adina Mandlová, Židovka Julie, neznámá žena. Čeká se, která z nich bude odsouzená…

Abychom se do situace vžily, prošly jsme s kolegyněmi čtrnáctidenní historickou průpravou. Jely jsme do Lidic, byly na exkurzi v pankrácké věznici, v její historické i té dnešní fungující části. Upřímně? Tamější zážitek mě dostal. O manželích Krupkových jsem jinak přečetla obsáhlou publikaci. Žiju v tak pohodlné době, že si vůbec nedokážu představit, jak bych jednala na místě Hany. Zachránila nejen sebe, ale také svého muže, jehož hluboce milovala.

Ve Švandově divadle se vám daří, ale je už vaší druhou štací po ukončení DAMU.

Ano, po promoci jsem nastoupila do Kladna. Chtěla jsem mít po škole stálé angažmá. Bála jsem se, aby mě nebrali jako „tu z filmu“, která nemá čas. Aktivně jsem proto rozesílala po divadlech pozvání na naše absolventské představení…

Moment, vy jste sama psala do divadel, zda vás chtějí? Třeba do Národního?

Tam ne, protože v Národním jsem hrávala v iks věcech, než jsem dokončila DAMU. Řekla jsem si, že kdyby mě chtěli, už bych to věděla. (smích) A rozhodně jsem nepsala dopis typu: „Jsem Eva Josefíková, chci u vás hrát.“ Spíš jsem doufala, že se oslovení přijdou podívat na to představení, možná se chytnou na nahozenou udičku…

Nakonec mi práci ve zmíněném Kladně nabídl můj pedagog Daniel Přibyl. V další sezóně jsem zkusila volnou nohu. No a pak přišla nabídka ze Švanďáku, já využila šance mít v Praze zázemí. Za studií jsem si na ni zvykla, sžila se s ní. V poslední době pozoruji, že nějak pražštím. Nic mě tu nevytáčí. Domů jezdím málo, což je ostuda. Snažím se tomu bránit. Třeba při uvádění filmů lobbuju za „své“ kino v Hradišti. Tvůrce ani nemusím přemlouvat, město je vyhlášené kulturní vstřícností.

K ní patří i váš milovaný folklór. Oblečete ještě kroj po babičce, jenž se v rodině dědí?

Neměla jsem ho na sobě ani nepamatuji. Naposledy někdy na gymplu, na vlčnovských slavnostech, na jízdě králů. Je to rodinný poklad, dobře uložený. Má jednu výhodu, vyrůst z něj nemohu. I kdybych ztloustla, sukně je zavazovací, prostě ji míň utáhnu. A k folklóru patří také cimbálovka, na niž si ráda zajdu, když můžu. Kroj k tomu nepotřebuji.

Vedle folklóru, divadla jste se v dětství věnovala hře na příčnou flétnu. Kde skončila ta?

Má podobný osud, je doma, dobře uložená. Sice jsem foukání do ní nemilovala, ale na druhou stranu jsem dovednost využila v jedné z rolí na DAMU. Teď se učím kvůli dalšímu natáčení hře na housle. Tedy učím se spíše předstírat, jak se na ně hraje.

Další role, ve Fair Play, z vás na čas udělala aktivní běžkyni. Nabrala jste svaly. Koukám, že jste je již shodila.

Přiznám se bez vytáčení, že běhat jsem začala až kvůli filmu. Sportování mě nikdy nebralo. Roli jsem vzala jako výzvu, poctivě na ni týdny trénovala. Naučila jsem se aspoň správnou techniku, poznala atletické prostředí. Po skončení natáčení mě dohnala vrozená lenost. Teď se lepším, jdu občas cvičit na DAMU. Potkám tam kamarády, něco dělám pro sebe.

Hubená jste celý život. Vykrmují vás třeba starostlivé tetičky?

Krmím se sama a ráda. Snaží se ovšem i zbytek rodiny. Od tetičky se strýčkem dostávám například zavařeniny. Hody nastávají vždy doma, na Moravě. Máma mi upeče kachnu, uvaří kuře na paprice a jiné laskominy. Zase mě tak nevykrmí. Loni jsem byla v Hradišti dvakrát. Letos jsem měla v létě volněji, otočila jsem se častěji, polepšila jsem se.

Vy jste v kuchyni také zdatná. Když jste žila s Jirkou Mádlem, říkali jste, že se střídáte v tom, kdo uklízí a vaří. Teď zvládáte obojí?

Musím. Co mi zbývá? Je pravda, že pro sebe si chuťovky nedělám. Jídávám na ulici, občas si něco objednám domů. Jsem ráda u sporáku, jenže mám s tím spojený rituál: chci vařit pro někoho, popovídat si, sedět s ním u jednoho stolu. Často proto zvu přátele, kteří to vnímají podobně. Oni mi to oplácejí. Když prostě nechci, sama nejsem. Do pražského bytu nezřídka chodím pouze spát.

Při několikaletém randění s Jirkou Mádlem jste prý automaticky brávala lidem z rukou foťáky, dělala jim snímky s „celebritou“. Už se fotí fanoušci s vámi?

Proč by měli? Nejsem slavná, jsem známá, sem tam. Občas se na mě lidé na ulici líp kouknou, jsem jim povědomá, puberťáci pokřikují Vejška, Vejška. Ten film se jim asi hodně líbil. Pod palbou zájmu ovšem nejsem. Do práce jezdím normálně MHD. Z Vinohrad, kde žiju, to mám na Smíchov, kde pracuji, patnáct minut tramvají. Když se nenalíčím, vezmu si oblíbené potrhané džíny, triko, nikdo ve mně Josefíkovou nepozná. Nespojí si civilní tvář s tou nalíčenou krasavicí z článků, filmů, divadla…

Ostatně, s Jirkou jsem to už měla nacvičené. Lidé evidentně chtěli fotku s ním, stáli bezradně naproti nám, tak jsem do situace vstoupila, proces urychlila. Vzala do ruky jejich foťák a vytoužený snímek jim udělala. (smích)

Na gymnáziu jste chtěla studovat novinařinu. Nelitujete, že nesedíte nyní na mém místě?

Rozhodně ne. Zní to jako klišé, je to klišé, ale já se v herectví našla, práce je mým koníčkem. Nicméně připouštím, že občas mi bleskne hlavou: jak to bude dál, když tohle všechno skončí? Zatím to jede. Díky bohu.