Co vás nominovalo mezi hvězdy?

Částečně i můj blog. Ve StarDance mají být zastoupeni lidé různého zaměření a oborů a já se díky němu posunula z kolonky herečka do kolonky herečka - blogerka. A tím jsem pro soutěž asi začala být zajímavější.

To vám muselo zalichotit, ne?

To víte, že ano. Poslední rok se mi daří. Bylo pár momentů, které se opravdu povedly, třeba pozvání k panu Šípovi do Všechnopárty nebo udělení ceny Magnesia Litera za blog roku. Díky tomu blogu jsem se dostala do míst, kde jsem dřív nebyla. Třeba do patronátu akce Pomozte dětem.

Je to reakce na bídné roky?

To asi ne, nemám bídné roky. Jsem většinou spokojená.

Nejste depkařka?

Ne. Dokud je práce a jsem vytížená, jsem v pohodě a nepřemýšlím o tom, že by to mohlo být ještě lepší. Věci šly svým tempem a pak nastal kvantový skok. Do StarDance.

A jak vám v soutěži ty skoky jdou?

Než jsem začala trénovat, měla jsem jasné názory na to, co mi půjde, a co ne. Tvrdila jsem, že se se sambou nikdy neskamarádím, že ji nenávidím a že mi nepůjde. Tedy ne že by mi potom nějak strašně šla, ale moc jsem si ji užila a oblíbila si ji. Naopak jsem tvrdila, že mám ráda pomalé tance a ty mi půjdou. Ale u slowfoxu, druhého tance, jsem si zažila takové věci, že jsem si přála, aby už přišlo něco dalšího.

FOTO: Michaela Feuereislová

U quickstepu jsem si myslela, že to bude zlom, že to nedám, že to bude nejhorší tanec. A je to jeden z prvních tanců, který mi celkem jde. Před tím jsem se všemi tanci bojovala, ale u quickstepu nohy vědí. Takže všechno je jinak. Skoky jsou ale výbušná energie, která jde do nohou maximálně, a můj tanečník Marek mě musí občas okřiknout, ať nohy zapojím víc.

Michal Dlouhý se nechal slyšet, že nezapomene, jak ho u paso doble partnerka při přímém přenosu napomenula: Co se tady motáš, debile. Dostáváte taky podobné instrukce?

Ne, to vůbec. Při přímém přenosu po mně Marek chce, abych na tyto věci už nemyslela. Je to těžké. Ten, kdo mě trénuje a neustále mi říká, co dělám špatně, se během přenosu musí stát rovnocenným partnerem. Což mi dělá trochu problém, protože jsem z herectví zvyklá, že režisér se poslouchá. Takže Marek ví, že kdyby mě koučoval i na parketu, začala bych to řešit a bylo by zle. Ale koučuje do poslední chvíle, sleduje, v jakém jsem stavu, a uklidňuje mě. Uklidni se, umíš to, říká. A na parketu je pak vše zapomenuto.

Je znát, že taneční techniku zvládáte, pohyby máte taky ladné, ale zdá se, že vám haprují nervy.

Ano, každý týden vnímám přenos jako premiéru. Jenže při té divadelní se něco dlouho chystá, pak se to předvede, pak je večírek, napětí se odstřihne a je klid. To u StarDance není. Tam se to sice odstřihne, jenže druhý den se jde zase trénovat. Budu ale ráda, když v tom šíleném kolotoči vydržíme co nejdéle, protože je to krásné.

Blog, ve kterém vtipně popisuje zákulisí hereckého života, si začala psát před rokem a půl. Čtenost má tak velkou, že koncem listopadu vyjde i jako knížka.

Blog, ve kterém vtipně popisuje zákulisí hereckého života, si začala psát před rokem a půl. Čtenost má tak velkou, že koncem listopadu vyjde i jako knížka.

FOTO: nakladatelství Domino

Jako talisman u sebe máte figurku lamy. Proč?

Koupila jsem ji na charitativní akci, kde se prodávaly výrobky žen z Afriky. Jsou pak za dost peněz odkupované společnostmi, které bojují proti levné pracovní síle. A já si lamu koupila, protože má v sobě energii tvrdé práce, a tak mě může podpořit ve StarDance, protože si připadám, že to tam mám taky hrozně těžké (směje se), i když samozřejmě ne tak jako africké ženy.

Takže vám vlastně fandí i africké ženy!

Vlastně ano. Příběh lamy naší soutěžní partě vyprávím a dělím si ji na ty, co jsou ochotni připustit, že talisman má sílu, a na ty, co okamžitě řeknou, že ne. Na lamu jsem si přilepila ještě kamínek, co mi vypadl při prvním tréninku samby ze šatů. Sebrala jsem ho a pro štěstí přilepila na lamu. Je to talisman, který mám u sebe po dlouhé době, protože v herectví je nepoužívám. Tam používáme zlomvazky. Při tom tanečním náporu jsem s lamou ráda.

Co jste si pomyslela, když jste poprvé viděla svého tanečníka s rakousko-uherským knírem?

Bylo to ztížené tím, že první setkání točí kamera, protože chce zachytit bezprostřední emoce. Očekává se, že budou výrazné a typu: jé, to se těším. A to jsme s Markem nedělali a dodneška se dohadujeme, co to způsobilo. Tvrdím, že je to tím, že se nezaradoval, že tančí se mnou, což jsem čekala. Protože mám dobrý rok, a kam přijdu, tam na mě hodně lidí mile reaguje. Něco podobného jsem čekala od Marka, jenže on to neudělal a já mu dávám za vinu, že naše první setkání bylo chladné.

Poslední úpravy kostýmů v maskérně před přímým přenosem StarDance a jde se na plac!

Poslední úpravy kostýmů v maskérně před přímým přenosem StarDance a jde se na plac!

FOTO: Jan Handrejch, Právo

On ale zase tvrdí, že to byla vina moje, protože moje zaťukání na jeho rameno bylo vlažné a chladné a vzalo mu náladu. Teď už se tomu smějeme. Nic jsme na sebe nehráli, před kamerou jsme nepředstírali, že máme radost, i když jsme to tak necítili. Postupně a přirozeně jsme pak zjistili, že máme podobný názor na choreografii, že ji chceme dělat zábavně. Nejhorší, co by mě mohlo potkat, by byl klasický tanečník, který ještě stále tančí a soutěží, a chtěl by jet na špičkový výkon. To bych tu soutěž protrpěla. Marek sice je ambiciózní, ale bere to tak, abychom se i pobavili.

Na začátku tréninku vás trápila achilovka dokonce tak, že to vypadalo, že možná ani nedotančíte. Jak se to stalo?

Přepálili jsme začátek. Hodně jsme trénovali sambu.

Co je to hodně?

První den čtyři hodiny, druhý asi pět. Marek mě všechno učil a já z toho byla nadšená. A docela mi to šlo. Ale moje nohy nebyly zvyklé na takovou zátěž a já začala cítit, že mě pobolívá achilovka. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale Marek je zároveň fyzioterapeut, a tak mě hnal okamžitě k doktorovi.

Pan doktor na obrazovce uviděl malý zánět. Pokud to nevyléčíme, slečno, nepočítejte s tím, že byste mohla intenzivně trénovat, řekl mi. Vyděsila jsem se a začala chodit čtyřikrát týdně na rehabilitace. Musím podotknout, že k soukromému doktorovi, takže jsem si udělala v srpnu takové Vánoce pro nohu. Vyléčit se to povedlo.

Evu, která tropí hlouposti, oživila ve stejnojmenné inscenaci v Divadle Na Fidlovačce. Jejího bratra a ochránce hraje Denny Ratajský.

Evu, která tropí hlouposti, oživila ve stejnojmenné inscenaci v Divadle Na Fidlovačce. Jejího bratra a ochránce hraje Denny Ratajský.

FOTO: ČTK

Už se změnil váš první dojem ze StarDance, který máte ve svém blogu ze srpna? Tehdy jste napsala toto:

Začalo to v neděli, když jsem seděla na Náplavce v karavanu a vedle mě se v make-up busu objevil Leoš v trenkách a košili a řekl: „Já nikoho neznám osobně, ale všechny trochu znám z televize a chtěl bych se se všema poznat.“ Pak jsme mluvili o tom, že odmítl roli v Pusinkách, protože si nevěřil. O něco později jsem vyprávěla o utrpení při focení oficiálních StarDance fotek a z vedlejší místnosti se ozvalo energické „Že jo! Že jo! Já to měla úplně stejně!! Ahoj, já jsem Jitka,“ a já omámeně napřahovala ruku k dokonalé Jitce Schneiderové. Která mi později pogratulovala k Magnesii a vyslovila se nad kávou, že se na mě těšila. S egem jakoby přifouknutým héliem jsem poté bloudila Českou televizí, kde mi v maskérně Tereza Kostková, nadpozemsky elegantní a krásná ještě PŘED péčí maskérky, vesele řekla, že je hrozně ráda, že mě ve StarDanci mají. Vrávorající a opilou pocitem, že jsem důležitý člověk, mě na kolena srazil nedostupný Marek Eben, když se na mě potutelně a přátelsky usmál, než vešel do své šatny pro génia. Přidržela jsem se šedé zdi Kavčích hor a věděla, že jestli se ze mě nyní nestane namyšlená kráva, snesu už úplně všechno.

Ano. Tím, že jsme spolu strávili už nějaký čas, stala se z nás skvělá parta. Což jsem už o téhle soutěži slyšela dřív, ale neuměla jsem si to představit. Teď jsme všichni na stejné lodi, neumíme moc tancovat a snažíme se o to. Dnes třeba naopak řeknu mezi svými kamarády větu: Jo, tohle kapučíno jsme si včera taky dávali s Leošem, protože si přestávám uvědomovat, že mám až tak slavné taneční kamarády.

Svůj blog jste začala psát asi před rokem a půl. Koncem listopadu už vyjde jako knížka. Jak to, že tak rychle?

Karin Lednická z nakladatelství Domino se ozvala už asi po pěti měsících. Tehdy ho lidi četli, ale ještě to nebyl takový boom. Překvapila mě a požádala jsem ji, že bych ráda psala ještě dalšího půl roku, a pokud pořád budou nápady, vydáme to. Publicita se udržela a došlo i jiným nakladatelstvím, že to má návštěvnost a svoje čtenáře. Já ale zůstala věrná Karin, protože s ní to bylo založeno na důvěře.

Miluje dobrou kávu, divadlo, klid na psaní a kočky.

Miluje dobrou kávu, divadlo, klid na psaní a kočky.

FOTO: archív Marie Doležalové

Proč se váš blog jmenuje Kafe a cigárko?

Vymyslel to můj bývalý přítel Pavel Králíček. Když jsem přemýšlela, jak shrnout herecký svět, napadaly mě takové věci jako Codelajiherciahereckyvzakulisi.cz. Umím totiž vymyslet námět článku, napsat ho, ale název blogu, to mi nejde. Můj bývalý přítel zná herce, kterak často sedí u kafe a u cigárka a rozmlouvají. Řekl mi tohle heslo a mně se zdálo výstižné.

Když píšete, dáte si taky kafe a cigárko?

Cigárko mám spojeno více s hereckým světem, tam je stres a hodně lidí, většinou si cigárko dám s někým dalším. U psaní jsem sama, je tam pohoda, tak to cigárko není. Ale kafe si dám.

Který článek vašeho blogu měl největší návštěvnost?

Myslím, že dlouhodobě na špici se drží článek Šest typů telefonátů, které každý herec jednou zažije. Ten odstartoval zájem o celý blog. Od té doby se návštěvnost zvýšila pětinásobně. Když jsem potom byla u pana Šípa, který o blogu hezky mluvil a oklikou doporučil, aby se na něj lidé podívali, ten večer spadl server. Bylo se tam naráz podívat snad třicet tisíc lidí. Vtipné je, že na blogu mám takovou komunitu, co vše komentuje a prožívá. A ti už udělali historické rozdělení Kafe a cigárka na různé vlny čtenářů. Sami se rozdělují na Šípovu novou vlnu, pak je tam vlna po Magnesii Liteře a teď tam začala vznikat vlna nová, stardancová.

Ve svých článcích si nejčastěji utahujete sama ze sebe. Situaci, kterou lze vnímat neutrálně, vidíte jako echt trapas. Čím to je?

Ale já to tak opravdu prožívám! Někdy v sobě věci hodně hrotím a pak o nich přemýšlím. Přesně jak říkáte, věci, co zvenku nejsou trapas, já tak pociťuju. A vyčítám si, jak jsem se zachovala a jak je to vlastně hrozné.

Jako zmatená Saša v sitcomu Comeback zazářila už před sedmi lety. Parťáky jí tehdy byli Kristýna Leichtová a Matouš Ruml.

Jako zmatená Saša v sitcomu Comeback zazářila už před sedmi lety. Parťáky jí tehdy byli Kristýna Leichtová a Matouš Ruml.

FOTO: archív TV Nova

Spousta lidí to ale asi cítí podobně, ne?

No právě a to mě překvapuje. Nikdy bych si nemyslela, že se najde tolik lidí, kteří mi řeknou, že to mají stejně a v některých situacích se poznávají. Je pro mě úžasné vědět, že v tom nejsem sama, protože jsem si dlouho myslela, že to tak je. A pak díky Kafi a cigárku zjistím, že nejen já jsem nervózní a bojím se, ale že to tak má spousta lidí. Dává to člověku pocit, že ostatní nejsou jen ti silní a on jen ten slabý.

Kdo vám knížku Kafe a cigárko pokřtí?

Křest knihy bude 27. listopadu v Luxoru a kmotry budu mít dva. Jeden z nich je můj profesor češtiny z gymnázia, který nás učil kreativním způsobem a po každé slohovce nám psal hodnocení, co jsme chtěli říct, jak se nám to povedlo a kam se mohu posunout. A druhým kmotrem je Ivan Trojan, můj herecký idol a velká osobnost. Když jsem se s ním setkala na akci, tak řekl, že Kafe a cigárko četl a že mám psát dál. A že mu nevadí, že se tam ocitl i v kresleném vtipu. Tak jsem se odvážila ho oslovit a on souhlasil, že přijde. Ti kmotři jsou pro mě dvě velké osobnosti. A dva chlapi navíc, což je fajn.

Co vám dělá s egem, když vás teď mají všichni tak rádi?

To, co jsem popisovala při setkání se svým tanečníkem. Dopředu občas očekávám, že ze mě budou všichni nadšení. Ale moje zmatky a nervy a sebekritika jsou tak silnou součástí mojí povahy, že mi pořád zůstávají. Mám radost z úspěchů, z Magnesie Litery, ale pak se ráno probudím, je nový den, čekají mě nové výzvy a já se z nich zase nervuju a vždycky si najdu nějaký důvod proč.