Nedávno jste absolvovala velkou Evergreentour s Josefem Zímou, Karlem Štědrým a s dalšími umělci. Jaká byla?

Strašně únavná. Jsem dítě štěstěny, protože jsem to přežila. Ale raději mám menší koncerty než tyhle velké sportovní haly. Je úžasné, že semaforské písničky, kterými jsem kdysi začínala, oslovují všechny generace. Jsou poetické, krásné a já jsem šťastná, že kvalita něco znamená i pro nejmladší publikum. Retro se vrací ve všech sférách.

Asi nejvíc reagují na písničku Včera neděle byla, která se dlouho držela jako nejprodávanější český singl na vinylu. Přitom šlo o první písničku, kterou jsem zpívala na mikrofon - a chytla se! Pak ji převálcovaly Holky z naší školky.

Vaše vnoučata ji našla i na YouTubu. Mají radost ze slavné babičky?

Jsou ke mně velmi smířlivá a mají mě snad ráda, i když za nimi pokulhávám právě v těch nových technologiích. Dodnes jsem nepochopila třeba rozdíl mezi iPadem a iPodem.

Matoušovi je deset, Matildě dvanáct a Elišce pět. Je s nimi pěkné pořízení - a odjakživa bylo. Znamenají pro mě obrovské osvěžení, i když ty starší se pomalu šinou k pubertě a trochu se mění.

Ctitele jsem měla, ale mraky to nebyly. A sláva? Když na matějské hráli mé písničky, byla jsem docela pyšná.

Ale pokud vím, píšete na internetu vlastní blog!?

To už je pryč, protože mě to hrozně zaměstnávalo. Jsem nestatečná v tom, že nepustím ven ani větu, s níž nejsem spokojená. Nad vším dlouho přemýšlím, i nad texty v rozhlase Regina, kde mám pravidelné pořady. Nechci, aby to bylo jen prázdné tlachání, chci překvapit, zaujmout. Asi by to měli dělat lidi, kteří se s tím tak netrápí.

Ovšem bez e-mailu se neobejdu. Přitom znám i mladší kolegy, kteří necítí potřebu se tomuto trendu podvolovat, jsou zvyklí na určitý způsob zacházení a kontaktu. Leckteří nemají ani mobil. A já to respektuju.

Naopak se mi nelíbí, že třeba školka, kam chodí vnučka, komunikuje s rodiči pouze elektronicky a předpokládá, že každý vlastní počítač. Kdo by ho neměl, nedozví se, jaké jsou kroužky, kdy se jede na výlet. To mi přijde jako necitelný diktát doby.

FOTO: Martin Mašín

Klubou se vnoučata do herectví?

Zaplaťpánbu ne! Jsou to absolutně zdravé děti, nezatížené žádnou tradicí. Matilda miluje zvířata, což je v naší rodině dědičné. A zřejmě se jednou vrhne na veterinu. Matouš je tělem i duší sportovec, tak asi půjde na nějakou sportovně zaměřenou střední školu. Ale nepočítám s tím, že se stane špičkovým fotbalistou a bude mě živit. Elinka je ještě malá, tu baví všechno: modelovat, kreslit, tančit, zpívat…

Co jste kdysi chtěla být vy?

Herečka určitě ne. Líbila se mi pošta a papírnictví - to miluju stále. Nic mě tak neodváže jako brouzdat se velkým obchodem, vnímat vůně papírů, prohlížet tužky… Hodně jsem tíhla ke zvířatům a myslela, že budu veterinářkou.

Vždycky jsem měla zvířátko, symbióza se zvířectvem u nás byla dokonalá. Za války táta dostal králíka, že ho sníme. To ale nepadalo v úvahu: bydlel v krásně vymalované psí boudě! A pořád jsme měli pejsky. Což bylo velmi výchovné, naučili jsme se starat o něco živého, mít rádi i přírodu, rostliny, brát stromy jako bytosti, které bolí, když někdo vezme kudlu a vyrýpne do nich monogram. V tom jsem vyrůstala a posílám to dál.

Podle vašich slov jste dělala vše kromě učitelky a kominíka. Co jste nejvíc?

Učitelů a profesorů ze staré školy jsem si velmi vážila, byly to osobnosti. Rovnat se jim bych si netroufla. A nedovedu si představit, kde berou dnešní pedagogové trpělivost a odvahu postavit se před nesourodou společnost dětí ve třídách. To je tvrdý oříšek. Dobří odcházejí kvůli penězům i proto, že nechtějí skončit v blázinci… No a na komín bych asi nevylezla.

Jinak dělám všechno moc ráda, jako Neruda. Neřeším, zda mám raději zpěv, herectví, moderování. Ke všemu s chutí čuchnu a pořád se učím. Jsem pokorná, dovedu naslouchat, mám dar, že poznám chytrého od hloupého, a vím, s kým stojí za to trávit čas. A já naštěstí potkávala opravdu báječné lidi.

V Semaforu jsme byli nadšení amatéři, nezáviděli jsme si. Dostávali jsme stejné platy - zhruba na jedny boty v Domě módy. Všechno jsme si dělali sami, šikovnější šili oponu, já k ní našívala kroužky, vytírala jsem podlahu, pomáhala kulisákům.

Začínala jste v sedmnácti letech v televizi, že?

Ano, na záskok za Štěpánku Haničincovou v dětském vysílání, šla tehdy na mateřskou. Na konkurz jsme přišly jen dvě, roku 1958 byla televize ještě v plenkách a neznamenala takové lákadlo jako dnes. Ta druhá slečna to vzdala, asi proto mě vzali. Musela jsem jen ustříhnout dlouhé copy, za což jsem byla štěstím bez sebe, ovšem rodiče to oplakali.

Štěpánka si mě po návratu nechala jako učednici, byla velkorysá a moc mě naučila. Radila mi, jak mluvit, vystupovat, jak se oblékat, líčit. Perfektně všechno ovládala.

S Milošem Kopeckým v televizním pořadu Ta naše písnička česká.

S Milošem Kopeckým v televizním pořadu Ta naše písnička česká

FOTO: Pressdata

Následovalo legendární divadlo Semafor, na to se asi vzpomíná krásně…

Nádhera! Poznala jsem, jak by mělo vypadat divadelní zákulisí. Byli jsme nadšení amatéři, nezáviděli jsme si, neexistovala řevnivost. Dostávali jsme stejné platy - nevím už přesně kolik, ale zhruba na jedny boty v Domě módy. Úplně všechno jsme si dělali sami, šikovnější šili oponu, já k ní našívala kroužky, vytírala jsem podlahu, pomáhala kulisákům.

Byli jsme fajn parta kamarádů, nejraději bychom v divadle i bydleli. S kolegyní jsme si půjčovaly jedny boty i kostým a vůbec nám to nevadilo. Šéfové, ač sami zajíci, na nás byli přísní - a dobře dělali. A my je respektovali. Fakt jsem dítě štěstěny!

Co říkali vaší kariéře rodiče?

Kupodivu mi nic nerozmlouvali. Tátu snad moje cesta potěšila, Semafor mu připomínal jeho začátky v Osvobozeném divadle. Maminka měla zprvu vrásky na čele, představovala si, že půjdu na vysokou a budu mít jiný rozlet do života. Ale neztrpčovala mi život zbytečnými radami.

Mám tedy jen maturitu, ovšem na slavném gymnáziu v Londýnské, mým spolužákem byl třeba Václav Klaus, studovali tam Tošovský, Tomáš Ježek… Nemůžu si stěžovat, byl to elitní ústav a moje vnoučata tam dnes taky chodí.

Jak to bylo dál?

Přicházely další příležitosti v televizi, potkala jsem se s panem režisérem Podskalským, který měl pod palcem hudební program, a líbilo se mu, jak hezky neuměle zpívám. Takže mě používal do pořadů typu Babiččina krabička atd.

Spolupráce se odehrávala na úplně jiné bázi než teď. Nebyla to dílna, jen dílnička, kde se každý svým způsobem uplatnil, opět bez konfliktů. Všichni byli laskaví, radost s nimi pracovat! Tahle škola života vydala za řádku titulů a jsem šťastná, že dělám, co mě baví. Každý tu kliku nemá.

Byla jste známá, měla jste mraky ctitelů. Jak jste se vyrovnala se slávou?

Ctitele jsem měla náhodou už ve škole! Ale až takové mraky to nebyly. Chodily mi dopisy od obecenstva, velmi pestrá skladba. Zrovna na Moravě, odkud jsem včera přijela, mám celou rodinu fanoušků, už padesát let. Vůdcem klanu je Evička a nemine svátek nebo narozeniny kohokoliv z mé smečky, aby nepřišlo blahopřání. Neuvěřitelné. Není to už moderní, ale je to krásné.

A sláva? Je fakt, že když na matějské pouti hráli moje písničky, byla jsem docela pyšná.

Vraťme se k mužům…

Jsem zamilovávací typ. Mohlo jich být víc či míň, já to moc nepočítala, ale vždycky jsem se zamilovala. Tedy úplně nejvíc ze všeho jsem milovala koně - pak teprve přišli na řadu mládenci. To mi zůstalo.

Asi bohudík, ovšem je to obtížné, protože vlastníme nejen spoustu psů, ale i koně. Dcera Johanka zdědila moji lásku…

A ve filmu Kdyby tisíc klarinetů.

A ve filmu Kdyby tisíc klarinetů

FOTO: Pressdata

Co vlastně dělá?

Žije na venkově, kde je šťastná. Původem zdravotní sestra zběhla už před lety na veterinu. Měla úžasné místo v Praze, jenže co je na světě Eliška, nešlo to dohromady. Musela se přeškolit, což nebylo snadné - a dnes pracuje v zubní ordinaci. Takže mám šikovné známosti!

Druhá dcera Pavlína je novinářka. Asi mi nebudete věřit, ale nevím přesně, na čem právě pracuje. Pořád někde jezdí, má určité poslání, jenže nemá čas mi to vysvětlit. Tuhle volala od Rozvadova, měla jsem zmeškaný hovor, a když jsem ji vytočila zpět, strašně pospíchala… Takhle telegraficky komunikujeme. Ale zaplaťbůh jsou obě holky zdravé a máme pevný vztah.

Seznámili jsme se na horách. Byl lyžařský instruktor dětského oddílu a uklidňoval mě, že se o mé dcery postará. Odpověděla jsem, že to nepotřebují, zato já ano, že neumím chytit kotvu u vleku.

Zmínila jste koně, kdy jste se s nimi poprvé zapletla?

V osmi letech, díky herci a režisérovi Karlu Pechovi, což byl tátův kamarád. Jedné jejich známé lékař doporučil na bolavé kyčle jízdu na koni, a tak se vypravili do hradní vojenské jízdárny na Pohořelci (která mimochodem pořád nemůže najít správné poslání, možná tam má hradní stráž složené čepice). Mě vzali s sebou. Ujali se mě sokolové z tamního jezdeckého oddílu - a byl to můj osud. Když mě přijímali, řekl náčelník varovně mé mamince: Milostivá paní, to je ale vášeň na celý život! Měl pravdu.

U koní jste taky poznala prvního manžela!?

Vy víte všechno! Ano, na jízdárně. Byl to hrozně hodný kluk, inženýr ekonom, což by dneska byl kauf. Všichni mi ho záviděli. Měl až románové jméno Ilja a byla to opravdu veliká koňská láska.

Já se vždycky vdávala s tím, že je to napořád. Jenže to bylo na rok. Pak přišlo několik dalších lásek, druhé manželství s Petrem Spáleným, narodily se holky… Ve třetím svazku s Lubošem Trávníčkem jsem zakotvila - a už to tak nechám.

Toho jste potkala kde?

Na horách s dcerami. Byl lyžařský instruktor dětského oddílu a uklidňoval mě, že se o ně postará. Odpověděla jsem, že to nepotřebují, zato já ano, že neumím chytit kotvu u vleku. Lyže jsem si koupila jen kvůli nim a nebyla jsem si jistá. Tak to vzniklo, už jsem nepočítala s tím, že bych si nějakého chlapa pustila do soukromí a mohla s ním vydržet.

Mít stejně starého chlapa, už bych ho musela strkat na vozíčku! Pouštím ho šikovně do lesa, je to lepší, než kdyby chodil za ženskými.

Hlavní pro mě bylo, že měl hezký vztah s mými holčičkami. Pavlína tehdy koketovala s pubertou, což bylo k nevydržení, Johanka dorůstala. Obě nerady chodily do školy, já měla hodně práce a čím dál hůř jsem všechno zvládala.

Luboš s nimi báječně vycházel - a ony s ním! Pak jsem si všimla, že bych s ním taky vyšla. Vidíte, a jsem šťastně vdaná třicet let!

Věkového rozdílu patnáct let jste se nebála?

Mít stejně starého chlapa, už bych ho musela nosit nebo strkat na vozíčku! Luboš je původem lesák. Pracoval na mysliveckém svazu, pak začal podnikat, dnes jen okrajově. Ale les mu zůstal, to je taky vášeň na celý život. Já ho tam šikovně pouštím, což je lepší, než kdyby chodil do hospody nebo za ženskými.

Zdědil dům po rodičích na Přimdě, kam spolu jezdíme. A když je v Praze, pomáhá mi na oplátku třeba tím, že mě vozí na schůzky, protože zastavit slušně s autem v centru je vyloučené. Takže máme výbornou spolupráci.

FOTO: Martin Mašín

Vy jste milovnice zvířat, on nimrod. Jde to dohromady?

Obecná představa o myslivcích je mylná. Oni taky pečují o les, roznášejí krmení, starají se o vakcinování, aby lišky neměly vzteklinu… Máme takovou dohodu: přísahal mi, že nevystřelí po ničem, co do lesa patří. Já mu věřím, ale žádných lovů se pro jistotu neúčastním. Jen kvituju, že máme občas na talíři zvěřinu. Člověk je trochu pokrytec. Na Vánoce taky sním rybu, ovšem do vany si ji nedám.

Plusem života s mladším mužem je, že o sebe žena víc pečuje.

To je pravda. Ale drahé krémy jsou podle mě podvod. Já si kupuju levnější a jako vlastenka hlavně české. Mám pocit, že jdou rychleji na odbyt a jsou tedy čerstvé. Jenže čas stejně nezastavíte!

Navíc mě Luboš přejídá! Výborně vaří, a když ho poprosím o jeden knedlík, naloží mi tři. To dělala už jeho maminka, po každé návštěvě mi sukně i kalhoty byly malé. A v mém věku se s nadbytečnými kily špatně hýbe. Takže v krátkých etapách potřebuju nové kostýmky…

Co vám říká pohyb?

Fakt nic, žádné cvičení. Občas mě bolí klouby - a pak zase přestanou. (směje se) O lyže jsem přišla, na kole umím jet pouze rovně, takže jsem nepoužitelná. Zbývají procházky, jenže to mám jako tatínek: vždycky potřeboval cíl, účel. Maminka mu ho vymyslela a on pak vykročil tak rázně, že mu nikdo nestačil. Mým účelem je venčení psů, to dělám ráda.

Na co ráda vzpomínáte v souvislosti s otcem?

Zdědila jsem po něm podobu a dost i povahu. Byl nesmírně činorodý, vzdělaný, studnice vědomostí, takže jsem občas vedle něj prožívala mindráky. Na druhou stranu s ním byla velká legrace, byl veselý, skotačivý, optimistický. Až to hraničilo s nezodpovědností.

Měl heslo: Jen nedostat rozum! Maminka byla pravý opak, kotva celého domova, která ho držela pohromadě. Díky ní jsme se s bráchou myli a tak. (směje se)

Tatínkovi to bylo jedno a se vším souhlasil. Absolutní demokrat. Měla jsem tedy dvojí výchovu - ale myslím, že výsledek není nejhorší. Umím jíst příborem. A nezodpovědná jsem pořád. Když někam cestuju, Luboš kontroluje, zda jsem něco nezapomněla. Odpovídám: Mám všechno, jen ne rozum!