Je zvláštní, milá a plná rozporů. Velké hnědé oči jako by chtěly přijít všemu na kloub, zářivě bezelstným úsměvem se vám naopak dává všanc. Připočtěte černý rozcuch a vláčná, emocemi nabitá gesta. Ani pár cigaret nemůžete mít sedmatřicetileté Lucii za zlé. A kávu s mlékem a medem (!) už vůbec ne.

To je váš nápad?

Ano. Cukr nemusím, zato med miluju skoro do všeho. První kávu si dělám ráno do postele, tím začínám den. A strašně si to užívám.

Byla vaše cesta za slávou tak hladká, jak vypadá?

Já žádnou slávu nepociťuju. Po každém úspěšném představení něco skončí - a příště se jede nanovo. Moje cesta možná vypadá hladce, ale pokud necítíte uvnitř nadšení a neumíte si je užít, je těžší. Dlouho mi trvalo - a stále se učím - vidět štěstí právě teď, přijímat to dobré a hezké.

Nebyla jsem zvyklá otevřít se spontánní radosti, byla jsem tak naučená. Vždycky jsem u sebe spíš hledala chyby.

V jaké rodině jste vyrůstala?

S herectvím neměla nic společného, snad jen vypjaté emoce všeho druhu. Tatínek je malíř, natěrač a dnes hodinový manžel, maminka prodavačka. Děda říkal, že předkové byli komedianti a měli cirkus. Já byla bláznivé dítě, které chtělo dělat všechno jinak než ostatní, překračovat a bořit hranice určené rodinou, panelákem, školou. Někdo třeba řekl, že je něco škaredé - a já schválně tvrdila, že se mi to líbí. Byla jsem ve věčné opozici.

Přitom jsem cítila obrovské napětí ve vztahu k rodičům, nechápala jsem, co ode mne vyžadují. Štvalo mě, že nejsem dokonalá, a myslela jsem, že za všechno špatné můžu já.

Měla jsem strach, ale předstírala jsem, že je vše v pořádku. Hledala jsem pomoc na špatných místech, chodila jsem ke kartářkám…

To nezní jako popis bezstarostného dětství…

Dejme tomu, že jsem nebyla obklopená lidmi, kteří byli šťastní. Narodila jsem se našim, když byli sami ještě děti - mámě nebylo ani osmnáct. Pak přišli další tři sourozenci… Dnes si představuju, že bych řadu situací řešila jinak. Třeba na zavolání, že máme něco v kuchyni, jsem šla až poslední a smutná, že na mě nic nezbude.

Teď bych bratry předběhla a čokoládu jim sežrala s tím, že teď jsem tady já! Taky bych je trestala a vydobyla bych si, že i mě musí poslouchat. Místo toho jsem se cítila uražená a zklamaná, dokonce jsem chtěla jít do dětského domova.

Dnes už jsou vaše vztahy v pořádku?

Ano, i když to stále vybublává. Občas všem s nadsázkou předesílám, jak mi ublížili - a oni se mi za to omlouvají. Máma začíná každý telefonát velkou omluvou.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak ze zraněného dítěte vyrostla herečka?

Vzpomínám, jak jsem byla se školou prvně v divadle, seděla jsem až nahoře a herci dole se zdáli nerozeznatelní. V ten moment se něco v mém životě zastavilo, jako by mě to vcuclo a vsáklo. Své extrovertní sklony jsem ale dlouho potlačovala a projevily se až v pubertě.

Ve třinácti jsem začala provádět šílené věci a hrát před spolužáky etudy. Dostala jsem se vždycky do rauše a okolí nevědělo, zda nemá zavolat na psychiatrii. Když jsem pak váhala, zda půjdu na sociální pracovnici nebo na lesnickou školu, přihlásila mě máma prozíravě na konzervatoř.

Co jste očekávala a jaká byla realita?

Čekala jsem ten zvláštní stav, že budu strůjcem a tvořitelem něčeho, co zapůsobí na lidi. Ne že by se úplně změnili, ale aspoň začnou přemýšlet, najednou něco uvidí jinak. To ve mně zůstalo. Naopak devadesát procent toho, co mi všichni říkali o herectví a divadle, že je hlavní, jak mám vypadat, jak mluvit do tečky nebo otazníku…, je jistě taky důležité, ovšem ten prožitek a postoj uvnitř beru jako mnohem silnější.

Své role hodně prožíváte, umíte je odložit v šatně?

Neodkládám je snadno. Ale nemám to tak, že by mě role, kterou zrovna zkouším, výrazně ovlivnila v životě. Spíš naopak mé osobní zkušenosti ovlivňují postavu. Zažila jsem toho totiž opravdu hodně. A zároveň jsem odmala velmi silně vnímala problémy a stavy dospělých.

Třeba pro postavu Máši v Rackovi je inspirací sousedka, která se snažila maskovat závislost na alkoholu. Já to na ní ale poznala. Malovala si oči konturkou na rty, zvonila, abychom od ní koupili za pět korun vajíčko a měla v bufetu na frťana…

Jak jste zvládla svůj přechod do Prahy a hned do ND?

Nebudu vám to idealizovat. V Ostravě jsem byla frustrovaná a zakomplexovaná, s čímž se občas potýkám dodnes. A když jsem dostala ty ceny, překlopilo se to zase do obrovské falešné pýchy a nadřazenosti nad druhými, že na mě nikdo nemá.

Nabídku z Národního jsem brala: jasně, co jiného? Naštěstí život je spravedlivý, tudíž jsem se v Praze nestala hned hvězdou, ale musela jsem jít krok za krokem. A uvědomila jsem si svou hloupost.

Když má člověk nějakou ránu a získá naději, že ji lze uzdravit něčím, co hezky vypadá, snadno na to přistoupí. Jenže ta rána se musí vydezinfikovat, nemůžete do ní nalít šampaňské.

Buďte, prosím, trochu konkrétní.

Moje začátky v Praze byly těžké. Bydlela jsem v bytě známého a pak jsem tak putovala, ztracená holka, nikoho jsem neznala. Zažívala jsem velký strach a obavy, ale předstírala jsem - i sama sobě-, že je vše v pořádku.

Snažila jsem se všem zalíbit, abych sem patřila, a přitom jsem byla trochu mimo. Hledala jsem navíc pomoc na špatných místech, chodila jsem ke kartářkám a scházela jsem se s lidmi, kteří mi v rámci pozitivního myšlení bušili do hlavy, jak je vše úžasné. Jenže já tomu nevěřila a bylo mi zle. Zdálo se mi, že na to nemám.

Měla jste aspoň nějakou kamarádku nebo kluka?

Ne, s partnerem jsem se rozešla ještě v Ostravě, to byl taky další důvod k odchodu. Ani přátel jsem tam moc neměla, protože jsem se nechovala nejlíp. A v Praze jsem najednou měla možnost setkat se se svou bezmocností a zoufalstvím.

Žila jsem s různými muži, k jednomu jsem třeba vzhlížela jako k bossovi a snažila jsem se ho všemožně udržet.

Čím se to zlomilo?

Tím, že do Národního přišla Pája Beretová a pak další včetně Jany Pidrmanové nebo Ládi Smočka z Činoherního klubu - a já jsem zažila setkání s normálními lidmi, kteří nemají masku a prožívají svůj život upřímně. Kteří mě brali, měli rádi, nesmáli se mi, neponižovali, neviděli ve mně jen zoufalce, nepomlouvali mě, že jsem možná bláznivá. Tahle normálnost mě zachránila.

A taky vstup do katolické církve. Měla jsem v sobě prázdno a hledala jsem něco víc, stvořitele, někoho, kdo chce, abych tady byla, komu na mně záleží. Takže jsem se nechala před pěti lety pokřtít. A uvěřila jsem, že mám právo žít svůj život.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Dnes už je z vás Pražačka?

Ano, je mi tady dobře. Protože to vyvažuju pobytem na východním Slovensku, kde mám velké kamarády. Tam jsem vyrazila po zhlédnutí filmu Ivetka a hora - o dívce, které se zjevovala Panna Marie. Trochu jsem se tomu posmívala, ale zároveň jsem cítila lehkou nevoli, proč se nezjevuje taky mně. A proč mi neřekne, že mě má ráda? Tak jsem ze žárlivosti sedla na vlak a jela do Litmanové.

Samozřejmě se mi nezjevila, ale to místo v horách si mě získalo. Vyslovila jsem tam slovo „mami“ se vším, co to znamená. Postupně se mi propojily různé vztahy a lidi… a konečně nacházím odpověď na otázku, kdo jsem a co tu dělám.

A co chcete dělat dál?

To teprve uvidím. Teď jsem tady, nechali si mě v Národním. S novým šéfem Danielem Špinarem nemám navzdory všemu, co slyším okolo, žádný problém. Vím, že se mnou počítá, a věřím mu. Ale hlavně uvidím, co budu chtít já, záleží i na mně! Může se stát cokoliv…

Na co byste mě pozvala do divadla?

Určitě na Tramvaj do stanice touha do Činoherního klubu. A na Kámen do Národního, kde hraju Heidrun. To téma je náročné, jde o vyrovnání se s křivdami minulosti, což se mnou svým způsobem rezonuje.

Moje postava se ale s žádnou křivdou nevyrovnává, přestože je jí pětapadesát, ještě bohužel nic nepochopila. Věří lži a nepídí se po pravdě.

Jak vy berete historii? Vaši generaci asi moc nezajímá…

Mě zajímá hodně, je to obrovské bohatství, ať už jde o historii rodiny, národa, náboženství. Snad každého aspoň v určitém životním období začne zajímat. Moc ráda poslouchám pana Wericha, líbí se mi jeho jasné názory a přístup ke světu.

I od babičky vím dost o první republice, vždycky zpívala Ach synku, synku a líčila prezidenta Masaryka. Pobýt chvíli v té době, navíc plné nádherných kostýmů, by se mi asi líbilo. Ale nejvíc bych se chtěla vrátit do časů, kdy mi bylo tak pět - a dát si pusu.

Vraťme se k Tramvaji, to byla zatím asi největší výzva…

Je to tak, přitom jsem si ji dopředu ani nepřečetla! Je možná lepší být nepopsaný list, otevřený všemu. Věřila jsem panu Smočkovi a tomu, co ve mně viděl a objevoval. Vedl mě za ručičku a vycítil, kdy zahraje na moji temnou strunu, kdy se rozezní něco uvnitř. A já budu schopná dodat něco autentického.

Postava Blanche je zábavná a strašně lidská. Podle obecného mínění obelhává sama sebe, bojuje o lásku a s alkoholem… Ale to jsou jen nálepky. Podle mne je schopná ukázat lidem, co opravdu prožívají. Opět jsem čerpala ze sebe.

Vy jste měla problémy s alkoholem?

Ano. Nejistotu a prázdno jsem se snažila nejdřív naplnit hektolitry becherovky, metaxy, klidně patnáct panáků za večer. Měla jsem chuť postavit se na stůl a vylít si do krku nejlépe celou tequilu.

Úplně nejhůř v životě mi ale bylo, když jsem svého času chtěla skočit pod vlak. A právě člověk, kterého jsem si tím přála vyprovokovat a potrestat za to, jak mi ublížil, mě strhnul z kolejí. Ale i pak jsem dělala ještě spoustu zoufalých věcí - tedy kromě braní drog.

Chtěla jsem dokázat rodičům, že za něco stojím, a skočila jsem do bazénu. Jenže si toho nevšimli.

Přitom jste moc hezká holka, za kterou se muži ohlížejí…

První vztah jsem měla až v třiadvaceti. Později jsem žila s různými muži, k jednomu jsem třeba vzhlížela jako k bossovi a snažila jsem se ho všemožně udržet. Ale jen jsem se ponižovala a ztrapňovala, ignoroval mě.

V současnosti jsem sama. Zajímají mě už jen vyrovnaní a zdravě sebevědomí chlapi, kteří berou vztah zodpovědně. Potkávám bezvadné, nádherné muže…

Jenže svatba by neměla být z rozumu, to musí být mnohem víc. Nechci k sobě někoho připoutat pouze proto, abych žila v páru. Naučila jsem se žít sama se sebou.

S Matějem Dadákem v dramatu Tramvaj do stanice touha, role Blanche, za kterou Lucie dostala řadu ocenění.

S Matějem Dadákem v dramatu Tramvaj do stanice touha, role Blanche, za kterou Lucie dostala řadu ocenění.

FOTO: archív Činoherního klubu

Váš poslední film je Kobry a užovky. Co o něm prozradíte?

Filmování mě moc baví. Pokaždé představuju úplně jiný typ, mám různou barvu vlasů. V Kobrách hraju Zůzu, což má být žena na zabití. Je mi blízká, připomíná mi dětství, kdy jsem poslouchala stejné sídlištní kecy.

To když člověk sedí na zadku, kouří, pije turka a přemýšlí, že vyhraje milión. I dnes mám někdy sklony k planému kecání, mrhání časem, tvrzení, že mám na víc, a přitom nedělat vůbec nic.

Vážně vydržíte nic nedělat?

Jsem velmi lenivá, odpočinkový typ. Ráda jen tak jsem, klidně celý den v noční košili. Nebo sednu do auta a vyrazím na výlet. Toulám se lesem, trochu se ztratím, máchám si nohy v potoce, hraju si s kameny a dívám se, jak teče voda.

Pak jedu dál, ručník přes sedadlo, mokré plavky vlají z auta… Taky ráda zpívám a tancuju, modlím se růženec, povídám si s kamarádkami…

Co vás čeká o prázdninách?

Totéž, hodně cestování. Na Slovensku budu chodit po horách, koupat se v termálech. Do loňska jsem myslela, že jsem neplavec, bála jsem se, protože jsem se kdysi topila. Asi jsem chtěla dokázat rodičům, že za něco stojím, a skočila jsem do bazénu. Jenže si toho nevšimli. Kdosi mi pomohl ven a já se pak strašně styděla. Takže teď si hraju ve vodě a chovám se jako šestiletá.