Pro některé znamenala kariéra v 60. až 80. letech vrchol snů, po němž následoval návrat do všednosti. Ty byly jen krásné. Jiným otevřela popularita dveře do zajímavé společnosti, případně k výhodnému sňatku. Ty byly navíc mazané. Ale jsou i takové, které braly bezstarostná léta, plná cestování, hezkých hadříků a obdivu mužů, jen jako krátkou epizodu a zkušenost. Záhy otočily kormidlo, vystudovaly a uplatnily se v docela jiné sféře. Ty byly i chytré.

Před časem mě nadchla informace o jedné z nich: půvabné blondýnce Petře Šáchové, která se stala roku 1970 Miss Prahy, objevila se v pár filmech, až do roku 1990 předváděla… a zároveň pracovala jako farářka československé církve husitské. Svérázná kombinace! Byla proto první, jejíž číslo jsem vytáčela. „Zavolejte za dva týdny“, „Budu v Praze za tři neděle“, „Nechcete si najít někoho jiného?“ tak zněly její odpovědi. Škoda. Snad měla obavu, že budu lustrovat i její krátkou politickou kariéru, která neskončila nejlíp. Mě zajímalo něco jiného…

Naše tři dámy, které se nebojí podstoupit srovnání „tehdy a teď“, prožívají také velmi zajímavé osudy, plné peripetií a křižovatek.

Slečna ze zámečku Melánie Vančurová (65)
Melánie Vančurová

Melánie Vančurová

FOTO: Michaela Feuereislová

Na první pohled atraktivní dáma. Ví, co jí sluší, jak se usmát, být dokonalá. I jak se o sebe postarat. Prožila dvacet rušných let v modelingu, dvě manželství se slavnými muži i roky v cizině. V padesáti ovdověla a začala s buldočí energií znovu od nuly.

Vyrostla na smíchovském zámečku, skoro jako princezna. Zrzavá a pihovatá. Ráda exhibovala a nacvičovala s otcem ochotníkem jeho role. A chtěla být baletkou. Její fotky, které dal kamarád z legrace na výstavu, zaujaly v časopise Odívání - a za týden předváděla v Lucerně. Následovalo proškolení v ÚBOK a otevřela se cesta na předváděcí mola.

Vybral si ji Dior

Roku 1968 hledala francouzská firma Dior ve východních zemích symbol pro parfém Miss Dior - a vyhrála Melánie. „Byla to velká sláva. Měla jsem jet do Paříže, ale naše úřady mě nepustily. I později mě oslovovaly západní agentury, kdybych byla kaskadér a vše tu nechala, mohla jsem mít velkou kariéru. Skončit na Olympu nebo taky ve škarpě. Osud to ale zatočil jinak.“

Jezdila aspoň po východní cizině, nafotila řadu katalogů a nechala se rozmazlovat. „Do osmnácti jsem byla slušné děvče a chodila v podkolenkách - a pak jsem se utrhla ze řetězu. Muže jsem mohla odhazovat vidlemi. Marilyn Monroe v Někdo to rád horké tvrdila, že nechce saxofonistu, já nechtěla umělce. A to byli skoro všichni,“ směje se.

První manžel, herec a ředitel divadla Rokoko Darek Vostřel, byl starší o jednadvacet let. „Nesmírně chytrý člověk, hodně mě naučil, dostala jsem se do jiného světa. Byla jsem taková společenská barbína, dokonalá… Jenže po sedmi letech jsem na jedné akci potkala kapelu Plavci - a bezhlavě se zamilovala do Honzy Vančury.“

Ani toto manželství nevydrželo, zpěvák ji po sedmi letech opustil kvůli mladší ženě, která s ním čekala dítě. Po čase se chtěl k Melánii vrátit, ale ta už žila jinde. „Děti jsou pro mě bolavé téma, prožila jsem několik nevydařených těhotenství a musela se smířit s vědomím, že je mít nebudu.“

Po rozvodu definitivně skončila s modelingem a chtěla pryč. Poznala svého třetího muže, který měl restaurace v Německu. Žila tam jedenáct let do roku 2000. „Fungovala jsem jako žena v domácnosti a pomáhala s chodem restaurace, bavilo mě být za designérku. Jenže žil příliš rychle, byl velké srdce - a dovolil si po šedesátce zemřít. Takže jsem se vrátila domů.“

Melánie Vančurová v době své největší slávy.

Melánie Vančurová v době své největší slávy.

FOTO: ČTK

Z modelky makléřkou

Obvolávala známé, chodila do společnosti a castingových agentur, kde byli samí mladí, kteří netušili, co je zač. Za tři roky si vydobyla takové renomé, že točila reklamy pro Západ. A objevila se na přehlídkách Milady Karasové Legendy se vracejí.

Dnešním začínajícím modelkám by poradila, ať si vše pořádně rozmyslí. „Úspěch často vystřídá nezdar a přijde vystřízlivění. Kdyby mi dnes bylo dvacet, musela bych mít tvrdší lokty. Já ale na prvním místě upřednostňuju noblesu, brali mě vždycky jako dámu, proto jsem nemohla točit reklamu na prací prášek. A nikdy jsem nedělala kariéru přes ,pelíšek‘,“ zdůrazňuje.

Živila se různě, jako módní redaktorka v magazínu pro ženy, prodávala v luxusním butiku Liška kožichy, které jezdila vybírat do Vídně. Jenže pak ji zaskočil těžký zánět aorty a myslela, že už se do běžného tempa nevrátí…

Nedávno se ale úspěšně zaučila ve zcela novém oboru: jako makléřka. A je nadšená. „Já si celý život dávám nové úkoly, pořád něco zdolávám. Potřebuji další impulsy a toužím vyniknout.“

O módu se zajímá stále, ale tvrdí, že už nemá hříchy jako dřív. „Na stará kolena jsem se úplně předělala - chodím do zahrádkářských obchodů a miluju práci na chalupě, moje rozkoš je mít ruce zabořené do hlíny. Naplňuje mě to. Přes louku ke mně běhají kočky a srnky…“

Teplá dlaň

Má ráda samotu, ovšem někdy s ní jede i pánská návštěva. Melánie přiznává, že právě prožívá romantický vztah s dávným přítelem z řecké hudební skupiny Achill Zachar Bolek. „Našel mě před rokem přes Facebook, přijel do Prahy - a pokračovali jsme v tom, co začalo před čtyřiceti lety na akci Trenčín - město módy. Tehdy jsem byla ale vdaná,“ směje se. Její o chlup mladší přítel žije v Mannheimu a navštěvují se. Jak říká, mají volný vztah. „Ale teplá dlaň a nastavené rameno nejsou špatné v žádném věku.“

Pečuje o sebe ráda. Tvrdí, že na botoxu nebyla, zkusila jen výplně z metakrylu. „A taky se hýbu. Nikdy jsem nebyla velká cvičitelka, ale teď kvůli páteři musím.“ Se svým životem je spokojená, nic by neměnila. „Jen škoda, že nebyly dřív otevřené hranice. A zajímalo by mě, čím bych byla, pokud by nevyšel modeling. Ještě jsem neřekla poslední slovo.“

Soutěživá vicemiss Monika Arenbergrová (44)
Monika Arenbergrová

Monika Arenbergrová

FOTO: archív Moniky Arenbergrové

Ani v bílém plášti na chodbě Vinohradské nemocnice nezapře eleganci a vznosnou chůzi modelky. To se nezapomíná. Její jméno je přitom pojem v oboru dermatologie: vedle času stráveného na klinice s pacienty učí, zkouší mediky, jezdí na kongresy, vloni se jí podařilo habilitovat… A taky má rodinu. „Je pravda, že se nenudím. Ale určitě nejsem výjimka. A baví mě to,“ směje se.

Vždycky chtěla být letuškou. „Líbilo se mi cestování, dnes mám paradoxně z létání strach.“ Byla soutěživý typ a vedle různých klání ve zpěvu a recitaci hodně sportovala - plavala a polozávodně hrála ping-pong. A když byla roku 1989 obnovena soutěž Miss Československo, přihlásila se. „Z čisté zvědavosti a zájmu o módu a estetiku. Byla jsem v sedmnácti letech jedna z nejmladších. A zcela neposkvrněná, nevlastnila jsem ani boty na podpatku. Takový benjamínek. Ale rychle jsem se zorientovala. Hodně se tehdy hovořilo o tom, že miss je kapitalistický přežitek, a uvažovalo se o názvu Dívka roku. Taky se v novinách nemělo psát, že dívka je nejkrásnější, ale nejsympatičtější.“

Tančila s Karlem Gottem

Na finále skoupili většinu lístků vojáci, tudíž vládla vřelá atmosféra. „Porotu netvořili odborníci na krásu, ale novináři a herci, třeba Miloš Kopecký. Bylo to takové milé…“ Monika se stala vicemiss Prahy, hlavní titul připadl starší Ivaně Christové. „Ani mě to nemrzelo. I když za první místo byl šicí stroj a za moje kytice tulipánů. A já tehdy dost šila!“

Nabídky z modelingu využívala pouze krátce - mezi maturitou a přijetím na medicínu. „Bylo jich relativně hodně, i z televize, protože šlo o novou soutěž a byly jsme nesmírně žádané. Takže jsem vydělávala víc než moji vysokoškolští rodiče. Mám třeba zážitek z natáčení silvestra, který se pak ovšem neodvysílal, kde jsem tančila s Karlem Gottem. Nebo mě zvali do různých talk-show, netrhnul se telefon… Paráda!“

Odhodláním studovat medicínu to ale neotřáslo, modeling představoval spíš pojistku, zadní vrátka. Během školy ještě občas fotila a předváděla, ale pak toto téma vypustila úplně. „Některá povolání s tím nelze skloubit, aspoň z etického hlediska. Jeden den vystupujete v prádle a druhý vyšetřujete pacienta, to prostě nejde. Rudolf Křesťan mi říkal: Je větší terno být hezká doktorka, chytrá modelka je na nic.“

Skalpel, prosím

Po zaměření na dermatologii Monika odešla na zkušenou do Berlína. „Je to nádherné město, velmi kosmopolitní. Byla jsem tam moc spokojená - jenže na jedné konferenci jsem poznala svého muže, známého pražského lékaře. Když náš vztah začal být vážnější, dal mi nůž na krk: buď se vrátíš, nebo je konec. Dodnes nevím, zda jsem se rozhodla správně. Kvůli manželovi určitě ano, jinak se mi ale odcházelo špatně, i když akademická půda je tam tvrdší než tady. Mám tam stále kontakty, nejlepší kamarádku…“

O missí kariéře se manžel dozvěděl až náhodou z jednoho rozhovoru. „Redaktorka se mě ptala, kdy jsem šla naposledy s kůží na trh. A já se přiznala k té soutěži, což mě nečekaně katapultovalo na odborníka nejvyšší úrovně. Vyplynulo z toho, že když má lékařka za sebou takovou zkušenost, dokáže posoudit líp krásu. Což se klientkám líbí.“

Vedle estetické dermatologie se zabývá kožní rakovinou, lupénkou, má speciální vlasovou ambulanci. Stihla taky porodit dcery Simonu (12) a Nikol (9). Obě studují školu zaměřenou na výuku němčiny a poznání německé kultury. „Takže u nás běží i německá televize. Snažila jsem se je vést, aby byly otevřené světu.“

Finalistka Miss Československo 1989

Finalistka Miss Československo 1989

FOTO: archív Moniky Arenbergrové

Že by se dcery vrhly na modeling, nehrozí. „Starší propadla sportu. Když měla inaugurační ples, chtěla jsem ji nalíčit, ale neúspěšně. Je přírodní typ. Druhá chce být komickou herečkou…“

Za stále půvabný vzhled vděčí paní doktorka genům i své profesi. „Jsem fanoušek omlazovacích zákroků, ale na invazivní si ještě netroufám. Líbí se mi kompromisní mezzoterapie, používající výplně, kdy se nemění výraz tváře a jde jen o osvěžení. Mně obličej zatím drží, ovšem krk jsem už zkusila.“

A co soudí o trendu vylepšování mladičkých dívek? „Dnes je moderní nemít na sobě ani gram tuku, ale pokud nemáte žádný tuk v obličeji, vypadáte ošklivě. Na ženě je hezká oblá tvář, takže právě zákrok s výplněmi je ideální. Jenže pokud se aplikují často, chybějí mimické vrásky, které tvář charakterizují. A jedna se podobá druhé. Je proto důležité najít lékaře, který vystihne hranici. Pro mě je dobře udělaná pacientka, které partner řekne: ty dobře vypadáš!“

Ve volném čase Monika cestuje, lyžuje a plave. „Hodně sedím u počítače nebo stojím na operačním sále, takže mám problémy se zády. Taky cvičím u televize pilates. A v létě se těším na chatu na Slapy. Na stará kolena jsem dopadla jako maminka: miluju práci na zahrádce. Sousedi mě mají za blázna, třeba v devět vyjdu s hadicí nebo něco okopu. I v tom je estetika.“

Místo lesa na molo Dagmar Brčáková (64)
Dagmar Brčáková

Dagmar Brčáková

FOTO: archív Dagmar Brčákové

Srdečně vyhlížející paní neurčitého věku jsem poznala podle sportovní bundy a velké tašky, z níž vzápětí vytáhla sklenici naložených hub. „Před pár dny jsem uspěla na celostátní soutěži,“ pochlubí se. Do Prahy přijela z Prášil na Šumavě, kde už šestnáct let žije. Spokojeně a aktivně.

Když tam zavítala poprvé, učaroval jí zdejší zchátralý zámeček, jinak bývalá schwarzenberská lesovna, určená k demolici. A se svým tehdejším manželem se rozhodla zanedbanou ruinu koupit a opravit. Manželský svazek nevydržel, ale Dagmar ve svém budovatelském úsilí ano. Dnes tu trvale bydlí, pořádá kulturní akce a přes léto pronajímá několik pokojů…

Kariéru odstartovaly paruky

Vrátila se svým způsobem ke svému dětskému přání: být hajnou. Pocházela z Prahy, ale na prázdniny jezdila do Českosaského Švýcarska a celé dny běhala po lese. Její osud se však ubíral jinudy. Nevlastní otec byl režisér České televize, maminka redaktorka a její kamarádka herečka Valentýna Týlová. Ta jí v šestnácti letech zařídila brigádu: zkoušení a focení paruk.

„Jezdili jsme po republice po obchodních domech, já jen seděla a na hlavě mi řádila socialistická vizážistka. Jednou si mě všiml kdosi z ÚBOK a od té doby jsem předváděla modely na přehlídkách. V podstatě pro všechny pražské podniky: Oděvní závody, Střihovou službu, Dům módy… Pro ten jsem brzy chystala i celé přehlídky včetně choreografie. Jezdil k nám moskevský Gum s kolekcemi Slávy Zajceva a my zase tam.“

V osmnácti navíc vyhrála pražskou soutěž Miss Luna. „Brala jsem to spíš jako legraci. V porotě seděli Suchý a Šlitr, ti taky žertovali, ale na recepci přišel politik Smrkovský a tvářil se vážně. Vzápětí byl odstavený, tak asi proto,“ krčí rameny Dagmar.

Vystudovala gymnázium a dvakrát se zkoušela dostat na FAMU, obor produkce, ale kvůli kádrovému profilu rodiny ji nevzali. Začala tedy chodit k Franku Towenovi na step a později si utvořila vlastní taneční skupinu při Pražském kulturním středisku. Hodně taky fotila pletenou módu pro časopisy Vlasta a Dana. A pro jediný zajímavý módní obchod v Praze - Klub mladých.

„Volný život byl příjemný, veselý, ale i nesnadný, musela jsem stále nosit smlouvy a prokazovat se výdělkem, že nejsem příživnice. Manekýnka se tehdy málem rovnala prostitutka.“

Ve čtyřiceti letech se ocitla na záskok na jakési taneční přehlídce a řekla si: Co tu vlastně ještě dělám? Z módy se stal byznys a zmizela spontánní radost. Cítila, že potřebuje změnu, tak to bez sentimentu zabalila a odešla z Prahy. Ruce v klíně ale neměla. Už předtím se na módních akcích skamarádila se začínající Lucií Bílou, která jí pomohla při charitativních pořadech, třeba na záchranu kostela sv. Mikuláše v Kašperských Horách…

S foťákem na houby

Život jí tehdy přihrál nového partnera a prášilský zámeček. A novou profesi - fotografování. „Máma jeden čas pracovala jako grafička, díky čemuž jsem se začala zajímat o fotky. A tenhle koníček jsem pak v 90. letech nasměrovala na houby. Toulám se po lese s košíkem a foťákem - a je mi dobře.“

Své úlovky zavařuje, suší, mrazí, fotí - a fotky úspěšně vystavuje po celé republice. Náročnou etapu ovšem představovala samotná rekonstrukce zámečku. Dagmar se tu uplatnila v mnoha profesích: zdila, dělala přidavače, nosila kameny, co bylo potřeba. „Ten dům je z roku 1751 a má barokní základ, takže jsem chtěla zachovat původní podobu včetně černé kuchyně. Povedlo se.“

V osmnácti vyhrála pražskou soutěž Miss Luna.

V osmnácti vyhrála pražskou soutěž Miss Luna.

FOTO: archív Dagmar Brčákové

Chodí na besedy do mykologické společnosti, udělala si dokonce odborné zkoušky a přednáší i sama. Před pár měsíci vystupovala jako zkušená mykoložka v České televizi. „Základy mi ale dal můj děda. Hlavně mě varoval před jedovatými, ty poznám snad poslepu. Kolem Prášil roste i řada vzácných druhů, je to ráj. Já se teď zajímám taky o dřevokazné houby, takže můžu jít do lesa, i když není sezóna. A když balím vánoční dárky, zdobím balíčky houdkovkou rumělkovou. Není jedlá, ale roztomilá.“

O soukromí se Dagmar moc mluvit nechce, mužů se kolem ní točilo dost, ale manželství nevyšlo, děti nemá. „Osobně mi to nešlo, možná to ovlivnila zkušenost z rozvedené rodiny. Raději jsem nenavazovala vážné vztahy, zvykla jsem si být samostatná a rozhodovat o věcech sama. Zato mám spoustu skvělých přátel, kteří mě mockrát podrželi. Třeba během soudních tahanic o zámeček… Neřekla bych, že jsem měla smůlu. Asi to tak mělo být.“ Podílela se aspoň na výchově neteře, kterou bere jako dceru. Módu už moc nesleduje, a když, tak s nostalgickým úsměvem.

„Dnes je všechno jinak, dřív jsme dělaly přehlídky v pěti lidech, teď jich je padesát. Ale tahle etapa mě naučila velké odolnosti.“  Na závěr přece jen nesměle přiznává, že má rok báječného a šikovného přítele. Takže není sama. A jak o sebe pečuje? „Vezmu si kamaše, holiny a vaťák - a jdu do lesa!“