Jaké to je, stát před publikem v podvazcích a vysokých kozačkách?

Kostým je sice odvážný, ale ne přehnaně. Takže to pro mě problém není. Nijak zvlášť se při představení neodhaluju, přesto to zřejmě působí provokativně.

Viděla jste trhák Padesát odstínů šedi?

Ne, ani jsem ho nečetla.

Film i kniha lámou rekordy ve sledovanosti, Venuše v kožichu zase srazila na kolena Broadway a teď vyprodává divadlo Kolowrat. Proč lidi tohle téma tak moc zajímá?

Možná je to tím, že role mužů a žen jsou dnes v takovém podivném zmatku. Nikdo neví, kde je jeho pravá úloha. V závislých, dominantně submisivních vztazích je to jasně dané. Možná proto je lidi vyhledávají. Nemusí jít přímo o sexuální úchylku, může se to odehrávat jen v psychologické rovině.

FOTO: Petr Horník, Právo

Je submise a dominance ve vztazích opravdu jasně daná?

No, vlastně ne tak docela. Stačí málo a role se mohou prohodit. I z naší hry vyplývá, že není úplně jasné, kdo je vůdčí a kdo je veden. Jestli muž, který vyžaduje ovládání od ženy, vlastně spíš neovládá ji.

Máte vy nějakou zkušenost s ovládáním ve vztazích?

Řeknu to takhle: v reakcích publika je vidět, že se tohle téma v různé míře dotýká snad každého. Ženy používají své zbraně a muži taky. Někdy se to odehrává v rovině, která se bere ještě jako normální, my v divadle předvádíme i to, jak vše může gradovat do běsu a šílenství. Takhle široká škála asi osloví každého, a diváci moc dobře vědí, o čem je řeč. Já ale takové věci v extrémní verzi nevyhledávám.

Přečetla jste si původní předlohu, román od Leopolda von Sacher-Masocha?

Knihu jsem znala, ale přečetla jsem si ji až během zkoušení Venuše. Téma mužských a ženských rolí, jejich proměn a také toho, co se od koho očekává, je v ní zpracováno výborně.

Bylo takové i zkoušení hry? Přece jen vypjatých scén je v ní řada!

Dokonce bylo i vtipné, protože naše režisérská dvojice Guy Roberts a Jesica Boonová musela na dva týdny odjet a my jsme s Václavem Vašákem zkoušeli v tu dobu sami. Herec bez režiséra je komický, protože se nevidí. A tak jsme se o textu hodně bavili. Myslím, že se to vyplatilo, protože díky tomu vzniklo to, co hra potřebuje, a to je osobní přístup. Přece jen jde o intimní situace mezi dvěma lidmi.

„Mám štěstí, že jsem herečka. Mnoho ženských principů a výhod je součástí mé práce,“ tvrdí Jana Pidrmanová.

„Mám štěstí, že jsem herečka. Mnoho ženských principů a výhod je součástí mé práce,“ tvrdí Jana Pidrmanová.

FOTO: Petr Horník, Právo

Kterým přihlíží publikum a to špehování si docela užívá…

Když se autor David Ives rozhodl napsat divadelní adaptaci slavného románu Venuše v kožichu, myslel si, že má před sebou skvělý dramatický materiál. Souboj mužského a ženského principu, nejasnost v tom, kdo koho ovládá… Sedl a napsal adaptaci. Nefungovalo to.

Proč?

Dnes už to není takové tabu, že je žena ve vztahu dominantní. A chyběl tomu humor. A tak hru seškrtal. Nechal v ní jen konfliktní situace a připsal druhou linku příběhu režiséra, který zkouší hru, a herečky, co se o roli uchází. Další rozměr byl na světě a posunul představení trochu jinam.

Říkáte, že není tabu, aby byly ženy dominantní. Jak se díváte na feminismus?

Feminismus dnešní doby mi nic neříká. Je to ostrá kritika mužského světa, přičemž se ale ženy snaží osvojit si mužské principy, místo toho, aby se rozvzpomněly na ty ženské. Emancipace sehrála svoji velmi důležitou úlohu. Já sama bych nechtěla celé dny trávit v domácnosti bez vlastní realizace. Byla to důležitá etapa, která měla svůj smysl, ale v dnešní době je myslím důležitější přiznat si, že ženy, stejně jako muži, jsou na cestě hledání.

Obstát jako žena v mužském světě ale není jednoduché, nebo ano?

Mám štěstí, že jsem herečka. Mnoho ženských principů a výhod je přirozenou součástí mé práce.

Hra Pán z Prasečkova, kterou uvádí pražské Národní divadlo, je o la -kotě, intrikách a hlouposti. Hraje v ní dceru významného šlechtice Oronta zamilovanou do Erasta (Radúz Mácha, zcela vlevo).

Hra Pán z Prasečkova, kterou uvádí pražské Národní divadlo, je o lakotě, intrikách a hlouposti. Hraje v ní dceru významného šlechtice Oronta zamilovanou do Erasta (Radúz Mácha, zcela vlevo).

FOTO: archív ND

Jako třeba?

Intuice, city, empatie, které mají ženy dost vyvinuté. S tím pracuju. Ode mě se to čeká. Manažerka se musí asi chovat trochu jinak.

O ženských zbraních se hovoří dost pejorativně. Co vy, používáte přimhouřené řasy?

Dlouho jsem nevěděla, co to ty ženské zbraně jsou. Nejdřív jsem to nechápala. Časem jsem však pochopila. A když se nezneužívají, myslím, že na nich není nic špatného. Důležitá je motivace, s jakou se ty řasy mhouří. (směje se)

Jak se díváte na muže na mateřské?

Jako matka bych si v budoucnu čas s dětmi nechtěla nechat vzít. Mám pocit, že být s dětmi je pro ženu přirozenější. Ale pokud je člověk nastavený jinak, proč ne? Znám plno mužů, kteří mají větší mateřské pudy než ženy.

Jaký muž vás dokáže zaujmout?

Ze silných mužských stránek mě zajímá intelekt a zdravé sebevědomí.

S Václavem Vašákem se sešla v divadelní hře Venuše v kožichu, plné erotiky, napětí, dominance i submisivity na jevišti Divadla Kolowrat.

S Václavem Vašákem se sešla v divadelní hře Venuše v kožichu, plné erotiky, napětí, dominance i submisivity na jevišti Divadla Kolowrat.

FOTO: archív Divadla Kolowrat

A co vám vadí?

Když se přespříliš starají o svůj zevnějšek, čímž nechci říct, že by se o sebe neměli starat vůbec. A pak nemám ráda narcismus.

A co vy, máte zdravé sebevědomí?

Myslím, že jsem si k němu došla, ale nějaké pochybnosti se vždycky objeví. Což určitě není špatně.

Čtete si kritiky?

Ano. A už jsem zocelená. Protože hrát v Národním divadle znamená dočíst se o sobě a o projektech, kde hraju, různé věci. Není výjimkou, že jsou negativní, ale už mě to tolik netrápí. Spíš mě zajímá, co řeknou lidi, kterých si vážím.

Patří k nim maminka s tatínkem?

Určitě, a pak kolegové, o kterých vím, že máme podobný vkus a pohled na svět.

Ve filmu Jako nikdy Zdeňka Tyce z roku 2013 se objevila v roli mladičké Šárky.

Ve filmu Jako nikdy Zdeňka Tyce z roku 2013 se objevila v roli mladičké Šárky.

FOTO: archív ČT

Uznáváte autority?

Ne ty falešné, ale jinak ano. Nemám ráda, když si někdo hraje na něco, co není. Ty, které jsem si zvolila sama, uznávám.

Jste často k vidění v emotivně exponovaných hrách. Není to vyčerpávající?

Máte pravdu. Třeba hra Blackbird byla taková a hra Zemětřesení v Londýně, kterou nově uvádíme, se zase týká mimo jiné i rozkladu vztahů, kde o dramata není nouze.

Vyčerpávající bývá většinou zkoušení, kdy se těžkými tématy zabývám a musím si je připustit k tělu. Během představení pro diváky se ale většinou ta investovaná energie vrací zpátky.