Kdybych měla říci o atletické legendě jedno slovo, pak je to skromnost. Dokládá to třeba pět let stará příhoda, kdy se v Čáslavi slavilo kulaté oddílové výročí. Přinesla na něj v červeném pouzdře smotaný titul Zasloužilý mistr sportu. Před rokem 1989 jej uděloval Československý svaz tělesné výchovy nejlepším z nejlepších.

Až přátelé objevili v diplomu chybu v datu narození slavné běžkyně. Přisoudil jí rok 1921. „Od té doby se mi smějí, že na víc než devadesát vypadám dobře,“ říká. Sama by asi omyl neobjevila, připouští. „Moc jsem slávu neprožívala. Běhání mě hlavně bavilo. Na stadiónu jsem šťastná dodnes,“ shrnuje.

Když ji požádám, zda ji můžeme vyfotit s jejími tretrami, znejistí: „Žádné nemám. Zula jsem je v roce 1987 a postupně rozdala svěřenkyním, aby měly v čem trénovat.“ Už přes 30 let jí patří dva světové rekordy – na 400 v hale a 800 metrů. A už v maratonkách vypiplala jako trenérka další medailistky.

Do šestnácti let jste hodně pomáhala strýci na statku. Podojíte ještě krávu?

Naposledy jsem to dělala někdy na gymnáziu. Ale myslím si, že bych to ještě s přehledem zvládla. Práce na statku mě bavila.

Svůj život jste spojila s Čáslaví. Nechtěla jste někdy odejít?

Nikdy mě to nenapadlo. Mám silná citová pouta k místům. Stále žiju v Golčově Jeníkově, kde jsem se narodila, dojíždím do Vodrant, kde jsem jako atletka vyrostla. Vím, že kdybych po skončení aktivní kariéry odešla do velkého města, mohla jsem být lépe finančně zabezpečená. Jenže já to mám v Čáslavi ráda. V Jeníkově mám svou velkou, milovanou rodinu.

FOTO: archív Jarmily Kratochvílové

Dostala jste někdy nabídku opustit republiku?

Nedej bože! Za nic na světě! Nabídky byly, ale já je hned zavrhla. Nemohla bych na nic podobného ani pomyslet. Jak jsem řekla, doma jsem v Čáslavi, Vodrantech a ve své zemi.

Jakými jazyky se domluvíte?

Špatně německy, základy jsem pochytala na závodech. A vím, že bych měla říkat – tak nějak rozumím angličtině, jenže neumím lhát. Jsem na tom s ní bídně, spíše nijak. Dobře se stále domluvím rusky. Přece je to jazyk, který jsem se učila v dětství a mládí.

Závodit jste začala v sedmnácti. Nebylo to pozdě?

Na něco možná ano. Jsou atleti, kteří září už v šestnácti letech. Já tehdy běhala za rozbitou sokolovnou u nás v Jeníkově, na tělocviku na gymplu. Jsem z nesportovní rodiny, z malého města. Se sestrami jsme milovaly Sokol, chodívaly tam jednou týdně. Ale pozor, venkov je velká tělocvična. Po napsání úkolů, drobné pomoci doma, jsme až do večera lítaly venku. V zimě na rybníku, na kopci, v létě u vody. Tam někde se rodil začátek mých úspěchů.

Kdy jste zjistila, že takzvaně umíte běhat?

Jako dítěti mi přišlo divné, že předběhnu kluky v ulici. Porážela jsem je i na základce v Jeníkově. A v deváté třídě za mnou přišel učitel tělocviku a řekl mi: Jarmilo, ty bys měla něco dělat. První myšlenka na atletiku tedy nebyla z mé hlavy. Jinak dodnes mě baví i běžky. Kdybych se narodila někde u hor, mohla bych lyžovat.

Za vaší kariérou stojí trenér Miroslav Kváč, voják z povolání. Nebyla to s ním někdy vojna?

Byla. Stačilo přijít o pět minut později na trénink a on už si klepal na hodinky. Chápala jsem, že je vojenským režimem trochu postižený (z armády byl vyhozen v r. 1969 – pozn. red.). Jenže já neměla jinou šanci. V čáslavském oddíle tehdy byli dva trenéři, on měl holt na starosti holky. Dostala jsem se k němu v šestnácti, v druháku na gymnáziu, kdy mě k prvnímu opravdovému tréninku přemluvila spolužačka. Já zpočátku do oddílu chodila více za partou než běhat, z Jeníkova jsem si byla zvyklá dělat, co chci. Někdy jsem s Kváčem bojovala. Myslím si, že ani jednoho z nás tehdy nenapadlo, že spolu dosáhneme takových úspěchů.

S Danou Zátopkovou a Helenou Fibingerovou

S Danou Zátopkovou a Helenou Fibingerovou

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Na ten první velký jste čekala dlouhé roky.

Šlo to postupně. Nejdřív jsem byla nejlepší v okrese, pak v kraji. A chtěla jít dál. Obětovala jsem tomu leccos. Po maturitě jsem nešla hned na vysokou školu, kterou jsem si pak pracně dálkově dodělávala. Podobné to měla i Lída Formanová, kterou jsem zase trénovala já.

Jak jste do Čáslavi z Jeníkova dojížděla?

Vlakem, později autem. Až do úspěchu na olympiádě v Moskvě v roce 1980 jsem vedle atletiky dělala jako účetní v jeníkovské textilce. Po práci jsem vyjížděla do Čáslavi, někdy ještě za studiem do Prahy. Na stadiónu jsem byla kolem čtvrté odpoledne. Když jsem nestíhala, vstala jsem ve čtyři ráno a běhala na osvětlené silnici u našeho domu. Tam a zpět, abych se nebála. Po zisku nečekané stříbrné medaile už bylo všechno jinak. Stala jsem se v podstatě profesionálkou. Užívala jsem si, že se vyspím a jdu na trénink.

Ve zlomové Moskvě od vás nikdo medaili nečekal.

To je pravda. Běhala jsem pořád v lepším středu. Častokrát jsem si říkala: Vždyť já nikdy nic nedokážu. První větší medaili mám jinak z roku 1979 z halového mistrovství Evropy ve Vídni. Trenér mě pak přemluvil zkusit to do olympiády. A tam to vyšlo! Vydrásala jsem se na vrchol a chtěla jsem na něm zůstat. Začala jsem trénovat dvakrát denně, minimálně pět hodin.

Za moskevskou olympijskou stříbrnou mi vyplatili osm tisíc a já neměla ani na barevnou televizi sonku.

Na olympiádu do Los Angeles v roce 1984 ale žádný československý sportovec neodjel.

To bylo špatné. Byli jsme připravení. Já navíc chtěla po olympiádě skončit. Trenér viděl mé zoufalství a v tomtéž roce mě dokopal na vysokou školu do Prahy. Říkal: Ty nemůžeš být účetní, budeš chtít i dál být s dětmi venku, běhat. Specializovala jsem se na atletiku. Díky vzdělání jsem po skončení kariéry mohla pracovat v tréninkovém středisku mládeže. Platili mě až do roku 1989, pak mě zaměstnaly Vysoké školy Praha (dnes USK – pozn. red.).

Nejspokojenější jste prý byla před spaním, když jste si řekla: Bylo to tak náročné, že by to žádná ženská na světě nezvládla. Zdvihala jste v benči nad hlavu až 90 kilo!

Ale proč by ne? I hubenější holky to dají. Koulařky, diskařky takhle dřou běžně. Jinak mé tréninkové dávky rostly od roku 1967, kdy ta cesta začala. Moskva přišla v roce 1980, následovalo dalších sedm let kariéry. Závaží nad hlavou mi těžkla rok od roku. Já vážně nebyla výjimečný talent. V počátcích jsem stála s holkami ve třetí řadě. Kváč ale nějak poznal, že ve mně něco je. Možná je to právě výjimečná vůle. Jeho tréninky tvořily skládačku, těžší úkoly se přidávaly. Když řekl: Jdeš do posilovny, šla jsem. Měla jsem ji dokonce ráda. Mohla jsem v ní v klidu dýchat bez stopek a jeho pokynů.

Úspěšná byla i jako trenérka. Její svěřenkyně (zleva) Hana Benešová a Lída Formanová přivážely do Čáslavi medaile z ciziny už od mládí.

Úspěšná byla i jako trenérka. Její svěřenkyně (zleva) Hana Benešová a Lída Formanová přivážely do Čáslavi medaile z ciziny už od mládí.

FOTO: archív Jarmily Kratochvílové

Sílu máte stále. Prý dodnes zvednete až šedesát kilo.

V benči jo. Mám silné ruce od přírody. Utužila je už zmíněná manuální práce v zemědělství. Zatímco sestry vařily a uklízely, já raději šla na pole nebo na zahradu.

Atletika vás živila, ale nezbohatla jste z ní. Co říkáte na dnešní odměny sportovců?

Pozor, nás atletika neživila. Za světový rekord, který platí dodnes, jsem dostala 3000 korun. Za moskevskou olympijskou stříbrnou mi vyplatili osm tisíc a já neměla ani na barevnou televizi sonku, které se nově začaly v Československu prodávat. Ale o peníze přece nejde. Byli jsme úžasná parta, od Táni Kocembové, Heleny Fibingerové po Imricha Bugára a další. Hodně jsme dřeli, chtěli trénovat, být nejlepší. Když nám trenér řekl: Nepůjdeš do kina, na diskotéku, nešlo se. Věděla jsem, že má pravdu, že tam můžu třeba chytnout chřipku. Dnes si neumím ani představit, že bych něco podobného svěřencům říkala.

Zpět k těm odměnám. Nyní dostává špičkový atlet za jeden závod i statisíce korun. Vážně nelitujete? Teď žijete z důchodu a mohla jste mít našetřeno.

Největší peníze jsou v Diamantové lize, která za nás nebyla. Asi by se mi se zmíněnými financemi žilo líp, jenže… Za peníze si zdraví nekoupíte. A já bych řešila, co s nimi. Jak se znám, většinu bych rozdala, někomu bych pomohla. Možná bych si koupila nové auto.

Váš přístup k financím dokazuje i to, že už roky jste v Čáslavi neplacenou trenérkou…

Ano, nedostávám plat. Peníze v tak malém oddíle prostě nejsou. Ale kolegyně je na tom stejně. Práce nás baví, ve Vodrantech jsme vyrostly. Je přeci pěkné někoho vychovat, zažívat jeho úspěchy. V okolí stadiónu je navíc krásný park, kde se dá běhat. Je tu klid.

Jako trenérka jste vypiplala úspěšné závodnice Lídu Formanovou a Hanku Benešovou.

Znám je od třinácti. V začátcích 90. let jsem působila pod hlavičkou Vysokých škol Praha a zrovna narazila na Lídu a Hanku. Už v šestnácti vyhrávaly medaile. Lída dřela, obdivovala jsem její vůli vracet se po zraněních. Hanka byla asi největší talent, co jsem potkala, ale asi to neměla v hlavě srovnané jako Lída. Vídala jsem je denně. A po maturitě se mnou zůstaly. Krásné roky. Další podobné talenty zatím nepřišly.

Atletické legendy se setkávají rády. S kamarádkou koulařkou Helenou Fibingerovou. „Máme si stále co říci,“ shodují se.

Atletické legendy se setkávají rády. S kamarádkou koulařkou Helenou Fibingerovou. „Máme si stále co říci,“ shodují se.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vidíte v praxi, že se české děti méně hýbou?

Doba pohybu nepřeje. Lepší časy prostě už byly. Já trénovala na škváře. Byla jsem pořád špinavá. Dnes je na stadiónu nový tartan. Někdy až smutně koukám, jak děti při tělocviku přicházejí na stadión. Polovina neběhá, má omluvenky, druhá nadává, hýbat se odmítá. Nás tělocvik bavil!

Dětí ve sportu ale obecně ubývá. V našem oddíle je teď kolem stovky lidí, od drobotiny po dospělé. A to je atletika pořád nejlevnější sport. S nadsázkou vám k ní stačí boty za dva tisíce.

Díky běhu jste projela celý svět. Jak vypadá vaše běžná dovolená?

Většinu života jsem za ni považovala všechna ta atletická soustředění. Třeba s Lídou a Hankou na Kanárských ostrovech. V zimě jsme zase jezdívaly na hory. Až loni jsem byla vlastně poprvé na té opravdové. Vyrazila jsem s holkami mých příbuzných na týden do Tuniska. Řekli mi: Hele, máš třicet let světového rekordu, musíš slavit. Tak jsem je poslechla.

Nebyli tam žádní atleti, s sebou jsem neměla ani stopky. Jela jsem dokonce na velbloudovi, obvázala si hlavu tím šátkem proti slunci, prohlídla ohromnou arabskou tržnici…

Líbilo se vám tam?

Jo, docela jo. Z týdne u moře pak žiju celý rok. Holky už plánují, že opět vyrazíme. Musím projít diář, aby mi to vyšlo s termíny různých mistrovství. Jen bych radši jela někam do Evropy. Mám ráda třeba Španělsko, nikdy jsem nebyla ani na žádném řeckém ostrově.

Máte nějaký cestovatelský sen?

S kamarádkou si léta říkáme: Až jednou vyhrajeme v loterii, pojedeme do Keni. Možná to mám zromantizované z filmů, ale spíše je to zase vliv atletiky. Keňané všichni pěkně a dobře běhají. Chtěla bych vidět jejich přípravu na náhorní plošině, kde trenér v drsných podmínkách vede sedmdesát atletů. Spojení kázně a vysokohorského prostředí přináší výsledky.

Afričanky také pravidelně útočí na váš mnichovský rekord na 800 metrů z 26. července 1983. Sledujete další pokusy o jeho překonání?

U velkých závodů pokaždé sedím u televize a koukám, zda padne. Naposledy se chvěl na olympiádě v Pekingu právě díky závodnici z Keni (Pamela Jelimová – pozn. red.). K rekordu se přiblížila na 73 setin vteřiny. Každý závod vyhlašovala pokus o překonání mého světového rekordu. Teď čekám na Peking a Rio de Janeiro, co se bude na stadiónech dít.

Z medailí měli radost její synovci a neteře. Dávno už vyrostli. Sami se stali rodiči.

Z medailí měli radost její synovci a neteře. Dávno už vyrostli. Sami se stali rodiči.

FOTO: archív Jarmily Kratochvílové

Nebude vám to líto, až vás někdo překoná?

Nemám se čeho bát. Je to úplně jedno. Upřímně? Budu chvíli smutná, rozhozená. Naučila jsem se s rekordem už žít. Mám i další, o němž se tolik nemluví. Je z haly ze závodu na 400 metrů. Letos slaví 33 let. I ten sleduji, i když čtyřstovka není tak zajímavá, věřte, že strašně bolí, daleko více než osmistovka.

Mým dopingem byly tréninkové deníky. Mám jich schované stohy.

V posledních letech se objevila podezření, že českoslovenští atleti před rokem 1989 dopovali. Viděla jste třeba film Fair Play, slyšela rozhlasovou hru Koule?

S otázkami: Proč máš ještě světový rekord, proč tě nikdo nepředběhl? jsem se setkala tolikrát, že je neřeším. Za sebe mohu říci: nikdy jsem nic nebrala. Kdo mi nevěří, ať se přijede podívat do záznamů mé kariéry. Mým dopingem byly tréninkové deníky. Mám jich schované stohy. Vypovídají o rocích neuvěřitelné dřiny. Zkoušely jsme podle nich postupovat s Lídou Formanovou, ale nebyla tak zdravá jako já, už to nešlo.

A viděla jste Fair Play, slyšela Kouli?

Ani jedno. Film běžel už v čáslavském kině, jenže já byla na soustředění, ani bych na něj nešla. Volali mi kvůli němu i Helena (Fibingerová – pozn. red.) a Bugár, ptali se, co mu říkám. Já na to: Nic. Otázkou jste mi jen připomněla, že jsem na vše zapomněla…Opakuji, mám svědomí čisté. A pokud mi někdo přímo nezavolá, většinou se o podezřeních nedozvím. Chápu ale třeba Helenu, že se jí to dotýká, uráží a chtěla řešit Kouli soudní cestou. Podpořím ji ráda, protože ti, kdo tyto věci psali, nepatří do našeho života.

Opravdu vám nikdy nikdo možnost zvýšit výkonnost jaksi uměle nenabídl?

To už vůbec ne. Psalo se, že existoval státem řízený program dopingu, ale já o něm nic nevím. Nikdo za mnou s podobnou nabídkou nepřišel. Já bych ji stejně odmítla. Nebudu si ničit dobré zdraví, které hlavně drželo mou kariéru. Byla to má výhoda proti ostatním. Přeci bych ji neriskovala pokusy! Když člověk něco nechce, tak to prostě není. Byla jsem jen na jedné operaci mandlí kvůli opakujícím se angínám.

Kdybyste měla říci, jaký moment kariéry je pro vás nejcennější. Co by to bylo?

Té sportovní?

Ano.

Měla bych vypálit rok 1983, kdy jsem na mistrovství světa vybojovala tři medaile, dosáhla na dva rekordy. Pro mě je ale nejcennější, že jsem u atletiky zůstala, že jsem to ani poté, co nás nepustili na olympiádu v roce 1984, nevzdala. Neřekla si: Končím, kašlu na to.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Začala byste běhat znovu, když už víte, co to bylo za dřinu?

Já asi jo. Není to jednoduché, cesta na vrchol byla dlouhá. Všechno přišlo později. Z roku na rok. Zažila jsem si prohry, ztrátu motivace… Pak úspěch. Držela mě výjimečná parta. Dobře se mi i spalo, když jsem si řekla: Dneska jsem ten trénink zvládla. Někdy jsem se i úkolovala, přemýšlela, jestli ta Kochová (Marita Kochová, východoněmecká reprezentantka, byla největší soupeřkou Kratochvílové – pozn. red.) v Německu nedala o tři úseky více. Nařizovala jsem si před usnutím: Musím zítra přidat!

Nikdy vás nesváděla myšlenka: dneska nepoběžím?

Lákadla byla. Naučila jsem se je odmítat. Bylo to někdy kruté. Třeba v létě, v horku mě sedm neteří a synovců v Jeníkově honilo k rybníku, který máme před barákem. Nebo když bylo venku půl metru sněhu a já do něj musela jít běhat…

Bydlíte stále v sestřině domě v Golčově Jeníkově?

Já mám vlastní dům, postavil mi ho švagr v rohu zahrady. Před tím zbudoval dům pro svou rodinu. Stojí na stejném pozemku, v místě našeho starého s doškovou střechou, kde jsme se sestrami vyrostly. Na jeho zbourání posléze stačil den a půl. No a v téže zahradě je ještě třetí stavení…

V něm bydlí vaše zbylá sestra?

Ne, patřilo strýci. Jako rodina se v něm pravidelně scházíme, i když to v naší době není úplně pohodlné. Topíme v kamnech, vaříme na nich. Večer pak odcházíme každý spát k sobě domů. Máme pospolitost rodiny zažitou. Maminka se vždycky snažila držet příbuzné pohromadě.

A ta zbylá sestra?

Žije jen dva a půl kilometru od Jeníkova v menší vesnici. I ji často vídám.

Kdo je pro vás legenda českého, respektive československého sportu?

Určitě Emil Zátopek, jeho ženu mám také ráda. Bylo mi ctí, že jsem se s ním mohla potkat. Radši jsem ani nemluvila a jen poslouchala ty jeho neuvěřitelné historky. Když mi vyprávěl, že trénoval v oranici na poli, vzala jsem si nějaké hrozné boty a vyrazila do ní. Pak si nadávala: Kruci, pane bože, to je hrozné! Legendou jsou pro mě i Věra Čáslavská, Helena Fibingerová, Honza Železný, Bára Špotáková a jiní z dalších sportů.

Cítíte se společensky doceněná?

Neřeším to. Když jsem ale dostala od prezidenta Miloše Zemana tu medaili (medaili Za zásluhy o stát získala v r. 2013 – pozn. red.), uvědomila jsem si: je to za něco, co jsem v atletice dokázala. Na chvíli jsem byla na sebe pyšná.

Nikdy vám třeba neprominuli policisté pokutu se slovy: Jeďte, paní Kratochvílová?

To se mi teda nestalo. Kousek od stadiónu je místo, kde chytají za rychlou jízdu. Svažuje se tam kopeček a já vím přesně, kde v zákrytu stojí. Jenže i po těch letech někdy zapomenu, mám nohu na plynu víc, než by se mělo. Pak si nadávám. Vadí mi především, že přestupek nemůžu vyřešit v Čáslavi, najedu kvůli své blbosti další kilometry.

Máte ráda děti, ale vlastní nepřišly. Nevzala vám atletika kus soukromého života?

Já to tak nikdy nebrala. Dělala jsem dlouho milovaný sport. Pak už jsem nepotkala někoho vhodného, s kým bych rodinu chtěla. Kolem mě navíc vždycky pobíhaly mraky sestřiných dětí. Přibývají. Těch sedm synovců a neteří už má jedenáct potomků. Už nás jsou desítky.