O Janu Saudkovi se říká, že to zkoušel na každou. I na vás?

Jan místo dobrý den prohlásí: Vítám vás ve svém loži, pojďte dál a ulehněte. Což beru v podstatě jako společenskou zdvořilost. Jednu dobu říkal: Vy pořád jen pracujete a já myslel, že prožijeme nějakou vášeň! S vámi nic není, už nechoďte! Oponovala jsem, že nemůžeme míchat práci a vášeň… A brala jsem to jako nadsázku, aby zůstal věrný svému image. I na tiskovce roztomile perlil: Já do toho šel jen proto, že jsem doufal, že mi tady milostivá dá – a nic z toho nebylo!

Jan nikoho k ničemu nenutí. Jen nabízí vzrušující jízdu: chcete – nechcete, možná se nabouráme. A je na každé, zda s ním do toho šíleného vozu sedne. On říká na rovinu, aby si nic víc neslibovaly. Takže pokud si některá myslí, že Jana změní, bude zklamaná. I když musím říct, že s jeho současnou partnerkou Pavlou to vypadá dobře. Zdá se, že našla způsob, jak s ním žít, mají se rádi a hezky fungují. Možná i tím, že Jan stárne (letos mu bude 80 let – pozn. red.), ale apetit mu rozhodně nechybí…

Když se sešli lidi, pro něž byla nahota přirozená, uvědomila jsem si, že ji musím vnímat jako součást bytí.

Zaskočilo vás něco během natáčení, vymkla se situace scénáři?

Fascinovalo mě, jak začaly jednotlivé situace před kamerou ožívat. Snažila jsem se přenést na herce potřebné emoce, zároveň je udržet, aby byly přirozené a otevřené. A přitom se vyhnout vulgaritě a sprosťárničkám. Aby to i přes častou nahotu zůstalo vkusné. S tím mi hodně pomohly „holky z harému“, většinou nudistky, modelky a výtvarnice, zvyklé na pózování při aktech.

A jak se sešlo pár lidí, pro něž byla nahota přirozená, přenesli to i na mě. Jsem od přírody stydlivá, i ve dvaceti jsem se styděla promenovat v plavkách. Proto jsem herečky balila mezi klapkami do županů, aby je neokukovali chlapi ze štábu. A ony mě uklidňovaly, že jim to nevadí. Uvědomila jsem si, že musím vnímat nahotu jako součást našeho bytí. A tahle bezprostřednost se přenesla i na Karla Rodena, filmového Jana Saudka.

Karel Roden a Máša Málková v jedné z komornějších scén filmu o fotografu Janu Saudkovi. Ostatně jeho podtitul zní: Dámy, radím vám ke klidu!

Karel Roden a Máša Málková v jedné z komornějších scén filmu o fotografu Janu Saudkovi. Ostatně jeho podtitul zní: Dámy, radím vám ke klidu!

FOTO: Bioscop

Opravdu?

Zpočátku se obával, že je úplně jiný než Saudek, a já se zeptala: Karle, a jak hraješ mafiána? Taky seš jiný. Musíš v sobě tu polohu probudit. Ve scénáři byly erotické scény jen náznakové a Karel byl rád, že se nemusí odhalovat. Ale pak na place sám navrhnul změny a začal mě překvapivě provokovat, abych některé momenty přiostřila. Nabídl dokonce, že je ochotný natočit i výraznou eroticko-zábavnou scénu s barokní kráskou Kateřinou.

Někdy jsem schválně neříkala na konci záběru: stop!, což pro něj byla výzva k improvizaci. Jeho vklad byl nad rámec hraní, nabídla jsem mu proto titulek „spolupráce na scénáři“.

Já si Karla Rodena v té roli nedovedla představit. Spíš Oldřicha Kaisera. Nebyl to risk?

Taky David Černý by byl dobrý týpek. Ale já hledala hlavně výborného herce s duší. Pan Kaiser mě logicky napadl, bavili jsme se spolu, ovšem měla jsem dojem, že by nám to na place spolu nefungovalo. Ta role byla opravdu náročná, moře poloh od komediálních až po dramaticky vypjaté… Takže jsem potřebovala člověka, kterého důvěrně znám, s nímž mám společnou řeč.

Karla znám od jeho prvních krůčků na DAMU a hrál už v pěti mých filmech. Vím, že přestože je plachý introvert, má v sobě ukryté čertíky i komediální nadsázku. Vynutila jsem si od něj slib, že nebude hrát Dostojevského, nebude zachmuřený a depresívní. Pořád v něm musel zůstat hravý kluk. Stačilo pak jen říct: Karle, blíží se Dostojevský!

Mě zase překvapila nebývalá něha v jeho očích.

Ano, byl něžný a milý, obrovsky v pohodě. Karel se do té role doslova převtělil. I mimo kameru vtipkoval, neschovával se. Je velmi uzavřený, ale to byl vždycky. Čím je známější, chce hlavně hrát, a ne se o tom bavit, víc se taky bojí o své a rodinu. Ale zdá se, že je teď velmi šťastný, má dvě děti, které mu dodaly další smysl života. Což se jistě dostalo i do těch očí…

Když jsem k němu přišla poprvé, přivítal mě se svým harémem asi šesti žen, které polehávaly kolem.

Proč jste si vybrala pro svůj film právě kontroverzní osobnost Jana Saudka?

Jan mě lákal jako přírodní úkaz, výjimečný umělec a fenomenální člověk. Okouzloval mě jeho způsob myšlení, pestré životní turbulence a sarkastický i moudrý humor, obsahující absurditu života. Když jsem s ním, pořád se směju. Má vynikající paměť, cituje úryvky z knih, fantasticky zná hudbu. Nikdy neodpoví přímo na otázku, začne vykládat něco úplně jiného, ale přivede vás k novému pohledu na danou věc. Je neřízená střela. Člověk, který nenechá nikoho chladným, buď ho milují, nebo nenávidí.

Jak jste se k němu přibližovala?

Před dvaadvaceti lety jsem o něm natočila dokument, tehdy ještě nebyl tak mediálně známý. Znala jsem jeho fotky, ale o soukromí jsem netušila skoro nic, většina rozhovorů s ním byla o pohledu na svět, na společnost, tvorbu. Ne jako dnes, kdy padla tabu a všichni se ptají, kolik má kdo milenek a co s nimi provádí…

FOTO: Milan Malíček, Právo

A tak když jsem k němu přišla úplně poprvé, byla jsem zaskočená. Přivítal mě se svým harémem asi šesti žen, které různě posedávaly a polehávaly kolem. Neděly se ale žádné orgie. A já brzy pochopila, že je nerad sám s někým, koho nezná, že potřebuje kolem sebe ochranku. Ty holky byly tak bezprostřední, že mi přestaly vadit a byla jsem za jejich přítomnost i ráda.

Vám přišlo takové soužití normální?

Já se nepídila, co s kterou má, jen jsem se domýšlela. Některé byly starší, jiné mladinké. Hlavní pro mě bylo, že se Jan v tom prostředí cítil v pohodě. A navíc to bylo pro kameru velmi fotogenické, pěkný kolorit. Celé dohromady mě to velmi bavilo.

Z domova jste asi znala něco jiného. Byla jste vychovaná spíš přísně, nebo volně?

Byla jsem s rodiči kamarádka, skoro všechno jsme rozebírali společně. Až na intimní věci, samozřejmě. A že bych si vodila chlapce domů na noc, to rozhodně ne. Docela dlouho, ještě v osmnácti, bylo nežádoucí, abych někde, byť u kamarádek, přespávala, kolikrát jsem to obrečela. Dnes je to asi trochu volnější, což je dobře. Přehnaná přísnost může vyvolat i vzpouru.

Vy jste revoltovala?

Ne. Až na tyhle drobnosti jsem nikdy nepocítila tak zvanou generační revoltu. U nás byly vždy dveře pohostinně otevřeny pro mé kamarády a nebyl názorový problém. To se stává, když se rodiče chovají příliš dominantně a represivně. Vztah s dětmi by měl být o pochopení a přátelství. Samozřejmě je potřeba potomky vést a korigovat, aby nezvlčili. Ale ne že dospělí zneužívají své síly. Mému synovi Davidovi je dvaadvacet a daří se nám zvládat ožehavá místa celkem bez zádrhelů.

Ale mít dceru, která by se zapojila do harému staršího umělce…

To bych tedy asi neměla velkou radost!

Vraťme se k Fotografovi, co vás zajímalo nejvíc?

V první řadě jsem chtěla představit Jana umělce, ačkoliv nejde o přesný životopis, pouze o příběh inspirovaný jeho životem. A hodně mě zajímal ten jeho vztah k ženám. On je k životu potřebuje. Umí se k nim hezky chovat, dokáže je zbavit ostychu a mindráků. Mnohé ochotně přistoupí na jeho hru, která je podobná vzrušující jízdě na kolotoči. Nejdřív se jim krásně točí hlava, ale je riziko, že se jim později udělá špatně. Když jdete na kolotoč, musíte s tím počítat. Někdo se pak může cítit zraněný a ponížený…

Jde o příběh „na motivy“, ale Saudkova bývalá partnerka se už ozvala s tím, že to jsou hodně nesmysly...

Základní situace mého hrdinu skutečně potkaly. Ale jestli je způsobila Jana, Dana nebo Líba…, jsem nezkoumala. Charakter postavy jsme si vytvořili nově po svém. Je to hraný film, stylizace, nikoho nekopírujeme. Bulvár se chytil toho, že Jan na zmíněné tiskovce prohlásil: Představujeme se vám ve své nahotě a všechny nás pak zavřou. Tím podle mne myslel naši přílišnou otevřenost v odhalování mezilidských vztahů. Upřímně řečeno, kdybych měla udělat reálný portrét zmíněné dámy, vyšel by jinak. Naše hrdinka je tři čtvrtě filmu nádherná bytost!

 S idoly žen a dívek točí Irena Pavlásková už dlouhá léta – zde s Lukášem Vaculíkem při práci na filmu Nesmluvená setkání (1994).

S idoly žen a dívek točí Irena Pavlásková už dlouhá léta – zde s Lukášem Vaculíkem při práci na filmu Nesmluvená setkání (1994).

FOTO: ČTK

Je jeho chování maska, kterou se chrání?

Jan nemá masku, to, jak vystupuje, je on. Za tím vším extrovertním je ryzí a zranitelný člověk. Skoro všechno na sebe poví, delikátnost mu vlastní není. Lidi si často myslí, že jen tak kecá, a hledají, co je za tím. Rádi by odkrývali další pikanterie. Ale on je prostě takový: člověk zmítaný svojí vášní, sexualitou, touhou po dobrodružství. Je toho tak plný, že to určuje fungování jeho osobnosti. A k tomu je plný potřeby tvořit.

S úžasem jsem ho pozorovala a chtěla aspoň něco z toho dostat na plátno. I když vím, že jeho způsob života je pro většinu lidí těžko přijatelný. Ale sám mi řekl, že bych se divila, jaké intimity ženy vyžadují. Každopádně ty, které ho vyhledávají, jsou silně vášnivé…

Vy sama byste mohla s takovým typem člověka žít, přátelit se?

Přátelit se určitě ano, žít ne. Nejsem zvlášť žárlivá, ale když jsem s mužem a on by koukal po jiné holce, už bych ho něčím klepla. Vždyť to vidíte na ulicích: jde dvojice a chlap se otáčí s dychtivým pohledem po druhých, to mi přijde nedůstojné.

Zároveň jsem své partnery nikdy nehlídala, nekontrolovala, kam jdou a kdy přijdou. Ne že by mi to bylo úplně jedno, ale nejsem stíhačka. Jen chci, aby určité věci fungovaly.

Jak to bylo u vás?

Bývalý muž Jirka Chlumecký se stal mým nejlepším kamarádem. Zní to neuvěřitelně, ale u nás vlastně nebyl žádný konflikt, vztah se jen přetavil do přátelství. Nerozvedli jsme se kvůli někomu konkrétnímu, jen jsme si dali volnost a svobodu pro možnost dalších setkání. Jirka je skvělý táta, dál spolu pracujeme, napsal i hudbu k Fotografovi.

Ženy kolem něj mi nevadí, kamarádila jsme dokonce s jeho expřítelkyní. Myslím, že nejvyšší kvalita vztahu se pozná podle toho, že druhému přejete úspěch a spokojenost. Já mám už řadu let fajn přítele, je z úplně jiného oboru, stavební inženýr. Moje profese ho neirituje, naopak mi pomáhá, má dost vlastního sebevědomí… Má skvělý vztah s mým synem i exmanželem. Když lidi tohle dokážou, je to úlevné a pomáhá to žít.

Čím žijete právě teď?

Podařilo se mi získat práva od slavného Philipa Rotha k jeho knize Pražské orgie. Na tu knížku mě upozornila maminka a příběh mi přišel tak chytrý a přitažlivý, že jsem ho zatoužila vidět na plátně. Přetavil v něm své zážitky ze 70. let v Praze, jeho hrdina se tu setká se zvláštní intelektuálsko-bohémskou společností, která vyznává svérázné sexuální hrátky…

Šla jsem tedy za šéfem Dilie s otázkou, jak se to dělá, když nemám ani korunu a chci práva od amerického spisovatele. Začala korespondence, pan Roth viděl mé filmy a udal přesný termín schůzky v Connecticutu. Ve mně byla malá dušička, dávala jsem tomu tisícinu naděje. Ale po třech hodinách, kdy se ptal na mé názory i rodinné zázemí, mi práva poskytl. Teď sháním finance a zahraničního herce, ale třeba to bude zase Karel Roden. Z téhle zkušenosti plyne, že se člověk má pokusit i o nemožné. To doporučuju všem: aspoň se pokuste, nebojte se předem.