Za měsíc oslaví pětačtyřicítku a svůj hvězdný let komentuje s nadhledem a sarkastickým úšklebkem dr. House, kterého před časem skvěle daboval. Vloni si asi nejvíc užíval namlouvání audioknih – po trilogii Milénium následovaly bestsellery Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel nebo Analfabetka…

Jaké literatuře dáváte přednost vy sám?

Mně se nejlíp dělají věci s příběhem, baví mě svět, který před posluchačem vytvářím. Čili čistá beletrie. Naposledy jsem točil životopisy Steva Jobse a Jeffa Bezose, které samozřejmě taky nepostrádají zajímavé momenty.

Sám jsem velký čtenář a milovník audioknih, na skoro každodenní cestě Plzeň–Praha toho spolykám hodně. Teď jsem třeba slyšel moc hezkou věc od Heleny Rytířové Jsem mrtvý, neplačte.

Nekomplikuje vám plzeňské bydlení trochu život?

Kdepak, tohle trvalé bydliště platí a doufám, že se nezmění. Nikdy jsem neměl ctižádost kolegů, kteří se hrnuli za vidinou úspěchu do metropole. Když jsem končil školu, přál jsem si zůstat na oblasti, protože jsem na ní vyrostl. Nemá cenu v Praze mlsně chodit kolem Zlaté kapličky, daleko lepší je vletět do klasického repertoárového divadla, kde vás otlučou ode zdi ke zdi, hrajete furt a naučíte se pořádně řemeslo.

A jak vidíte, i tak jsem dnes všude. (smích)

Obvoďáka jako v seriálu Doktoři z Počátků by si asi přáli leckde... Možná i sestřičku podobnou Adéle Kunzové...

Obvoďáka jako v seriálu Doktoři z Počátků by si asi přáli leckde... Možná i sestřičku podobnou Adéle Kunzové...

FOTO: archív TV Nova

Ani vaše dávná partnerka Bára Munzarová vás nepřetáhla do Prahy…

Prahu miluju, ale nebaví mě ta kvanta aut a turistů. Pro mě je nejkrásnější v noci, jdu po nábřeží, koukám na Hrad a Karlův most, nikde nikdo. Nemusím se prodírat s rukama nad hlavou, abych se někam dostal. Mě prostě nebaví žít v zácpě. Nevydělávám málo, ale na byt v centru to není, a proč bych měnil střed Plzně za okraj Prahy?

Mám to autem hodinu a chlup, to jezdí někteří Pražáci do práce taky. Navíc když sednu na MHD a pak se přemisťuju v poklidu a s úsměvem pěšky, jsem za cvoka. V Praze musíte chodit rychle a mít děs v očích. Jinak jste divnej. A že by mi chyběla kultura? Jsem v divadle tolik, že se hodně rozmýšlím, jestli při volném večeru někam jít. Zvlášť teď, když mám rodinu.

Nakolik vám syn Filip změnil život?

Je to obrovská změna a nádherný důvod, proč se vracet domů. Když to stihnu ještě před koupáním, lehnu si k němu na deku a můžeme chvíli blbnout, hrajeme si s dudlíkama… Úžasné. A neuvěřitelné, na tom špuntovi si uvědomíte, jak čas letí. Když vidíte skoky týden co týden… Před osmi měsíci jsme ho přivezli z porodnice, teď krásně leze. Je pořád kojený, ale už jsme zkusili i příkrmy, takže kdyby došlo na nejhorší, zvládnu i to. S přebalováním a koupáním jsem neměl problém nikdy.

Je to vaše první dítě, nebo jste už trénovaný?

První oficiální. Moje první žena měla z předešlého manželství holčičku, které jsem byl pět let za tátu. Takže jsem přičuchl k plínkám a ledaco se naučil. Krásně jsme spolu vycházeli… Dnes je jí asi čtrnáct a víceméně se nevídáme, život je život a občas něco zamotá.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Uvažujete někdy, do jaké doby váš syn vyroste?

Rád bych byl optimista. Je fakt, že skoro každý den dostanu důkaz o opaku. Ale nesmíme házet flintu do žita… U nás se děje totéž co jinde ve světě, možná jen ve větším měřítku, což je spojené s dědictvím komančů. A ti hajzlové a tuneláři, co vydělávají na tom, že lidi jsou hloupé ovce, mě štvou úplně nejvíc!

Ale je potřeba se zasmát, kdykoli to jde. Třeba teď mi měla servírka přinést k játrové paštice seznam ingrediencí, které obsahuje. Jestli tam nejsou nějaké alergeny, protože jsem těžký alergik a musím si to hlídat. Má to prý být někde vylepené nebo vypsané v lístku. Jenže každý člověk přece ví, co nesmí, a pokud si není jistý, zeptá se. Zkrátka některé věci, které k nám přicházejí, jsou směšné a zbytečné. Nemusíme kvůli tomu vydávat nařízení, které zatíží půlku republiky.

Češi mají sklon být papežštější než papež.

Bohužel. A teď se tu rozšířil další nešvar, který mě vytáčí do bezvědomí: řidiči skoro vůbec nepoužívají blinkry! Jak mám proboha vědět, kam jedou? Právě před takovými blbci bych Filipa rád uchránil, snad ho od nich udržím co nejdál. Když to řeknu textem své figury, chtěl bych, aby se mu život povedl a mohl žít s čistým štítem. Občas to drhne, ale musí se to pořád zkoušet.

Je mi jedno, jestli bude herec, nebo něco jiného… Znám řadu lepších profesí. Ta moje je skvělá, jenže neuvěřitelný žrout času. Nedej bože, když jste dobrý a úspěšný, to je fáze, kdy můžete zapomenout na rodinu. Jistě, špatný a neúspěšný herec taky není dobrá varianta.

V road movie Burácení si užil jízdu na motorce, Stanislava Ziková coby Marie jistě taky.

V road movie Burácení si užil jízdu na motorce, Stanislava Ziková coby Marie jistě taky.

FOTO: CinemArt

Co vás vlastně na herectví tak baví a čím kdysi vyhrálo nad sportem?

Nevím, snad převážilo to, že k němu v naší rodině bylo přece jen blíž. Máma sice dělala závodně gymnastiku a táta pinkal tenis a volejbal, ale taky mě vodil do jihlavského Horáckého divadla, kde hrál a šéfoval. Byl jsem typické herecké dítě, zhruba od jedenácti pobíhající po jevišti. Ovšem vážně jsem o herectví začal uvažovat až mnohem později, když mě táta vzal k ochotníkům, kde hráli všichni strejdové a tety. Díky divadlu měli myslím docela zajímavý život. A já taky.

Sportujete i dnes?

Jasně. Tenis a squash už jen okrajově. Vítězí hokej, protože jde hrát i v noci po představení, klidně se sejdeme na stadiónu v deset večer. To mluvím o Plzni, kde mám stále úhlavní partu kamarádů. A jak to jde, mizím na lyže do Rakouska.

Jsem taky patronem sportovního klubu vozíčkářů, kteří kromě jiného pořádají benefiční turnaje ve florbalu…

Mluvíte a já vidím doktora House. Jste ještě na černé listině dabingu?

Víceméně ano, jako všichni, co protestovali proti směšnému ohodnocení dabérů. Ale přiznám se, že přišla poslední řada Sběratelů kostí, a tak si nás s Káčou Lojdovou jako hlavní figury nechali, všechny ostatní vyměnili. Celkově se snad podmínky v dabingu mírně zlepšily, jenže za jakou cenu!

Televize vás má ráda dál. Neznám jiný seriál, kde by postava přeskočila jako vy z Ordinace do Počátků. Jak to vnímáte?

Doktoři z Počátků je první český spin-off, kdy pro jednu figuru vznikne další seriál. Rozdíl je asi jen ve výsledném počtu diváků, Počátky jsou zatím jednodušší, s menším počtem postav a zápletek. Výhodou je větší počet exteriérových dnů, točí se hlavně v Pyšelích, kde už si na nás zvykli. Kolem voleb jsme zažili legraci, že tam jedno sdružení chtělo filmování zrušit, ale dobře to dopadlo.

S Andreou Černou v současném představení plzeňského Divadla J. K. Tyla Přátelé generace X.

S Andreou Černou v současném představení plzeňského Divadla J. K. Tyla Přátelé generace X.

FOTO: ČTK

A přiznám se, že mě pobyt na venkově tak nadchl, že jsem koupil chalupu v jedné krásné vesnici, kde není vůbec nic, ani hospoda a krám, jen dva rybníky. A je tam nádherně.

Našel jste se i v chalupářských zálibách?

Nemám problém vzít do ruky vrtačku nebo šroubovák, posekat zahradu. Akorát na to není moc času. Loni v létě jsem si vydupal měsíc volna – a pak se zase roztočila spirála…

Vraťme se k seriálu. Nechtějí po vás na ulici lékařské rady?

Občas si mě někdo možná splete, anebo si myslí, že je vtipné se zeptat. Spíš mi vadí, jak fůra lidí nechápe, že televize není dvojcestá. Že když mě vidí dvakrát týdně, neznamená to ještě, že se známe a jsme dobří kamarádi. Takže mě oslovují Oto, plácají po zádech a já v duchu zuřím.

Nejsem si jistý, zda bych uměl poskytnout aspoň první pomoc. Snad ano, ve škole jsem zažil branná cvičení, Andulu jsem nafukoval mockrát… Mám jednu blbou vzpomínku z gymplu: vyhnali nás za město, nařídili vyndat plynové masky a měli jsme proběhnout zamořeným územím, kde vypustili dýmovnice a slzný plyn. Akorát nám nějaký pitomec zapomněl vydat ze skladu filtry, takže jsme se hnusně nadýchali, někdo i přidusil. Průšvih…

Váš doktor Kovář se stal z traumatologa obvoďákem. Ti jsou u nás na vymření. Co s tím?

Osobně bych doktorem nikdy nebyl. Žádným. Jsem zdravě líný a ta kila skript bych do hlavy nenacpal. Taky bych se bál zodpovědnosti – jde přece o život. Když něco zvojtím jako herec, nic se neděje...

Cizokrajný generál ve Feydeauově jiskřivé salonní frašce Taková ženská na krku.

Cizokrajný generál ve Feydeauově jiskřivé salonní frašce Taková ženská na krku.

FOTO: archív Divadla J. K. Tyla v Plzni

Je fakt, že obvoďák asi nebude placený jako plastický chirurg nebo zubař. Přitom je velmi potřebný. Devadesát procent času řeší rýmy a zkažený žaludek, ale občas se mu může připlést pod ruku zajímavý případ a zachrání někomu život. Proto bych moc přivítal, kdyby se rodinní doktoři vrátili, je to ovšem běh na dlouhou trať.

Všechny zhůvěřilosti nelze napravit za pětadvacet let! My máme kliku na úžasnou pediatričku, která už funguje tímhle způsobem. Vybírá si pacienty a ti dostanou dokonalou péči, kterou si zaplatíte.

Hlídáte si teď víc vlastní zdraví?

Jak kdy. Můj pohled se změnil v tom, že si doktorů vážím víc než dřív. Mám šanci to povolání nahlédnout i jinak než pacient, je to fakt ukrutná zodpovědnost. K něčemu mě donutily i přibývající roky a kvantum práce. Kvůli svému nasazení jsem vloni chytil jednu civilizační chorobu – cytomegalovirózu, což je něco jako mononukleóza, která sedne na játra. Je to sice virová záležitost, ale skočí nejspíš na člověka, který má sníženou imunitu. Musel jsem držet dietu a zvolnit. Naštěstí pokud máte dobrý základ, vrátí se zase vše k normálu.

A jedete jako dřív. V kinech jste právě k vidění ve filmech Intimity a Burácení…

V Intimity hraju básníka žijícího v non-stopu, kde se zamiloval a je mu tam dobře. Neřeší vůbec peníze… To já neznám, byl jsem párkrát na dně. Ono je asi dobře, když člověk dostane od života občas přes hubu a začne si víc vážit věcí, které bral jako samozřejmost. Pokud všechno vychází, kazí to charakter.

Nejhorší jsou asi rozchody. Proto si tolik vážím své úžasné rodiny, ženy, syna i trošku blbého psa – křížence čivavy s jorkšírem. Pořád na něco štěká…

Manželka je právnička. Rozumí vaší profesi?

Nejdřív jsem logicky brousil ve vlastním rajonu a chodil s herečkami. Ale už moje první žena byla kadeřnice a teď mám holt právničku. Poznali jsme se v hospodě, kde brigádničila při studiu. S tím pochopením je to kus od kusu a jak kdy. Mít člověka z oboru je super, můžete probírat společné problémy, stačí si říct jen slovo, zatímco s Máťou to řešíme i hodinu a možná to stejně nepochopí. Ale na druhou stranu: proč si tahat práci domů?

Každý vztah je takový, jaký si ho uděláte. Nezávislý pohled zvenčí taky není špatný. Mně například hostování v jiných divadlech otevřelo oči na domovské scéně. Najednou jsem viděl, co je šméčko a co hra, získal jsem odstup.

Martin Stránský (Jago) se na Letních shakespearovských slavnostech právě chystá políbit Zuzanu Slavíkovou (Emílie). Praha, 2008.

Martin Stránský (Jago) se na Letních shakespearovských slavnostech právě chystá políbit Zuzanu Slavíkovou (Emílie). Praha, 2008

FOTO: ČTK

Držíte si ho i od fanynek?

Pravda, jsem docela obletovaný. Ale zaplaťpánbu vím, kdy mám přestat. Žena je občas naštvaná, když musí čekat, až se vymaním z nadšeného hloučku. Neumím být strohý a zlý, jen tak vypadám. Když se mračím, přemýšlím. Jsem introvert, a co se mi nelíbí, dusím v sobě – až jednoho dne bouchnu kvůli prkotině a schytá to ten nejnevinnější člověk v okolí.

Martina řeší spíš moji absenci doma. Teď jsem dostal kartáč, protože jsem začal točit ještě Kriminálku Plzeň. Při podpisu smlouvy jsem měl slíbeno, že se bude odehrávat u mě za humny. Jenže místo toho jsme byli čtyři dny zavření na Kavčích horách a pak na jednom rybníku v západních Čechách. Plzeň jako taková je – kromě pitevny – zatím v nedohlednu.

Koho hrajete?

Životem omšelého kriminalistu. Co jiného nadělám s tímhle obličejem? Těžko někoho přesvědčím, že jsem romantik. Je fakt, že jsem hrával i prince, ale to je už dávno.

Dnes bodujete v road movie o motorkářích…

V Burácení představuju bráchu hlavního hrdiny, který skončil v kriminálu. Zametám mu cestičku a jsem pro něj takové pojítko s normálním životem. Starám se mu o sochařskou dílnu i o motorku… Co z toho vyleze na konci, je myslím značné překvapení pro oba.

Vy sám prý máte tři motorky?

(smích) Mám jich víc. Jedna je rozbitá. Pak jsme si pořídili se ženou velkého cruisera, na kterém jsme jezdili oba. A protože se Martina časem rozhodla, že chce taky papíry, koupil jsem ještě jednu lehčí motorku speciálně pro ni. Má snížené těžiště a váží jen sto šedesát kilo, zatímco ta velká ke čtyřem stům. Můj sen je projet si legendární americkou Route 66, je to pojem…

Ale rychle nejezdím, to si odbudu v autě. Na motorce se jede úplně jinak, nejsem zavřený v plechové bedně, která se posunuje. Totálně si vyčistím hlavu, do tváře mi fouká čerstvý vzduch a přináší mi to ohromnou radost. Baví mě jen tak čumět po krajině, kochat se. Zjišťuju, jak je naše země krásná, kolik hezkých míst, stavení…

Co je vaší poslední rolí v divadle?

Přátelé generace X. Zvláštní hra pro tři herce na téma workoholismu, osamění a odcizení generace narozené v letech 65 až 80 čili i trochu o mně. Fascinuje mě, že když vyškrtnu jakoukoli figuru, může se hrát dál, místo trialogu je najednou dialog nebo spíš dva monology, každý si vede svou. Můj hrdina je úspěšný, ale není schopen pracovat. Další je furt v práci a třetí je nezaměstnaný. Hodně je odkoukáno z reálného života. Nehrajeme na jevišti, ale v klubu mezi diváky, což mě dost baví.

Teď zkouším výbornou komedii Sboristé a čeká mě Caligula – to bude taky výživná pilulka. A audiokniha Kmotr.

Letos je Plzeň Evropským hlavním městem kultury. Zapojíte se do dění?

Jsem dokonce ambasadorem tohoto projektu a těším se na to. Jen se trochu bojím, aby to nebyla celosvětová ostuda. Něco se podařilo, něco zavání malérem…

Kam řadíte nové plzeňské divadlo?

Jinou otázku, prosím…

Takže co můžete pochválit?

Celkově se v Plzni rok od roku zlepšuje kulturní život. Teď věřím, že se začne ještě víc žít přímo v ulicích. V tom celé Česko pořád pokulhává za Západem – chybějí zahrádky u restaurací, muzikanti s kytarou, oživlé sochy…

Stala se chyba, že se do centra nacpaly kanceláře, obytné plochy zchramstly nadnárodní společnosti, právníci, zubaři… a nikdo tam nebydlí. Jak chcete takové město oživit? Ale Plzni držím moc palce!