„Pilotem je i můj manžel, někdy je náročné naše pracovní plány skloubit,“ prozrazuje sympatická tmavovláska v kokpitu letadla Českých aerolinií na letišti v Ruzyni, co je teď pro ni nejtěžší.

S mužem Ladislavem se potkala na bratislavském letišti. Jejich vztah od té doby vyplňuje cestování. Déle žili třeba v Kanadě a Belgii, kde manžel v sezóně pracuje. „Synovi Lukáškovi je čtyři a půl roku, dceři Terezce dva a půl. Byly dny, kdy jsme měli hodinový harmonogram, abychom se vystřídali. Ale to zná asi každý pár,“ popisuje.

Ví, že by se dobře uživili i ve světě. Veliký zájem o české piloty a pilotky mají v Asii. Do ciziny se ovšem nechystá. „Doma je doma. A žít někde v Dubaji? To si nedokážu představit!“

O čem se vy jako pilotka bavíte s muži v kokpitu?

Probereme všechno možné. Lety jsou někdy mnohahodinové, času máme dost. Začínáme aktualitami. Třeba zmizením malajsijského letadla kdesi nad mořem a končíme klidně u toho, zda mi děti papají nastrouhanou mrkvičku, jestli jsou nemocné. Tato témata přibyla v posledních letech. Kolegové muži se jinak rádi baví o rodinách, zajímá je to.

Co ty letecké katastrofy? Vážně probíráte v letícím letadle pád jiného stroje?

My je máme dokonce „vyřešené“ dříve než úřady a vyšetřovatelé. (smích) Probereme řadu verzí, a než přistaneme, víme, kdo je „pachatel“.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pilotovala jste i v červencový den, kdy bylo nad východní Ukrajinou sestřeleno letadlo na letu č. MH17. Vaším cílem byl Rostov na Donu. Nebála jste se ve vzduchu?

A proč bych měla? Krátce po tom neštěstí ČSA odklonily přes Bělorusko všechny své linky, které měly původně přelétávat nad Ukrajinou. To mimochodem trvá dodnes. ČSA ani jiné aerolinie by neriskovaly životy lidí na palubě. Vnitřně jsem se navíc ujišťovala, že dalším se to nestane. Kdybych pochybovala, nikdy do kabiny nejdu. Jako piloti máme právo let odříct.

Jak jste se k tomuto pro ženu neobvyklému povolání dostala?

Když jsem byla malá, měla jsem spíše holčičí sny. Chtěla jsem být třeba veterinářka. V devatenácti jsem začala chodit na letiště v Benešově, kde bratr létal na malých letadlech. Po maturitě jsem vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v pražském Suchdole. Během ní jsem začala dělat nejrůznější atestace, zkoušky, více létat… Odborné vzdělání vyžadované u profese pilota dopravního letounu jsem si pak doplnila na ČVUT v Praze.

Co bylo na cestě do letecké kabiny nejtěžší?

Určitě sehnat dostatek peněz. Příprava na získání licence není levná. Potřebné teoretické vědomosti do sebe nasoukáte, ale mít finance, abyste vše zaplatila, je těžší.

Paní Veronika roky jezdí na koních. Pokládá to za nejlepší odpočinek. Na snímku se svou kobylkou Grace.

Paní Veronika roky jezdí na koních. Pokládá to za nejlepší odpočinek. Na snímku se svou kobylkou Grace.

FOTO: soukromý archiv

Celkem prý licence stojí kolem miliónu.

Když si všechno sečtete od úplného začátku, ten milión to dá. Většina zájemců si platí vše. Ale existuje i model, kde si aerolinky vycvičí kadety samy, a ti se jim pak zavážou k několikaleté práci. Já jsem šla jinou cestou. Po získání potřebné kvalifikace a téměř dvou letech pilotní praxe na dopravních letadlech jsem se přihlásila do náročného konkurzu ČSA, které tehdy nabíraly posily. Vyšlo to. V ČSA už pracuji deset let.

Jaký stroj konkrétně pilotujete?

Airbus A319, respektive A320 Family.

Kolik lidí v něm najednou může letět?

Záleží podle toho, zda je let takzvaně ve verzi business (vyšší standard přepravy – pozn. red.) nebo jenom čistě economy. Zhruba 136 cestujících plus posádka: dva piloti, tři stevardi. U Airbusu A320 to může být až sto osmdesát lidí.

Co konkrétně v kabině děláte, když usednete do křesla?

Jsem prvním důstojníkem. Sedím vždy napravo od kapitána, správně řečeno velitele letu. Při příchodu do kabiny si určíme, kdo bude pilotem letícím a neletícím. S tím souvisí přesné rozdělení činností – od přípravy palubního počítače až po tzv. walk-around, tj. vizuální kontrolu předepsaných částí vnějšku letadla.

Zjednodušeně řečeno pilot letící provádí vzlet, přistání a řídí letadlo, pilot neletící například naviguje a komunikuje bez ohledu na svoji hodnost. Při zpáteční cestě si role vyměníme. Nicméně nad vším dohlíží kapitán, který má při obsluze stroje vždy hlavní slovo.

S manželem Ladislavem a jejich synem Lukáškem.

S manželem Ladislavem a jejich synem Lukáškem.

FOTO: soukromý archiv

Kolik procent letu řídí lidé a kolik stroje?

Na nás zbývá minimum času. Manuálně řídíme, když pojíždíme na letišti, vzlet provádíme také vždy ručně. Krátce po vzletu, obvykle sto až tři sta metrů nad zemí, přepínáme řízení na autopilota, který stroj vede plynuleji po přesně naprogramované trati. Autopilota pak vypínáme před přistáním, někdy jen pouhou minutu před ním. Přistáváme manuálně s výjimkou nízké dohlednosti. To přichází podle instrukcí opět na řadu autopilot.

To stroj sám za pomoci počítačového programu dosedne na zem?

Pokud je letadlo vybaveno systémem pro automatické přistání, tak ano. Naše airbusy je mají, ale například letadla ATR (typ letadla – pozn. red.) ne. Obecně jsme – my lidé v kokpitu – jako pojistka a kontrola, že vše probíhá správně. Kdykoli připraveni opět převzít řízení letadla.

Máte nějaké oblíbené, říkáte mu nějak?

(smích) Ne, přezdívky nepoužívám. Prostředí kabiny je neutrální, anonymní. Je mi jedno, do jaké si sedám. Při nástupu si ale s posádkou často říkáme, že jdeme do éra. Část kolegů techniků zase při komunikaci využívá imatrikulace (registrační značka letadla – pozn. red.). Řeknou – letím Kvídem, což je značení OK-REQ.

A co talismany? Berete si nějaké s sebou do vzduchu?

Nemám žádný. Jen se přiznám, že před usednutím do kokpitu dodržuji pár rituálů. Dávám si mimo jiné pozor na to, abych měla na ruce hodinky. Nad mraky je sice nepotřebuji, ale mám prostě dobrý pocit, když je cítím na kůži. Dbám i na správné pořadí v obutí bot: první jde pravá, pak levá.

Rodina hodně cestuje. V belgické zoologické zahradě Pairi Daiza se líbilo všem.

Rodina hodně cestuje. V belgické zoologické zahradě Pairi Daiza se líbilo všem.

FOTO: soukromý archiv

Jak na vás jako na ženu pilotku reagují cestující?

Berou mě. Pamatuji si jen z úplných začátků z Benešova, kdy jsem v cessně dělala vyhlídkové lety, že se někdy pánové ze starší generace zarazili. V airbusu se mi to zatím nestalo.

Pilotujete v uniformě. Máte třeba ve výbavě sukni?

Je standardní součástí uniformy ČSA, která má několik variant. Já preferuji kalhoty. Jsou pro mě pohodlnější. Musím dobře dosáhnout na pedály.

Vidím, že kabina je dost malá. Máte nějaká omezení třeba v používání parfémů, konzumaci čichově výrazných pokrmů?

Ano i ne. Obvykle si objednáváme menu určené pro posádku, každý z pilotů jiné. Kdyby nastal problém, třeba náhlá tělesná reakce, musí jeden z nás při obsluze letadla fungovat. Občas si do práce nesu i malou svačinu, když nejsem líná si ji připravit. Mám ovšem kolegy, kteří jsou pečlivější. A v kufříku, jejž si berou s sebou do kokpitu, na ně čekají důkladnější pokrmy. Obecně se vzájemně respektujeme, takže nic čichu nelibého si do kabiny nebereme. (smích)

Co ty parfémy?

Pravidla uniformní kázně ČSA přímo používání deodorantů nařizují – pánům toaletní vodu, ženám nevtíravý parfém. Jsme k sobě ohleduplní. Myslíme na to, aby v kabině nikdo nesmrděl.

Ještě ke kosmetice. Opravdu pleť tisíce metrů nad zemí tak trpí?

Je to znát. Mažu se dobrým kvalitním hydratačním krémem. Nešetřím na něm. V letadle je skutečně hodně suchý vzduch.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Teď se vás zeptám možná dětinsky, jak často chodí pilotky či piloti za letu na toaletu?

Často, vždyť letíme hodiny. Hned vpravo za kokpitem jedna je, ale dělíme se o ni. Když vezeme business zákazníky, slouží nám a jim. U letů v konfiguraci economy na ni chodíme s cestujícími z přední části. Obecně existují přesně dané postupy, jak a kdy na onu místnost z kabiny jít.

Váš manžel je také pilot. Přizpůsobuje si třeba jeden z vás práci tomu druhému?

To nejde. Při plánování měsíce to u nás vypadá takto: v druhé půlce dostane každý svůj letový plán. Nad ním doma sedneme a ladíme hlídání. Obě děti už naštěstí chodí do školky. Hodně nám s nimi pomáhají také babičky a dědečkové. Když je nouze, zaskočí paní na hlídání. Ale tu je těžké sehnat. Létáme hodně v noci, nad ránem. Klasickou pracovní dobu – od osmi do čtyř – máme výjimečně. Musíme chod rodiny přizpůsobit třeba i v tom, že v létě se lítá hodně, v zimě míň. Nepravidelnost přináší i výhody – na Vánoce, silvestra a Nový rok jsem byla doma.

Jak rychle jste se vrátila do práce po mateřské, respektive rodičovské dovolené?

U obou dětí to bylo stejné. Jak Lukáškovi, tak Terezce byl rok a tři čtvrtě. ČSA mi nabídly místo a já přijala. Sice jsem v tu dobu ještě kojila, ale nějak si to sedlo. I tak si myslím, že jsem byla dlouho pryč. V kokpitu si prostě musíte být jistá. Naštěstí mi vše hned naskočilo.

Kdybyste zůstala doma déle, vypadla byste z pilotování?

To se nemění. Ale například pilotní kvalifikaci máte platnou na omezenou dobu, musíte pravidelně absolvovat různá přezkoušení a není dobré z tohoto kolotoče na dlouho vypadnout. Ale u spousty dalších povolání je to stejné nebo obdobné.

Vezla jste někdy v letadle celou rodinu?

Já ne, ale manžel jednou ano, k moři.

To vystoupil z kabiny a šel s vámi pak na pláž?

Ne, jen nás dopravil do dané destinace, pak zase letěl zpět. Mně by jinak nevadilo, kdybych pilotovala a měla své děti na palubě. Byla bych možná klidnější, než když si občas představím, co se děje doma v době, kdy jsem u nebe. (smích)

Kam nejčastěji lítáte?

Teď mi hodně vychází Rusko: Moskva, Samara, Jekatěrinburg, Rostov, Petrohrad. K mým oblíbeným letištím patří ta německá, kde jsou dost precizní a organizovaní. Ráda vzpomínám na Curych. Bylo to vůbec moje první letiště, kam jsem letěla dopravním letadlem.

Piloti říkávají, že v některých destinacích při domluvě s řídicími věžemi – odpovědnými za vzlety a přílety strojů – občas trpí kvůli nedokonalé angličtině. Kde je to nejhorší?

Každá země má své. Musíte si zvyknout. V Rusku se stává, že je přízvuk a výslovnost angličtiny slovanská. Jako Češka tomu rozumím, ale třeba u rodilých Angličanů nebo Němců to může být složitější. Podobné je to na jihu Evropy, občas se jim do řeči vloudí něco z jejich mateřštiny…

Kocháte se vůbec třeba sluncem a mraky?

Jasně! Nejlepší je jasný den, podvečer, západ či východ slunce. Třeba v téhle, nyní pošmourné době si s kolegou v kokpitu užíváme sluníčka a říkáme si: podívej, dole mají smog. Nad mraky se máme v tu chvíli báječně. Nejhorší je to pak ve vzduchu za silných letních bouřek nebo prudkého větru.