První, co vás na herečce zaujme, je hluboký hlas. Pak přijdou na řadu výrazně tmavě hnědé oči, svěží pleť a milý úsměv. A když začne mluvit, téměř se nezastaví.

Právě vyřídilka jí zajistila roli v nové pohádce Princezna a písař, která běžela na Štědrý den v hlavním vysílacím čase v České televizi. Ta vyhlásila téměř před rokem na roli princezny veřejný konkurz. Hledala neokoukanou, krásnou tvář. Podmínku měla, aby slečna měřila do 170 centimetrů. Timková je o pět čísel větší, přesto vyhrála. Rozhodl její temperament.

Jaké vánoční pohádky má ráda nová vánoční princezna?

Hlavně ty starší. Moje babička miluje S čerty nejsou žerty. Odmala u ní všichni sedáváme a trošku povinně se smějeme. Já mám úplně nejradši Šíleně smutnou princeznu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Tu miluje i moje pětiletá dcera.

Není divu. A to se jí bude líbit i Princezna a písař. Máme s Matoušem podobný vztah jako Neckář s Vondráčkovou. Pořád se dohadujeme, princ je o něco menší než já. Myslím si, že to byl režisérův (pozn. red. – Karel Janák) záměr vrátit se ke klasice. Doufám, že se bude divákům líbit. Je to typická karlovina. Moderní akční pohádka plná komediálních momentů.

Jak se začínající herečka dostane k tak velké roli?

Úplně na začátku mi přišla e-mailem pozvánka na konkurz. Já jsem ale ten den jela někam daleko na zájezd s Divadlem Palace. Měla jsem tak půl hodinky volna. Přišla jsem proto na místo a bylo tam hrozně moc holek, vážně strašně. Přiběhla jsem a poprosila kamarádky, jestli mě pustí před sebe. Řekly: Jo, jo, jo, jen nesmíš vyhrát. Smála jsem se: Dobrý vtip! Tatínka a Matouše (pozn. red. – představitel prince Matouš Ruml) mi v tu chvíli hrál režisér. Za pět minut jsem byla hotová a běžela dál.

Spěchala jste, ale v konkurzu postoupila.

V druhém kole už jsem proti sobě Matouše měla. Tam už vybírali z asi třiceti holek. A tvůrci filmu stále nevěděli, jakou chtějí vlastně princeznu a jaké dívky by měly hrát komorní dámy. No a ve třetím nás zbylo už jen pět. Kostymérky všechny navlékly do honosných šatů. Kolem stálo snad třicet lidí a my jedna po druhé hrály. Nebylo to úplně příjemné, vidět se navzájem. Do toho vám za zády šeptají hodnotitelé: Podívej, co dělá, co říká, jak to říká.

Pohádka Princezna a písař měla premiéru 24. prosince na České televizi, pohádku natáčel Karel Janák, režisér mimo jiné Snowboarďáků nebo pohádky Dvanáct měsíčků. Princezna v podání Timkové je drzá, je svá. Prince si zahrál Matouš Ruml. Dále se divákům představil Jiří Bartoška, Petr Náročný nebo Maroš Kramár.

FOTO: archív ČT

Televize původně hledala princeznu vysokou do 170 centimetrů. Mám 174 a vy na mě koukáte shora.

Já mám tak o cenťák víc než vy. Ale dneska jsem si vzala podpatky. Zpátky k princezně. Nakonec jsem tvůrce přesvědčila, že výška není důležitá. Jen Matouš jako princ musel celou dobu při natáčení nosit boty s mírnými podpatky. Ani to nevadilo. My nejsme typický pohádkový pár. Hodně se hádáme, láska na první pohled mezi námi rozhodně neproběhla.

Co rozhodlo o vašem obsazení?

Režisér mi říkal, že energie, která ze mě vychází. Tvůrcům se ještě moc nezdála hodně tmavá barva mých vlasů, tak mě odbarvili na světlejší.

Na blond?

To by se nehodilo. Jen je zesvětlili na mou přírodní barvu. Já si je předtím ztmavovala.

Koho jste ve filmu v boji o roli princezny porazila?

Tak silné slovo bych nepoužila. V závěru se rozhodovalo mezi mnou, Marií Doležalovou a Eliškou Jansovou. Všechny jsme věděly, že buď budeme princeznou, nebo dvorní dámou. Role jsme měly jisté. Myslím si, že v závěru se rozhodovalo mezi Eliškou a mnou. Jsme si hodně podobné, vizuálně i temperamentem.

K nejoblíbenějším divákům řadí herečka malé děti. Jezdí za nimi do školek.

K nejoblíbenějším divákům řadí herečka malé děti. Jezdí za nimi do školek.

FOTO: archív

Co pro vás bylo nejtěžší při natáčení?

Jednak asi vstávání, které bylo hodně brzké, a pak taky ta pozornost, kterou hlavní role, zvlášť princezna mívá. Lidé ve štábu očekávají, co předvedete, jenže já nehrála typickou princezničku-éterickou vílu. Jsem relativně vysoká, když hodně mluvím, mám drsnější hlas. Vše se ale k té roli hodí. Nepotřebovala jsem mít bílé šaty a plát někde na louce. Jednak jsem princezna, která v pohádce přišla o maminku, a jednak jsem princezna na útěku, takže na éteričnost není moc prostor.

Kde všude pohádka vznikala?

Ve Sloupu v Čechách, v Praze v Martinickém paláci u Pražského hradu, v kapli Sacre Coeur nebo v Průrvě u řeky Ploučnice. Hodně pak také přímo na Barrandově. V pohádce si zahrají i kulisy, které byly původně vytvořeny pro historický seriál Borgia (pozn. red. – natáčel se v ČR v roce 2011 ve francouzsko-německé koprodukci).

Jak jste se vůbec dostala k herectví?

Herečka Marie Doležalová je moje nejlepší kamarádka z dětství. Obě pocházíme z Trutnova. Vyrostly jsme ve stejném domě a byty měly naproti sobě. Dalo by se i říct, že má i podstatnou roli na mé výchově. Je o čtyři, vlastně o tři a půl roku starší. Vždycky chtěla hrát. Nakazila mě tím. Ne že by mě přímo navedla: Jdi na herečku. Spíše mně ukázala cestu. Bez ní bych nevěděla, že existuje nějaká konzervatoř. Že se herectví dá studovat.

Takže jste roli princezny vyfoukla nejlepší kamarádce?

Marie uspěla zase v minulosti. Nejdůležitější bylo, že jsme hrály spolu, splnily si tím náš sen.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vaše cesta k herectví ale přímá nebyla.

První rok jsem se na vysněnou konzervatoř nedostala, skončila hned pod čarou. Řeknu vám, hrozný pocit. Marie byla už tři roky daleko, mně se po ní stýskalo a začaly jsme se vzdalovat. Její odjezd byl, jako by mi vzali kus srdce. Rok jsem pak studovala ekonomku v Trutnově. Pak to zkusila na konzervatoř znovu a uspěla. Asi to tak mělo být. Už jsem si uvědomovala, kdo jsem, že Marie je a bude navždy mojí velkou součástí, ale JÁ jsem JÁ. Navíc jsem díky studiu na ekonomické škole zjistila, že si člověk nemůže pořád jenom hrát, že je i spousta věcí, které se prostě musí naučit.

Co říkali na herectví rodiče?

Odmala jsem říkala: Chci být herečka, zpěvačka nebo žena Richarda Gera. Byla jsem hrozná komedie. Furt jsem se smála, někde mluvila, něco dělala, takže cosi podobného asi trochu čekali. Všichni herci s oblibou říkají různé vtipné povídky, jak byli rodiče šílení a nechtěli je pustit. Moje máma a táta mi to přáli, drželi mi palce. A dost možná se i začali modlit!

Dali vám na cestu do Prahy nějakou radu?

Chovej se slušně!

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Babička vám dala zase pokyn: šetři. Umíte to?

Za devět let jsem se to už naučila. Ale první tři roky byly krušné. Přijela jsem v pondělí do Prahy, měla peníze na týden, do středy žila jako královna, ve čtvrtek a pátek už jedla rohlíky. Měla jsem stranou pětasedmdesát korun na zpáteční autobus domů. Tam jsem se zase najedla. V pondělí nanovo. Královna, rohlíky, autobus. Myslím, že každý, kdo žil na intru, to zná.

Jaké vaší role si zatím nejvíc vážíte?

Prvního filmu Santiniho jazyk s Jirkou Strachem a teď pohádky Karla Janáka. Jinak natáčení s Jirkou Strachem pro mě byla úplná neznámá. Zpětně vidím, co jsem všechno dělala špatně. Nevěděla jsem, kde je světlo, jak se chovat ke kameře. Teď bych hrála jinak!

Píšete o sobě, že ráda „perete, čucháte k vypranému prádlu, sprchujete se, čtete si, vaříte, tančíte“. Jak to jde dohromady?

To byla recese. Ale obecně miluji vůni vypraného prádla, vůni lidí. Poznávám je podle ní. Stejně tak, jako vůni knih a knihy jako takové. Nedávno jsem se vrátila k Malému princi a četla ho měsíc dokola, na konci vždy brečela. Co bylo v otázce ještě? Tanec? Tančím celý den. Z tramvaje do metra a jinam. Nenudím se. Práce mám hodně.

Jako malá s bratrem Dušanem, který je o dva roky starší. Říká, že její rodiče výběr jmen pro potomky příliš neřešili. Ona je Monika po mámě, Dušan dostal jméno po tatínkovi (na snímku).

Jako malá s bratrem Dušanem, který je o dva roky starší. Říká, že její rodiče výběr jmen pro potomky příliš neřešili. Ona je Monika po mámě, Dušan dostal jméno po tatínkovi (na snímku).

FOTO: archív

Vedle takzvaně vážného herectví jsou vašimi častými diváky děti. Jací jsou?

Nejupřímnější publikum. Jezdím po školkách, hraju po republice s Divadlem KK pro děti. Vzpomínám, jak při Smolíčkovi jedna holčička vstala a chtěla mu dát svačinu, protože Smolíček už týden bloudil po lese a měl hlad. To mě pobavilo!

Vidíte svou budoucnost spíše před kamerou, nebo na jevišti?

Asi bych byla nejradši, kdyby to šlo dohromady. Divadlo je pro mě zatím větší výzva. Člověk se v roli, v dané hře pokaždé celý mění. Je to intenzivní práce, která něco dává i bere. Chvíli se smějete, chvíli brečíte. Kamera je naopak velmi rychlá, hned teď, všechno najednou. Momentálně jsem ještě moderátorkou Hradeckého rádia Magic.

Každý týden jezdíte tedy trasu Praha – Hradec Králové – Trutnov?

S různými přesmyčkami, cílovými body. Ostatně k rádiu jsem se dostala taky trošku omylem. Zavolali mi, jestli nechci přijet na hlasové zkoušky, a pak jestli bych nechtěla teda moderovat v rádiu. Byla to další velká výzva, že se můžu naučit něco, co neumím. Až zpětně jsem se dozvěděla, že tam byla spousta zájemců. Můj život podobné náhody prostě ovlivňují, řídí jej.

V Santiniho jazyce si zahrála po boku hereckých hvězd. Na snímku je s Davidem Švehlíkem.

V Santiniho jazyce si zahrála po boku hereckých hvězd. Na snímku je s Davidem Švehlíkem.

FOTO: archív ČT

Od kolika do kolika v rádiu vysíláte?

V sobotu od devíti ráno do dvou odpoledne, v neděli od jedné do sedmi. Je to regionální rádio, takže mluví převážně o východočeském kraji.

Je při podobném pracovním kalupu čas na soukromí? Má princezna prince?

Princezny mají přece vždycky prince, každá má i tajemství. Já je v pohádce všechna odkryju, jméno toho svého vyvoleného bych si ale s dovolením nechala jen pro sebe.