Jdete právě z hodiny zpěvu. Není úplně obvyklé, aby se každý muzikant staral o hlas, nebo ano?

Před pěti šesti lety jsem si myslel, že přestanu s kariérou, protože se mi začal uzavírat krk. Nikdo nevěděl proč. Lítal jsem po doktorech, dělali mi různé výtěry, zda tam nemám třeba streptokoka, ale nikde nic nezjistili. I na foniatrii bylo vyšetření bez výsledku. Jenže já nemohl zpívat. Jakmile jsem chtěl zanotovat, nedejbůh zařvat, sevřel se mi krk. Už to bylo tak vážné, že jsem zašel za kapelou a oznámil jim, že dojedeme konec roku a končíme.

To musí být pro muzikanta strašné!

To byl konec. Ale bral jsem to jako fakt. Myslel jsem, že jsem chytil nějakou infekci. Ale pak jsem byl za jedním léčitelem a ten mi řekl, že jsem se jednoduše přetáhl. Že jsem byl nemocný a do toho měl moc koncertů. A hlasivky že jsou sval, který se naučil bránit tlaku. Proto se teď brání. Petr Muk, se kterým jsem o tom mluvil, mi doporučil svou profesorku zpěvu, paní Vavrečkovou.

 

Jakub Smolík

FOTO: archív Jakuba Smolíka

Přiznám se, že jsem se styděl tam jít. Kolikrát se mi stalo, že jsem mohl místo zpěvu jenom něco zasípat či zašeptat. Ale šel jsem tam, a ona si mě vyzkoušela. Dá to práci, ale odstraníme to, řekla. Já jí moc nevěřil, ale je fakt, že už po pár hodinách se to zlepšilo. Začal jsem k ní chodit každý týden. A už jsem u ní šestý rok a pomohlo mi to moc. Nyní se už zase na zpívání těším a dělá mi radost. Za to patří dík Petrovi.

Vy jste byl ten, kdo oznámil vaší profesorce zpěvu jeho smrt.

Bohužel. Byl jsem zrovna na hodině a tam máme vypnuté telefony. Když jsem ho zapnul, měl jsem tam tu hroznou zprávu. Nejdřív jsem si myslel, že je to nemístný vtip či novinářská kachna. Ale byla to pravda. Tak jsem se vrátil a paní profesorce to oznámil. Od té doby neuplyne hodina, abychom si na Petra nevzpomněli.

Byli jste přátelé?

Přátelství je něco víc, to mám třeba Lukáše Vaculíka. Ale byli jsme kamarádi, to ano. Často jsme se potkávali v naší oblíbené restauraci ve Velké Bíteši, a vždy jsem měl pocit, že mě rád vidí. Věděl jsem, že trpí nepříjemnými stavy, a chtěl jsem ho vzít k léčiteli, který pomohl mně, mé matce i otci. Bohužel, nešel tam.

Odkdy se datuje vaše přátelství s Lukášem Vaculíkem?

Od roku 1989. Jezdili jsme spolu a ještě s Dášou Veškrnovou takovou estrádu, která měla velký úspěch. S Lukášem jsme se začali vídat i v soukromí, navštěvujeme se také i s rodinami, letos jsme byli i v Paříži. Lukáš je jeden z mála lidí v branži, se kterými se stýkám. Je to frajer a rovnej chlap.

Nejen kvůli hitu Říkej mi táto mám pocit, že rodina je pro vás důležitá. Z jaké rodiny pocházíte vy?

Měl jsem dobré zázemí, hlavně díky mamince. Tatínek byl přísnější. Bydleli jsme na Sázavě a já byl nejstarší ze tří dětí. Nikdy jsme nebyli bohatí. Pamatuju si, že když jsem chtěl pětikorunu do kina, maminka často říkala, že by mi ji ráda dala, ale že nemůže, protože má do konce týdne jen padesát korun.

Maminka nám vyprávěla pohádky a vždy pro nás měla pohlazení. Táta ne, ten nás dost řezal. Hodně pracoval a já jako nejstarší jsem mu musel pomáhat. O to víc si vážím toho, čeho jsem dosáhl a že takové starosti nemáme. Mám ženu, která zbytečně neutrácí, ale jsem rád, že nemusíme koukat na to, jestli máme na plínky.

Kdy jste vzal poprvé do ruky kytaru?

To vím přesně. Bylo mi čtrnáct a byl jsem na svatbě své sestřenice v Domažlicích. Hrála tam kapela Březí vlci a kluk od nich začal zpívat Náhrobní kámen. A já jsem viděl, jak se rozzářily ty ženské oči, co z něj nespustily zrak.

Ženil jsem se později, což je asi dobře.

A to se vám líbilo.

Jo. A hned jsem měl motivaci učit se hrát. Já měl být původně knězem. Chodili jsme do kostela a já od dětství dělal ministranta. Později se stávalo, že jsme byli do tří do rána na zábavě, kde jsme pařili na bigbítu a v sedm ráno jsme už stáli v kostele.

Zůstalo vám to?

Ne, ale jen díky pohodlnosti. Jsem sice věřící, ale v neděli nevstávám.

Vybavujete si moment, kdy jste poznal, že dělat muziku je vaše cesta?

Když mi bylo 16, založili jsme kapelu a přihlásili se do soutěže zpěvák Polabí. Získali jsme cenu diváků. Díky tomu jsem se dostal na celostátní festival do Jihlavy, kde jsem se potkal s Palem Haberou nebo Ivetou Bartošovou. Byl jsem tam celkem čtyřikrát a byla to dobrá škola. Učili nás, jak se pohybovat, jak dýchat a podobné věci.

Pak jsem dělal konzervatoř i technika v servisu, ale pořád to nebylo ono. Profík jsem nebyl. Blížila se mi třicítka, já pořád spal na ubytovně v Karlíně a chodil s kytarou. Kolegové už měli rodiny, ale já měl muziku na prvním místě. A zlomilo se to, když jsem natočil písničku Až se ti jednou bude zdát. Psal se rok 1987, tehdy převálcovala i Kde jsi od Dalibora Jandy a Když muž se ženou snídá od Karla Gotta.

Jak ta písnička vznikla?

Na vojně. Dostal jsem kopačky. Měl jsem přítelkyni a psal jí básničky a denně jeden dopis. Za vojnu jsem jich napsal 347. A pak jsem dostal kopačky.

Teď jste šťastně ženatý. Máte syna Jakuba, tomu je rok a půl, a osmiletou dceru Petrušku.

Ženil jsem se později, což je asi dobře. Měl jsem za sebou pár dlouhodobých vztahů, i když se ženami se získávají zkušenosti celý život. Moji nynější ženu jsem potkal, když byla ještě mladinká. Seznámili jsme se přes její rodiče, její táta je stejně starý jako já. A její maminka je úžasná dáma. Pokud platí – aká matka, taká Katka, nemám se čeho bát.

 

FOTO: archív Jakuba Smolíka

Jaký je mezi vámi věkový rozdíl?

Dvacet čtyři let. Petra se stará o domácnost, nemá tendenci nikde lítat, pro ni je priorita rodina. Nechce chodit ani na společenské akce, kam mě zvou. Atmosféru tam vnímá jako přetvářku. Velmi si vážím toho, co pro rodinu a mě dělá. V minulosti jsem třeba v noci přijel domů a měl jsem hlad. Přítelkyně seděla u počítače, kouřila a řekla, ať si něco vezmu. Tady je to opačně. Ať přijdu kdykoli, stará se o mě. Jednou jsem z plezíru v 11 v noci řekl, že bych si dal řízky. A Petra šla a udělala mi řízky. Pro ni to není obtíž. A ještě jedna věc: pokud mám jiný názor, nebere to jako osobní útok.

Nedávno jste oslavil 55. narozeniny a zároveň vydal CD s vašimi 55 hity. Jak jste to oslavil?

Podobně jako padesátiny koncertem v Hybernii. Bylo vyprodáno a já tam pozval všechny spolupracovníky, které jsem za svou kariéru potkal a významněji s nimi spolupracoval. Poděkoval jsem jim a podaroval je mimo jiné lahví vína ze své vlastní edice.

Máte nějaký sen, který byste si rád splnil?

Jediný. Aby děti a rodina byly zdravé a abych tady byl co nejdéle, abych jim mohl pomáhat. Mám práci, co mě baví i živí, byl jsem v Americe na motorce a mám přátele, které mám rád. Takže si přeju hlavně to, aby byly děti zdravé.