„Je to jediný den v roce, kdy mě mrzí, že nejsem o něco starší, protože si nevybavuji vůbec nic. Mám pocit, že jdu na takovou virtuální procházku po něčem, co jsem prý zažila, a znovu si vyslechnu ten příběh,“ popisuje Emma každoroční návštěvu Národní třídy, kam chodí s rodinou zapalovat svíčky. „Maminka je klasický dojímavý typ, takže žádný 17. listopad se u nás neobejde bez velkých projevů emocí.“

Dcera jí dodala odvahu

„Nejdřív jsem veselá a mám dobrý pocit, že se to tehdy povedlo, jenže když dojdeme na místo, pokaždé se těžce dojmu. Většinou už je tma a chladno, přesně tak, jak to bylo, když jsme tam seděli na chodnících, a všechno se mi vrátí. Obvykle pak skončíme s kamarády v nějaké kavárně. I když se celý rok nevidíme, hned se nám vrátí vzpomínky na společné zážitky, používáme staré přezdívky a utahujeme si ze sebe,“ líčí Monika, jak probíhá sraz souputníků ze studentského hnutí.

Těsně předtím, než Emička přišla na svět, jsem si myslela, že budu propadat sebelítosti opuštěné svobodné matky a strachu, že mě vyhodí z fakulty.Monika MacDonagh-Pajerová

Jenže zatímco pro ně znamenal konec 80. let minulého století hlavně euforii z pádu režimu, ona musela coby svobodná matka řešit, jak uživí sebe i dceru, s jejímž otcem, hudebním producentem a manažerem Jiřím Smetanou nedokázala žít. Z barikády tak zamířila jako kulturní atašé na ambasádu do Paříže. „Jestliže se vám ve dvaadvaceti neplánovaně narodí děťátko, nemáte příliš na výběr. Doufala jsem, že v diplomacii budu mít pevnou pracovní dobu a volné víkendy, ale byla to trochu iluze.“

Na druhou stranu - nebýt narození dcery, kdoví jak by to dopadlo s jejím revolučním angažmá. Možná i hormony můžou nakonec za to, že se pustila do aktivit, ke kterým by jinak těžko sbírala odvahu.

Tisková konference Občanského fóra. Zprava: Jan Ruml, Radim Palouš, Alexandr Vondra, Igor Chaun a Monika Pajerová.

Tisková konference Občanského fóra. Zprava: Jan Ruml, Radim Palouš, Alexandr Vondra, Igor Chaun a Monika Pajerová.

FOTO: ČTK

„Těsně předtím, než Emička přišla na svět, jsem si myslela, že budu propadat sebelítosti opuštěné svobodné matky a strachu, že mě vyhodí z fakulty, jenže s ní jsem získala opravdový smysl života a pozitivní náboj. Najednou jsem měla důvod, proč ráno vstát. Paradoxně mi to dodalo kuráž i do věcí, které se týkaly třeba revoluce.“

Ne všichni jsou hrdinové

Stejně jako každý rok i letos očekává, že s bývalými kolegy nenechají na současné politice nit suchou. „Probereme, co se děje, což nás občas přivede k nějaké výzvě jako v roce 1999, kdy jsme byli z dua Klaus-Zeman úplně zničení. Tentokrát možná nastane: Ten Babiš, to je strašný, co s tím budeme dělat? Pamatuju si, jak začínal Berlusconi. Trvalo tři volební období, než Italové pochopili, co se děje, a než se jeho odpůrci sjednotili. Proto teď pobíhám po Praze a snažím se dát dohromady lidi, kteří také cítí, že vláda jakéhosi osvíceného velitele je to největší nebezpečí.“

V době, kdy malou Emičku hlídala chůva, dělala její maminka revoluci. U sochy svatého Václava vystoupila po boku Šimona Pánka.

V době, kdy malou Emičku hlídala chůva, dělala její maminka revoluci. U sochy svatého Václava vystoupila po boku Šimona Pánka.

FOTO: ČTK

Z tehdejších studentských revolucionářů zná Emma blíže jenom Jana Hřebejka a Šimona Pánka. „Celý život k němu vzhlížím a považuji ho téměř za svatého. I proto, že nikdy nevstoupil do politiky a že jeho ego nikdy nepřevážilo nad morálním přesvědčením, že má smysl dělat něco pro druhé. Asi je to úsměvné, ale v okamžiku, kdy zmizel například Václav Havel, jsem se utěšovala právě tím, že je tu přece ještě Šimon Pánek, moje velká naděje v oblasti mravní hygieny.“

Nelíbí se jí, když se na listopadových událostech někdo přiživuje. „Ne všichni, kteří figurují na seznamu revolucionářů, se skutečně vyznamenali nějakým hrdinským činem,“ podotýká s tím, že ve Francii a v Německu, kde studovala, si osvojila vyšší míru kritického myšlení, než je v Česku obvyklá. „Většina mých přátel má naštěstí podobnou mezinárodní zkušenost, ale občas se mi stane, že to někoho irituje.“

V roce 1988 přijela Monika poprvé s Emmou do Paříže, kde tehdy žil Jiří Smetana. Repro z knihy Vezměte s sebou květinu!

V roce 1988 přijela Monika poprvé s Emmou do Paříže, kde tehdy žil Jiří Smetana. Repro z knihy Vezměte s sebou květinu!

FOTO: Repro z knihy Vezměte s sebou květinu!

Když se s maminkou po téměř deseti letech ve Francii vrátila do Prahy, absolvovala francouzské gymnázium a pak znovu zmizela v cizině. Přiznává, že i kvůli tomu, že neprošla českým vzdělávacím systémem, má komplikovanější vztah k autoritám. „Nejsem schopna k někomu zaujímat submisivní postoje jenom proto, že má vyšší funkci. Republikánské principy Francie na mě nejspíš zapůsobily i v tom, že jsem demokratičtěji naladěná. Paní, která mi pomáhá s úklidem, pro mě nemá nižší lidskou hodnotu než ředitel firmy nebo ministr.“

Intelektuálka v šoubyznysu

Emma, která je známá hlavně jako moderátorka Televizních novin na Nově, neměla jednoduché rozhodování, čemu se v životě bude věnovat. Zatímco maminka v ní podporovala intelektuální potenciál, od tatínka dostala do vínku kumštýřské geny. „Odjakživa jsem takový schizofrenik, ale moje vášeň leží spíš v kulturní oblasti. Už jako dítě jsem zpívala, skládala písničky a byla zkrátka šoumenský typ. Dodneška jsem nejšťastnější, když někoho rozesměju.“

Emma Smetana

Emma Smetana

FOTO: archiv TV Nova

Jenže díky tátovi znala i všechna úskalí šoubyznysu včetně toho, že není nic horšího, než když je někdo průměrný. „A tak jsem se ve chvíli kolísavého pubertálního sebevědomí rozhodla, že pro mě umění bude spíš koníček,“ vysvětluje Emma, proč nakonec začala na pařížském Institutu politických věd studovat evropské záležitosti. „Až když jsem si udělala druhý magisterský titul v Berlíně, získala jsem pocit, že jsem smlouvu s rodiči dotáhla do konce.“

Počítá s tím, že když se jednou bude chtít věnovat politice nebo diplomacii, nevyhne se srovnávání s maminkou a se svou tetou, političkou Kateřinou Jacques. „Nechci být vnímána jako protekční spratek. Nehledě na to, že ani z ideologického hlediska se s nimi v řadě věcí neshodnu. Nedovedu si představit, že bych musela neustále vysvětlovat, v čem se vůči těmto dvěma známějším figurám vymezuju.“

Emma Smetana

Emma Smetana s přítelem Jordanem Hajem

FOTO: Michaela Feuereislová

Zatím ale podobné situace řešit nemusí, protože to vypadá, že nějaký čas zakotví v uměleckých sférách. Kromě toho, že má hlavní roli v muzikálu Lucie, se objevila ve filmech Rytmus v patách, Muži v naději, Donšajni, Colette a v seriálu Hořící keř. „Až poté, co jsem potkala Jordana (herce, muzikanta a přítele - pozn. aut.), který je autentický umělec, jsem si poprvé troufla obejít v Praze castingové agentury, založit si kapelu a pokusit se z koníčka udělat něco profesionálnějšího.“

Deníky, bolestné čtení

Nástupu do kanceláře se do budoucna nevyhýbá, ale momentálně si na to připadá příliš mladá. Bojí se, že by ztratila kreativitu, smysl pro humor a jakousi pankáčskou svobodu. „Já si prostě budu nosit, co chci, a nepolezu do kostýmků, ve kterých budu vypadat jako klon dalších šedesáti úředníků, jimž je v průměru o dvacet let víc než mně. V každém okamžiku žiju podle toho, po čem zrovna toužím, a to vnímám jako své největší bohatství, za které vděčím z velké části výchově.“

Emma Smetana

Emma Smetana

FOTO: Michaela Feuereislová

Je to paradox, protože start do života neměla zrovna idylický. Jak už bylo řečeno, Monika byla svobodná matka, která dceru počala ještě za studií s mužem žijícím za železnou oponou, konkrétně v Paříži, kde působil jako ředitel rockového klubu. Seznámili se v roce 1986, kdy Jiří Smetana přijel psát do socialistického Československa článek o hudební scéně ve východní Evropě. Tenkrát Monice imponoval jako zástupce „jiného světa“.

Během telefonátů a při občasných setkáních však vycházelo najevo, že si spolu nerozumějí. V okamžiku, kdy se dopracovali ke klidnému rozchodu, Monika zjistila, že je těhotná, ale rozhodla se, že si dítě nechá. Podporu tehdy marně hledala nejen u Jiřího Smetany, který ji nutil k potratu, ale nedočkala se jí ani u svých rodičů, s nimiž měla odjakživa chladné vztahy. Tak to aspoň Monika Pajerová popisuje ve své knize deníků z 80. let s názvem Vezměte s sebou květinu!, která vyšla minulý týden.

„Zastavila jsem se někde u čtyřicáté stránky a dál jsem neměla sílu číst, protože mi z pasáží o rodinném životě nebylo dobře,“ svěřuje se Emma, která je přesvědčena o tom, že kniha neměla vyjít. „Pro mě je bolestné, že to v naší rodině může rozdmýchat různé pocity křivdy. Nicméně to respektuji jako máminu potřebu popsat, jak prožívala události, na které mají ostatní členové rodiny diametrálně odlišný pohled. A je pravda, že ode dne, kdy to udělala, je veselejší.“

Evropanka, jak má být

Monika připouští, že psaní pojala jako terapii. „Vztahy v naší rodině jsou už tak komplikované, že já ve svých osmačtyřiceti letech nemám co ztratit. Jediné, co se může přihodit, je, že se se mnou o tom konečně začnou bavit, ale moc tomu nevěřím.“ Emma je o poznání skeptičtější: „Na to bych fakt nevsadila. Každopádně, i kdyby všechno, co je v knížce popsáno, byla pravda, tak z mého pohledu není vkusné dát to na pult knihkupectví.“

Přestože se jako dítě mohla s tatínkem stýkat jen omezeně a často pouze v doprovodu chůvy, vytvořilo se mezi nimi silné citové pouto. Tak silné, že když Emmě bylo třináct, ke svému otci se odstěhovala. V té době už žili všichni v Praze, kam se Jiří Smetana po třiceti letech emigrace vrátil právě kvůli Emmě. „Z doby, kdy jsme se scházeli tajně, ve mně zůstala celoživotní nenávist k jakékoli situaci, která by mě nutila ke lži,“ přiznává Emma a rozhodnutí odejít k tátovi považuje za jedno z nejlepších ve svém životě.

„Díky tomu máme dnes s maminkou hezký vztah. To, že jsem se vzdálila, nám pomohlo překlenout těžké období a později vše srovnat do celkem standardního stavu. Ztratila jsem sice dětský pokojíček, ale to mi vůbec nevadilo. Tahle zkušenost mě ostatně přivedla k názoru, že je jedno, v jaké materiální situaci děti vyrůstají, protože hlavní je harmonické prostředí.“

Monika Pajerová se svým irským manželem Peterem MacDonaghem na chalupě v severních Čechách, kde se narodila.

Monika Pajerová se svým irským manželem Peterem MacDonaghem na chalupě v severních Čechách, kde se narodila.

FOTO: Repro z knihy Vezměte s sebou květinu!

Monika to sice tak růžově neviděla, ale snažila se na tom najít i něco pozitivního: „Bylo mi to moc líto, ale říkala jsem si, že si aspoň vyzkouší to, co jsem z jeho života nezvládala. Žít v prostředí rockové muziky, černé kůže, kovových přezek a okovaných bot. Trochu mě štvalo, když ještě kolem půlnoci byli někde v klubu nebo na koncertě, ale jelikož jsem věděla, že Emička je skvělá studentka, tak mě to až tak nezneklidňovalo.”

„Bylo dobré, že si mohla ty dva rozdílné světy porovnat a teď je z ní Evropanka v pravém slova smyslu. Tak, jak jsem si kdysi představovala, že by to jednou mohlo fungovat,“ tvrdí Monika, jejíž životní příběh nakonec také nabral šťastný směr. Před dvanácti lety se vdala za poradce irských politiků Petera MacDonagha, se kterým má desetiletého syna Tomáše. Pracovně se věnuje hlavně studentům Newyorské univerzity v Praze a svému sdružení Ano pro Evropu.