Letos jste oslavila poslední padesáté narozeniny a příští rok v březnu se přehoupnete mezi šedesátníky. Říká se „neraď, není ti šedesát“, vy už radit budete moci. Umíte poradit sama sobě?

Člověk má vždycky radu po ruce pro ty druhé, ale sám si poradit, to už je horší. Ale jo, taky něco o tom životě už vím a hlavně už vím, co chci a co ne, už mám ten žebříček hodnot života poskládaný a moc se to nemění, už dlouho se to nemění. A pokud si opravdu nevím rady, tak na to mám ještě maminku a tatínka, takže na radu mám „Radu starších“. Dáme hlavy dohromady, je nám celkem dvě stě třicet let, tak to už se nějaká ta rada na všechno najde.

Na co jste přišli v poslední době?

Třeba že humor je součástí spokojené práce a že smích a hravost má pozitivní vliv na pracovní výsledky. Takže se furt chechtáme a furt si hrajeme.

Jste pyšná na své rodiče?

Jsem! To je to na mně tak vidět? (smích) Ale víte co? Já už jsem o celé své rodině toho namluvila hodně, pojďme zpátky ke mně a k mé práci.

Tak dobře. Myslíte, že na bilancování budete mít příští rok čas, nebo chuť?

Ani čas, ani chuť. Věk se tak strašně prodlužuje, že bilancování odkládám do roku 2050, to mi bude pětadevadesát a to bude tak akorát ten můj čas.

Myslíte si, že se toho dožijete?

V generaci mých synů bude prý každý třetí stoletý, tak proč ne?

Myslíte, že už v generaci vašich synů?

Musíte brát v úvahu, že jsem rodila hodně pozdě, takže je to tak.

V představení divadla ABC Shirley Valentine hrajete padesátiletou ženu, která vyhořelý vztah s manželem, nudu a určitou životní prázdnotu řeší poměrně radikálně. Jaký je váš recept na plný život? Jak docílit toho, aby se člověk za sebe nepodíval a neviděl jen vyprázdněné dny?

Všechno vychází z osobní spokojenosti a každý je spokojený s něčím jiným. Na to žádný univerzální recept není. Jisté je, že psychickou pohodou si svůj věk prodlužujeme. Moje máma mi vždycky radila, abych se radovala a těšila z denních maličkostí, což ona umí, a umí to i můj táta. Vidíte, zase jsme u nich. Dnes už opravdu dělím život na denní malé radosti, drobnosti a někdy třeba i ty větší radosti.

Jaké to jsou?

Já nevím. Tak třeba mi zavolá můj syn a řekne, že by se mnou šel na večeři – super radost, obrovská! Stojím mu za to, že se mnou půjde, i když má svých kamarádů hodně. Nebo mi napíše kamarádka, že je ráda, že mě má. To fakt zahřeje a žiju z toho dlouho. Povede se mi představení a lidi odcházejí s úsměvem, hned mám chuť si dát dvojku červeného. Přečtu si povídky muzikanta Zdenka Merty Pražská svatba, což je mimochodem skvost. Přečtěte si to. A hned mám o čem přemýšlet a nachechtám se a je mi fajn, no a tak prostě žiju.

Simona Stašová

Simona Stašová

FOTO: Profimedia.cz

Filmy točíte od sedmdesátých let. Nicméně před deseti lety jste se rolí překladatelky Jany v Románu pro ženy silně zapsala do povědomí jako zralá atraktivní žena. Média o vás začala psát úplně jinak, a pokud jsem si všimla, tak i bulvár jste začala víc zajímat. Jak jste to vlastně tenkrát vnímala?

Je to všechno o setkávání lidí. S Filipem Renčem jsme se v životě potkali a rádi se potkáváme a vidíme i mimo natáčení. Tenkrát jsem to vnímala jako příležitost dokázat, že jsem slušná herečka, dneska to vidím jako báječné kamarádství a jako dar, že máme na věc, kterou děláme, stejný názor, že ten svět vidíme podobně, že tomu světu chceme něco říct, a ne se předvádět. To je nádherný zjištění. Hrozně osvobozující. Velmi přirozený pocit. Nemám těch opravdových přátel kolem sebe moc, ale ti opravdoví v mém životě stojí za to.

Řekla bych, že jste dnes určitým symbolem ženy, která umí být pozitivní, dívat se na věci s nadhledem a umí s humorem a grácií stárnout. Čím myslíte, že to je, že se vám podařilo tak elegantně uchopit druhou půlku života?

Ach jo… Nechtěla jsem už mluvit o rodičích a zase jsem u nich. Táta mi jednou řekl: Simono, měla by ses naučit radovat ze všeho a nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, a vlastně nejpravděpodobnější, že to pravé přichází právě teď. Tak nejdřív jsem ani netušila, o čem to ten táta mluví, a dnes už to vím.

Říkáte, že v životě už ani nepotřebujete ničeho dosáhnout, které věci byste si ale chtěla udržet?

Jedině zdraví svých blízkých i své, lásku svých blízkých a přátel a pak paměť. Paměť je pro mě důležitá, bez ní je zle.

Pomáháte mnoha charitativním organizacím. Říkáte, že se tak snažíte vrátit osudu všechno dobré, co vám nadělil. Věříte na osud?

Věřím na bumerang. Věřím na vysílání energie a na přijímání téhož a ve stejné intenzitě. Co vyšlete, to přijmete. Jak se chováte k lidem, tak se budou ostatní chovat k vám. Jaký jste člověk, takové lidi potkáváte a takoví u vás zůstávají. Na to věřím. Ale nemusím na to ani věřit, tak to prostě je.

Kromě jiného jste patronkou nadačního fondu Harmonie, který učí sociálně znevýhodněné děti hrát vážnou hudbu. Máte ke klasice vztah, nebo jde spíš o pomoc dětem, kterým se tím zvýší šance na úspěch v životě?

Bohužel já jsem v klasické hudbě nevzdělaná, což mě mrzí, ale už to nějak nemám šanci dohnat. Takže tady jde hlavně o pomoc dětem, čemuž rozumím moc dobře. Trochu vám to přiblížím – nadační fond Harmonie k nám přivádí celosvětově uznávaný program Sistema, který se hudbou snaží pozitivně měnit životy dětí, bez rozdílů barvy pleti i sociálního zařazení.

Děti se místo toulání po ulici učí hrát na hudební nástroje a vytvářejí kolektiv, který je velmi podobný orchestru. Je to pro ně zdarma. V projektu jsou statisíce dětí na celém světě a bylo by úžasné, kdyby se v Roce české hudby podařilo získat co nejvíce českých dětí.

Jakou zastáváte roli v připravovaném koncertu? Na co se ve Smetanově síni nejvíc těšíte?

Jako patronka projektu přivedu na pódium nové děti, které díky zisku z benefičního koncertu získají možnost stát se součástí Sistemy, aby poděkovaly báječným muzikantům ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu za tak velkorysý dar. Nejvíc se těším na to, že Smetanova síň bude plná a právě díky divákům obdarujeme co nejvíc dětí.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: