A už si zvykl i na další specifika práce v zařízení organizace Lékaři bez hranic (MSF), která ho sem vyslala. Všichni si od sebe udržují nezvykle velký fyzický odstup. Mytí rukou, nevyhnutelné v každé lékařské praxi, se tady provádí s až úzkostnou pečlivostí a nesčetněkrát za den.

Prakticky nevyléčitelná nemoc z afrických pralesů si mezi lékaři a zdravotníky, kteří se snaží zastavit nejhorší epidemii v dějinách, vybírá krutou daň. Za půl roku od března do konce srpna se jich virem nakazilo nejméně 240 a každý druhý zemřel. Jedním z posledních nakažených byl devětadvacetiletý britský ošetřovatel William Pooley, který rovněž pracoval u MSF v Sieře Leone. Naštěstí ho v Londýně experimentální léčbou zachránili. Jiní takové štěstí neměli. Západoafrická ebola zabije polovinu z těch, kdo se virem nakazí.

Jak se přenáší

Ebola je extrémně nakažlivá, ale přenáší se jen prostřednictvím krve a tělesných tekutin – slin, slz, moči, hlenu, zvratků i pohlavních sekretů. Dosud nebyl prokázán přenos vzduchem, kapénkovou infekcí jako u chřipky.

Irský lékař Gabriel Fitzpatrick před službou v nemocniční ambulanci.

Irský lékař Gabriel Fitzpatrick před službou v nemocniční ambulanci.

FOTO: P. K. Lee/Lékaři bez hranic

V Africe zřejmě došlo k přenosu nemoci na člověka poměrně složitou cestou – virus přežívá v krvi a slinách rostlinožravých netopýrů, kteří jsou běžným obohacením jídelníčku. Rovněž ovoce nakousnuté netopýry nebo nestrávená semena z jejich trusu mohou být zdrojem nákazy. Stejně nebezpečné je maso zvířat, která takto nakažené zbytky po netopýrech sežrala.

Nejhorší je stres z bezmoci

„Pracovat v centru největší epidemie eboly je psychicky extrémně náročné,“ vyprávěl doktor Fitzpatrick v reportáži BBC. „Riziko, že při péči o nemocné uděláte chybu a nakazíte se, je obrovské. Personál nemocnice se s tímto stresem musí vyrovnávat každý den. Mně osobně pomáhá slyšet hlas mojí ženy – voláme si satelitním telefonem, kdykoli je to možné. V náprsní kapse mám fotografii manželky a syna a snažím se myslet na ně.“

Některé scény v nemocnici doktorovi přesto drásají srdce. Například když pozoroval jednu ze sester, oblečenou do plastové ochranné kombinézy a s maskou na tváři, jak opatrně přebaluje jakési miminko. Chmatalo po rukou sestry v očividné touze po něžném doteku. Přišlo do nemocnice před několika dny s matkou a starším sourozencem. Oba už umřeli a ani to miminko podle doktora nemá velkou šanci přežít. „Bylo by ale nelidské nesnažit se, i když boj prohráváme,“ vyjádřil své přesvědčení Fitzpatrick.

Vylidněná vesnice

Mezi povinnosti irského lékaře patří i práce epidemiologa – musí vyjíždět do vesnic, kde se objeví nákaza, a snažit se vystopovat její původ. Už poznal mnoho míst, kde ebola zabila většinu dospělých. V jedné vesnici, tvořené jen deseti domky, vymřely dvě celé rodiny a zbylé obyvatele zachvátil strach. Náčelník Fitzpatrickovi prozradil, že mezi zemřelými byl i lovec, který chytal v pralese divokou zvěř a maso prodával. Když mu doktor řekl, že právě to mohlo být příčinou nemoci, a vysvětlil, jak se dalšímu šíření viru bránit, vesničané se uklidnili.

Strach vládne v mnoha místech, ale paniku Fitzpatrick ani ve zdecimované vesnici nezaznamenal. Vzpamatovat se z takové rány však bude pro vesničany těžké.

Klidně můžete sedět vedle někoho, kdo má ebolu, jenom se ho nesmíte dotknout.

Na sierraleonské poměry velký statkář Šajch Kallon na své farmě uprostřed lesů zaměstnával desítku zemědělských dělníků z okolí. Víceméně se mu dařilo a ebola se zdála daleko, v osm hodin jízdy autem vzdáleném Freetownu. Koncem srpna však jeden z jeho mužů onemocněl a za pár dní nemoci podlehl. Kallon a jeho rodina byli uzavřeni do karantény – farmu střeží vojáci a nepouštějí nikoho dovnitř ani ven.

„Požádal jsem své dělníky, aby těch 21 dní karantény pokračovali v práci sami, ale vzkázali mi, že nechtějí z mých rukou žádné peníze, že by mohly být nakaženy ebolou,“ stěžoval si statkář. Musí nečinně sedět před svým domem, zatímco zralou úrodu rýže a kakaa sklízejí škůdci z pralesa.

V metropoli Freetownu, stejně jako v jiných velkých městech západní Afriky, jsou spolehlivým ukazatelem prosperujícího obchodu pokoutní obchodníci s tvrdou měnou. Jejich volání „libry, dolary, eura“ na tržištích však nyní utichlo.

„Žádné kšefty,“ svěřil se zpravodaji britského listu The Guardian John Moriba, sklesle sedící u barelu s vodou páchnoucí dezinfekcí, v níž si každou chvíli namáčel ruce. „Normálně pracuji jen dopoledne, ale teď jsou tři hodiny odpoledne a zatím nikdo nepřišel, že potřebuje peníze. To se mi před ebolou nikdy nestalo,“ řekl.

Je to vždycky velký svátek, když můžeme někoho propustitdoktor Gabriel Fitzpatrick

Jeho nejčastějšími klienty bývali překupníci, kteří v sousední Guineji levně nakoupili zboží a na trhu ve Freetownu ho se ziskem prodali. Teď jsou ale hranice zavřené. „Říkají nám, že klidně můžete sedět vedle někoho, kdo má ebolu, jenom se ho nesmíte dotknout. Nechápu, proč tedy celé to pozdvižení,“ dodal. Moriba se nebojí eboly samotné, má strach z negativních dopadů epidemie. Uvažuje až překvapivě stejně jako experti mezinárodních organizací.

Doktor Fitzpatrick ale vyprávěl i radostnější příběhy. Do středisek MSF v Sieře Leone bylo přijato přes tři sta lidí. Většina z těch, u kterých se nákaza projevila, zemřela, ale asi padesát nakažených se uzdravilo. „Nevíme zatím proč, ale jejich organismus dokázal virus porazit,“ řekl irský lékař. V nemocnici v Kailahunu pracuje místní ošetřovatel Saidu. Chytil virus, když přenášel tělo jedné z obětí, ale vyléčil se.

„Je to vždycky velký svátek, když můžeme někoho propustit,“ říká Fitzpatrick. Je to obrovská úleva pro dotyčného, zadostiučinění pro zdravotníky a povzbuzení pro ty, kdo s virem dosud bojují. „Každý uzdravený od nás dostane certifikát, že už není nakažlivý, aby ho jeho blízcí přijali,“ dodává lékař.