Jana coby dítě odmítala sedět v kočárku i na nočníku bez leporela a spát chodila jedině s knihou. Od předškolních let měla už vlastní knihovničku a v ní „osvědčené“ hity: Ferdu Mravence, Kuře Napipi, Broučky, Robinsona, samozřejmě pohádkové knížky s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Postupně přibývaly dobrodružné romány a posléze dívčí literatura.

„Nebyl měsíc, aby mi tatínek, vášnivý čtenář, nepřinesl nějakou knížku nebo abych nepropátrávala jeho knihovnu. Tam měl totiž schované poklady, které jsem směla číst jen pod dozorem, abych je neponičila. Šlo o knížky jeho dětství: Veselé pohádky Máje (o sportovcích - třeba o Elišce Junkové, která byla vyobrazena jako princezna, co vyhrála nad čertem), Punťovy pohádky, Bonso a foglarovky. Takže tady začala moje závislost a nepustila mne dodnes.“

Spojit hobby se zaměstnáním

Ale že knihy budou i její profesní osud, Janu nenapadlo ani v letech pubertálních. „Měla jsem v dospívání sen úplně jiný - být reportérkou sportovních utkání v rozhlase. Především hokejových. Bavilo mě mluvení - hlavně to rychlé - a představovala jsem si, že budu Gabo Zelenay v sukních.“

Jenže pak se to všechno schumelilo nějak jinak. Na fakultě žurnalistiky Jana vystudovala obor propagace, začaly ji bavit reklamní upoutávky a všechno kolem nabídek různých produktů. Teprve tehdy zjistila, že kromě redaktorů-publicistů jsou i nakladatelští redaktoři a že by mohla spojit hobby a práci - celé dny si číst a číst a brát za to plat. Bylo rozhodnuto, stala se nakladatelskou redaktorkou.

Začala ještě před sametovou revolucí jako jazyková redaktorka v Nakladatelství Svoboda, pak zamířila na mateřskou, a aby se nenudila, složila rigorózní zkoušku. Po třech letech se vrátila do Svobody, jenže ne do redakce, ale do obchodu, postupně byla sekretářkou, obchodní referentkou, vedoucí oddělení obchodu. Zprvu měla pocit, že se v těch pojmech, jako jsou dodací list a faktura, ztratí. Tady se osvědčila jako reklamní textařka při tvoření nabídkových listů. Moc ji bavilo chystat propagační kampaně.

Ze Svobody odešla v roce 1996 do Albatrosu jako obchodní ředitelka, pak přešla do nakladatelství Amulet, aby se za čtyři roky vrátila do Albatrosu jako vedoucí Klubu mladých čtenářů a posléze ředitelka marketingu. V roce 2007 se stala šéfkou Edice České televize, aby svou zaměstnaneckou kariéru ukončila jako šéfredaktorka Nakladatelství XYZ. Vystřídala tedy všechny posty kolem tvorby knížek a jejich prodeje - v obchodování jí pomáhala znalost z redakce, v redakci zase zkušenosti z obchodu.

Další den by už nemusel být

Nicméně nejen prací živ je člověk a ani Janě nesvítí na cestě životem pořád jen slunce. S dnešním nadhledem už ví, že ty první osobní mladické průšvihy vlastně žádnými průšvihy nebyly. Jen je viděla zveličeně s doširoka otevřenýma očima mládí a hodnotila je tehdy černobíle.

„První opravdovou facku od života jsem dostala, když onemocněla vážně maminka a přes sedmiletý boj s nemocí jí podlehla. V té době jsem se rozváděla s prvním mužem, a tak jsem se potácela ode zdi ke zdi. Ufňukaná, rozbolavělá. Strašně jsem chtěla, abych s někým dalším vytvořila fungující rodinu, abychom se synem nebyli jen my dva.“ A jak to bývá, když je nejhůř, osud podá pomocnou ruku. Janě v podobě dalšího osudového muže - druhého manžela. Po osobní bouři opět zasvítilo slunce a Jana věřila, že to tak bude napořád.

Jenže osud jí přichystal další, a ještě hrozivější pád až na dno. „Můj syn nečekaně zemřel tři dny před osmnáctinami a já měla pocit, že mi spadlo na hlavu nebe, že už není žádná budoucnost. Uzavřela jsem se do sebe, stal se ze mne totální bolestínek. Naštěstí vedle mne byl manžel Karel, který to vydržel, nehodil mě přes plot, držel mě za ruku a pomohl mi postavit se na nohy. Tehdy jsem přehodnotila své hodnoty. Naučila jsem se chovat asertivně. Hodně jsem pracovala a hlavně se naučila mluvit s těmi, co mám ráda. Uvědomila jsem si, že na ně musím mít čas, nesmím vše odkládat na další den, protože by už nemusel přijít.“

Janě taky velice pomohly knížky - kamarádi. „Asi se budete smát, ale v době největšího smutku mi dodal energii pohádkový příběh pro děti od Ivy Procházkové Myši patří do nebe. Mám i další knižní přátele, kteří vědí, co na kterou bolest platí a jak se správně radovat z každé maličkosti.“

Výzva v podobě volné nohy

Před třemi lety Jana opustila bezpečný post zaměstnance a dala se na volnou nohu. Ne že by to bylo úplně dobrovolně. „Několikrát jsem musela opustit místo, kde se mi pracovně dařilo, jenže o můj post měl zájem někdo jiný. Většinou nový šéf potřeboval vedle sebe svého člověka. Jsem takový krizový manažer - něco rozjet, pak už se zdám být drahá, tak šup o dům dál. Před třemi lety jsem si uvědomila, že už jsem na začátky v novém kolektivu stará, tak jsem se pustila do práce doma. A protože neumím nic jiného, šlo o knížky.“ A založila si nakladatelství JaS, které se orientuje výhradně na české autory.

„Překladové literatury jsou plné pulty, tak proč nevydávat naši, českou? Domácí autoři se mi zdají upozadění. Pořád koukáme přes plot, že tam produkují něco lepšího, a přitom doma máme patřičnou kvalitu. Navíc mohu spoluvytvářet jejich text, být u toho opravdu první. U překladů je dílo hotové a vlastně už zredigované, tam není co dotvářet, vylepšovat… Ráda diskutuji s autory nad jejich rukopisy.“

Je to poctivá, filigránská práce, ale Janu baví, a knihu neodevzdá do tiskárny dřív, než je s ní stoprocentně spokojená. Za tři roky vydalo její nakladatelství už 16 titulů. Začátky nebyly lehké, prosadit se v konkurenci velkých nakladatelských domů, navíc s díly méně známých autorů, či dokonce debutantů, to chtělo nejen odvahu, ale i velkou dávku trpělivosti. Jana ji má, i když i ji občas přepadne pocit marnosti. V tu chvíli se ale má o koho opřít. Manžel Karel svoji ženu podporuje.

Rovnováha manželského kyvadla

Letos oslavili deset let společného spokojeného života. „Vztah není dán jednou provždy, je třeba na něm pracovat, člověk musí tolerovat druhého a přitom si uhájit své pozice. Kyvadlo manželství nesmí být vybočené jen jedním směrem. To pak vztah nefunguje.

Důležité je mluvit, nazývat věci pravými jmény. Bez komunikace není vztah, pak vedle sebe žijí dvě samostatné jednotky, kterým vyhovuje, že nejsou až tak plně sólo, ale nic spolu nesdílejí. To je pro mne důležité - sdílet radost, štěstí i ten smutek, vzájemně si jeden druhého vážit. Být tu jeden pro druhého. Vůbec nejtěžší je odpouštět a dokola neomílat už jednou prominuté. Myslím, že pak to funguje.“ Od chvíle, kdy Jana opustila bezpečí zaměstnání, dělá si radost i publikováním vlastních textů, tedy spíš úpravami pohádek doplněných příběhem.

„Pohádky jsou mojí vášní a věřím, že díky nim se nezapomene v této zemi číst a že čtenáři budou gramotní a pochopí přečtené. Tak jsem si pro radost vloni vydala Alšovy pohádky s ilustracemi Mikoláše Alše a Pohádkový zvoneček.
Jsou totiž pohádkové příběhy, na které trošku zapomínáme. Chci je znovu připomenout, přinášejí tolik moudra, že se člověk pohlcený technickou dobou až diví.“

Jana už to má prostě všechno srovnané a v plné aktivitě si užívá zralý věk. „Plusem mého věku jsou zkušenosti - nemusím se vlámávat do otevřených dveří. A když něco nevyjde, tolik se tím netrápím. Raduju se z každého dne, který přichází, a užívám si ho. A minus? Že tak nějak společnost svým trendem kultu mládí tyto zkušenosti opomíjí a nechává mladší zbytečně si otloukat nosy. Stačilo by se zeptat. Také občas pozlobí zdraví, ale to beru s nadhledem, to patří k věci.“