Svůj první karlovarský večer měl Mel Gibson opravdu nabitý. Po slavnostním ceremoniálu se vydal z Thermalu ještě do karlovarského Letního kina uvést svůj legendární film Šílený Max. Čekaly tam na něj tisíce fanoušků, a když přišel na pódium, rozlehl se do dálky ohlušující jásot a bouřlivý potlesk.

Druhý den dopoledne jsme se sešli v salónku Grand hotelu Pupp. Přišel uvolněný, vstřícný, pochvaloval si, že zánět zubu, který si musel nechat cestou na letiště v Novém Mexiku nečekaně operovat, už se uklidnil. Pohodlně se usadil a proslulým blankytně modrým pohledem mě vyzval k první otázce.

Jak na vás zapůsobilo zdejší publikum?

Počkejte vteřinku, než bych vám to vykládal, radši vám něco ukážu. Natočil jsem si to celé na mobil, podívejte… To byla strašná spousta lidí, bylo to fajn. Takový dobrý, uspokojivý pocit.

Uváděl jste jeden ze svých prvních filmů, Šíleného Maxe – na co jste přitom myslel?

Na to, že Šílenému Maxovi je už sedmatřicet let, natočili jsme ho v sedmasedmdesátém roce. Byl jsem ještě kluk a Max byl moje první velká role. To, že se ten film pořád ještě promítá a lidé na něj chodí, je něco neuvěřitelného.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Musím ale říci, že když se dnešním pohledem vrátím k tomu, co znamenal Šílený Max tehdy, uvědomuji si, že to byl vlastně hodně důležitý film. Do té doby nikdo nic takového neudělal, byl to první postapokalyptický snímek, úplně neobvyklý pohled na společnost.

Přitom to byl nízkorozpočtový film – myslím, že stál nějakých 300 000 dolarů, a ti kdo ho natáčeli, byli opravdu talentovaní. George Miller měl především naprosto konkrétní představu, co chce udělat, a přitom tehdy v podstatě ani nebyl režisér, byl to lékař. Teď už samozřejmě režisérem je.

Čekali jste takový úspěch?

Vůbec ne! Já jsem se tehdy teprve všechno učil, zjišťoval jsem postupně, jak je to s kamerou, s filmem. Vlastně nikdo z nás neměl žádné velké zkušenosti. Prostě jsme se do toho pustili a zkusili jsme to.

Samozřejmě jsem na to dodnes pyšný. Ten film nastavil zelenou budoucím generacím. Bylo mi jedenadvacet let a to, jak se v tomhle věku rozhodujete, kudy vykročíte, je ohromně důležité, s tím pak musíte žít.

Od té doby jste hrál velké množství rolí a byly to role velmi pestré – od akčních hrdinů ve Smrtonosných zbraních přes historické postavy třeba ve Statečném srdci nebo v Patriotovi až ke komediím typu Po čem ženy touží. Podle čeho si role vybíráte?

O žánr mi nejde vůbec, naopak, jsem rád, když je ta škála co nejpestřejší, každý ať si v kině najde to své. Myslím, že hlavní věc, o kterou mi při výběru rolí jde, je příběh.

V Cannes letos Mel Gibson představil svou novou image.

Mel Gibson v Cannes, kde představil novou image.

FOTO: ČTK

Když není dost silný a scénář dost dobře napsaný, alespoň tak, abych si dokázal představit, jaké by to mohlo na plátně být, tak vím, že se s tím moc nenadělá, a takovou úlohu nepřijmu.

Svou roli hrají samozřejmě i jiné faktory, hodně jde o to, kdo bude ten příběh vyprávět, čí to bude výklad. To znamená, že osobnost režiséra je pro mě také velmi důležitá, ale příběh je bez pochyby na prvním místě.

Za pár týdnů přijdou do kin Expendables 3, kde jste se před kamerou sešel s Arnoldem Schwarzeneggerem, Sylvesterem Stallonem, Antoniem Banderasem, Harrisonem Fordem, Dolphem Lundgrenem a řadou dalších slavných kolegů. Bylo to natáčení jiné než obvykle?

Byla to zábava, něco úplně jiného! Především to byla příležitost pracovat společně s lidmi, s nimiž se znáte desetiletí, ale vlastně se neznáte nijak zvlášť, spíš se jen tak občas ve společnosti pozdravíte.

Já jsem byl v téhle partě nováček, v předchozích Expendables jsem nehrál, a se Slyem, s Arnoldem ani s Antoniem jsem vůbec nikdy nepracoval. Byla to pro mě lahůdka, jsou to přece všechno superhrdinové.

Mel Gibson v Expendables 3

V půlce srpna přijde do kin nejnovější film s Melem Gibsonem – Expendables 3.

FOTO: Bontonfilm

A příjemně mě překvapilo, jaká byla při natáčení pohoda. Nikdo nebral sám sebe moc vážně, nikdo se neprosazoval na úkor druhého, prostě jsme se přišli na plac pobavit a natočit zábavu i pro diváky.

A nejvíc se mi na tom líbilo, že moje postava je mezi nimi ten největší padouch.

O čem jste se v přestávkách nejvíc bavili?

Věřte tomu nebo ne, ale my jsme se pořád bavili o umění. Nejvíc se Slyem Stallonem. On to nikdy nedával na veřejnosti moc najevo, ale je ohromně kultivovaný a vzdělaný, orientuje se v literatuře i ve výtvarném umění.

Navíc se na Expendables 3 podílel i autorsky, takže se s ním pracovalo i klábosilo opravdu skvěle.

Hereckých rolí máte za sebou takříkajíc nepočítaně, a také jako režisér jste začal mimořádně úspěšně – po Muži bez tváře jste natočil Statečné srdce a dostal za něj dva Oscary (nejlepší film a nejlepší režie) a další ceny. Přesto máte na svém režijním kontě jen čtyři filmy – po zmíněných dvou ještě Umučení Krista a Apocalypto. Čím to je, přestalo vás režírování bavit?

Takhle se to říct nedá. Já jsem naopak začal režírovat ve chvíli, kdy mě přestalo bavit hrát. Dělám herectví od roku 1970, takže jsem na konci minulého tisíciletí dospěl do situace, kdy už mě to opravdu nebavilo, čím dál častěji jsem si říkal, že potřebuji přestávku.

A začal jsem režírovat. To je všechno. Prostě se to přihodilo, vypadl jsem na čas z herectví. Myslím, že je dobré něco takového někdy udělat.

A že těch filmů není víc? Víte, když se rozhodnete režírovat, strávíte s tím projektem dva roky života. To je hodně, a kdyby to člověk nedělal s opravdovým nadšením a jasnou představou, oč mu jde, otrávilo by ho to. Jenže témat, u kterých jsem si jistý, že jim chci ty dva roky života věnovat, zase není tolik.

FOTO: Milan Malíček, Právo

S výjimkou toho prvního, Muže bez tváře, jsou to vesměs historická témata – počínaje Umučením Krista přes Statečné srdce ze 13. století, k Apocalyptu o zániku říše Mayů. Zajímá vás historie, nebo to byly tak silné příběhy a doba nebyla podstatná?

Mám rád historii, studoval jsem ji, je to pro mě zajímavé vždycky. Ale nejzajímavější mi připadá zkoumat a ukazovat, jaký byl tehdy svět. Je to navíc svět, který sám vytvářím a zasazuji do něj své protagonisty.

Jde samozřejmě hlavně o to, aby to byl poutavý příběh a hrdinové, s nimiž se dokážete ztotožnit. Já to rád dělám na historickém pozadí, protože se mi zdá, že je to nejlepší způsob, jak vytvářet jiné světy. Podívat se na ně vlastním pohledem, snažit se o to, aby měly vůni, kterou ucítí i diváci.

Stejné je to s jazyky. Některé považujeme za mrtvé, a přitom jimi lidé někde stále mluví. Mně se zdá, že použití původních jazyků dává filmu něco navíc, podporuje to jeho realismus. Myslím, že třeba mayština v Apocalyptu všechno ostatní báječně doplňuje.

Snažím se hledat různé světy a jejich realitu. Je to pro mě velmi důležité.

Zmínil jste Apocalypto – vzpomenete si ještě, jaké bylo natáčení v džungli, jak jste se adaptovali na tamější podmínky?

Bylo to skvělé, i když máte pravdu, také hodně náročné. Já jsem o tom filmu dlouho předem přemýšlel. Protože mám rád filmové honičky, několik let jsem se ptal sám sebe, jakou bych chtěl ve filmu vidět, aby vypadala jinak než ty, co už znám. A pak mě napadlo, že by to mělo být něco primitivního – žádná auta ani letadla, jen bosé nohy.

Ale natáčení nebylo snadné. Džungle je nemilosrdná, jsou tam určitá omezení, způsobená přírodou. Ale zároveň nabízí obrovské možnosti, je to velká výzva.

Je třeba dotáhnout do džungle špičkové technické jeřáby, to není legrace. Potom pracujete s lidmi, s herci, a musíte se pokusit dosáhnout toho, aby na nich nebylo poznat, že jsou Evropané. A také musíte najít soustu domorodců jako komparsisty a naučit se s nimi jednat a pracovat.

Když režírujete a zároveň ve svém filmu hrajete, jak se vám daří skloubit obě profese dohromady?

Docela dobře, musím zkrátka jako herec poslouchat svého režiséra, protože režírování je víc. Tedy v zásadě je to totéž, musíte rozumět příběhu, jeho koncepci, a pokud hrajete hlavní roli, vlastně to na vás celé hodně leží.

Ale rozhodovat musí režisér, a to je jednak větší zábava a jednak je to popravdě řečeno z uměleckého hlediska uspokojivější než herectví.

Jeho Statečné srdce dostalo pět Oscarů – včetně těch za nejlepší film a režii.

Jeho Statečné srdce dostalo pět Oscarů – včetně těch za nejlepší film a režii.

FOTO: Profimedia.cz

Jaký jste vy sám divák?

Myslím, že docela vděčný, mám rád spoustu filmů. Kdysi jsem hodně chodil do kina, teď už sám od sebe moc ne, teď už mě tam musí spíš někdo dotáhnout. Jako kluk jsem se ale snažil vidět úplně všechny filmy včetně starých černobílých, měl jsem rád film noir, a vlastně všechno, co vznikalo v padesátých, šedesátých letech.

Co vás baví teď, když zrovna nepracujete?

Rád cestuji. A co mě opravdu chytlo, jsou archeologické nálezy a výzkumy. Byl jsem v době natáčení Apocalypta na největším archeologickém nalezišti na západní polokouli, na El Mirador v Guatemale.

Je tam největší pyramida na světě, větší než jsou ty egyptské. Je stará asi 3000 let a nikdo o ní moc neví. Přesněji řečeno ví se o ní, ale jako by to každému bylo jedno. Je to obrovské archeologické centrum s více než padesáti městy, což je neuvěřitelné.

Vám na tom začalo záležet, věnoval jste v rámci charity půl miliónu dolarů hlavnímu archeologovi. Co vás k tomu přivedlo?

Právě to, že se o to nikdo moc nestará. Dal jsem tam trochu peněz, aby mohl pokračovat výzkum, proces objevování. A také abych přispěl na udržitelnost tamního pralesa. Ale je to jako kapka v moři, pomoct musejí i jiní lidé, třeba guatemalská vláda…

Sledujete ten výzkum dál?

Ano, zajímám se o to, protože když to jednou zažijete, je to něco tak úžasného, že na to nemůžete zapomenout a chcete o tom vědět víc.

My sami jsme se zúčastnili nacházení archeologických pokladů, to je neopakovatelný pocit. Zrovna když jsme tam byli archeologové vykopali jámu a v ní našli v kameni na stěně řezbu. Byl to mayský válečník, a pil vodu. Byli jsme nadšení jako kdybychom to objevili my sami. A oni pořád kopali dál a dál, hlouběji, a po nějakých zhruba patnácti metrech našli další sérii velice dobře rozeznatelných vyobrazení. Bylo zřejmé, že to je mayské vyobrazení bible. A to úplně změnilo chápání a výklad toho, kdy ta kniha vznikla: nález napovídá, že je mnohem starší, než se předpokládalo.

Dalším výzkumem se ukázalo, že ta jáma byl nejspíš bazén pro krále. A ti králové jsou tam dodnes pochovaní, jenže není dost peněz na to, aby archeologové ty pozůstatky dostali ven, aby se to udělalo bezpečně.

Bezpečně pro ty nálezy?

Jasně, představte si třeba tohle: nějaký kluk tam ukradl knihu. Nevím, jak byla stará, ale určitě hodně. On ji strčil do batohu a odešel, protože tam se dá chodit jen pěšky nebo na kole nebo přiletět vrtulníkem. Takže odešel, a ta kniha se mu rozpadla na prach. Takže vynést takové poklady ven a uchovat je bezpečně dál, stojí strašné peníze.

Po návštěvě Karlových Varů se ještě na pár dní vracíte do Nového Mexika, kde točíte film Blood Father. Jaký bude?

Myslím, že to bude velmi dobrý thriller. Režíruje ho zkušený francouzský režisér Jean-François Richet, který natočil Veřejného nepřítele č. 1, takže k tomu mám velkou důvěru. A co bude dál, si zatím nechám pro sebe.