„Jsem negramotná spisovatelka,“ dělá si ze sebe občas legraci mezi nevidomými známými, kteří ovládají Braillovo písmo. Protože ztrácela zrak postupně, a to jen po troškách, nenaučila se bodovému písmu. V deseti letech začala špatně vidět na čtení a psaní, ale s větším úsilím a pomocí kamarádek dochodila běžnou základní školu.

„Sice nejsem úplně nevidomá, ale když mne oslní jasné slunce, tak nic nevidím. Stejně tak když přijdu z ostrého světla do šeré místnosti. Trvá mi nejméně půl hodiny, než se rozkoukám. Vidím jednou tak, podruhé jinak. To střídání je nepříjemné a vyčerpává. Když ještě člověk spoléhá tzv. na kousek oka a pak je najednou slepý jako patrona, tak většinou bourá do rohů i ve známém prostředí,“ upřesňuje Ilona s nadhledem stav svého zraku.

Stanu se překladatelkou

V osmnácti letech po absolvování telefonního kurzu pro zrakově postižené Ilona nastoupila na telefonní ústřednu a ve dvaadvaceti se vdala. „Když šel náš první syn do školky, vrátila jsem se opět k práci u telefonu. Za další dva roky přišla na svět prostřední dcera a po mateřské dovolené jsem se už do zaměstnání nevrátila. Muž začal podnikat a chodil domů až večer, takže jsem se musela věnovat dětem. Navíc mě práce telefonní operátorky už nelákala. Začala jsem se učit angličtinu a snila si, že se stanu překladatelkou.“

S rodiči žije pod jednou střechou už jen nejmladší dcera (na následujícím snímku dole - vedle otce).

S rodiči žije pod jednou střechou už jen nejmladší dcera.

FOTO: Petr Horník, Právo

A Ilona svůj sen opravdu zrealizovala. Po pěti letech studia angličtiny na jazykové škole absolvovala státní zkoušku a zkusila překládat knihy. Jenže ještě neměla maturitu, takže se dostala jen k brakové literatuře. „To se nelíbilo mému muži, navíc mi překládání zabíralo dvojnásobný čas než vidícím. Kdybych pracovala s braillským řádkem jako někteří mí nevidomí přátelé, tak by se to dalo zvládat rychleji.“

Stanu se spisovatelkou

A tak se Ilona rozhodla, že začne psát. „To už jsem studovala Veřejnoprávní akademii. Nosila jsem své povídky profesorce českého jazyka a posílala je i svým přátelům. Všichni mne v psaní podporovali; proto jsem se hned po maturitě přihlásila na Vyšší odbornou školu publicistiky. Ze školy jsem byla nadšená.“

Bylo to přesně to, po čem toužila: naučit se redaktořině. A aby toho nebylo málo, přibrala si Ilona i práci v redakci časopisu Zora, který je pro nevidomé, a myslela si, že dosáhla maxima. Stala se profesionální publicistkou.

A pak přišlo třetí dítě, dcerka, a Ilona musela přerušit studium, protože akademie zrušila individuální studijní plány.

Největší radostí jsou chvíle, kdy se sejde celá rodina.

Největší radostí jsou chvíle, kdy se sejde celá rodina.

FOTO: archiv I. Fryčové

„Mým dalším snem byla Literární akademie J. Škvoreckého. Zkoušela jsem manželovi naznačit, jestli by nebyl ochoten mi platit školné. A můj laskavý muž mi sen splnil. Literární akademie mě nadchla ještě víc než publicistika. Profesoři a lektoři velmi obohatili můj život a studenti byli úžasní. Někteří mohli být mými dětmi, přitom mě brali jako sobě rovnou. Jako kdybych nebyla přestárlá studentka a neměla žádný handicap.

A tak jsem si splnila třetí sen - jsem nejšťastnější, když mohu psát prózu, a ještě více, když se moje kniha vydá a čtenáře baví,“ vyznává se. Vydala dosud tři knihy - historickou novelu Poslední ples, což byla její diplomová práce, v roce 2013 Varování (pro děti od 10 let) a letos v únoru Velké uši a dlouhé nohy (pro děti od 6 let).

Přítel psího rodu

Samozřejmě že největším štěstím Ilony je její spokojená rodina, do níž patří i čtyřnohý přítel. „V roce 2006 jsem dostala svého prvního vodicího psa. Do té doby jsem se pohybovala po pražských ulicích sama a bez hole. Ale vracela jsem se domů dost unavená. Nejmladší holčička byla ještě malá a ráda si hrála na zemi, a tak jsem zvolila pudla, který nepouští srst. Měla jsem prvního vodicího pudla v republice. Dnes je jich asi dvanáct, možná i více.

A protože Athosek už odešel do psího nebe, mám dalšího - Evarka. Je to také apricot, ale trošku tmavší, štíhlejší a jemnější, jsem z něj nadšená. Pracuje mnohem lépe než Athosek, ale tehdy jsem byla ráda, že vůbec nějakého psího vodiče mám. Evar umí také trošku zazlobit. Což vítá můj muž, protože kdyby Evar poslouchal jako hodinky, prý bych milého pejsana měla raději než jeho.“

Paní Ilona si jako vodicí psy pořizuje pudly barvy apricot.

Paní Ilona si jako vodicí psy pořizuje pudly barvy apricot.

FOTO: archiv I. Fryčové

Technika budiž pochválena

A jak vypadá běžný Ilonin den? S pudlem chodí naproti dceři ke škole, jednou týdně jezdí učit tvůrčí psaní do střediska pro nevidomé na Dědinu a také se pustila do španělštiny, kterou studuje druhým rokem. A k tomu píše a dělá autorská předčítání svých knih. Ptáte se jak, když na písmena nevidí? Díky moderní počítačové technologii.

„Umělý hlas ve sluchátku napojeném na notebook mi napovídá a já text převypravuji. Svým dětským posluchačům ve školách a knihovnách vysvětlím, že nemám to štěstí, abych četla z knihy jako oni, a tak čtu pomocí počítače, který mi mluví do ucha. A dodám, že pejsek sedící vedle mě je vodicí. A pak předčítám a děti napjatě poslouchají. Jsou to krásné chvíle…“

Ilona si nemůže vynachválit každou technologickou novinku, která jí ulehčuje život. „Dnes už mám pátý notebook. Vejde se mi do kabelky a vydrží na baterky nejméně dvě hodiny. Ani nevíte, jak si toho vážím. Nemusím chodit s notebookovou brašnou nebo s batohem, ale jsem za dámu,“ usmívá se půvabná žena, za níž se jistě otočí nejeden muž. Nikdo vlastně nepozná, že je Ilona nevidomá. Když někam cestuje, čte si knihu, respektive ji poslouchá v audioverzi, nebo píše, odpovídá na maily a surfuje po internetu. Jako my všichni ostatní.